Zákoník práce je právním předpisem soukromého práva a proto platí obecná zásada, podle níž „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“. Od pravidel obsažených v zákoníku práce se proto lze odchýlit za předpokladu, že:
a) to zákon nezakazuje,
b) odchylná úprava neporušuje veřejný pořádek, dobré mravy, základní zásady pracovního práva, apod.
Odchylná úprava práv nebo povinností v pracovněprávních vztazích nesmí být nižší nebo vyšší, než je právo nebo povinnost, které stanoví zákoník práce nebo kolektivní smlouva jako nejméně nebo nejvýše přípustné. K odchylné úpravě smlouvou, jakož i vnitřním předpisem, může dojít; avšak k úpravě povinností zaměstnance smí dojít jen smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Od ustanovení uvedených v § 363 je možné se odchýlit jen ve prospěch zaměstnance.
Vzdá-li se zaměstnanec práva, které mu zákoník práce, kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis poskytuje, nepřihlíží se k tomu.