I.ÚS 2843/23 ze dne 8. 11. 2023
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem, sídlem Pavla Švandy ze Semčic 495/12, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2023 č. j. 21 Cdo 176/2023-399 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2022 č. j. 16 Co 91/2022-360, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodních společností X a Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel v roce 2011 tehdy jako dvaadvacetiletý utrpěl pracovní úraz pádem ze čtyř metrů, v jehož důsledku má trvale zachovanou pouze částečnou pohyblivost v horních končetinách a pohyb hlavou. Je tak trvale a kompletně odkázán na pomoc druhých při všech činnostech. Stěžovatel se poté žalobou domáhal po první vedlejší účastnici jako své tehdejší zaměstnavatelce zaplacení celkem 27 046 741 Kč s příslušenstvím jako odškodnění újmy na zdraví.
3. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2021 č. j. 10 C 437/2013-310 uložil první vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli celkem 17 624 392,80 Kč s příslušenstvím, dále platit stěžovateli měsíčně 5 125,40 Kč a 24 360 Kč, a ve zbylé části žalobu zamítl. Okresní soud shledal, že jednou z příčin újmy sice byla opilost stěžovatele, u kterého byla po úraze naměřena hladina přes 2 promile alkoholu v krvi, avšak nešlo o příčinu jedinou. První vedlejší účastnice totiž řádně nezabezpečila pracoviště tím, že zjednodušeně řečeno neinstalovala v místě pádu zábradlí. Protože se však stěžovatel vědomě uvedl do stavu opilosti v rizikovém provozu chemického závodu, přiznal mu okresní soud veškeré nároky v rozsahu 70 % (ve zbylém rozsahu se první vedlejší účastnice své odpovědnosti zprostila podle § 367 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015). Okresní soud dále mimo jiné (mimořádně) zvýšil základní částku náhrady za ztížení společenského uplatnění o 13násobek na celkem 19 328 400 Kč (z níž 70 % činí 13 529 880 Kč).
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání první vedlejší účastnice rozsudek okresního soudu změnil tak, že výši odškodnění snížil. Podle krajského soudu se mimo jiné na vzniku pracovního úrazu podílela jak opilost stěžovatele, tak i chybějící zábradlí, a to stejnou měrou, kdy jak v případě, že by stěžovatel nebyl opilý, tak i v případě, že by první vedlejší účastnice nainstalovala zábradlí, by k pracovnímu úrazu vůbec nedošlo. Přiměřené je proto zproštění první vedlejší účastnice z odpovědnosti co do jedné poloviny. Jde-li o náhradu za ztížení společenského uplatnění, krajský soud shledal, že přiměřené je zvýšení základní částky na šestinásobek, protože okresním soudem přiznaná výše neodpovídá individuálním okolnostem věci a obvyklé úrovni náhrad ve srovnatelných věcech. Srovnatelnou situací se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4376/2015, v níž soudy přiznaly celkem 6 469 500 Kč. Po snížení srovnatelné částky o polovinu stěžovatel obdrží za ztížení společenského uplatnění 4 460 400 Kč.
5. Nejvyšší soud poté odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. K tvrzení stěžovatele, že splnila-li by první vedlejší účastnice svoji povinnost umístit zábradlí v místě úrazu, k pádu by nedošlo, Nejvyšší soud uvedl, že stejně lze argumentovat i u (střední až těžké) opilosti stěžovatele; neztratil-li by rovnováhu a nenarazil-li by do umístěné polykarbonátové výplně, kterou svoji vahou vyrazil, nedošlo by k pádu. Závěr o polovičním zproštění odpovědnosti první vedlejší účastnice odpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Jde-li o mimořádné navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění), přihlédl krajský soud k relevantním okolnostem. Rovněž výsledná částka odškodnění odpovídá ustálené rozhodovací praxi. Stěžovatel sice odkazoval na věci řešené v rozsudcích ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 25 Cdo 759/2005 a ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 25 Cdo 968/2008, v nichž soudy přiznaly poškozeným částky vyšší, avšak tehdy šlo o závažnější poškození zdraví a následky. V první odkazované věci šlo o vyloučení ze všech oblastí lidského života bez naděje na zlepšení a ve druhé rovněž o poškození mozku, kdy poškozený byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a jakékoli jeho rodinné, kulturní nebo sportovní vyžití bylo vyloučeno.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel zaprvé tvrdí, že obecné soudy nedostatečně podložily důkazy svůj závěr, že první vedlejší účastnice je zproštěna odpovědnosti v rozsahu jedné poloviny. Jejich rozhodnutí je zde mechanické. Nebylo prokázáno, že zjištěný alkohol v krvi stěžovatele byl příčinou ztráty jeho rovnováhy při chůzi na pochozí lávce, ze které spadnul. Stejně totiž mohl zavrávorat a spadnout, aniž byl opilý. Rozhodné však je, že nejzásadnějším zraněním bylo poranění krční páteře a míchy pádem z výšky. Kdyby bylo pracoviště řádně zabezpečené zábradlím, stěžovatel by ze čtyř metrů nespadl, což potvrzují i závěry znalce. Stěžovatel by nanejvýš narazil do zábradlí a způsobil si pohmoždění. Nepropadl by se však dolů a nevznikla by mu tak závažná poranění.
7. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že jemu přiznaná náhrada za ztížení společenského uplatnění je nepřiměřeně nízká. Krajský soud sice odkázal na věc řešenou v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4376/2015, ve kterém třiatřicetiletý poškozený utrpěl "toliko" částečné ochrnutí horních i dolních končetin a byl odkázán na pomoc jiné osoby v řadě běžných denních úkonů, avšak nevyvodil z něj odpovídající závěry, přestože uznal, že tehdy šlo o výrazně staršího poškozeného. Stěžovatel je přitom zcela odkázán na pomoc druhých. Pomoc potřebuje v podstatě 24 hodin denně. Poúrazový stav lze přirovnat spíše k věci řešené Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 25 Cdo 759/2005, kdy tehdejší poškozená obdržela celkem 16 988 400 Kč. Stěžovatel uznává, že v tehdejší věci jsou následky poškozené ještě o něco horší než u něj, avšak rozdíl v přiznaných částkách je disproporční. Spravedlivé odškodnění by se mělo pohybovat mezi těmito částkami, tedy ve výši okolo 13 000 000 Kč. Nyní přiznané odškodnění nereflektuje, že stěžovatel ztratil příležitosti po celý zbytek života. Je rovněž třeba přihlédnout k vývoji ekonomiky a růstu inflace. Jde o 18 let staré rozhodnutí a dnes by šlo o částku mnohem vyšší.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatel v prvé řadě brojí proti závěru obecných soudů o částečném zproštění odpovědnosti první vedlejší účastnice jako zaměstnavatelky u pracovního úrazu stěžovatele jako zaměstnance, které považuje za neodůvodněné a nepřiměřeně vychýlené ve prospěch první vedlejší účastnice. Pro obecné soudy bylo rozhodné, že stěžovatel byl v době pracovního úrazu prokazatelně ve stavu střední až těžké opilosti, který se projevuje poruchami koordinace a rovnováhy, vrávoravou chůzí a zřetelně sníženou pozorností a schopností reagovat na změny v okolní situaci. Opilost stěžovatele jako jednu z příčin pracovního úrazu výslovně označil i okresní soud.
11. Ústavní soud považuje závěry obecných soudů o opilosti stěžovatele jako srovnatelné příčině pracovního úrazu za přiměřené. Rozumí snaze stěžovatele zdůraznit, že obecné soudy mohly rozhodnout paušálně bez zhodnocení jeho opilosti jako konkrétní příčiny úrazu (zda opilost mohla za to, že zavrávoral a spadl, respektive že jejím přičiněním došlo ke specifikovanému zranění pádem z výšky). K (částečnému) zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz totiž nestačí ještě pouhá opilost zaměstnance, avšak k úrazu musí v důsledku opilosti také dojít (viz bod 31 rozsudku krajského soudu). Sám stěžovatel však nepředkládá žádnou věrohodnou skutkovou verzi, jak tedy mělo k pádu (na základě zakopnutí či zavrávorání) dojít, aniž by bylo přiléhavé přikládat jeho (střední až těžké) opilosti význam jako jedné z příčin úrazu. Zjednodušeně řečeno, je stěží představitelné, že stěžovatel ve stavu střední až těžké opilosti zavrávoral či zakopnul, aniž by bylo možné to (alespoň zčásti) přičítat právě tomuto stavu.
12. Z obsahu napadených rozhodnutí a provedeného dokazování skutečně rovněž vyplývá, že instalovala-li by první vedlejší účastnice řádně zábradlí v místě pádu, nedošlo by zřejmě k takovému následku, a to i v situaci, kdy by na témže místě zavrávoral či zakopl střízlivý člověk. To ovšem nebyla situace stěžovatele. Prokazatelně tehdy opilý byl. Naopak jeho argumentace je v tomto směru pouhou spekulací, která vychází z jiného skutkového děje, který nemá dostatečnou oporu ani v jeho argumentaci. Jeho skutková verze zkrátka není dobře představitelná a věrohodná. Z toho důvodu v ní Ústavní soud nespatřuje náležitou ústavněprávní relevanci, a nemá důvod na jejím základě ze své pozice blíže přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů u příčin úrazového děje.
13. Jde-li dále o výši přiznané náhrady za ztížení společenského uplatnění, obecně Ústavnímu soudu nepřísluší určovat, v jaké konkrétní výši by náhrada újmy za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána. Při rozhodování o přiměřeném zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. platí, že obecné soudy mají široký diskreční prostor s tím, že se na ně současně kladou zvýšené nároky na zdůvodnění daného postupu, neboť náhrada za ztížení společenského uplatnění plní u náhrady škody na zdraví reparační funkci. Ovšem zejména u zvláště závažné zdravotní újmy jen v nedostatečné míře, respektive v některých situacích poškození zdraví finančně "reparovat" ani nelze. Možné je snad částečné ulehčení životní situace poškozené osoby dílčí kompenzací nevyužitých životních možností, k němuž může přiznaná (i zvýšená) peněžní náhrada přispět [srov. nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 501/13 (N 183/75 SbNU 27)], a to též s ohledem na její věk a míru závislosti na péči ze strany jiných osob. Bližší kritéria pro rozhodování o zvýšení odškodnění ztráty společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. plynou rovněž z judikatury Nejvyššího soudu.
14. Proto platí, že obecné soudy musí dbát na to, aby přiznaná výše odškodnění ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi přiznanou náhradou a poškozením zdraví či ztížením společenského uplatnění jako způsobenou újmou existoval vztah přiměřenosti. Za tím účelem mohou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy použít v konkrétní věci pouze ustanovení zákona, dospějí-li k závěru, že podzákonný předpis je v rozporu se zákonem [nález ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499)]. Význam pro rozhodování však nemá prostá polemika o konkrétní výši násobku základního bodového hodnocení, která je otázkou podústavního (podzákonného) práva [nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 2955/10 (N 64/64 SbNU 735)]. Z pohledu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod se přitom nemusí vůbec jednat o určitý násobek základního bodového hodnocení. Obecné soudy proto nejsou povinny odůvodňovat, proč vzhledem k okolnostem věci zvolily právě konkrétní násobek. Výsledná výše náhrady by ovšem měla co nejvíce odpovídat okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům (viz bod 23 nálezu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Stěžovatel se v nyní posuzované věci dovolává rozhodnutí z praxe Nejvyššího soudu, ve kterém týž soud akceptoval výrazně vyšší odškodnění ztížení společenského uplatnění, než kterého se stěžovateli dostalo údajně ve srovnatelné situaci (věc Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 759/2005). Je pravdou, že i v odkazované věci šlo o poškozenou ve věku blízkém dvaceti let, a i tehdy byla poškozená vyřazena z běžného života a odkázána na péči druhých. Ovšem nelze opomíjet, že poškozená v odkazované věci ztratila v důsledku úrazu také gnostické a komunikační schopnosti, což se v nyní posuzované věci nestalo (srov. zejména bod 28 rozsudku okresního soudu). Ústavní soud nemíní bagatelizovat újmu, kterou stěžovatel utrpěl, avšak obecné soudy při určování výše odškodnění jednoznačně situaci stěžovatele s obdobnými případy porovnaly a svoje rozhodnutí přiměřeně odůvodnily. Krajský soud i Nejvyšší soud odkázaly na konkrétní rozhodovací praxi v obdobných situacích, která naopak odůvodňovala (řádově) nižší odškodnění. Stěžovatelem odkazované rozhodnutí samo o sobě neznačí, že nyní napadená rozhodnutí v tomto směru představují exces.
16. Na tomto základě Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů o náhradě za ztížení společenského uplatnění, resp. o jeho konkrétní výši, se zásadním (extrémním) způsobem nevymykají určitým standardům, jež lze s ohledem na rozhodovací činnost obecných soudů při posuzování nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a její výše vysledovat, a že by se tak úvaha obecných soudů jevila jako projev libovůle. Za neopodstatněnou Ústavní soud v tomto směru považuje rovněž námitku o účincích inflace. Zaprvé judikatura akceptuje, že k tomuto účelu primárně slouží úroky z prodlení (srov. bod 10 usnesení ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 1162/15). Zadruhé, a to je podstatné, krajský soud i Nejvyšší soud zde vycházely z aktuálnější rozhodovací praxe.
17. Lze proto uzavřít, že na podkladě námitek uplatněných v ústavní stížnosti Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné tzv. kvalifikované vady neshledal.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu
Citace
usnesení sp. zn. I. ÚS 2843/23 ze dne 8. 11. 2023
www.usoud.cz