21 Cdo 2168/2022-341

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, proti žalované České republice – Policejní akademii České republiky v Praze se sídlem v Praze 12 – Kamýku, Lhotecká č. 559/7, IČO 48135445, zastoupené JUDr. Janem Tryznou, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská č. 1936/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 29/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2022, č. j. 23 Co 5/2022-316, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 23 Co 5/2022-316, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., anebo i dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2857/2000).

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012, na který poukazuje též dovolatelka ve svém dovolání). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

Namítá-li dovolatelka s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2857/2000 a sp. zn. 21 Cdo 3325/2012, že citovaná kritéria plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu „nebyla odvolacím soudem zohledněna vůbec“, neboť odvolací soud pouze konstatuje závěr o méně závažném porušení pracovních povinností žalobce, aniž by jednotlivá kritéria rozvedl na základě konkrétních skutkových okolností a následně je zhodnotil, pak přehlíží, že v projednávané věci odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (srov. zejména body 19 a 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) – přihlédl zejména k tomu, že prostory žalované byly dlouhodobě v nevyhovujícím stavu, že opravy byly prováděny postupně podle stanovených priorit, přičemž zaměstnanců údržby a úklidu byl nedostatek, že tabulková místa byla zrušena z důvodu finanční úspory, že řada místností, v nichž byly auditem zjištěny závady, nebyla oddělením provozu a údržby využívána, že žalobce byl v době zahájení auditu v pracovním poměru u žalované teprve jeden rok, přičemž v roce 2018 bylo hlášeno 1 750 závad, které musely být řešeny, že za dobu působení žalobce se přístup k údržbě změnil, byly vidět výsledky a žalobce byl odměňován, že žalobce nebyl ze strany žalované seznámen s vyhláškou č. 246/2001 Sb., že žalovaná po žalobci znalost této vyhlášky ani nevyžadovala, když na pozici bezpečnostního referenta působili jiní zaměstnanci a následně pak dodavatel, který „převzal oblast bezpečnosti práce“, a že žalované nelze přisvědčit, že náprava v podobě odstranění „PB lahví“ nebyla učiněna, neboť dne 30. 11. 2018 byly lahve odstraněny podřízenými žalobce. Odvolací soud tak při posuzování intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci postupoval v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci dosahuje intenzity závažného porušení této povinnosti, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.). O takový případ se však v dané věci nejedná. Námitky dovolatelky ohledně hodnocení stupně intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci ze strany odvolacího soudu proto nemohou obstát.

Odvolací soud se v projednávané věci neodchýlil ani od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4596/2014, v němž dovolací soud řešil otázku, do jaké míry je soud vázán právním vymezením důvodu výpovědi (tím, jak zaměstnavatel ve výpovědi z pracovního poměru sám právně kvalifikoval jednotlivé skutky, jež považoval za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci), a v jehož odůvodnění vyslovil (mimo jiné) dovolatelkou v dovolání citovaný právní názor, že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi jako porušení pracovních povinností bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovních povinností posouzeno, ale to, zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovních povinností dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení pracovních povinností“, „závažné porušení pracovních povinností“ nebo „porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem“.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé založit ani námitky dovolatelky, že již v řízení před soudem prvního stupně „navrhovala k důkazu trestní spis vedený na žalobce, který byl obžalován pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, přičemž tohoto jednání se dopustil v rámci pracovního poměru vůči žalované“, avšak že soud prvního stupně důkaz trestním spisem zamítl z důvodu nadbytečnosti, a že odvolací soud „takový postup aproboval jako správný“, čímž „znemožnil žalovanému prokázat širší souvislosti počínání žalobce“, který byl pravomocně odsouzen za své jednání při zadávání veřejných zakázek, jimiž dovolatelka uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení – jestliže k nim skutečně došlo – sice dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.

Kromě toho o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jde při zjišťování skutkového stavu věci například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný pod č. 56/2003 v časopise Soudní judikatura). O žádný z těchto případů se však v projednávané věci (v níž trestná činnost žalobce nebyla důvodem výpovědi z pracovního poměru) nejedná. Soud není povinen – jak vyplývá z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. – provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl účastníkem navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084–1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011). O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku (jak to v projednávané věci učinil soud prvního stupně v bodu 26 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodu 10 odůvodnění napadeného rozsudku).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nemohl dospět k závěru, že soud prvního stupně správně přihlédl ke všem okolnostem posuzované věci, pokud současně vyhodnotil skutkové závěry soudu prvního stupně jako nesprávné (neboť „skutkový závěr“ soudu prvního stupně spočíval v tom, že se žalobce nedopustil porušení, která jsou mu kladena za vinu ve výpovědi, avšak odvolací soud správně dospívá ke „skutkovému závěru opačnému“), činí tak neopodstatněně, neboť soudy v projednávané věci vycházely ze shodných skutkových zjištění (závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobce dopustil porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, rozdílný od závěru soudu prvního stupně, vychází z odlišného právního posouzení skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, a nikoli z jiných skutkových zjištění, než která učinil soud prvního stupně).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 1. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2168/2022

www.nsoud.cz