III.ÚS 2729/21 ze dne 22. 3. 2022
K limitaci výše škody způsobené zaměstnancem
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti RNDr. Jany Příhodové, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 21 Cdo 3612/2020-210, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2020 č. j. 23 Co 412/2019-177 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. dubna 2019 č. j. 23 C 84/2014-140, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - České obchodní inspekce, sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 21 Cdo 3612/2020-210, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2020 č. j. 23 Co 412/2019-177 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. dubna 2019 č. j. 23 C 84/2014-140 byla porušena stěžovatelčina práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 21 Cdo 3612/2020-210, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2020 č. j. 23 Co 412/2019-177 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. dubna 2019 č. j. 23 C 84/2014-140 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a dále čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 23 C 84/2014 plyne, že se vedlejší účastnice žalobou domáhala, aby soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jí 603 925 Kč jako náhradu škody, za kterou stěžovatelka, jako bývalá zaměstnankyně vedlejší účastnice na místě ústřední ředitelky, odpovídala. Stěžovatelka měla vedlejší účastnici způsobit škodu tím, že bezprostředně po svém jmenování do funkce dala pro nadbytečnost výpověď několika vedoucím zaměstnancům, přičemž některé z těchto výpovědí byly shledány neplatnými a vedlejší účastnice byla povinna na základě soudních rozhodnutí vyplatit náhrady platu spolu s úroky z prodlení a nahradit náklady soudních řízení. Následně vzala vedlejší účastnice žalobu částečně zpět a nadále požadovala pouze uhrazení čtyřapůlnásobku průměrného platu stěžovatelky.
3. V záhlaví uvedeným rozsudkem uložil obvodní soud stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 348 275 Kč. V odůvodnění obvodní soud uvedl, že stěžovatelka porušila pracovní povinnosti podle § 301 písm. d), § 302 písm. f) a § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v rozhodném znění (dále jen "zákoník práce"), a to rozhodnutím o organizační změně, a především samotnou výpovědí, pro niž nebyly splněny zákonné podmínky. O nesplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce pravomocně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 23 C 161/2009, který určil výpověď za neplatnou. Obvodní soud dále uvedl, že ke škodě na majetku vedlejší účastnice by nedošlo, kdyby nemusela nahradit plat zaměstnankyně. Obvodní soud proto považoval za příčinu vzniku škody rozhodnutí stěžovatelky o organizační změně a neplatnou výpověď, přičemž zavinění stěžovatelky shledal přinejmenším ve formě vědomé nedbalosti.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v návětí označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud po částečném zopakování a částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že skutková zjištění obvodního soudu jsou správná, stejně jako právní posouzení věci. Dále uvedl, že nárok vedlejší účastnice není promlčený, protože okamžikem výpovědi nedošlo ke vzniku škody. K tomu podle městského soudu došlo až vznikem povinnosti vedlejší účastnice nahradit mzdu zaměstnanci.
5. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost, neboť považoval rozhodnutí městského soudu za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Podle Nejvyššího soudu nárok vedlejší účastnice není promlčený, protože škoda vzniká až zmenšením majetku poškozeného. Nejvyšší soud považoval závěr městského soudu, že nelze všechny případné škody způsobené všemi neplatnými výpověďmi z pracovního poměru, které dala stěžovatelka, sečíst a společně je omezit jedním čtyřapůlnásobkem jejího pravděpodobného výdělku, neboť samostatnou škodou je škoda plynoucí z každé samostatné události zvlášť, přičemž škodní událostí je neplatná výpověď, za souladný s jeho ustálenou rozhodovací praxí. K témuž závěru dospěl Nejvyšší soud i ohledně rozhodnutí městského soudu o absenci důvodů pro přiměřené snížení výše náhrady škody.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy měly spojit další řízení, která probíhají mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Stěžovatelka je přesvědčena, že ke spojení existovaly důvody, a uvádí, že obecné soudy se její argumentací dostatečně nezabývaly a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Dále stěžovatelka uvádí, že zejména obvodní soud nesprávně posoudil svou moderační pravomoc a že jí nebylo umožněno s vedlejší účastnicí o náhradě škody jednat. Moderační pravomoc se podle stěžovatelky vztahuje k již zákonem omezené náhradě škody ve výši čtyřapůlnásobku měsíčního výdělku, nikoli k celé žalované částce. Podle stěžovatelky je zřejmé, že zákonné omezení výše náhrady škody zaměstnance se má vztahovat k celkové výši náhrady škody zaměstnavateli, nikoli ke každé jednotlivé výpovědi. Jelikož soudy obdobná řízení nespojily, byla stěžovatelka povinna nahradit škodu mnohem vyšší.
7. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že soudy postupovaly nesprávně při určování běhu promlčecí lhůty, která podle ní měla začít plynout již od právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi, nikoli od skutečného nahrazení platu zaměstnankyni vedlejší účastnicí, neboť v takovém případě je počátek promlčecí lhůty zcela v její dispozici. Stěžovatelka též zpochybňuje své výlučné zavinění způsobené škody a namítá, že soudy nedostatečně uvážily možnou odpovědnost osob zapojených do rozhodování o ukončení několika pracovních poměrů v souvislosti s reorganizací, zejména neuvážily konzultace stěžovatelky s personálním oddělením.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
8. Nejvyšší soud uvedl, že ústavní stížnost považuje za polemiku na úrovni podústavního práva a navrhl její odmítnutí. Podrobně se vyjádřil k počátku běhu promlčecí lhůty s tím, že podle konstantní judikatury dovolacího soudu škoda vzniká skutečným zmenšením majetku poškozeného, nikoli vznikem pohledávky nebo jejím vymáháním. Podle Nejvyššího soudu se mají posuzovat předpoklady odpovědnosti u každé škodní události zvlášť, a tedy se u každé musí odděleně uplatnit pravidlo obsažené v § 257 odst. 2 zákoníku práce, na čemž by nic nezměnilo ani případné spojení řízení, v nichž byla projednávána odpovědnost stěžovatelky za škodu způsobenou výpověďmi navazujícími na organizační změnu. V posledku Nejvyšší soud uvedl, že v řízení nebyly shledány důvody hodné zvláštního zřetele, pročež moderační pravomoc nebyla vůbec využita.
9. Městský soud odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí ve věci, jakož i na ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu.
10. Obvodní soud toliko odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku.
11. Vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že soud postupoval správně, když nepřistoupil ke spojení věcí, neboť v každém z jednotlivých případů, které byly navrženy ke spojení, se nárok na náhradu škody vázal k jiné výpovědi, a tedy každý nárok bylo zapotřebí posuzovat samostatně podle individuálních okolností každého případu. Podle vedlejší účastnice byly příčinou vzniku škod způsobených stěžovatelkou vždy jednotlivé neplatné výpovědi dané konkrétním zaměstnancům. Každý případ je tedy zapotřebí posuzovat individuálně jako samostatnou škodní událost. Namítá-li stěžovatelka, že soudy chybně použily moderační pravomoc, vedlejší účastnice k tomu uvádí, že soudy pro její uplatnění vůbec neshledaly důvody. Soudy pak dle vedlejší účastnice postupovaly správně i v otázce promlčení. V okamžiku určení neplatnosti výpovědi totiž nebylo ani zřejmé, jaká bude výše náhrad platu, přičemž zaměstnankyně se po vedlejší účastnici těchto náhrad domáhala několika žalobami. Vedlejší účastnice tedy nečekala s uplatněním nároků vůči stěžovatelce až na dobu, kdy byly vyplaceny všechny náhrady platu, které byly dotyčnému zaměstnanci soudně přiznány, nýbrž uplatnila nárok vůči stěžovatelce v okamžiku, kdy na základě vývoje soudních sporů byly vyplaceny první částky. Konečná výše škody tak není 603 925 Kč, jak bylo uvedeno v žalobě, což ostatně vyplývá i ze samotné žaloby, nýbrž je mnohem vyšší. S ohledem na skutečnost, že již výše uvedená částka několikanásobně přesahovala zákonné omezení výše náhrady, nebyly následně vůči stěžovatelce další nároky na náhradu škody uplatňovány.
12. K výzvě Ústavního soudu stěžovatelka sdělila, že repliku k vyjádřením uplatnit nehodlá.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen. Výklad a použití běžných zákonů proto zásadně náležejí obecným soudům, nevybočují-li ovšem z ústavních záruk řádného procesu. Těm by neodpovídaly výklad a použití podústavního práva, jež by nezohlednily dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi uznáván, respektive který odpovídá všeobecně přijímanému chápání dotčených právních institutů, případně by popíral smysl a účel těchto institutů. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
15. Zároveň platí, že základním předpokladem přezkumu ústavnosti právního názoru obecného soudu a současně podmínkou řádného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je řádné odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 119/14 (N 3/80 SbNU 35)]. Jak Ústavní soud konstantně uvádí, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného procesu. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 občanského soudního řádu), a to způsobem stanoveným v § 157 odst. 2 občanského soudního řádu. Z odůvodnění musí logicky a přesvědčivě vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1356/16 (N 170/82 SbNU 647)].
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a po seznámení se s podanými vyjádřeními a vyžádaným spisem dospěl stejně jako v nálezu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. II. ÚS 2600/20 (veřejně dostupném na adrese http://nalus.usoud.cz) k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
17. V posuzované věci soudy přistoupily k výkladu relevantních ustanovení zákoníku práce způsobem, který by sice ve vztahu ke každému z nich nutně pochybnosti o své ústavnosti vzbuzovat nemusel, ovšem následné společné použití takto vyložených ustanovení na stěžovatelčin případ vedla - i v důsledku nedůslednosti, s níž soudy k uplatnění svých teoretických východisek přistoupily - k důsledkům, které zákon nejenže nepředpokládal, ale kterým se dokonce výslovně snaží předejít.
18. Soudy vyšly z toho, že škodní událostí byly samotné výpovědi, nikoli reorganizace vedlejší účastnice, v důsledku čehož nebylo nezbytné řízení o jednotlivých žalobách spojit. V posuzované věci tedy byly řešeny jen náklady spojené s propuštěním jednoho zaměstnance. Tím, zda byly v jeho případě naplněny výpovědní důvody, se soudy podrobněji nezabývaly, neboť vyšly z pravomocného rozsudku, podle kterého byla výpověď neplatná. Podle soudů pak stěžovatelka dáním neplatné výpovědi zaviněně (ve formě vědomé nedbalosti) porušila povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jí vykonávané [§ 301 písm. c) zákoníku práce]. Náhradu škody, která tím vznikla, soudy omezily na základě § 257 odst. 2 zákoníku práce, podle kterého výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku měsíčního výdělku zaměstnance, který škodu způsobil.
19. Soudy tak již v řízení o neplatnosti výpovědi v podstatě rozhodly o tom, že stěžovatelka porušila svou pracovní povinnost, a to povinnost do značné míry obecnou, a sice "dodržovat právní předpisy". Konkrétní porušení této povinnosti pak nespočívalo ve zjevném jednání stěžovatelky v rozporu s právními předpisy (např. výpověď z důvodů, které zákon nepřipouští), nýbrž v odlišném názoru na to, zda byla za daných okolností naplněna skutková podstata podle § 52 písm. c) zákoníku práce, tedy zda se určití zaměstnanci stali v důsledku organizačních změn nadbytečnými.
20. Ústavní soud nezpochybňuje, že i to může v souladu se zákonem představovat porušení pracovních povinností zakládající odpovědnost za škodu, dospějí-li soudy k závěru, že toto porušení bylo zaviněné, jak soudy v napadených rozhodnutích učinily. Zákon ovšem tuto odpovědnost připouští za současného výrazného omezení důsledků takového pochybení, nešlo-li o pochybení úmyslné (a tak tomu podle soudů v posuzované věci nebylo). Toto omezení je upraveno v již zmíněném § 257 odst. 2 zákoníku práce, který omezuje výši požadované náhrady na čtyřapůlnásobek měsíčního výdělku. Účel tohoto ustanovení je zřejmý, tedy zajistit, aby jedno nedbalostní pochybení zaměstnance nebylo pro něj ve svých důsledcích likvidační.
21. Ochranná funkce § 257 odst. 2 zákoníku práce byla v posuzované věci potlačena tím, že se vztahuje na každou udělenou výpověď zvlášť (neboť každá výpověď měla představovat samostatnou škodní událost). Soudy zde vyšly z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž v případě objektivní kumulace více škodních událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém škodním případě zvlášť (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1111/2001), čehož důsledkem podle Nejvyššího soudu je, že musí také u každé odděleně vyčíslené škody uplatnit pravidlo obsažené v § 257 odst. 2 zákoníku práce. Ústavní soud zde poznamenává, že ačkoli je tento důsledek do určité míry logický, tak zatímco povinnost zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém škodním případě zvlášť odpovídá smyslu zákonné úpravy i pracovního práva obecně, neboť chrání zaměstnance před možnou odpovědností za škodu, kterou nezpůsobil, tak oddělené použití § 257 odst. 2 zákoníku práce jde naopak zaměstnanci k tíži; v tomto ohledu smysl předmětného ustanovení potlačuje, neboť obchází z něj plynoucí požadavek, aby zaměstnanec odpovídal za jedno nedbalostní pochybení maximálně do výše čtyřapůlnásobku svého výdělku.
22. Je pravdou, že formálně vzato se při kumulaci škodních událostí zaměstnanec nedopouští jednoho pochybení, ale pochybení více. Tedy kdyby např. stěžovatelka podala dvě neplatné výpovědi, v logice výše uvedeného by se dopustila dvou nedbalostních pochybení, a odpovídala by tak za každé zvlášť do výše čtyřapůlnásobku svého výdělku. Zároveň ovšem nelze pominout, že ačkoli by šlo o dvě formálně samostatné škodní události, měly by obě původ v jedné skutečnosti, resp. v jednom pochybení - v nesprávném posouzení důsledků proběhlé reorganizace z hlediska možné nadbytečnosti zaměstnanců, jejichž původní pracovní místo (minimálně formálně) již neexistuje. Takoví zaměstnanci mohou být dva, ale může jich být také daleko více, přičemž každým z nich by narůstal činitel násobící čtyřapůlnásobek podle § 257 odst. 2 zákoníku práce. Jinými slovy, jeden nesprávný výklad zákona by mohl vést k ekonomicky likvidačním důsledkům, kterým se právě § 257 odst. 2 zákoníku práce snaží zabránit. Tyto důsledky, potenciálně finančně devastující i pro pracovně aktivního člověka, mohou s ohledem na délku soudních sporů a výklad Nejvyššího soudu k počátku běhu promlčecí lhůty nastat např. i v době, kdy škůdce již ani nebude výdělečně činný. Soudy by tyto okolnosti měly mít na paměti a zejména při posuzování zavinění uvážit, zda k případnému pochybení, resp. nedbalosti došlo prvotním, zastřešujícím aktem (zde reorganizací), resp. v jeho důsledku, nebo naopak bylo skutečně bez přímé vazby na reorganizaci postupováno opakovaně nedbale při podávání každé jednotlivé výpovědi. Jinými slovy, soudy tímto pečlivým posouzením musejí zabránit, aby striktní použití § 257 odst. 2 zákoníku práce nevedlo k důsledku, kterému se toto ustanovení snaží předejít.
23. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy nepohlížely na předmětnou výpověď osamoceně, nýbrž odpovědnost stěžovatelky, zejména její zavinění, dovozovaly uceleně z jejích kroků týkajících se i dalších propuštěných zaměstnanců. Podle obvodního soudu stěžovatelka porušila pracovní povinnosti již tím, "když rozhodla o organizační změně … a především samotnou výpovědí" (bod 10 jeho rozsudku). Příčinnou souvislost mezi jednáním stěžovatelky a vzniklou škodou "pak soud jednoznačně spatřuje v tom, že nebýt organizační změny a udělené výpovědi … ke škodě na majetku žalobce by nedošlo" (bod 13). Při hodnocení zavinění stěžovatelky se obvodní soud zaměřil takřka výhradně na okolnosti přijetí organizačních změn. Obvodní soud stěžovatelce přičetl k tíži, že se již před provedením organizačních změn neobrátila ze své úřední pozice na osobu, která by jí mohla poskytnout kvalifikovanou právní radu. Podle obvodního soudu navíc z "časového hlediska je zřejmé, že žalovaná neměla dostatek času na to, aby se seznámila s vnitřním chodem ústředního inspektorátu České obchodní inspekce, kdy zcela zásadní organizační změny mající přímý vliv na vrcholovou strukturu ČOI a její fungování provedla ze své iniciativy okamžitě po svém nástupu do funkce. Organizační změnu nekonzultovala z pozice ústřední ředitelky ČOI, ke konzultacím, které probíhaly před jejím jmenováním nelze přihlížet, když tyto neprobíhaly z titulu její funkce, jednalo se pouze o neformální, neoficiální rady. Z jednání žalované tedy dle názoru soudu jednoznačně vyplývá, že tyto organizační změny byly provedeny účelově a z hlediska rizik pro zaměstnavatele zcela neuváženě" (bod 16). Na tyto závěry odkázal i městský soud.
24. Ve výsledku je tedy pro účely (mimo jiné) § 257 odst. 2 zákoníku práce každá výpověď hodnocena jako samostatná škodní událost, avšak zavinění stěžovatelky soudy vztahují ani ne tak k těmto událostem, jako spíše k reorganizační změně, která je zastřešuje.
25. Obecné soudy ovšem musejí být ve svém výkladu důsledné. Je-li škodní událostí samotná výpověď, musí se i posouzení zavinění stěžovatelky vztahovat k této výpovědi. Jinak řečeno, soudy musejí posoudit, zda stěžovatelka zaviněně (svou nedbalostí) porušila nějakou svou pracovní povinnost propuštěním zaměstnance v situaci, kdy již došlo k organizační změně vedlejší účastnice a stěžovatelka musela reagovat na to, že některá dosud existující pracovní místa v nové struktuře minimálně formálně neexistují. Připustí-li soudy naopak, že skutečná podstata pochybení spočívala v uskutečněné organizační změně, přičemž protiprávnost dané výpovědi je přirozeným důsledkem uváděných nedostatků souvisejících s přípravou a provedením této změny, pak se stěžovatelka dopustila jednoho pochybení a je nutné zajistit, aby ji v plném rozsahu chránil § 257 odst. 2 zákoníku práce. V napadených rozhodnutích soudy zvolily kombinaci těchto dvou přístupů, tedy kombinaci, která stěžovatelku v nejvyšší možné míře znevýhodňovala.
26. Měla-li škoda vzniknout výpovědí, nikoli organizační změnou, není závěr soudů o (výlučné) odpovědnosti stěžovatelky za škodu dostatečně a přesvědčivě odůvodněn. Stěžovatelka byla v pozici, v níž musela reagovat na proběhlou organizační změnu, která byla podle obvodního soudu "zcela zásadní" a "mající přímý vliv na vrcholovou strukturu ČOI a její fungování". Výpovědi, které stěžovatelka v reakci na to udělila, přitom podle soudu "byly uděleny v souladu s novou organizační strukturou". S právě citovanými závěry se Ústavnímu soudu jeví závěr obecných soudů, že stěžovatelka zároveň těmito výpověďmi zaviněně porušila své pracovní povinnosti a způsobila škodu, jako rozporný. Pakliže totiž byla nová struktura zavedena - a podle soudů nepředstavuje škodní událost - tak dání výpovědi, která této struktuře odpovídá, by naopak bylo možno považovat za logický krok.
27. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že stěžovatelka také před soudy poukazovala na to, že vedoucí zaměstnanci, které považovala v důsledku organizační změny za nadbytečné, měli svá místa uvedena v pracovních smlouvách, což byla pro stěžovatelku údajně situace, kterou vnímala jako problematickou z hlediska možnosti ponechání těchto zaměstnanců na podobných, ale formálně přece jen odlišných místech. Stěžovatelka před obvodním soudem tvrdila, že proto řešila celou věc s personálním oddělením, jehož vedoucí stěžovatelku údajně informovala, že smlouvy je potřeba ukončit. Obvodní soud k tomu uvedl, že personální oddělení vypracovalo výpovědi, ale činilo tak na pokyn stěžovatelky, která je schválila a podepsala, čímž za ně nesla odpovědnost. Z hlediska posouzení samotného zavinění nicméně podle názoru Ústavního soudu nelze tyto okolnosti a stěžovatelčiny (tvrzené) kroky v podobě konzultací s personálním oddělením, včetně údajného ujištění personálním oddělením, že jiná cesta než výpověď není možná, opomíjet. Zároveň pak nelze tvrdit, jak činí obvodní soud, že všechny konzultace, které stěžovatelka v souvislosti s personálními změnami činila, byly jen neoficiální.
28. Nadto i ony "neoficiální konzultace", na které stěžovatelka poukazovala (údajně své kroky konzultovala s lidmi ze svého okolí), nelze podle mínění Ústavního soudu při posuzování zavinění stěžovatelky zcela pominout. Obvodní soud k tomu uvedl, že probíhaly s lidmi mimo strukturu vedlejší účastnice, kteří navíc s touto strukturou ani nebyli řádně obeznámeni, nicméně to sice může vylučovat spoluzavinění těchto osob, bez dalšího z toho ale neplyne, že těmito konzultacemi stěžovatelka nesledovala předejití možným škodám a že (teoreticky) nemohou alespoň částečně svědčit o tom, že nepostupovala nedbale. Uvádí-li přitom obvodní soud, že stěžovatelka nemůže přenášet odpovědnost na nižší složky zaměstnavatele, opět tuto odpovědnost vztahuje k organizační změně, neboť uvádí, že od nich "ani potřeba nové organizační struktury žalobce spojené s udělením výpovědí vedoucím zaměstnancům nevzešla". To je jistě pravda, ale škodní událostí byla samotná výpověď, přičemž podle stěžovatelky to bylo personální oddělení, které přišlo s tím, že jiné řešení než výpověď není. To neznamená, že by za výpovědi byl odpovědný někdo jiný než stěžovatelka, opět to ale může být skutečnost relevantní z hlediska posouzení formy a vůbec existence stěžovatelčina zavinění.
29. Ústavní soud netvrdí, že soudy musejí bez dalšího vycházet z toho, jak události vedoucí k předmětné výpovědi popsala stěžovatelka. Je ale potřeba, aby se s jejím popisem událostí řádně vypořádaly. V napadených rozhodnutích tak činily vesměs tím, že stěžovatelce dávaly za vinu přijetí organizačních změn a škodu i zavinění de facto spatřovaly již v tomto kroku. Tak k tomu ale, je-li na každou výpověď pohlíženo jako na samostatnou škodní událost, z výše uvedených důvodů přistupovat nelze, neboť tím dochází k obcházení ochranných mechanismů pracovního práva. V konečném důsledku tak stěžovatelce nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny.
30. U zbývajících námitek stěžovatelky Ústavní soud porušení jejích ústavně zaručených práv neshledal; soudy zejména řádně odůvodnily, proč nedošlo k promlčení žalovaného práva.
31. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky městského soudu a obvodního soudu. Úkolem obvodního soudu, vázaného právě vysloveným právním názorem Ústavního soudu, bude ve světle předestřených závěrů opětovně ve věci rozhodnout, a to zejména při zohlednění všech relevantních aspektů věci, jak byly též podány výše. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. března 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu
Citace
nález sp. zn. III. ÚS 2729/21 ze dne 22. 3. 2022