21 Cdo 2536/2022-559

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně A. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova č. 1961, proti žalované S. M., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Janou Kantorovou, advokátkou se sídlem v Třinci, Husova č. 401, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 194/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2022 č. j. 30 C 67/2022-497, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. června 2021 č. j. 26 C 194/2016-408 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. června 2021 č. j. 26 C 194/2016-408, včetně opravného usnesení ze dne 11. srpna 2021 č. j. 26 C 194/2016-416, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 26. 2. 2016 (doručeným žalobkyni téhož dne) žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce, neboť podle lékařského posudku ze dne 26. 2. 2016 žalobkyně dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu práce podle pracovní smlouvy.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2009 jako pracovník ostrahy majetku a osob s tím, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (ještě před nástupem do práce byla žalobkyni přiznána invalidita prvního stupně, o čemž byla žalovaná informována) pracovala po dohodě se žalovanou od 1. 1. 2010 pouze v denních směnách. Vstupní i následná zdravotní prohlídka v roce 2015 potvrdila, že pro tuto práci (v denních směnách) má potřebnou zdravotní způsobilost. Dne 26. 2. 2016 byla žalobkyně „bez relevantního důvodu“ nucena se podrobit mimořádné zdravotní prohlídce, na základě níž byla shledána dlouhodobě zdravotně nezpůsobilou pro noční práci, a ještě týž den jí byla předána výpověď z pracovního poměru. Žalobkyně však se závěry mimořádné zdravotní prohlídky „kategoricky“ nesouhlasí, neboť posudek není dostatečně srozumitelný a určitý, a navíc v mezidobí mezi zdravotními prohlídkami nedošlo ke změně zdravotního stavu žalobkyně. I kdyby byla skutečně zdravotně nezpůsobilá, měla být podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. f) zák. práce formálně převedena na denní směny, zvláště když na nich od 1. 1. 2010 skutečně pracovala. Postup žalované se takto jeví jako jednoznačně účelový a šikanózní ve vztahu k žalobkyni, která vůči žalované důsledně uplatňovala svá práva a také zvažovala, že s dalšími kolegy založí odborovou organizaci. Kromě toho se žalobkyně domnívá, že o vydání lékařského posudku požádala jiná právnická osoba, než která byla jejím zaměstnavatelem, a že výpověď byla podepsána neoprávněnou osobou, neboť podle jejího názoru podpis jednatele žalované R. K. na plné moci vystavené za tímto účelem panu J. V. je padělaný.

Žalovaná mj. namítala, že důvodem, proč byla žalobkyně vyslána na pracovně lékařskou prohlídku, bylo rozhodnutí žalované o změně organizace práce při poskytování strážních služeb v areálu společnosti B. S. na základě požadavků klienta. Žalobkyně do té doby vykonávala strážní činnost pouze na stanovišti a na denní směny. Na základě této změny organizace práce od března 2016 však všichni strážní vykonávají kromě strážních činností na stanovištích ve směnném provozu, tedy denní i noční směny, také pochůzkovou činnost po stráženém areálu, tzn. i pobyt ve venkovních prostorech. Tato práce je přitom zcela v souladu s druhem práce, jak je uveden v pracovních smlouvách jednotlivých strážných. Podle závěrů mimořádné lékařské prohlídky se žalobkyně stala nezpůsobilou k výkonu práce podle pracovní smlouvy a žalovaná byla povinna tyto závěry respektovat. Žalovaná v této souvislosti poukázala též na posudek o invaliditě žalobkyně, z něhož je zřejmé, že žalobkyně je schopna vykonávat práce jen s podstatně menšími nároky na tělesné a duševní schopnosti a že tedy zdravotní postižení objektivně brání žalobkyni vykonávat řádně a v plném rozsahu její práci podle pracovní smlouvy.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 4. 2017 č. j. 26 C 194/2016-155 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 30.600,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobkyně. Akcentoval, že podle lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 21. 4. 2015 byla žalobkyně shledána zdravotně způsobilou k výkonu sjednané práce, přičemž posudek byl vydán na 3 roky. Od března 2016 mělo u žalované dojít ke změně organizace práce při poskytování strážních služeb v areálu společnosti B. S. na základě nových požadavků klienta tak, že všichni strážní měli vykonávat strážní činnosti ve směnném provozu (tedy denní i noční směny) a rovněž pochůzkovou činnost po stráženém areálu. Žalovaná ovšem, „aniž fakticky a organizačně pracovněprávně realizovala tuto změnu organizace práce“, vyslala žalobkyni na další lékařskou prohlídku, jejímž výstupem byl lékařský posudek ze dne 26. 2. 2016, podle kterého je žalobkyně dlouhodobě zdravotně nezpůsobilá konat práci pro žalovanou. Z posudku však podle názoru soudu prvního stupně „nevyplývá, k jaké činnosti a za jakých podmínek je žalobkyně nezpůsobilá konat práci pro žalovanou a kdy k tomuto nesplňování došlo“. Z posudku samotného a následné výpovědi je podle jeho mínění naopak „zřejmá účelovost jednání žalované ukončit pracovní poměr žalobkyně k žalované“. Současně nelze přehlédnout, že žalovaná neumožnila žalobkyni vykonávat zaměstnání za ulehčených podmínek, jestliže k datu podání výpovědi ke změně organizace práce u žalované v areálu společnosti B. S. nedošlo a ke změně mělo dojít až od března. Z uvedených důvodů soud prvního shledal předmětnou výpověď danou žalobkyni podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce neplatným právním jednáním.

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2017 č. j. 30 Co 313/2017-182 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že doposud nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť s ohledem na uplatněný výpovědní důvod bylo třeba doplnit dokazování žalovanou navrženým důkazem znaleckým posudkem a zkoumat, zda ke dni dání výpovědi byla žalobkyně dlouhodobě zdravotně nezpůsobilá vykonávat práci strážného (ostraha majetku a osob), tak jak byla sjednána v pracovní smlouvě. Zdůraznil, že podle konstantní judikatury je znalecký posudek nezbytným předpokladem pro získání závěru o zdravotním stavu a pracovní způsobilosti zaměstnance, přičemž skutečnost, že dne 21. 4. 2015 byla žalobkyně shledána zdravotně způsobilou, ještě sama o sobě nevypovídá o tom, jaká byla pracovní způsobilost z hlediska zdravotního stavu žalobkyně ke dni zpracování nového posudku, tedy ke dni 26. 2. 2016. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.

Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 1. 6. 2021 č. j. 26 C 194/2016-408, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 8. 2021 č. j. 26 C 194/2016-416, žalobu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 121.378,60 Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalované. Po doplnění dokazování vycházel ze zjištění, že druh práce, který měla žalobkyně vykonávat podle pracovní smlouvy, byl pracovník ostrahy majetku a osob, přičemž podle národní soustavy povolání, spravované Ministerstvem práce a sociálních věci, tento druh práce v sobě implicitně zahrnuje i práci v noci, pro kterou však podle znaleckého posudku MUDr. Boháče byla žalobkyně dlouhodobě nezpůsobilou. To, že do podání výpovědi mohla žalobkyně pracovat pro žalovanou v jednosměnném denním provozu, byl jakýsi „bonus“, který jí žalovaná jako zaměstnavatel po dlouhou dobu umožňovala. Pokud však posléze došlo k tomu, že žalovaná začala požadovat po všech svých zaměstnancích pracujících na pozici pracovníka ostrahy majetku a osob, aby pracovali ve dvousměnném provozu, tedy i v noci, a aby vykonávali venkovní pochůzky, pak je podle názoru soudu prvního stupně „zřejmé, že žalobkyně se stala pro tuto práci nezpůsobilou, aniž by se jednalo o formální či obsahovou změnu organizace práce u žalované“. Šlo totiž o pouhý požadavek, aby zaměstnanci vykonávali práci podle uzavřené pracovní smlouvy, a to ostrahu majetku a osob. Za tohoto stavu soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně v důsledku svého zdravotního stavu pozbyla dlouhodobě způsobilost k výkonu sjednaného druhu práce uvedeného v pracovní smlouvě, v důsledku čehož byl naplněn žalovanou uplatněný výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce. „Obhajobu“ žalobkyně postavenou na skutečnosti, že „celou jednosměnnou denní pracovní dobu seděla ve zděné vrátnici a že poměry se od té doby nezměnily“, odmítl s odůvodněním, že „se poměry u žalované změnily, neboť žalovaná důsledně požadovala, aby byla vykonávána práce podle sjednaného druhu v pracovní smlouvě“. Jako neopodstatněnou shledal rovněž námitku žalobkyně o podepsání výpovědi neoprávněnou osobou.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2022 č. j. 30 C 67/22-497 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení tento rozsudek změnil „jen tak, že výše náhrady činí 89.737 Kč“, a stanovil delší lhůtu k plnění, jinak jej v tomto výroku potvrdil; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.018,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Kantorové. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětná výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce se opírá o řádný lékařský posudek ze dne 26. 2. 2016, podle něhož žalobkyně dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu práce podle pracovní smlouvy. Zdůraznil, že rovněž ze znaleckého posudku MUDr. Boháče, jakož i z výpovědi znalce, bylo zjištěno, že žalobkyně není schopna vykonávat ,,dosavadní práci“, což soud prvního stupně správně vyložil jako práci sjednanou podle pracovní smlouvy. K tomu odvolací soud připomenul, že „není povinností zaměstnavatele uplatňovat celý rozsah sjednaného druhu práce, ale zároveň na to zaměstnavatel má právo. Podle zákoníku práce je to zaměstnavatel, kdo určuje rozvrh pracovní doby“. Jestliže tedy žalovaná určitou dobu využívala žalobkyni pouze na denní směny, „není povinna takto konat bezmezně v případě, že hodlá změnit organizaci práce a směny rozdělovat jinak, než bylo dosud“. Podstatné je, že z povahy sjednané práce, a to práce pracovníka ostrahy majetku a osob, jednoznačně vyplývá, že jde o práci, která bude vykonávaná ve dne i v noci, s určitou zátěží fyzickou, psychickou, jakož i potřebou pochůzek. V pracovní smlouvě žalobkyně bylo sjednáno, že bude pracovníkem ostrahy majetku a osob; žádné omezení, že by šlo o pracovníka, který bude pracovat jen na denní směně, případně jen ve vrátnici, zde sjednáno není. K námitce žalobkyně, že důvod výpovědi nebyl naplněn mj. proto, že systém ,,pan K. pořád noční a jiná osoba - dříve žalobkyně, pořád denní“ trval a pokračoval nadále i v letech 2015 až 2017, odvolací soud uvedl, že žalovaná tento systém za dobu do skončení pracovního poměru se žalobkyní v podstatě nezpochybňuje, a že pokud jde o další organizaci práce, je pouze věcí žalované, jak tuto práci bude mezi zaměstnance rozdělovat; proto v tomto směru není třeba provádět žádné dokazování. Ani okolnost, že žalobkyně vůči žalované uplatňovala svá práva, neznamená sama o sobě účelovost podané výpovědi, neboť podle názoru odvolacího soudu „nic nebrání tomu, aby při naplnění výpovědního důvodu byl ukončen pracovní poměr případně i s konfliktním zaměstnancem“. Navíc z provedených důkazů vyplynulo, že na mimořádnou zdravotní prohlídku v únoru 2016 šli i ostatní zaměstnanci. Výpověď byla podle názoru odvolacího soudu rovněž podepsána oprávněnou osobou na základě platně udělené plné moci k rozvazování pracovních poměrů obecně, nikoliv toliko se žalobkyní. Konečně námitku žalobkyně, že při její pracovní nezpůsobilosti k noční práci bylo povinností žalované převést ji na jinou práci, odmítl s odůvodněním, že podle judikatury dovolacího soudu převedení zaměstnance na jinou práci žádnou přednost před výpovědí z pracovního poměru nemá a zaměstnavatel může dát zaměstnanci z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. d) nebo e) zák. práce (tedy ze zdravotních důvodů) výpověď, i kdyby měl možnost ho na jinou práci převést. Jinými slovy, případné nepřevedení na jinou práci nemůže způsobovat neplatnost takové výpovědi. Vzhledem k uvedenému odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětná výpověď z pracovního poměru je platným právním jednáním.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně aplikoval ustanovení § 52 písm. e) zák. práce, neboť zdravotní způsobilost k výkonu práce je třeba podle jejího názoru posuzovat ve vztahu k „fakticky vykonávané“ dosavadní práci (skutečné pracovní náplni), a proto bylo třeba zohlednit, že až do podání předmětné výpovědi žalobkyně u žalované pracovala pouze na denní směny a pouze na stanovišti ve vytápěné vrátnici, bez fyzické a psychické zátěže. Žalobkyně pracovala zásadně v sedě a zadávala údaje do počítače, součástí práce žalované nikdy nebyly pochůzky po areálu. Ve vztahu k této dosavadní práci však žalovaná v řízení neprokázala, že žalobkyně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost, jestliže ze znaleckého posudku i výpovědi znalce MUDr. Jana Boháče „jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně byla ke dni 26. 2. 2016 způsobilá k výkonu práce na pozici pracovník ostrahy majetku a osob v režimu práce jednosměnného denního“. Stejný závěr o skutečné pracovní náplni žalobkyně vyplynul také z lékařského posudku ze dne 21. 4. 2015, ve kterém je uveden režim práce jednosměnný. Při posouzení, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod, proto nelze podle mínění dovolatelky vycházet ze zcela účelové specifikace pracovní náplně, uvedené v lékařském posudku ze dne 26. 2. 2016, která neodpovídala skutečnosti. U žalované neexistoval vnitřní předpis, který by blíže upravoval pracovní náplň druhu práce pracovník ostrahy majetku a osob, a zároveň žalovaná neprokázala, že byla ke dni výpovědi provedena organizační změna, na základě které by žalobkyně takovou práci měla vykonávat. K této skutkové otázce žalobkyně aktivně navrhovala důkazy, jimiž hodlala prokázat skutečnou náplň své pracovní činnosti i to, že nový zaměstnanec přijatý namísto žalobkyně pracoval dále rovněž jen na denní směny. Žádný z těchto navržených důkazů však soudy neprovedly. Dovolatelka rovněž vyslovila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že z povahy sjednané práce vyplývá, že ,,pracovník ostrahy osob a majetku“ musí být fyzicky zdatným jedincem (navíc schopným pracovat i v noci), neboť – jak dále uvedla – „v praxi je přece zcela běžné, že práce hlídačů vykonávají osoby se zdravotním handicapem či důchodci a že pracují jen na denní směny“. Svým závěrem odvolací soud „posvěcuje“ chování zaměstnavatele, který vědomě zaměstnává osoby se zdravotním postižením, z jejich zaměstnávání „profituje“ (pobírá dotace), avšak v okamžiku, kdy se zaměstnavateli handicapovaný zaměstnanec znelíbí, tak s ním ukončí pracovní poměr z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti; zaměstnavatel tak má možnost ukončit pracovní poměr invalidnímu zaměstnanci kdykoli a záleží jen na jeho libovůli. Takový výklad ovšem „podstatně oslabuje postavení invalidního zaměstnance a činí jej velice snadno vydíratelným“. Podle názoru dovolatelky z postupu žalované vůči žalobkyni vyplývá zjevná účelovost, zjevné zneužití práva podle ustanovení § 8 o. z. O tom, že fakticky nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod, svědčí postup žalované, která během jediného dne (na konci měsíce) zajistila vypracování lékařského posudku, vyhotovení výpovědi i její předání. Žalovaná takto postupovala, přestože je žalobkyně invalidní od roku 2006 a přestože žalovaná o této skutečnosti věděla od uzavření pracovní smlouvy dne 29. 6. 2009. Kdyby žalobkyně byla nezpůsobilá k práci, pak by s ní žalovaná nemohla (a ani nesměla) uzavřít pracovní smlouvu; žalovaná však pracovní smlouvu se žalobkyní uzavřela a ještě za to pobírala dotace. Podle mínění dovolatelky skutečným důvodem pokusu o ukončení pracovního poměru se žalobkyní byla skutečnost, že se žalobkyně stala nepohodlnou, jelikož vůči žalované důsledně uplatňovala svá práva; k tomu žalobkyně navrhovala důkazy, které ovšem soudy neprovedly. Žalobkyně dále vyslovila názor, že žalovaná nebyla oprávněna dát žalobkyni výpověď podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce též proto, že měla pro žalobkyni jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu (tj. práci na denní směny, na které fakticky a výlučně pracovala), na kterou byla povinna ji převést podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. f) zák. práce. Takovému jednání by soud neměl poskytnout ochranu. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1276/2016, jehož závěry ovšem vyložil v neprospěch zaměstnance a navíc v situaci, kdy se jedná o jiný výpovědní důvod a o jiný důvod pro převedení na jinou práci. Kromě toho jsou závěry uváděné odvolacím soudem k otázce povinnosti zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci v rozporu se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3075/2012. V neposlední řadě žalobkyně namítala, že podpis jednatele K. na plné moci pro J. V., který podepsal předmětnou výpověď, není pravý. Podle jejího názoru jediným relevantním důkazem ke zjištění pravosti podpisu je znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který žalobkyně navrhla. Soud prvního stupně však namísto toho přistoupil k provedení výslechů R. K. a J. V., které podle mínění dovolatelky jen rozšířily pochybnosti o pravosti podpisu na plné moci, tedy o jejím platném udělení. Výpověď K. je zjevně nelogická a v některých částech zjevně nesprávná. Výpověď svědka V. je pak nevěrohodná, neboť je třeba přihlédnout k tomu, že se jedná o bývalého vedoucího zaměstnance žalované, který měl konflikty se žalobkyní. Dovodil-li odvolací soud, že došlo k platnému udělení plné moci J. V., jde o právní závěr, který je podle přesvědčení žalobkyně v extrémním nesouladu s přijatými skutkovými zjištěními, čímž došlo k porušení ústavně zaručeného práva žalobkyně na spravedlivý proces. Závěrem dovolatelka vytkla soudům, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení neaplikovaly ustanovení § 150 o. s. ř., na základě kterého z důvodů hodných zvláštního zřetele na straně žalobkyně (tíživých majetkových poměrům, které žalobkyně prokázala v jiném řízení u soudu prvního stupně) neměla být žalované přiznána náhrada nákladů řízení, a to ani zčásti. Vzhledem k uvedenému žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě vyhovuje, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Žalobkyně v dovolání výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu také v části, v níž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 6. 2021 č. j. 26 C 194/2016-408 (ve znění opravného usnesení) ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zde dovolatelka vytýká soudům, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení neaplikovaly ustanovení § 150 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky však dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak žalobkyně v dovolání – mimo jiné – zpochybňuje hodnocení důkazů a skutková zjištění soudů obou stupňů, na jejichž podkladě učinil odvolací soud právní závěr, že na základě plné moci udělené jednatelem žalované R. K. byl vedoucí střediska XY J. V. oprávněn za žalovanou podepsat předmětnou výpověď z pracovního poměru. Žalobkyně v této souvislosti předestírá vlastní hodnocení důkazů (namítá-li, že výpovědi R. K. a J. V. „jen rozšířily pochybnosti o pravosti podpisu na plné moci“, že výpověď K. je „zjevně nelogická“ a „v některých částech zjevně nesprávná“, a že výpověď svědka V. je „nevěrohodná“) a také předestírá vlastní skutkové závěry (že podpis jednatele K. na plné moci pro J. V. „není pravý“). Uvedené námitky žalobkyně však nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelka jimi uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzované věci nejedná.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci, mimo jiné, zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že podle rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, Okresní správy sociálního zabezpečení Nymburk ze dne 11. 8. 2006 je žalobkyně z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu částečně invalidní (invalidní v prvním stupni). S vědomím této skutečnosti žalovaná dne 29. 6. 2009 uzavřela se žalobkyní pracovní smlouvu, na jejímž základě žalobkyně u žalované od 1. 7. 2009 pracovala jako „pracovník ostrahy majetku a osob“. U žalované vykonávala práci, která podle vstupní lékařské prohlídky odpovídala její zdravotní způsobilosti, ovlivněné její invaliditou (sníženou schopností konat soustavnou výdělečnou činnost). Práci vykonávala na stanovišti (vytápěné vrátnici) v jednosměnném denním režimu. Podle lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 21. 4. 2015 (vystaveného na 3 roky) byla žalobkyně shledána pro výkon této práce zdravotně způsobilou. Podle následného lékařského posudku o zdravotní způsobilosti ze dne 26. 2. 2016 žalobkyně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost pro výkon práce „pracovníka ostrahy majetku, práce v noci, kat. 2 - fyzická, psychická zátěž, nepříznivé klim. podmínky, práce vestoje, zátěž teplem, chladem, pochůzková, režim práce: denní i noční“. S poukazem na tento lékařský posudek žalovaná dala žalobkyni dne 26. 2. 2016 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce. Podle znaleckého posudku MUDr. Jana Boháče ze dne 22. 2. 2019 (vypracovaného v průběhu řízení) i jeho výpovědi byla žalobkyně pro práci, kterou u žalované do doby dání výpovědi vykonávala, zdravotně způsobilá.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, ve vztahu k jaké práci se posuzuje dlouhodobá ztráta zdravotní způsobilosti zaměstnance v případě výpovědi dané mu z důvodu uvedeném v ustanovení § 52 písm. e) zák. práce. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla doručena dne 26. 2. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016, tedy přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 47/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zák. práce“).

Od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Zaměstnavatel je zároveň povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti [srov. § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci toliko práci, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu, je obecnou povinností všech zaměstnavatelů vůči všem jejich zaměstnancům. Z toho, jaká je variabilita pracovních vztahů a druhů práce, které mohou zaměstnanci vykonávat, je zřejmé, že také požadavky na zdravotní stav zaměstnanců (a tedy možnost a povinnost zaměstnavatele přidělovat jen práci, k jejímuž výkonu jsou zaměstnanci způsobilí) budou rozličné a mohou se také významně lišit. Vždy ale bude platit, že zaměstnavatel může zaměstnanci přidělovat jen takovou práci, která odpovídá jeho zdravotní způsobilosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4578/2017).

Naopak zaměstnanec je od vzniku pracovního poměru povinen vykonávat jen takovou práci, pro jejíž výkon má potřebnou zdravotní způsobilost. Zaměstnanec je přitom schopen (způsobilý) konat práci podle pracovní smlouvy, jen jestliže má pro výkon této práce odpovídající (dostačující) zdravotní stav. Zákoník práce přitom vychází z předpokladu, že v případě jakýchkoli pochybností musí být způsobilost zaměstnance konat dále dosavadní práci u zaměstnavatele s ohledem na jeho zdravotní stav nejprve posouzena („objektivizována“) příslušným orgánem předepsaným způsobem a výsledek tohoto posouzení je pak vyjádřen v lékařském posudku, vydaném „poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo v rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává“. Se zaměstnancem, který „pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě zdravotní způsobilost“, může zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom může zaměstnavatel takto učinit, i kdyby mohl zaměstnance podle ustanovení § 41 zák. práce převést na jinou práci (k tomu srov. obdobně odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1276/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4578/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. 21 Cdo 4328/2018). Namítá-li dovolatelka, že uvedený názor je v rozporu se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3075/2012, potom přehlíží, že uvedený rozsudek řeší dání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce toliko v případě, kdy zaměstnavatel nemá možnost postupovat podle ustanovení § 41 zák. práce; k opačné situaci se nevyjadřuje.

V ustálené soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2785/2010, uveřejněný pod č. 34 v časopise Soudní judikatura, ročník 2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 21 Cdo 2964/2021) nejsou pochybnosti o tom, že k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce smí zaměstnavatel – jak vyplývá z jeho znění – přistoupit, jen jestliže zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, který nebyl způsoben pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo ohrožením nemocí z povolání, pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost konat dále dosavadní práci. Z uvedeného vyplývá, že dlouhodobou ztrátu zdravotní způsobilosti zaměstnance je třeba posuzovat výlučně ve vztahu k dosavadní práci, kterou zaměstnanec u zaměstnavatele (do té doby) vykonával.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že dosavadní prací je třeba rozumět „práci sjednanou v pracovní smlouvě“. Obecně je jistě správná i jeho úvaha, že „není povinností zaměstnavatele uplatňovat celý rozsah sjednaného druhu práce, ale zároveň na to zaměstnavatel má právo“, a že „je to zaměstnavatel, kdo určuje rozvrh pracovní doby“. Rovněž lze obecně konstatovat, že práce „pracovníka ostrahy majetku a osob“ může zahrnovat „práci, která bude vykonávaná ve dne i v noci, s určitou zátěží fyzickou, psychickou, jakož i potřebou pochůzek“. Navazující úsudek odvolacího soudu, že v případě žalobkyně touto dosavadní prací byly veškeré pracovní činnosti spadající do druhu práce „pracovník ostrahy majetku a osob“, jak byl uveden v písemné pracovní smlouvě účastníků ze dne 29. 6. 2009, však dovolací soud (prozatím) nesdílí.

Pracovní poměr lze sjednat pracovní smlouvou (§ 33 odst. 1 zák. práce), ve které je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§ 34 odst. 1 zák. práce). Vedle uvedených podstatných (esenciálních) náležitostí si mohou účastníci v pracovní smlouvě dohodnout i další (pracovní a mzdové) podmínky, na kterých mají zájem. Mezi tyto další podmínky, na nichž se účastníci mohou dohodnout, patří zejména ujednání o mzdě, o zkušební době, o době trvání pracovního poměru a není vyloučeno ani ujednání o pracovní době obsahující její bližší vymezení (jako například její délku, případně její rozvržení) nebo ujednání obsahující bližší specifikaci pracoviště. Tyto další dohodnuté podmínky zaměstnavatel (ani zaměstnanec) není oprávněn jednostranně měnit, jejich změna je možná pouze dohodou účastníků o změně pracovní smlouvy podle ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce (k tomu srov. za obsahově totožné předešlé právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1395/2010).

Z uvedeného vyplývá, že součástí pracovní smlouvy mohou účastníci učinit i rozvržení pracovní doby kupř. pouze na jednosměnný denní provoz (režim). Takové ujednání účastníků nic nemění na oprávnění zaměstnavatele podle ustanovení § 81 odst. 1 zák. práce rozvrhnout pracovní dobu; zaměstnavatel se takovým ujednáním pouze zaváže, že ve vztahu k dotčenému zaměstnanci bude pracovní dobu rozvrhovat určitým způsobem. Na takovém rozvržení pracovní doby (případně na dalších pracovních podmínkách) se mohou účastníci dohodnout i dodatečně (následně po uzavření pracovní smlouvy) na základě dohody o změně pracovní smlouvy podle ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce.

V projednávané věci žalobkyně již v žalobě podané u soudu prvního stupně dne 23. 6. 2016 tvrdila, že u žalované byla zaměstnána od 1. 7. 2009, že „pracovala zejména na vrátnici, a to na počítači“, a že „již od 1. 1. 2010 pracovala pouze na denních směnách“, že „naopak jen na noční směny chodil její kolega M. K.“ a že „toto rozdělení směn platné od 1. 1. 2010 spolu domluvili žalobkyně, M. K. a velitel střediska XY J. V.“. Uvedená tvrzení odvolací soud (i soud prvního stupně) – jak se podává z obsahu spisu – nepovažoval za podstatná pro posouzení věci vzhledem k tomu, že takové ujednání nebylo součástí písemné pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 29. 6. 2009. Odvolací soud však ve svých úvahách opomíjí, že rozvržení pracovní doby (případně další pracovní podmínky) si mohou účastníci pracovního poměru dohodnout – jak bylo uvedeno výše – i dodatečně (na základě dohody o změně pracovní smlouvy), a že – jak vyplývá z ustanovení § 20 zák. práce – nebylo-li právní jednání učiněno ve formě, kterou vyžaduje tento zákon, a bylo-li již započato s plněním, není možné se neplatnosti tohoto jednání dovolat u těch jednání, jimiž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah. Protože případná dohoda o změně pracovní smlouvy (§ 40 odst. 1 zák. práce) je právním jednáním, jímž se mění základní pracovněprávní vztah (pracovní poměr), pokládá se – za předpokladu, že již bylo započato s jejím plněním – za platnou, i kdyby nebyla uzavřena v písemné formě vyžadované zákoníkem práce, nýbrž jen ústně nebo i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit (konkludentně), neboť její neplatnosti se již nelze dovolat (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2034/2019).

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že, i když ujednání o rozvržení pracovní doby žalobkyně „pouze na denní směny“ (případně o dalších pracovních podmínkách) není obsaženo v písemné pracovní smlouvě účastníků ze dne 29. 6. 2009, není vyloučeno, aby se takto účastníci dohodli později, třeba jen ústní formou (příp. konkludentně). Kdyby se pak účastníci podle tohoto ujednání v následujícím období řídili (žalovaná ve svém vyjádření k žalobě potvrdila, že „žalobkyně do skončení pracovního poměru vykonávala strážní činnost pouze na stanovišti a na denní směny“), nebylo by již možno se neplatnosti takového ujednání dovolat a mohl by tak být odůvodněn závěr, že žalovaná byla povinna přidělovat žalobkyni práci pouze v rámci jednosměnného denního režimu (případně za dalších dohodnutých pracovních podmínek), aniž by byla oprávněna tyto dohodnuté pracovní podmínky jednostranně změnit. V takovém případě by se ovšem lékařský posudek o zdravotní způsobilosti žalobkyně k práci ze dne 26. 2. 2016 (o který se opírá předmětná výpověď) nevyjadřoval k „dosavadní“ práci, kterou žalobkyně u žalované vykonávala, a vůči žalobkyni by tak nemohl představovat podklad pro platnou výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce.

Protože odvolací soud – veden nesprávným právním názorem – se věcí z tohoto pohledu nezabýval, zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Chybný (neúplný) právní názor pak byl příčinou toho, že žalobkyně, která netvrdila z hlediska výše nastíněného správného (úplného) právního posouzení věci všechny rozhodné skutečnosti a neoznačila všechny důkazy, kterými by mohla být její tvrzení prokázána, nebyla soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena o své povinnosti tvrdit všechny (z hlediska správného právního posouzení věci) rozhodné skutečnosti a navrhnout k jejich prokázání důkazy, a že odvolací soud k tomu soud prvního stupně postupem podle ustanovení § 221 o. s. ř. nevedl. Jestliže odvolací soud rozhodl ve věci, aniž by účastníku, jehož tíží břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, bylo poskytnuto řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (jak tomu bylo v projednávané věci), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí, včetně akcesorického opravného usnesení (§ 243e odst. 2 věta druhá a třetí o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 2. 2023

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2536/2022

www.nsoud.cz