II.ÚS 2523/21 ze dne 7. 2. 2022
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Jeřábkové, zastoupené JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou se sídlem Komenského 474/40, Mariánské Lázně, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 23. ledna 2020, č. j. 13 C 128/2018-129, dále proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2021, č. j. 61 Co 252/2020-255 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2021 č. j. 21 Cdo 1806/2021-288, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Konkrétně byla dle spisového materiálu zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze strany vedlejšího účastníka AXXOS hotel & spa management s.r.o., IČ 28018818, sídlem U dubu 691/48, Praha 4 - Braník. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 38 013,48 Kč.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2021, č. j. 61 Co 252/2020 - 255 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 1. 2020, č. j. 13 C 128/2018 - 129. Stěžovatelka ve svém odvolání uvedla, že soud prvního stupně nevzal v potaz důkazy, které během řízení předložila. Stěžovatelka dále poukazuje na údajnou zaujatost soudce, která vyplývala ze skutečnosti, že stěžovatelka nebyla zastoupená advokátem. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí potvrdil rozsudek prvního stupně a rozhodl, že předmětná pracovní smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla uzavřena dne 9. 4. 2018 a že byla v pracovní smlouvě sjednána i zkušební doba v trvání 3 měsíců, která byla v souladu s § 35 odst. 4 zákoníku práce prodloužena o 12 dnů z důvodu čerpání dovolené. Odvolací soud dále potvrdil i výrok týkající se náhrady nákladů řízení.
4. Stěžovatelka následně brojila proti rozhodnutí krajského soudu dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021 č. j. 21 Cdo 1806/2021 - 288 však bylo dovolání odmítnuto, jelikož nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání, které stanovuje § 237 o. s. ř. Dovolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že odůvodnění rozhodnutí prvního stupně obsahuje logické hodnocení provedených důkazů, přičemž stěžovatelce byla dána možnost doplnit dokazování v prvním i ve druhém stupni, kterou ale stěžovatelka využila pouze pro další vyjádření. Ohledně výpovědi stěžovatelkou navrženého svědka dovolací soud uvedl, že stěžovatelka směřovala návrh důkazu výslechem tohoto svědka k událostem týkajícím se ukončení pracovního poměru. Soud prvního stupně ale řádně odůvodnil, proč nebyl důkaz proveden pro nadbytečnost. K otázce týkající se stěžovatelkou pořízených nahrávek se dovolací soud vyjádřil, že v obecné rovině provedení takového důkazu má význam jako opatření jediného či spíše klíčového důkazu pro rozhodnutí ve věci. V tomto případě má však dovolací soud za to, že by tyto nahrávky zásadně neovlivnily skutková zjištění. Ohledně ustanovení zástupce dovolací soud podotknul, že ze strany žalobkyně nebyla učiněná žádost o ustanovení zástupce. To je zřejmé i z obsahu protokolů, přičemž ty byly stěžovatelce po jednání zaslané a správnost jejich obsahu nebyla nijak zpochybňována.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka v první řadě poukazuje na to, že jí soudem prvního stupně nebyl ustanoven zástupce, i když o to žalobkyně požádala. Stěžovatelka dále tvrdí, že prvostupňovým i odvolacím soudem došlo k pominutí relevantních skutkových tvrzení a rovněž došlo k zamítnutí návrhu na provedení některých důkazů, jako například výslechy navržených svědků a dále zvukovými nahrávkami rozhovoru stěžovatelky s dalšími zaměstnanci. Nadto dle stěžovatelky nebylo rozhodnutí jednotlivých soudů ani řádně odůvodněno. V neposlední řadě stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že se dovolací soud řádně nevypořádal s dovolacími důvody.
6. Ústavní soud po posouzení splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je v současné době již právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá z dosavadní judikatury [viz např. nález ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1204/21], Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91. odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Co se týče neustanovení zástupce z řad advokátů, Ústavní soud připomíná, že i toto rozhodování spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s odkazem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při rozhodování dospěly. [viz např. nález ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 4212/18]. Ústavní soud se ztotožňuje s odůvodněním dovolacího soudu v tom, že z obsahu spisu a napadených rozhodnutí, které se touto námitkou opakovaně zabývaly, skutečně nevyplývá to, že by mělo být o ustanovení zástupce požádáno na začátku ústního jednání před soudem prvního stupně. Správnost protokolů přitom nebyla stěžovatelkou zpochybňována ani namítána.
10. Ohledně pominutí důkazů a relevantních skutkových tvrzení stěžovatelky má Ústavní soud za to, že obecné soudy řádně odůvodnily svá rozhodnutí. V obecné rovině platí, že soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, je povinen ve svém rozhodnutí odpovídajícím způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2736/19 ze dne 13. 10. 2020, nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25). Judikatura Ústavního soudu přitom vychází z přesvědčení, že ne každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč se některými ze stěžovatelkou předložených důkazů nezabývaly.
11. Argumentace stěžovatelky ohledně nepoužití zvukové nahrávky jakožto důkazu s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14 nelze akceptovat z toho důvodu, že se v tomto případě nejednalo o důkaz jediný nebo klíčový. Podle namítaného nálezu totiž platí, že pokud obecné soudy nepřipustí jako důkaz účastníkem řízení (zaměstnancem) navrhovanou audionahrávku rozhovoru mezi jím a členem vedení zaměstnavatele, způsobilou zásadně ovlivnit skutková zjištění v projednávané věci, tzn. přispět k objasnění skutečného důvodu výpovědi z pracovního poměru, nedůvodně tak upřednostní právo na ochranu osobnosti této nahrávané osoby před právem zaměstnance jako slabší strany sporu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. O takovou nahrávku se však v nyní projednávané věci nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že to byla právě stěžovatelka, která v průběhu řízení předkládala důkazy, jejichž pravost byla přinejmenším sporná a během řízení svá tvrzení také několikrát měnila.
12. Ústavní soud pokládá závěry soudů v daném případě dostatečně zdůvodněné a racionální, soudy podání v této věci stanoveným postupem projednaly a rozhodly o něm. Ústavní soud v této věci dále připomíná, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení [viz např. nález ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 36/93]. O porušení práva na spravedlivý proces by se jednalo, zejména pokud by byla komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu nebo pokud by zůstal soud bez zákonného důvodu nečinný. To však není případ stěžovatelky.
13. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Okresního soudu v Chebu, Krajského soudu v Plzni ani Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu
Citace
usnesení sp. zn. II. ÚS 2523/21 ze dne 7. 2. 2022