21 Cdo 2536/2022-554

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně A. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova č. 1961, proti žalované Security Morava, s.r.o., se sídlem v Kyjově, Jiráskova č. 987/50, IČO 28346262, zastoupené JUDr. Janou Kantorovou, advokátkou se sídlem v Třinci, Husova č. 401, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 194/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2022 č.j. 30 Co 67/22-497, takto:

Odkládají se až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci:

a) právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2022 č.j. 30 Co 67/22-497 ve výroku I¸ jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. června 2021 č. j. 26 C 194/2016-408 (ve znění opravného usnesení ze dne 11. srpna 2021 č.j. 26 C 194/2016-416) ve výroku I o věci samé.

b) vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2022 č.j. 30 Co 67/22-497 ve výrocích II. a III., jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1.6.2021 č. j. 26 C 194/2016-408, ve znění opravného usnesení ze dne 11.8.2021 č.j. 26 C 194/2016-416, zamítl žalobu o určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 26.2.2016, daná žalobkyni žalovanou, je neplatná (výrok I.), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 121.378,60 Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalované (výrok II.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.4.2022 č.j. 30 Co 67/22-497 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé (výrok I.), ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tento rozsudek změnil „jen“ tak, že „výše náhrady činí 89.737 Kč“, a stanovil delší lhůtu k plnění (výrok II.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.018,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Kantorové (výrok III.).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, ve kterém mj. navrhla, aby dovolací soud odložil jednak právní moc výroku I. rozsudku odvolacího soudu, a jednak vykonatelnost výroků II. a III. rozsudku odvolacího soudu, vše do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání. Návrh odůvodnila tím, že se vedle určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru po žalované domáhá v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 393/2020 zaplacení náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru a že pro rozhodnutí o nároku na náhradu mzdy je přitom zásadní otázka, zda byla výpověď daná žalobkyni žalovanou neplatná. Žalobkyně je proto přesvědčena, že „s ohledem na procesní ekonomii je vhodné“, aby dovolací soud odložil právní moc výroku I. rozsudku odvolacího soudu, a „s ohledem na složité majetkové poměry žalobkyně“, aby odložil vykonatelnost nákladových výroků tohoto rozsudku.

Podle ustanovení § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit

a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo

b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

Podle ustálené judikatury soudů, chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu (nyní právního jednání) o rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1980 sp. zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu (nyní právního jednání), i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) o rozvázání pracovního poměru zanikne, a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu (nyní právního jednání), a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu (nyní právního jednání) o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96).

Z uvedeného vyplývá, že závěr o věcné opodstatněnosti (resp. neopodstatněnosti) nároku žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, jehož základním předpokladem je (vedle oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání) neplatné rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele výpovědí, závisí na rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalovaná dovolatelce. Pravomocný rozsudek, kterým by byl zamítnut nárok žalobkyně na náhradu mzdy dříve, než dovolacím soudem bude v projednávané věci rozhodnuto o podaném dovolání ve věci určení neplatnosti výpovědi, by potom – za situace, kdyby dovolacím soudem bylo rozhodnuto o změně nebo zrušení rozsudku odvolacího soudu – znamenal zásah do práv dovolatelky, který by bylo možné napravit jen žalobou na obnovu řízení [srov. § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto shledal, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu by dovolatelka mohla být závažně ohrožena ve svých právech, a vzhledem k tomu, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení, rozhodl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé), že právní moc rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.4.2022
č.j. 30 Co 67/22-497 ve výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalobkyně [§ 243 písm. b) o. s. ř.].

Protože by neprodleným výkonem rozhodnutí (exekucí) napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.4.2022 č.j. 30 C 67/22-497 ve výrocích II. a III, kterými byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení, hrozila dovolatelce závažná újma, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. odložil vykonatelnost uvedených výroků rozsudku odvolacího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 10. 2022

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu


Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2536/2022

www.nsoud.cz