21 Cdo 1184/2022-189

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. J., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 1516/33, proti žalované GO Steel a. s. se sídlem ve Frýdku-Místku, Míru č. 3777, IČO 04795784, zastoupené Mgr. Januszem Sabelou, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Moskevská č. 172/13, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 7/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2021, č. j. 16 Co 221/2021-169, takto:

I. Dovolání žalované proti výroku II rozsudku krajského soudu se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu se mění tak, že rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. května 2021, č. j. 16 C 7/2020-139, se potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 826 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Janusze Sabely, advokáta se sídlem v Českém Těšíně, Moskevská č. 172/13.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 8. 6. 2020, doručeným žalobci dne 16. 6. 2020, žalovaná sdělila žalobci, že s ním „ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“ okamžitě ruší pracovní poměr z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení se žalobce dopustil tím, že dne 25. 4. 2020 prováděl práce, které mu „nebyly zadány nadřízeným, nebyly v plánu oprav a ani nijak nesouvisely s výkonem jeho práce“, když odřezával „víko prázdného sudu“, v důsledku čehož došlo k explozi, při které byl žalobce zraněn. „Dle označení se v sudu skladovala chemická látka (hořlavá kapalina, 1. třídy nebezpečnosti)“ a žalobce svým jednáním „ohrozil životy a zdraví ostatních zaměstnanců a způsobil majetkovou škodu“. Žalobce tím – mimo jiné – porušil povinnost „nevyužívat svěřené pracovní pomůcky, OOPP, výstroj a zařízení pro vlastní potřebu“ a „neprovádět v pracovní době na svém pracovišti, ani mimo pracovní dobu, práce pro soukromou potřebu“.

Žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 5. 8. 2020 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru s žalobcem, provedené žalovanou okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 8. 6. 2020, je neplatné“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2018 pracoval u žalované jako provozní zámečník. Připustil, že dne 25. 4. 2020 „na dílně údržby u linky TOR odřezával víko sudu uhlovou bruskou, kdy přitom došlo k explozi obsahu sudu – výparů, v důsledku čehož utrpěl vážná zranění“. Nesouhlasil však s tím, že používal „svěřené pracovní pomůcky, OOPP, výstroj a zařízení pro vlastní potřebu“, že prováděl „v pracovní době na svém pracovišti práce pro soukromou potřebu“, pro sebe nebo jiné osoby a že „nedovoleně použil a zneužil výrobních a pracovních prostředků zaměstnavatele“, neboť jeho činnost měla souvislost s výkonem jeho práce.

Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě uvedla, že žalobce dne 25. 4. 2020 „svévolně opustil pracoviště“, aniž by to nahlásil svému nadřízenému M. G. a „uchýlil se do dílny u linky TOR, aby tam odřezával víko od prázdného sudu, v důsledku čehož vznikla exploze“, která žalobci způsobila zranění, poničila majetek žalované a ohrozila život a zdraví ostatních zaměstnanců. Zdůraznila, že předmětné sudy se na pracovišti při údržbě či opravách nepoužívají, neboť „v těchto obalech byly ukládány hořlavé látky, jež jsou vznětlivé, tudíž jsou ukládány na samostatné úložiště“. Konkrétní obal, se kterým žalobce „bezdůvodně manipuloval“, byl označen „výstražným piktogramem s výrazným upozorněním: P210 Chraňte před teplem, horkými povrchy, jiskrami, otevřeným ohněm a jinými zdroji zapálení anebo P242 Používejte nářadí z nejiskřícího kovu včetně dalších uvedených výstrah“. Žalobce tak „zcela úmyslně a nedovoleně používal výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele, čímž zvlášť hrubým způsobem porušil své povinnosti“.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 31. 5. 2021, č. j. 16 C 7/2020-139, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „rozvázání pracovního poměru s žalobcem, provedené žalovanou okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 8. 6. 2020, je neplatné“ (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 17 952 Kč k rukám advokáta Mgr. Janusze Sabely (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované jako provozní zámečník. Dne 25. 4. 2020 po 16:00 hod, když si nadřízený žalobce M. G. odskočil na toaletu, žalobce opustil své pracoviště a, aniž ho jeho nadřízený tímto úkolem pověřil, na „dílně údržby linky TOR“, v místnosti o rozměrech cca 3 x 5 m, „odřezával víko prázdného plechového sudu úhlovou bruskou, načež došlo k explozi a zranění žalobce“, který utrpěl tržnou ránu na obočí, zlomeninu lícní kosti a předloktí levé ruky, výbuch rovněž poškodil majetek žalované v hodnotě 6 708 Kč. V plechovém sudu se nacházel „výrobek EXXSOL DSP 100/140“, na etiketě bylo napsáno, že jde „o vysoce hořlavou kapalinu a páry a že při práci je třeba obsah chránit před teplem, horkými povrchy, jiskrami, otevřeným ohněm a jinými zdroji zapálení“, obal měl být skladován na dobře větraném místě a těsně uzavřený, na sudu byly navíc „výstražné piktogramy“. Soud prvního stupně považoval rovněž za prokázané, že žalobce chtěl sud v konečném důsledku použít pro svou soukromou potřebu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalobce spočívající v odřezávání víka sudu za popsaných okolností a jeho „skutečný i potenciální následek“ bylo porušením pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. „Z toho, co detonace způsobila na vybavení dílny a žalobci, lze nepřímo usoudit, co by mohla způsobit jinému zaměstnanci, který by šel náhodou kolem“. Tyto následky jsou podle soudu velmi závažné, přičemž fakt, že k výbuchu došlo v uzavřené místnosti, „paradoxně zvýšil jeho nebezpečnost, protože stěny a střecha místnosti uzavřely energii tlakové vlny v malém prostoru“. Místnost byla běžně přístupná ostatním zaměstnancům, skutečnost, že se tam nikdo jiný kromě žalobce a M. G. neobjevil, „zůstává čistě náhodnou“. Žalobce manipuloval se sudem způsobem „nejen nezvyklým“, ale zejména „krajně nebezpečným“, neboť udělal přesně to, „před čím varovalo výstražné značení a začal odřezávat víko úhlovou bruskou“, čímž „obsah sudu vystavil jednak náhlému přísunu kyslíku, druhak nebezpečí jiskry, jež by odlétla z řezného kotouče brusky“. Podle soudu není nutné podstoupit „vysoce odborné školení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“, aby bylo zřejmé, že v situaci, jaká nastala v projednávané věci (kdy se kotouč brusky prořezává plechem, tedy že při tření dvou kovových předmětů, z nichž jeden rychle rotuje, pravděpodobnost vzniku jisker hraničí s jistotou), bezprostředně hrozí výbuch. Právě ve vysoké nebezpečnosti výbuchu spočívá „klíčový aspekt“, žalobce nemohl vědět, zda se v sudu nenachází „výpary nebo kapalné reziduum hořlaviny“, sud měl být navíc uložen na větraném místě, nikoliv v uzavřené místnosti, a pro žalobce měly být varováním zejména „výstražné piktogramy“. Žalobcovo „hrubě nedbalé“ jednání, kterým porušil „povinnosti bezpečnosti a ochraně zdraví při práci [§ 55 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 106 odst. 4 první větou z. p. ve znění zákona č. 366/2019 Sb.]“, které vážně ohrozilo zdraví ostatních zaměstnanců, „naplnilo skutkovou podstatu zvlášť hrubého porušení pracovních povinností“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 16 Co 221/2021-169, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci přípisem žalované ze dne 8. 6. 2020 je neplatné“ (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 29 657 Kč k rukám JUDr. Josefa Fojtíka (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nesouhlasil však s tím, že jednání žalobce mělo povahu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Odvolací soud při hodnocení intenzity porušení povinnosti žalobcem přihlédl zejména „k míře zavinění žalobce a ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností“. Podle odvolacího soudu se žalobce nepochybně svým jednáním („odřezáváním víka prázdného plechového sudu pro svou osobní potřebu na pracovišti v pracovní době za použití úhlové brusky žalované“) „dopustil porušení ustanovení § 316 odst. 1 zákoníku práce“, podle nějž zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele. Na druhou stranu „nelze vytýkané jednání hodnotit jako úmyslný útok na majetek žalované“, neboť žalobci nebylo prokázáno a ani v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkáno, že by měl v úmyslu prázdný sud odcizit a „samotné použití úhlové brusky bez souhlasu žalované svojí povahou za úmyslný útok na majetek žalované považovat nelze“. Žalobce nepoškodil majetek žalované úmyslně, nýbrž následkem nedbalostního jednání. Žalobce „zjevně spoléhal na to, že vzhledem k tomu, že sud byl prázdný, nemůže dojít k jeho vznícení či dokonce k explozi, byť z objektivního hlediska si měl být s ohledem na své zkušenosti, dosavadní praxi a v neposlední řadě i 'výstražné piktogramy' vědom možného rizika újmy na zdraví, jakož i majetkové újmy“. Odvolací soud soudu prvního stupně vytknul, že k této okolnosti nepřihlédl a věc hodnotil příliš „ze zpětného pohledu při znalosti (skutečných i potencionálních) následků výbuchu, ke kterému nakonec vskutku došlo“. Počínání žalobce nelze za této situace podle názoru odvolacího soudu označit jako „bezohledné hazardérství spojené s vědomým ohrožením života a zdraví ostatních zaměstnanců, nýbrž spíše jako zkratkovité podcenění rizika zapálení při práci s nádobou (byť prázdnou) sloužící k uskladnění vysoce hořlavé kapaliny“. Odvolací soud se proto neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že šlo o hrubou nedbalost žalobce. Dospěl k závěru, že okolnosti projednávané věci odůvodňují závěr, že po žalované bylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby, neboť žalobce při výbuchu utrpěl vážná zranění, v důsledku toho byl dočasně práce neschopným, a proto „bylo z povahy věci vyloučeno, aby se obdobného jednání po dobu výpovědní doby mohl dopustit znovu“. Z těchto důvodů uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci žalovanou dopisem ze dne 8. 6. 2020 je neplatné.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti všem jeho výrokům) podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v (dosud neřešené) otázce, „zda nedovolené mimopracovní aktivity zaměstnance a porušení povinností zaměstnance v oblasti bezpečnosti práce z důvodu hrubé nedbalosti jsou důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru“. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalobce neporušil své povinnosti zvlášť hrubým způsobem a že míra jeho zavinění a intenzita porušení pracovních povinností neodůvodňovaly okamžité zrušení pracovního poměru. Podle žalované se nejednalo o zkratkovité jednání žalobce, k čemuž dospěl odvolací soud, ale o hrubou nedbalost a podcenění rizika. Žalobce musel vědět, že jím vykonávaná činnost jakýmkoliv způsobem nesouvisí s jeho pracovními povinnostmi a není mu dovolena; činnosti soukromé povahy byly na pracovišti žalované zakázané vnitřními předpisy. Žalobce v minulosti pracoval jako důlní záchranář a instruktor bezpečnosti práce a měl mít alespoň teoretické znalosti a vědomosti o existenci rizik a následcích neodborné manipulace se sudem. Dovolatelka zdůraznila, že následky chování žalobce mohly mít „daleko jdoucí tragický dopad nejen u samotného žalobce“. Podle jejího názoru soud prvního stupně správně vyhodnotil otázku intenzity porušení povinností žalobcem a rovněž správně – na rozdíl od odvolacího soudu – přihlédl též k potenciálním následkům chování žalobce, tj. riziku vzniku újmy na zdraví a životě ostatních osob na pracovišti; pouze shodou náhod nikdo další neutrpěl újmu. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Žalovaná svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadla ve všech jeho výrocích (tedy i ve výroku II, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení); pomíjí přitom, že v části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v této části dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované jako provozní zámečník. Dne 25. 4. 2020 v době, kdy si nadřízený žalobce M. G. odskočil na toaletu, žalobce opustil své pracoviště a, aniž ho jeho nadřízený tímto úkolem pověřil, na „dílně údržby linky TOR“, ve volně přístupné místnosti o rozměrech cca 3 x 5 m, „odřezával víko prázdného plechového sudu úhlovou bruskou, načež došlo k explozi a zranění žalobce“, který utrpěl tržnou ránu na obočí, zlomeninu lícní kosti a předloktí levé ruky, výbuch rovněž poškodil majetek žalované v hodnotě 6 708 Kč. Plechový sud byl obal od „výrobku EXXSOL DSP 100/140“, na etiketě bylo napsáno, že jde „o vysoce hořlavou kapalinu a páry a že při práci je třeba obsah chránit před teplem, horkými povrchy, jiskrami, otevřeným ohněm a jinými zdroji zapálení“, obal měl být skladován na dobře větraném místě a těsně uzavřený, na sudu byly navíc „výstražné piktogramy“. Žalobce měl v úmyslu sud, jehož víko odřezával, použít pro svou soukromou potřebu, k odřezání víka použil úhlovou brusku ve vlastnictví žalované.

Za této situace napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na řešení otázky hmotného práva, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 8. 6. 2020, které mu bylo doručeno dne 16. 6. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 29. 7. 2020 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“).

Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem. Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce od vzniku pracovního poměru je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.

Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].

Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7–8, roč. 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč.).

Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněného pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 5/2017, s. 40, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012).

Současně nelze opomenout, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4762/2015).

V projednávané věci žalobce tím, že se v pracovní době bez souhlasu a vědomí vedoucího zaměstnance vzdálil ze svého pracoviště a na jiném místě v areálu zaměstnavatele (žalované) za použití pracovních prostředků žalované (úhlové brusky a plechového sudu) vykonával činnost (odřezával víko plechového sudu), kterou sledoval výlučně uspokojení své osobní (soukromé) potřeby, v důsledku které došlo k výbuchu obsahu plechového sudu, který způsobil závažné poškození zdraví žalobce a poškození majetku žalované, porušil povinnosti zaměstnance vyplývající z pracovního poměru. Uvedené jednání žalobce bylo v rozporu s povinností zaměstnance využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací [srov. § 301 písm. b) zák. práce], dodržovat právní a ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, a to zejména povinností dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci [srov. § 301 písm. c) a § 106 odst. 4 větu první zák. práce], a povinností řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. § 301 písm. d) zák. práce]. Tím, že při svém jednání žalobce bez souhlasu žalované použil pracovní prostředky žalované, jednal též v rozporu se zákazem, podle kterého zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení (srov. § 316 odst. 1 větu první zák. práce); není sice vyloučeno, aby zaměstnanec využíval výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky, případně jeho telekomunikační zařízení i pro svou osobní potřebu, ale může se tak dít jen se souhlasem zaměstnavatele (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1771/2011, uveřejněného pod č. 20/2013 v časopise Soudní judikatura).

Soudy obou stupňů správně dovodily, že uvedené jednání žalobce nenaplňuje znaky tzv. útoku na majetek zaměstnavatele, který podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2590/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018). Pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je potom významné, že žalobce jednal čistě ve svém osobním zájmu, svévolně (bez souhlasu a vědomí zaměstnavatele) a krajně neopatrně (k odřezávání víka plechového sudu přistoupil i přes zřetelné informace o tom, že sud obsahoval vysoce hořlavou látku, kterou je třeba „chránit před teplem, horkými povrchy, jiskrami, otevřeným ohněm a jinými zdroji zapálení“, tedy i před jednáním, k němuž žalobce přistoupil). Nejvýznamnější z hlediska intenzity porušení pracovních povinností žalobcem jsou však vysoce nebezpečné následky jednání žalobce spočívající v nastalém výbuchu obsahu plechového sudu, který způsobil vedle škody na majetku žalované též vážné poškození zdraví žalobce a potencionálně mohl způsobit též poškození zdraví dalších osob, pokud by se v blízkosti výbuchu nacházely. Uvedené okolnosti ve svém souhrnu odůvodňují závěr (k němuž dospěl soudu prvního stupně), že žalobce jednáním, které se stalo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, kdy na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby. Závěr o nižší intenzitě porušení pracovních povinností žalobcem neodůvodňuje odvolacím soudem zohledněná skutečnost, že jednání žalobce nebylo „bezohledné hazardérství spojené s vědomým ohrožením života a zdraví ostatních zaměstnanců, nýbrž spíše jako zkratkovité podcenění rizika zapálení při práci s nádobou“, neboť na významu shora uvedených okolností vystihujících typovou i speciální charakteristiku porušení právních povinností žalobcem nic nemění.

Při úvaze, zda na zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby, je třeba vycházet z premisy, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální. Narušení (ztráta) této vzájemné důvěry a zpochybnění spolehlivosti a poctivosti zaměstnance je z hlediska uvedené úvahy zcela zásadní a určující okolností; posuzované jednání žalobce právě takovou ztrátu vzájemné důvěry, jakož i zpochybnění spolehlivosti a poctivosti žalobce, způsobilo. Odvolací soud nesprávně přihlédl k suspenzi pracovního závazku účastníků v době okamžitého zrušení pracovního poměru způsobené dočasnou pracovní neschopností žalobce (§ 191 zák. práce) jako ke skutečnosti odůvodňující závěr, že „po žalované bylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby“. Dočasná nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností na nastalé ztrátě vzájemné důvěry účastníků a zpochybnění spolehlivosti a poctivosti žalobce nemohla nic změnit; z hlediska závěru o intenzitě porušení pracovních povinností žalobcem nemůže být proto významné (jak nesprávně zohlednil odvolací soud), že „bylo z povahy věci vyloučeno, aby se obdobného jednání po dobu výpovědní doby mohl (žalobce) dopustit znovu“.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem ze dne 8. 6. 2020 je neplatným právním jednáním“, není správný.

Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 8. 6. 2020 důvodně zamítl [§ 243d odst. 1 písm. b), § 219 o. s. ř.].

O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla v obou těchto řízeních plný úspěch, a žalobce je proto povinen nahradit jí náklady potřebné k bránění práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15) ve výši 10 000 Kč pro odvolací řízení a 5 000 Kč pro dovolací řízení. Kromě těchto paušálních sazeb odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající ve dvou paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč v odvolacím řízení a v jedné této paušální částce v dovolacím řízení (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a v dovolacím řízení též náklady spočívající v zaplaceném soudním poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované, advokát Mgr. Janusz Sabela, je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 226 Kč za odvolací řízení a 1 113 Kč za dovolací řízení (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 12 826 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 20 413 Kč k rukám advokáta, který žalovanou v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2023

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1184/2022

www.nsoud.cz