Judikát ÚS 2280-17

III.ÚS 2280/17 ze dne 24. 9. 2019





Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu




Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti FINBAU a. s., sídlem Mezírka 775/1, Brno, zastoupené Mgr. Michalem Zeleným, advokátem, sídlem Böhmova 768/1, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017 č. j. 21 Cdo 4281/2016-436 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2016 č. j. 15 Co 303/2010-396, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Karla Řeháčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí


1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.


2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že vedlejší účastník se žalobou ze dne 4. 7. 2003 u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal, aby mu stěžovatelka zaplatila částku 280 000 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 10. 2001 zaměstnancem stěžovatelky do dne 28. 2. 2003, kdy vedlejší účastník pracovní poměr rozvázal okamžitým zrušením podle § 54 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, platného do 31. 12. 2006. Dne 28. 2. 2003 vedlejší účastník uzavřel pracovní smlouvu s obchodní společností ALF-S s. r. o. (dále jen "ALF-S"), v níž byla sjednána měsíční mzda ve výši 70 000 Kč, ALF-S však vedlejšího účastníka odmítla "přijmout do zaměstnání", neboť jí nepředložil potvrzení o zaměstnání u stěžovatelky, které mu přes opětovné výzvy nevydala. Nesplněním této povinnosti mu proto stěžovatelka podle vedlejšího účastníka způsobila škodu spočívající v ušlém výdělku u ALF-S za dobu od 1. 3. 2003 do 30. 6. 2003 v celkové výši 280 000 Kč. Stěžovatelka naproti tomu namítala, že vedlejšímu účastníkovi zaslala potvrzení o zaměstnání poštou teprve dne 8. 7. 2003, neboť jí svým chováním a jednáním znemožnil vykonat úkony související s ukončením pracovního poměru, a že pracovní smlouva uzavřená mezi vedlejším účastníkem a ALF-S byla "fingovaná" a měla vedlejšímu účastníkovi posloužit k podání žaloby a k získání bezdůvodného obohacení na její úkor.


3. Městský soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2005 č. j. 16 C 207/2003-90 žalobu zamítl co do částky 35 000 Kč a současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 245 000 Kč; vycházel přitom ze zjištění, že vedlejší účastník dopisem ze dne 28. 2. 2003 doručeným stěžovatelce dne 3. 3. 2003 rozvázal pracovní poměr mezi účastníky okamžitým zrušením z důvodu nevyplacení mzdy, že dne 28. 2. 2003 uzavřel pracovní smlouvu s ALF-S, v níž bylo ujednáno, že vedlejší účastník nastoupí do práce u tohoto zaměstnavatele dne 1. 3. 2003 a že dne 15. 3. 2003 jednatelka ALF-S Ing. Irina Matulíková podepsala "dodatek" k pracovní smlouvě, v němž uvedla, že "z důvodu neprokázání ukončení předchozího zaměstnání prostřednictvím předložení zápočtového listu považuje pracovní smlouvu za neplatnou od samého počátku" a z tohoto důvodu nebude s vedlejším účastníkem "uzavřen pracovní poměr". Poté, co tento "dodatek" posoudil jako rozvázání pracovního poměru ve zkušební době, která byla sjednána v pracovní smlouvě v délce tří měsíců, dospěl městský soud k závěru, že stěžovatelka porušením své povinnosti vydat vedlejšímu účastníkovi potvrzení o zaměstnání stanovené v § 60 odst. 2 zákoníku práce, kterou splnila až v měsíci červenci roku 2003, způsobila vedlejšímu účastníkovi škodu ve výši 245 000 Kč spočívající v ušlé mzdě, jíž mohl dosáhnout u ALF-S v době od 16. 3. 2003 do 30. 6. 2003. Za dobu od 1. 3. 2003 do 15. 3. 2003 žalobci podle názoru městského soudu náhrada ušlého výdělku nepřísluší, neboť v tomto období pracovní poměr mezi ním a ALF-S platně trval.


4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 8. 2007 č. j. 15 Co 107/2006-113 rozsudek městského soudu ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení primárně proto, že neprovedl stěžovatelkou navrhovaný důkaz výslechem jednatelky ALF-S Ing. Iriny Matulíkové. Městský soud poté rozsudkem ze dne 30. 3. 2010 č. j. 16 C 207/2003-208 opět uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 245 000 Kč; po doplnění dokazování výslechem svědkyně Ing. Iriny Matulíkové a znaleckým posudkem znalce v oboru písmoznalectví Mgr. et Mgr. Kamila Pospíšila dospěl k závěru, že výpověď svědkyně Ing. Iriny Matulíkové, která uvedla, že pracovní smlouvu s vedlejším účastníkem ani její "dodatek" na téže listině ze dne 15. 3. 2003 nepodepsala, je zcela nevěrohodná, neboť znaleckým posudkem bylo zjištěno, že její podpisy na pracovní smlouvě i na "dodatku" k ní jsou jejími pravými podpisy. Městský soud proto dovodil, že inkriminovaná pracovní smlouva byla uzavřena platně, neboť obsahovala veškeré podstatné náležitosti, a že jejím "dodatkem" ze dne 15. 3. 2003 došlo ke zrušení sjednaného pracovního poměru ve zkušební době podle § 58 odst. 1 zákoníku práce, přičemž jediným důvodem tohoto zrušení pracovního poměru bylo nepředložení potvrzení o zaměstnání, a že je proto dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti stěžovatelkou vydat vedlejšímu účastníkovi potvrzení o zaměstnání a vznikem škody spočívající v ušlé mzdě.


5. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem ze dne 9. 8. 2011 č. j. 15 Co 303/2010-233 (ve znění usnesení ze dne 10. 8. 2011 č. j. 15 Co 303/2010-237) změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobu o 245 000 Kč zamítl, když dospěl k závěru, že "dodatek" k pracovní smlouvě ze dne 15. 3. 2003 nelze vyložit jako zrušení pracovního poměru ve zkušební době, a že vedlejší účastník neprokázal, že jeho předmětný pracovní poměr byl rozvázán ve zkušební době v důsledku nepředložení potvrzení o zaměstnání, respektive že neprokázal příčinnou souvislost mezi tvrzenou vzniklou škodou a jednáním stěžovatelky. K dovolání vedlejšího účastníka však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2013 č. j. 21 Cdo 907/2012-272 zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť na rozdíl od krajského soudu dospěl k závěru, že sdělením ze dne 15. 3. 2003, že považuje pracovní smlouvu za neplatnou a že s vedlejším účastníkem nemůže uzavřít pracovní poměr, neboť neprokázal skončení svého předchozího zaměstnání předložením "zápočtového listu", projevila ALF-S vůli vedlejšího účastníka, který jí ani dodatečně po uzavření pracovní smlouvy nepředložil potvrzení o svém předchozím zaměstnání, nadále nezaměstnávat a že je třeba dovodit, že šlo o písemné oznámení zaměstnavatele o zrušení pracovního poměru ve zkušební době podle § 58 odst. 2 zákoníku práce. Současně dovolací soud zdůraznil, že mezi porušením stěžovatelčiny povinnosti a vznikem škody je příčinná souvislost, když okolnost, zda vedlejší účastník žádal stěžovatelku o vydání potvrzení o zaměstnání a zda jí k jeho vydání poskytl součinnost, není pro závěr o příčinné souvislosti významná, neboť její povinnost vydat svému bývalému zaměstnanci potvrzení o zaměstnání není vázána na žádnou součinnost zaměstnance a musí být splněna nejpozději v den skončení pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem i bez žádosti zaměstnance.  

6. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 29. 4. 2014 č. j. 15 Co 303/2010-334 změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobu o 245 000 Kč opětovně zamítl; poté, co ve věci doplnil dokazování, se zabýval problematikou vzniku pracovního poměru vedlejšího účastníka u ALF-S, přičemž vyšel ze zjištění, že Ing. Irina Matulíková, která "setrvala po celou dobu soudního řízení na neměnném stanovisku", že s vedlejším účastníkem "ohledně pracovní smlouvy osobně nejednala, pracovní smlouvu s ním neuzavírala a ani neměla v úmyslu jej zaměstnat", jako jednatelka ALF-S udělila dne 6. 3. 2003 vedlejšímu účastníkovi "na žádost manžela" plnou moc "k jednání za firmu při sjednávání zakázek, k přípravě obchodních smluv a jejich projednání a k jednání s orgány státní správy"; současně krajský soud vyšel i ze zjištění, že účetní uzávěrky ALF-S za roky 2002 a 2003 prokázaly, že společnost "reálně" vykazovala ztrátu, a že podle zprávy České správy sociálního zabezpečení nebyl vedlejší účastník "veden jako zaměstnanec" ALF-S. Na základě výkladu "projevené vůle" účastníků inkriminované pracovní smlouvy tak krajský soud dospěl k závěru, že "tento projev vůle obou jednajících subjektů nebyl shodný", a že proto nemohl směřovat ke vzniku pracovní smlouvy. Krajský soud tedy uzavřel, že pracovní smlouva ze dne 28. 2. 2003 je neplatným právním úkonem pro nedostatek projevu vůle zaměstnavatele neboť "jeho úmyslem nebylo uzavřít žádný pracovněprávní vztah" s vedlejším účastníkem. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 8. 2015 č. j. 21 Cdo 4127/2014-363 rozsudek krajského soudu (opět) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž vedlejší účastník a ALF-S podpisem listiny ze dne 28. 2. 2003 shodně projevili vůli uzavřít pracovní smlouvu, podle níž měl vedlejší účastník ode dne 1. 3. 2003 vykonávat práci "koordinátora" s místem výkonu práce v Praze, a že vzhledem k tomu, že projev vůle zachycený na uvedené listině obsahoval dostatečně určité ujednání o všech podstatných náležitostech pracovní smlouvy uvedených v § 29 odst. 1 zákoníku práce, nebylo třeba určovat jeho obsah za pomoci výkladu podle § 240 odst. 3 zákoníku práce; na tomto závěru podle Nejvyššího soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že jednatelka ALF-S Ing. Irina Matulíková neměla v úmyslu vedlejšího účastníka zaměstnat, neboť tato okolnost by mohla zpochybnit pouze vážnost vůle ALF-S při uzavírání pracovní smlouvy, nikoliv ale obsah jejího projevu, jednoznačně vyjádřený v listině ze dne 28. 2. 2003. Nedostatek vážnosti vůle jedné ze stran dvoustranného právního úkonu podle názoru dovolacího soudu nemůže mít za následek jeho neplatnost, pakliže se adresát (resp. protistrana) tohoto právního úkonu mohl důvodně domnívat, že právní úkon byl učiněn vážně, a významná nemůže z tohoto hlediska být ani její vnitřní výhrada, nebyla-li pojata za součást právního úkonu. Vzhledem k tomu, že z rozhodných skutkových zjištění nevyplývá, že by vedlejší účastník věděl nebo - objektivně posuzováno - měl vědět o tom, že vůle ALF-S uzavřít s ním pracovní smlouvu není míněna vážně, shledal dovolací soud závěr městského soudu, že pracovní smlouva ze dne 28. 2. 2003 je neplatná, nesprávným.


7. Po vrácení věci krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu v části, ve které bylo vyhověno žalobě co do částky 214 375 Kč, potvrdil, a ve zbývající části jej změnil tak, že se žaloba co do částky 30 625 Kč zamítá; veden závaznými právními názory, vyjádřenými v předchozích kasačních rozhodnutích dovolacího soudu, krajský soud uvedl, že připadl-li podle předmětné pracovní smlouvy den nástupu do práce na 1. 3. 2003, tedy na sobotu, tak prvním dnem, kdy vedlejší účastník mohl konat práci v nově uzavřeném pracovním poměru při běžné týdenní pracovní době, byl den 3. 3. 2003, což je den shodný se dnem, kdy u stěžovatelky platně skončil pracovní poměr okamžitým zrušením. Současně krajský soud dospěl k závěru, že i když byly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu, škoda se v majetkové sféře vedlejšího účastníka nemohla "promítnout" jako celá sjednaná hrubá mzda, ale jen jako částka, která by byla "při pravidelném běhu událostí" k rukám žalobce zaplacena, pročež přiznal vedlejšímu účastníkovi pouze částku 214 375 Kč, která by mu byla vyplacena z jeho hrubé mzdy po odvedení příslušných odvodů veřejného zdravotního a sociálního pojištění.


8. Následné stěžovatelčino dovolání zamítl Nejvyšší soud rubrikovaným rozsudkem jako nedůvodné. Dovolací soud sice shledal dovolání přípustným pro řešení dosud nevyřešené otázky hmotného práva, zda je neplatná pracovní smlouva uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, ve které byla sjednána pracovní doba 40 hodin týdně, z toho důvodu, že byla uzavřena za trvání pracovního poměru zaměstnance u jiného zaměstnavatele se sjednanou týdenní pracovní dobou ve výši 40 hodin, dospěl však k závěru, že neplatnost ujednání o délce pracovní doby nemá za následek neplatnost celé pracovní smlouvy, kterou se zakládá vedlejší pracovní poměr, neboť ujednání o délce pracovní doby, jež v tomto ohledu odporuje § 70 odst. 1 zákoníku práce, není její podstatnou náležitostí a lze je oddělit od ostatního obsahu této smlouvy. Navíc Nejvyšší soud zdůraznil, že po skončení (hlavního) pracovního poměru mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou dne 3. 3. 2003 by již mezi ním a ALF-S nešlo o vedlejší pracovní poměr, v důsledku čehož by vedlejší účastník nadále mohl pro tuto obchodní společnost konat práci po stanovenou týdenní pracovní dobu, tedy v rozsahu 40 hodin týdně.



II.

Argumentace stěžovatelky


9. Stěžovatelka odůvodňuje podání ústavní stížnosti tím, že napadenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do jejích základních majetkových práv, aniž by tím byl sledován legitimní cíl, respektive aniž by tímto zásahem bylo dosaženo rovnováhy mezi zájmy obou účastníků řízení. Podle názoru stěžovatelky je totiž zjevné, že předmětná pracovní smlouva byla neplatná, a to z vícero důvodů, když (mimo výše rekapitulované důvody) obsahovala označení obchodní firmy, pod kterou v době uzavření smlouvy ALF-S ještě nevystupovala, neboť tato obchodní firma v té době ještě nebyla zapsána v obchodním rejstříku, což podle stěžovatelky, jež odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. 22 Cdo 555/2008, má za následek absolutní neplatnost smlouvy. Nadto stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 696/06 (N 129/46 SbNU 211) zdůrazňuje, že za daných okolností nemohla očekávat, že nepředá-li (navíc z jeho viny) vedlejšímu účastníkovi potvrzení o zaměstnání, bude mít tato skutečnost "běžným chodem věcí" za následek ukončení jeho pracovního poměru u ALF-S; v této souvislosti stěžovatelka v ústavní stížnosti připomíná, že závěr o chybějící příčinné souvislosti v dané věci dovodil již krajský soud v rozsudku ze dne 9. 8. 2011. Stěžovatelka se proto domnívá, že v její věci nebyla splněna podmínka legality zásahu do jejích základních majetkových práv, tak jak ji vymezuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva.  


10. V návaznosti na výše uvedené stěžovatelka zdůrazňuje, že vedlejší účastník "za jejími zády" uzavřel s ALF-S absolutně neplatnou pracovní smlouvu, stěžovatelku o této skutečnosti neinformoval a neposkytl jí následně ani potřebnou minimální součinnost při vydání a předání potvrzení o zaměstnání. Pro danou věc je přitom podle stěžovatelky podstatné, že pro vydání potvrzení o zaměstnání je potřebné dodání nepostradatelných pracovněprávních podkladů od odpovědného zaměstnance, jímž byl právě vedlejší účastník, přičemž podle stěžovatelky tyto podklady mohl předat "jedině on", tak jako je předával v uplynulých měsících za sebe i všechny ostatní pracovníky v divizi, které měl na starosti. Jednání vedlejšího účastníka proto podle mínění stěžovatelky nelze hodnotit jinak než jako jednání nemravné.


11. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá, že vedlejší účastník v soudním řízení ničím nedoložil škodu ve výši ušlého výdělku, a proto má stěžovatelka za to, že obecné soudy dovodily její odpovědnost za "hypotetickou škodu" ve výši 214 375 Kč. Podle názoru stěžovatelky tak obecné soudy na ni vložily nepřiměřené břemeno; i kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že v její právní věci byl respektován princip legality, je třeba považovat zásah do jejích základních majetkových práv za zjevně neproporcionální.


12. Nadto se stěžovatelka domnívá, že napadená soudní rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Obecné soudy se totiž podle stěžovatelky dostatečně nezabývaly mnohými jejími námitkami, řádně je nevypořádaly či na ně dokonce nikterak nezareagovaly. Nejvyšší soud pak zcela nechal stranou námitku, že v inkriminované pracovní smlouvě nebyly splněny ani podstatné náležitosti. V této souvislosti stěžovatelka dovolacímu soudu vytýká, že z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá, jak její námitky proti rozhodnutí krajského soudu posoudil, čímž postavil stěžovatelku do situace, kdy nemůže v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu efektivně oponovat. Stěžovatelka tak má za to, že se dovolací soud postavil k jejím námitkám "arbitrárně, neprůhledně a ani veřejnosti neumožňuje kontrolovat jeho rozhodnutí"; v tomto ohledu je proto napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné.


13. Mimo výše uvedené stěžovatelka namítá, že obecné soudy v její věci dopustily nerovnost ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance, když nebraly zřetel na celou řadu důkazů, ze kterých jasně vyplynulo, že se vedlejší účastník fakticky nikdy nestal zaměstnancem ALF-S, tím se však obecné soudy vůbec v řízení nezabývaly. Nadto stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na rychlé soudní řízení, když soudní řízení bylo zahájeno již v roce 2003.


14. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu, podle kterého je zaměstnavatel ke dni ukončení pracovního poměru povinen vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání, a to i bez součinnosti zaměstnance, byť by byl takový zaměstnanec ve vedoucí funkci. Takový výklad podle mínění stěžovatelky "může způsobit až kolaps celého podnikatelského prostředí" v České republice; vydat potvrzení o zaměstnání v den skončení pracovního poměru totiž podle stěžovatelky v mnoha případech není možné, pročež "soudný stát toto nemůže bezvýhradně a bez ohledu na okolnosti vyžadovat". Stěžovatelka je přesvědčena, že se k vedlejšímu účastníkovi nemohla zachovat jinak, když jí předtím neposkytl potřebnou součinnost, a proto považuje výsledek soudního řízení za nespravedlivý.


III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem


15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena dle § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).



IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti


16. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.


17. Ze shora obsáhle rekapitulovaného průběhu řízení před obecnými soudy podle názoru Ústavního soudu jasně vyplývá, že stěžovatelčině právní věci byla věnována maximální pozornost, čemuž odpovídá mimo jiné i skutečnost, že ve věci rozhodoval celkem třikrát i Nejvyšší soud.


18. Oproti opačnému tvrzení stěžovatelky ze spisového materiálu jasně vyplývá, že se soudy řádně zabývaly stěžovatelkou předkládanou právní argumentací i jí vznášenými námitkami; je nicméně zřejmé, že výsledek posuzované věci značně ovlivnily dva Nejvyšším soudem postupně vyslovené - a pro krajský soud závazné - právní závěry, tedy že jednak vedlejším účastníkem tvrzenou škodu může skutečně představovat ušlý výdělek v důsledku (včasného) nevydání potvrzení o zaměstnání stěžovatelkou, jednak že - stručně řečeno - pracovní smlouvu uzavřenou mezi ALF-S a vedlejším účastníkem je třeba považovat za platnou.


19. Uvedené - pro věc klíčové - právní závěry Nejvyššího soudu přitom považuje ústavní soud za závěry, jimž nelze z ústavněprávních pozic co vytknout, neboť obecně vzato je-li se zaměstnancem ve zkušební době rozvázán pracovní poměr (prokazatelně) toliko proto, že nebyl s to předložit potvrzení o předchozím zaměstnání, jejž mu jeho předchozí zaměstnavatel měl povinnost vystavit nejpozději v den ukončení pracovního poměru, je třeba ušlý výdělek považovat za škodu, která tomuto zaměstnanci v příčinné souvislosti s porušením povinnosti jeho bývalého zaměstnavatele vznikla; stejně tak se nejeví ústavně nesouladným ani právní závěr, že neplatnost inkriminované pracovní smlouvy nezpůsobuje sama o sobě skutečnost, že ji podepisující jednatelka ALF-S měla (mohla mít) vnitřní výhradu k předmětné pracovní smlouvě (když toliko jednala na pokyn svého manžela), neměla-li druhá smluvní strana o takové vnitřní výhradě povědomí. Namítá-li proto stěžovatelka s odkazem na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 696/06, že nemohla předpokládat, že nevystavením potvrzení o zaměstnání bude "běžným chodem věcí" odpovídat za ušlou mzdu vedlejšímu účastníkovi, je třeba uvést, že v tomto ohledu není namístě stěžovatelce přisvědčit, přičemž otázka, zda konkrétní pracovní poměr uzavřený s ALF-S byl uzavřen po všech stránkách korektně, bez dalšího není z ústavněprávního hlediska významná.


20. Ze stěžovatelkou v ústavní stížnosti vznesených námitek se proto Ústavnímu soudu v kontextu skutkových zjištění obecných soudů jeví jako potenciálně relevantní v řízení o ústavní stížnosti pouze námitka, že v den ukončení pracovního poměru vedlejšího účastníka mu nebyla schopna vystavit "zápočtový list". Je totiž zjevné, že ukončí-li zaměstnanec - jakkoli důvodně - pracovněprávní vztah okamžitě, může být pro zaměstnavatele vskutku nemožné vystavit tomuto zaměstnanci téhož dne potvrzení o zaměstnání. V posuzované věci však zjevně měla stěžovatelka více než deset dní na to, aby vedlejšímu účastníkovi potvrzení o zaměstnání vystavila. Jelikož jde o právnickou osobu - akciovou společnost, není namístě se dále zabývat otázkou, zda bylo v jejích provozních schopnostech tuto svou zákonnou povinnost v řádu dnů po skončení pracovního poměru splnit.  


21. V návaznosti na posledně uvedené neshledává Ústavní soud žádnou relevanci ani v poukazu stěžovatelky, že vedlejší účastník "za jejími zády" uzavřel pracovní smlouvu s jiným zaměstnavatelem ještě v době trvání původního pracovního poměru; je totiž logické, že měl-li vedlejší účastník v úmyslu ukončit původní pracovní poměr z důvodu nevyplácené mzdy, bylo v jeho zájmu před ukončením pracovního poměru jeho okamžitým zrušením sjednat si pracovní smlouvu s jiným zaměstnavatelem.


22. Namítá-li stěžovatelka, že napadená soudní rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, nelze - opět přinejmenším z ústavněprávních pozic - v tomto ohledu stěžovatelce jakkoli přisvědčit, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí srozumitelně vyplývá, proč obecné soudy zaujaly právní závěry, na kterých jsou napadená rozhodnutí založena, a rovněž z nich vyplývá, proč nepřisvědčily právní argumentaci stěžovatelky. Jde-li potom o odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, je namístě připomenout, že se Nejvyšší soud v řízení o dovolání vyjadřuje v zásadě toliko k právním otázkám předloženým dovolatelem, a viděno pod tímto zorným úhlem není napadenému rozsudku dovolacího soudu co vytknout; jinými slovy řečeno, ústavně nesouladné není odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém se nevypořádal se všemi stěžovatelkou předloženými námitkami, neboť úkolem Nejvyššího soudu v řízení o dovolání je zpravidla (s výjimkou důvodů uvedených v § 242 odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu) pouze zodpovědět pro věc relevantní právní otázky, což Nejvyšší soud v napadeném rozsudku v potřebném rozsahu učinil.


23. Zcela přisvědčit je možno stěžovatelce pouze v tom, že řízení, pro jehož ukončení bylo potřeba vyřešit několik právních otázek, jež však v souhrnu nelze označit za nadstandardně komplikované, trvalo nepřiměřeně dlouho; tato skutečnost však sama o sobě nemůže mít za následek neústavnost napadených soudních rozhodnutí.


24. Namítá-li stěžovatelka s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 555/2008, že ALF-S v době uzavření předmětné pracovní smlouvy ještě nevystupovala pod touto obchodní firmou, a že proto je tato pracovní smlouva neplatná, je třeba označit tuto námitku v řízení o ústavní stížnosti za nepřípustnou, neboť ji stěžovatelka vznesla poprvé až ve svém dovolání ze dne 12. 5. 2016 (viz č. l. 409, srov. např. č. l. 288 - 291 soudního spisu), přičemž Nejvyšší soud nebyl z výše uvedených důvodů povinen se touto stěžovatelčinou námitkou meritorně zabývat.


25. Nad rámec výše zaznamenaných skutečností Ústavní soud zdůrazňuje, že při posouzení předmětné věci neztrácel ze zřetele, že stěžovatelka může subjektivně pociťovat jako nespravedlnost, že má nahradit škodu za situace, kdy mohou být důvodné pochybnosti o reálnosti pracovněprávního poměru, jenž měl být inkriminovanou pracovní smlouvou založen. Z výše uvedených důvodů však má Ústavní soud za to, že pochybnosti o správnosti napadených soudních rozhodnutí nepředstavují potřebný důvod pro jeho kasační zásah do rozhodovací činnosti soudů.  


26. Pouze nad rozhodný rámec Ústavní soud dodává, že podle jeho názoru výsledek řízení před obecnými soudy nepřímo ovlivnila i procesní taktika stěžovatelky, jež v jeho průběhu přicházela se stále novými tvrzenými důvody neplatnosti inkriminované pracovní smlouvy, čímž byla konsekventně poněkud upozaděna původně stěžovatelkou primárně zdůrazňovaná skutková otázka, zda pracovněprávní vztah, jenž měl být touto pracovní smlouvou založen, měl vskutku reálný (tedy oboustranně smysluplný) základ.  


27. Ústavní soud ze shora zaznamenaných důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelkou dovolávaná základní práva a že napadená soudní rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti; Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.    


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 24. září 2019



Josef Fiala v.r.

předseda senátu


www.usoud.cz