III.ÚS 2939/22 ze dne 29. 11. 2022
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jána Novotného, zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem nám. Svobody 87/18, Brno, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 4. 2019, č. j. 31 C 66/2018-106, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, č. j. 62 Co 250/2019-252, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, č. j. 21 Cdo 2495/2021-293, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jemu garantovaná a ústavně zaručená práva, a to zejména právo na rovné a nediskriminační zacházení ve smyslu čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále pak právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu dle čl. 26 Listiny, a právo na spravedlivý proces (právo na soudní ochranu) dle čl. 36 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených listin vyplývá, že stěžovatel byl zaměstnán v pracovním poměru u společnosti X (dále jen "zaměstnavatel"), přičemž sjednaným druhem práce byl Construction Expert/Stavební odborník. Stěžovatel u zaměstnavatele pracoval od 27. 5. 2015, přičemž po dobu trvání pracovního poměru pracoval jak na pozici klíčového odborníka, tak i na pozici neklíčového odborníka. Zaměstnavatel a další společnosti se z důvodu pracovní zakázky seskupili do sdružení, přičemž v rámci tohoto sdružení došlo k dohodě, která ze společností poskytne klíčové odborníky. Stěžovateli byla dne 30. 10. 2017 doručena výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost dle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen "zákoník práce"). V době doručení výpovědi vykonával stěžovatel práci na pozici klíčového odborníka č. 3 na pracovní zakázce. Stěžovatel oznámil zaměstnavateli, že s výpovědí nesouhlasí, neboť je neplatná a trval na dalším přidělování práce.
3. Stěžovatel podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), jíž se domáhal určení neplatnosti výpovědi a přiznání nároku na náhradu mzdy. Obvodní soud rozhodl v neprospěch žalobce a jeho žalobu v plném rozsahu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud").
4. Městský soud nejprve o odvolání rozhodl ve prospěch stěžovatele, nicméně Nejvyšší soud o následném dovolání zaměstnavatele rozhodl tak, že zrušil pro stěžovatele původní (příznivý) rozsudek městského soudu a vrátil jej k dalšímu řízení. Tímto, v pořadí druhým, rozhodnutím městský soud potvrdil zamítavý výrok obvodního soudu. Stěžovatel dále trval na svém tvrzení o neplatnosti výpovědi, proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl s poukazem na svoje předchozí rozhodnutí.
6. Výše uvedené skutečnosti jsou pro přiblížení skutkového stavu zcela dostačující, neboť účastníkům řízení jsou všechny relevantní okolnosti známy.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se soudy dostatečně nezabývaly důvodem organizační změny a kritériem výběru právě jeho osoby, neboť svoboda zaměstnavatele vybrat nadbytečného zaměstnance podléhá určitým kritériím, a to především zákazu propuštění zaměstnance na základě nepřijatelných kritérií zapovězených Listinou. Dle jeho názoru soudy nerespektovaly příkaz přesunu důkazního břemene dle § 133a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Dále stěžovatel zpochybňuje postup soudů při posouzení otázky způsobilosti rozhodnutí o předmětné organizační změně přivodit samotnou změnu a rozporuje rovněž příčinnou souvislost mezi organizační změnou a výpovědí pro nadbytečnost.
8. Ústavní soud nejprve konstatuje splnění všech podmínek řízení, vyžadovaných zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tj. ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou, která je řádně zastoupena advokátem, a před podáním ústavní stížnosti došlo k vyčerpání veškerých opravných prostředků k ochraně práv stěžovatele, které právní řád poskytuje.
9. Pravomoc Ústavního soudu spočívá v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v přezkumu ústavnosti rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Úkolem zdejšího soudu tedy není přezkoumávat skutková zjištění, nýbrž posoudit ústavnost výkladu a následnou aplikaci právních předpisů a teprve v případě, kdy dojde k podstatnému zásahu do základních práv či svobod zaručených stěžovateli, může a musí Ústavní soud zasáhnout jemu svěřenou pravomocí.
10. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V rámci efektivity řízení jde o možnost Ústavního soudu posoudit ústavní stížnost kvazimeritorním způsobem jen na základě přiložených listin a posoudit případ ještě před tím, než by naznal, že je třeba rozhodnout ve věci meritorně nálezem.
11. Především je nutno uvést, že v daném případě soudy nikterak nezasáhly do namítaných základních práv stěžovatele a nezaložily ani nespravedlnost řízení jako celku. Námitky a argumenty stěžovatele se totiž pohybují v rovině podústavního práva a polemiky o skutkovém stavu samy o sobě nemohou dosáhnout na ústavněprávní rovinu.
12. Stěžovatel spatřuje protiústavnost napadených rozhodnutí zejména v tom, že organizační změna, která založila důvod jeho nadbytečnosti, byla účelová a stěžovatel byl (jako nejstarší zaměstnanec na předmětné pozici) znevýhodněn z důvodu svého pokročilejšího věku. Stěžovatel na tomto místě zmiňuje judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1609/08, nález ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz). V uvedených rozhodnutích Ústavní soud pracuje s prokazováním diskriminace a s pravidlem pro obrácení důkazního břemene dle § 133 o. s. ř. v případech, kdy je dána pochybnost o tom, zda v pracovním poměru (resp. jeho ukončením) nedošlo k diskriminačnímu jednání.
13. V nyní posuzovaném případě však nestačí subjektivní pocit stěžovatele a jeho "pouhé" tvrzení. Fakt, že druh práce Stavební odborník vykonávaly i jiné osoby a došlo k propuštění právě stěžovatele, ještě totiž bez dalšího nezakládá domněnku diskriminace a nedochází tak k obrácení důkazního břemene na zaměstnavatele. Odvolací soud se přitom řádně a dostatečně přesvědčivě vypořádal s námitkami stěžovatele v této věci, zejm. v bodě 41. Je výhradně v rukou zaměstnavatele, kterou osobu si v případě stavu nadbytečnosti ponechá a koho se rozhodne propustit, pokud ctí veškeré zákonné meze. V daném případě stěžovatele na zakázce nahradila osoba mimo dispoziční pravomoc zaměstnavatele a pro zaměstnavatele se tak stal stěžovatel nadbytečným, resp. odpadla (pro zaměstnavatele klíčová) náplň práce stěžovatele, což bez pochyb opravňuje zaměstnavatele zaměstnance propustit, a to právě z důvodu nepotřebnosti (k tomu viz např. JANŠOVÁ, Marie. § 52 [Výpovědní důvody]. In: VALENTOVÁ, Klára, PROCHÁZKA, Jan, JANŠOVÁ, Marie, ODROBINOVÁ, Veronika, BRŮHA, Dominik a kol. Zákoník práce. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 197, marg. č. 28.)
14. Stěžovatel dále zpochybňuje posouzení otázky týkající se organizační změny a namítá ústavně nekonformní výklad § 52 písm. c) zákoníku práce s ohledem na rozhodnutí o organizační změně. Jak bylo ostatně v napadených rozhodnutích zdůrazňováno, rozhodnutí o organizační změně je faktickým jednáním, a proto na ně nelze uplatňovat důvody, které způsobují jeho neplatnost; mimo jiné je takovým důvodem porušení dobrých mravů. Při posuzování organizační změny se musí soudy omezit pouze na konstatování, zda bylo rozhodnutí učiněno osobou oprávněnou a zda bylo skutečně přijato. Ono rozhodnutí o organizační změně nemusí mít dokonce ani písemnou formu. V tomto případě lze přitom přisvědčit obecným soudům, které uzavřely, že rozhodnutí o organizační změně bylo skutečně učiněno. Fakt, že v době podání nebyla organizační změna účinná, není závadný, neboť účinky musí organizační změna vyvolat k datu vypršení výpovědní doby, což lze v posuzovaném případě potvrdit. Co se týče výkladu předmětného ustanovení, sám stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3713/15, z nějž také vyjímá citaci s důrazem na nedostatečnost jazykového výkladu. Námitku zamýšlí zejména ve vztahu k provedené organizační změně. Soudy ve svém rozhodnutí vycházely z ustálené judikatury a z obecně přijímané doktríny a tyto poznatky vztáhly na diskutované rozhodnutí o organizační změně. Zcela správně posuzovaly veškeré okolnosti případu, mj. dohody v rámci sdružení. Nelze tedy uzavřít, že by předmětné zákonné ustanovení vykládaly svévolně.
15. Naposled stěžovatel namítá, že rozvázáním pracovního poměru bylo porušeno jeho právo na svobodnou volbu povolání, které v sobě zahrnuje i ochranu proti svévolnému propuštění z pracovního poměru. Takové porušení stěžovatel shledává zejména v tom, že jej zaměstnavatel účelově přeřadil na pozici klíčového odborníka č. 3, přičemž však věděl, že tuto pozici bude stěžovatel vykonávat pouze po určitou dobu a následně jej propustil, přičemž stěžovatel mohl nadále vykonávat práci v rámci druhu sjednané práce. To vše prý zaměstnavatel učinil z důvodu věku stěžovatele.
16. K tomuto lze opět vyslovit závěr, že zaměstnavatel sám rozhoduje o tom, se kterým zaměstnancem se rozhodne rozvázat pracovní poměr, rozhodne-li se snížit stav zaměstnanců v důsledku organizační změny. To se v tomto případě zcela nepochybně stalo, když stěžovatel netvrdil jeho nahrazení u zaměstnavatele nově přijatým zaměstnancem. Ani tato námitka proto není věcně opodstatněná.
17. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že posuzovaná věc postrádá ústavněprávní rozměr a Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů vysloveným v napadených rozhodnutích ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu
Citace
usnesení sp. zn. III. ÚS 2939/22 ze dne 29. 11. 2022
www.usoud.cz