21 Cdo 1653/2019-220

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. Š., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalované Thomayerově nemocnici se sídlem v Praze 4, Vídeňská č. 800, IČO 00064190, zastoupené JUDr. Jiřím Štaidlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská č. 445/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 94/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 23 Co 309/2018-185, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Štaidla, advokáta se sídlem v Praze 2, Apolinářská č. 445/6.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018 č. j. 23 Co 309/2018-185 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K povinnosti zaměstnavatele navrhnout zaměstnanci změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 73a zákoníku práce (má-li vůbec zaměstnavatel takovou práci) srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4897/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4345/2014 a v nich vyslovený závěr, že povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 věty druhé zákoníku práce (od 1. 1. 2012 jde o § 73a odst. 2 část první věty za středníkem zákoníku práce) znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou.

Kvalifikací zaměstnance se rozumí souhrn znalostí, dovedností a odborných zkušeností, které zaměstnanec získal vzděláním a výkonem odborné praxe a které jsou využitelné při výkonu jeho práce v pracovněprávních vztazích (§ 1 zákoníku práce). Jednotlivé kvalifikace je možné v jejich vzájemném poměru z hlediska jejich významnosti klasifikovat jako nižší a vyšší. Vyšší kvalifikace je dána zejména vyšším stupněm vzdělání, popřípadě délkou odborné praxe zaměstnance. Vzhledem k tomu, že společenské hodnocení práce se projevuje též v jejím odměňování, může při této hierarchizaci posloužit i porovnání průměrných mezd dosahovaných za práce vyžadující jednotlivé kvalifikace, popřípadě – tam, kde se uplatňují – charakteristik platových tříd stanovených v platových předpisech pro práce, k jejichž výkonu kvalifikace slouží, a jim odpovídajících platových tarifů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2305/2015 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3980/2011).

Při posuzování, zda zaměstnanec má kvalifikaci potřebnou k výkonu práce, kterou je mu zaměstnavatel – v kladném případě – podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce povinen nabídnout (za předpokladu, že tato práce odpovídá též zdravotnímu stavu zaměstnance), je třeba přihlížet nejen ke znalostem, které zaměstnanec nabyl dosaženým vzděláním, ale též k dovednostem a odborným zkušenostem, které získal výkonem dosavadní odborné praxe a které spolu s teoretickými znalostmi nabytými vzděláním tvoří – jak vyplývá z výše uvedeného – jeho kvalifikaci, a k míře jejich využitelnosti pro tuto práci. Kromě zaměření vzdělání zaměstnance určitého stupně je proto významná i povaha jeho odborné praxe po ukončení vzdělání, a to v porovnání se zaměřením vzdělání a odborné praxe, jimiž se zpravidla získávají znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti potřebné k výkonu uvedené práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5567/2016, uveřejněný pod č. 101 v časopise Soudní judikatura, roč. 2018).

Bylo-li v projednávané věci soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), že žalobce u žalované pracoval jako XY, že při výkonu této vedoucí funkce byl zařazen do 13. platové třídy, že žalobce dosáhl vysokoškolského vzdělání (byl absolventem Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze) a v praxi zastával pozice vedoucí a manažerské (např. ekonomicko-provozní náměstek XY, master manager pro státní správu u XY, vrchní ředitel ekonomické sekce XY a další), že žalobci bylo žalovanou neúspěšně nabídnuto jako jediné volné místo (samotnou žalovanou označené již v dopise ze dne 21. 11. 2016 jako místo s nižší kvalifikací) pracovní místo XY, na němž k výkonu práce postačovalo středoškolské vzdělání a bylo zařazeno do 10. platové třídy, při jehož výkonu by žalobce značnou část teoretických znalostí a praktických zkušeností získaných absolvovaným vzděláním a dosavadní odbornou praxí nevyužil (bez ohledu na to, že by byl po nezbytném zaškolení práci na tomto místě schopen vykonávat), a že do 10. platové třídy byla u žalované zařazena i další „řadová“ pracovní místa (místa řadových odborných referentů, techniků, administrativních pracovníků, kuchařů, údržbářů, řidičů a elektrikářů), koresponduje závěr soudů, že tato pracovní místa neodpovídají žalobcově kvalifikaci (dané jeho vzděláním a odbornou praxí) a že žalovaná nebyla povinna je žalobci nabídnout po jeho odvolání z vedoucího pracovního místa XY, s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.

K námitce dovolatele, že mu nebyla nabídnuta vedoucí pracovní místa (vedoucí interního auditu, vedoucí provozně technického odboru, vedoucí odboru centrálního nákupu a vedoucí oddělení provozu PACs), na nichž na základě „pověření“ další práci dočasně vykonávali zaměstnanci, kteří jinak na základě jmenování (příp. pracovní smlouvy) vykonávali pro žalovanou práci na jiném pracovním místě, která lze považovat za volná pracovní místa ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce, neboť „jmenování a pověření výkonem určité práce nemá u žalované stejný význam, když u pověření jde o dočasný výkon práce s tím, že se předpokládá obsazení této pozice jmenováním“, srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998 sp. zn. 2 Cdon 382/97, uveřejněném pod č. 174 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4113/2013, z nichž vyplývá, že o jmenování na pracovní místo jde nejen tehdy, jestliže zaměstnavatel svůj projev vůle tak výslovně označí; za jmenování na pracovní místo se pokládá rovněž takový projev vůle zaměstnavatele, kterým zaměstnance (s jeho souhlasem) „pověřuje“ výkonem práce na vedoucím pracovním místě (ať dočasně či trvale), jestliže je nepochybné, že nejde jen o zastupování jiného vedoucího zaměstnance (např. v době jeho nepřítomnosti), které vyplývá z vnitřních předpisů zaměstnavatele a které zaměstnavatel „pověřením“ („pověřovací listinou“) jen potvrzuje. Nejvyšší soud současně ve své rozhodovací praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5179/2016, uveřejněný pod č. 40 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019) připustil možnost, že zaměstnanec vedle stávajícího pracovního místa vedoucího zaměstnance bude nadále pro zaměstnavatele vykonávat též práci na jiném pracovním místě (další pracovní funkci); na základě dalšího jmenování (změny pracovní smlouvy) může proto zaměstnanec v témže pracovním poměru souběžně vykonávat i další vedoucí pracovní místo.

V souladu s uvedenými závěry soudy postupovaly, zabývaly-li se „pověřeními“ k výkonu uvedených pracovních míst. Bylo-li zjištěno, že v listinách o „pověření“ je „výslovně uvedeno, že zaměstnanci jsou výkonem této funkce pověřeni v plném rozsahu výkonu a práv vyplývajících z této funkce a že se na ně vztahují všechna práva a povinnosti vedoucího zaměstnance vyplývající ze zákoníku práce“, a že „ustavení pověřených zaměstnanců do pracovní pozice vedoucího nebylo nikterak časově omezeno“, je závěr odvolacího soudu o tom, že „pověření jsou svým obsahem jmenováním“, plně v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Argumentaci dovolatele, že uvedená pracovní místa je třeba z hlediska splnění nabídkové povinnosti podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce považovat za volná, proto soudy správně nepřisvědčily.

Dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., vyslovuje-li nesouhlas se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry soudů [namítá-li, že „z organizačního řádu účinného ke dni 22. 10. 2015 ve spojení s organizačním řádem ze dne 1. 2. 2017 vyplynulo, že žalovaná vytváří systematizaci všech pracovních míst (tj. nejen dle vyhl. 99/2012 Sb.), tj. vytváří evidenci všech pracovních míst“, že žalovaná „uvedenou systematizaci na výzvu soudu nezaložila“ a „neunesla své důkazní břemeno, pokud jde o tvrzení, že žádná volná vhodná pracovní místa u ní v době výpovědi udělené žalobci nebyla“, že „pro obsazení řadových/referentských míst se u žalované často vyžaduje vysokoškolské vzdělání“ a „zaměstnanci na těchto pracovních pozicích jsou pak v závislosti na dosaženém vysokoškolském vzdělání náležitě nadprůměrně odměňováni“, že „ve vztahu k tzv. řadovým pracovním pozicím“ odvolací soud z hlediska kvalifikace žalobce „nic nezkoumal“, že „žalovaná vystavovala dokumenty označované jako pověření a jmenování s tím, že pouze jmenováním se pracovní místo obsazuje v souladu s ustanovením § 33 odst. 3 zákoníku práce“, a že u žalované „jsou někteří zaměstnanci zařazeni na určité pracovní pozici na základě jmenování (příp. pracovní smlouvy) a současně jsou dočasně pověřeni výkonem jiné práce na základě pověření“, jako například zaměstnanec K., který po odvolání z místa XY „práci XY vykonával dočasně na základě pověření“]. Uvedené námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Závěr o přípustnosti dovolání nezakládají ani námitky dovolatele, jimiž vyslovuje nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který „v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř.“ neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz organizačním řádem účinným od 22. 10. 2015 a nepřihlédl ke skutkovému tvrzení žalobce, podle kterého „žalovaná pověřené zaměstnance z vedoucích míst neodvolává, ale výkon této práce ukončuje jmenováním jiného zaměstnance na předmětnou pozici“, dovodil-li (nesprávně), že šlo o důkaz a skutková tvrzení, která byla uplatněna až v odvolacím řízení, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 6. 2020

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1653/2019

www.nsoud.cz