III.ÚS 867/17 ze dne 17. 7. 2019
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Františka Cudlína, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kratochvílem, advokátem, sídlem Česká 26/41, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016 č. j. 21 Cdo 436/2016-470, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2015 č. j. 19 Co 1305/2015-420, ve znění opravného usnesení ze dne 11. září 2015 č. j. 19 Co 1305/2015-433, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. prosince 2014 č. j. 7 C 268/2012-371, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a družstva Zemědělské družstvo Podkleťan Křemže, sídlem Chlum 178, Křemže, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž měl být porušen čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal toho, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost "upustit od nerovného zacházení se žalobcem, projevujícího se v odlišném způsobu nastavení úkolové mzdy na různých pracovištích žalovaného, zejména pak v nastavení způsobu stanovení výše úkolové mzdy žalobce jako ošetřovatele skotu v teletníku T. oproti ostatním zaměstnancům žalovaného pracujícím na obdobných pozicích v ošetřovně mladého skotu Ch." a aby byly odstraněny následky tohoto nerovného zacházení tím, že mu vedlejší účastník zaplatí částku 51 997 Kč s příslušenstvím. Okresní soud stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastník svým postupem zajišťuje rovné zacházení jak se zaměstnanci vykonávajícími práce ošetřovatele v teletníku T., kde pracuje stěžovatel, tak se zaměstnanci vykonávajícími práce ošetřovatele býků v odchovně mladého dobytka Ch. (dále jen "odchovna Ch.").
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele rubrikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Poté, co doplnil dokazování pravidly odměňování vedlejšího účastníka pro rok 2011 a pro rok 2012, přičemž zjistil, že ke změně pravidel odměňování v živočišné výrobě nedošlo pouze u stěžovatele, ale že mzda byla snížena i u jiných provozů, krajský soud shledal správným postup okresního soudu, jenž posuzoval, zda pracoviště vedlejšího účastníka v teletníku T. a v odchovně Ch. jsou srovnatelná a zda tedy práce vykonávané stěžovatelem a práce vykonávané v odchovně C. jsou pracemi stejnými či pracemi stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce. Ve shodě s okresním soudem současně krajský soud dospěl k závěru, že práce stěžovatele jako ošetřovatele skotu v teletníku T. není "z hlediska mzdového" srovnatelná s prací ošetřovatele skotu v odchovně Ch., a že proto nelze hodnotit jako nerovné zacházení v oblasti odměňování podle § 16 odst. 1 a § 110 zákoníku práce, jestliže vedlejší účastník vnitřním mzdovým předpisem stanovil odlišnou sazbu úkolové mzdy pro stěžovatele pracujícího v teletníku T. oproti jiným zaměstnancům pracujícím v odchovně Ch.
4. Následné stěžovatelovo dovolání zamítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem. Jelikož rozsudek krajského soudu závisí mimo jiné na vyřešení otázky, jaké okolnosti jsou významné při posuzování, zda jde o nerovné zacházení při odměňování zaměstnanců za práci, přičemž tato právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, shledal Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání přípustným, současně však z dále uvedených důvodů neopodstatněným. Podle Nejvyššího soudu totiž stěžovatel jako ošetřovatel v teletníku T. nevykonával práci ve stejných ani srovnatelných podmínkách jako ošetřovatel býků v odchovně Ch., neboť pracovní prostředí ošetřovatele v odchovně Ch. bylo rizikovější z hlediska hrozby úrazu při manipulaci s býky (oproti témuž riziku při manipulaci s telaty na pracovišti stěžovatele). Práci ošetřovatele v teletníku T. vykonávanou stěžovatelem proto nelze podle Nejvyššího soudu považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako je práce ošetřovatele býků v odchovně Ch. ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce, a to i kdyby uvedené práce vykazovaly - přes rozdílné průměrné počty dobytčích jednotek a rozdílnou míru ruční a mechanizované práce na obou pracovištích - shodu (srovnatelnost) ve všech ostatních srovnávacích kritériích uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Opačný závěr přitom podle Nejvyššího soudu nelze dovozovat bez dalšího z toho, že vedlejší účastník pro účely stanovení úkolové mzdy za obě práce použil jako kritérium přírůstek hmotnosti skotu, neboť shodnost cíle práce ošetřovatele telat i práce ošetřovatele býků, kterým je dosažení přírůstku hmotnosti ošetřovaného skotu, není totéž co shodnost nebo stejná hodnota prací z hlediska srovnávacích kritérií uvedených v § 110 zákoníku práce. Nevykonával-li tedy stěžovatel jako ošetřovatel v teletníku T. stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako ošetřovatel býků v odchovně Ch., nepříslušela mu stejná mzda jako ošetřovateli býků v odchovně Ch., a vedlejší účastník se proto vůči němu nemohl dopustit porušení zásady rovného zacházení při odměňování tím, že s účinností od 1. 2. 2012 stanovil vnitřním mzdovým předpisem pro ošetřovatele v teletníku T. nižší úkolovou mzdu za přírůstek hmotnosti ošetřovaného skotu než pro ošetřovatele býků v odchovně Ch..
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve značně obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů odporují závěrům rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") ze dne 11. 5. 1999 ve věci Angestelltenbetriebsrat proti Wiener Gebietskrankenkasse, C-309/97; zdůrazňuje přitom, že v rozhodném období měl ze všech zaměstnanců vedlejší účastnice nejnižší úkolovou mzdu, a to i přes neustále stoupající přírůstky, od nichž se úkolová mzda odvíjí. Považují-li tedy obecné soudy tento postup vedlejšího účastníka za rovné zacházení, jsou jejich rozhodnutí podle stěžovatele nejen "lidsky nepochopitelná", ale rovněž představují zjevný zásah do práva zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny. Stěžovatel se přitom v ústavní stížnosti vymezuje proti závěru krajského soudu, že v roce 2012 dosáhly pouze dvě skupiny zaměstnanců vedlejšího účastníka vyšší průměrné mzdy, když zdůrazňuje, že krajský soud srovnával nesrovnatelné, neboť mzda těchto dvou skupin zaměstnanců byla stanovena hodinově; stěžovatel tak má za to, že v jeho případě došlo k paradoxnímu potrestání za zvýšenou výkonnost. Podle názoru stěžovatele, jenž v této souvislosti mimo jiné odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1486/2005, tedy obecné soudy odmítly akceptovat rozlišení úkolové mzdy od dalších složek mzdy dotčených zaměstnanců a zjednodušujícím způsobem chybně pracovaly s porovnáním přepočtu celkové mzdy stěžovatele na výdělek hodinový.
6. Nadto stěžovatel namítá, že stěžejní právní hodnocení otázky, zda v celkovém kontextu jde v případě dvou sledovaných provozů vedlejšího účastníka o práci stejnou nebo o práci stejné hodnoty podle § 110 odst. 1 zákoníku práce, obecné soudy fakticky ponechaly znalci, přestože znalci zodpovězení právních otázek vůbec nepřísluší. S odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cdon 24/94, 22 Cdo 3035/2006 a 22 Cdo 1810/2009 se proto stěžovatel domnívá, že postupem, kdy de facto přenechaly řešení klíčové právní otázky ustanovenému znalci, obecné soudy porušily stěžovatelova základní procesní práva.
7. Stěžovatel dále v rozsáhlé pasáži ústavní stížnosti polemizuje se závěrem obecných soudů, že práce ošetřovatele v teletníku T. není srovnatelná s prací ošetřovatele býků v odchovně Ch., přičemž zdůrazňuje, že znalec v oboru zemědělství doc. Ing. Miroslav Maršálek, CSc. si svévolně zvolil pouze dvě kritéria pro srovnání v těchto dvou provozech vedlejšího účastníka, a tedy zcela pominul zbývající zákonem předvídaná kritéria srovnání. Podle názoru stěžovatele proto obecné soudy měly ostatní kritéria zhodnotit vlastní úvahou nebo měly v tomto rozsahu nechat doplnit znalecké zkoumání. Stěžovatel navíc obecným soudům vytýká, že se závěr o nestejnosti dvou zkoumaných provozů odvíjí toliko od jediného kritéria - bezpečnosti práce. Stěžovatel proto připomíná, že úkolem Nejvyššího soudu nebylo vyjádřit se k otázce, zda jde o stejnou práci, nýbrž k otázce, zda jde o práci stejné hodnoty; dovolací soud však na zodpovězení této stěžovatelem od počátku řízení akcentované otázky odmítl odpovědět, a to i přes to, že tato právní otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem vyřešena.
8. Z rekapitulovaných důvodů se stěžovatel domnívá, že obecné soudy v dané věci upřednostnily právní formalismus před zájmem na spravedlivém rozhodnutí, když se ve svých rozhodnutích zjednodušujícím způsobem opřely o neúplný znalecký posudek, ve kterém sám znalec zdůraznil, že srovnání obou provozů není schopen. Obecné soudy se tedy podle stěžovatele odmítly zabývat samou podstatou jeho žaloby, a místo toho "se přiklonily k upjatému výkladu" § 110 zákoníku práce, jehož smyslem není ochrana zaměstnavatele jako silnější smluvní strany, ale naopak ochrana zaměstnancova práva na spravedlivou a nediskriminující odměnu za jím kvalitně odvedenou práci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Jak vyplývá z výše rekapitulovaného obsahu napadených soudních rozhodnutí a ústavní stížnosti, podstatou posuzované věci je otázka, zda vedlejší účastník dostál své zákonné povinnosti poskytnout stěžovateli spravedlivou a nediskriminující odměnu za jím vykonanou práci.
12. Přestože se stěžovatel dovolává čl. 28 Listiny, z dále rozvedených důvodů je třeba zdůraznit, že argumentace, již v ústavní stížnosti předkládá, ústavněprávní roviny nedosahuje.
13. Jakkoli stěžovatel přiléhavě namítá, že srovnáváním úkolové a hodinové mzdy dochází ke srovnávání nesrovnatelného (tedy nikoliv striktně v duchu zásady ceteris paribus), vychází současně - byť implicitně - z nedůvodné (a ničím v ústavní stížnosti neodůvodněné) premisy, že ústavně chráněné právo na spravedlivou odměnu za práci rovněž zahrnuje právo na v čase neklesající úkolovou mzdu, respektive na úkolovou mzdu, jejíž veškeré sazby jsou ve všech provozech daného zaměstnavatele stejné. Ani z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatel měl v rozhodném období pobírat nižší mzdu než jiní srovnatelní zaměstnanci vedlejšího účastníka. Motivem podané žaloby a následně i ústavní stížnosti je tak zjevně "toliko" stěžovatelův nesouhlas s postupem vedlejšího účastníka, jenž v roce 2012 znatelně snížil jednotlivé sazby úkolové mzdy v provozu, kde pracuje stěžovatel, zatímco v druhém - podle stěžovatele srovnatelném - provozu k takovému snížení nepřikročil.
14. Za situace, kdy stěžovatel oproti skutkovým zjištěním obecných soudů tvrdí, že oba provozy vedlejšího účastníka jsou srovnatelné, což se mu však podle názoru Ústavního soudu ani v ústavní stížnosti nepodařilo prokázat (viz níže), se tedy stěžovatel nemůže důvodně dovolávat čl. 28 Listiny toliko z důvodu odlišné výše jednotlivých sazeb úkolové mzdy, neboť za situace, kdy nebylo v řízení postaveno na jisto, že tyto provozy jsou skutečně srovnatelné (resp. že v nich pracující zaměstnanci odvádějí pro zaměstnavatele stěžovatelem akcentovanou "práci stejné hodnoty"), je taková skutečnost bez dalšího procesně zcela nevýznamná. Jinými slovy řečeno, z hlediska práva obsaženého v čl. 28 Listiny podle mínění Ústavního soudu nelze prizmatem skutkových zjištění soudů přehlížet ani skutečnost, že stejně jako má vedlejší účastník povinnost přistupovat rovným způsobem ke mzdovému hodnocení stěžovatele, má stejnou povinnost rovněž vůči zbývajícím svým zaměstnancům; dospěl-li proto v minulosti k závěru, že jím nastavené sazby úkolové mzdy vedou k disproporčnímu ohodnocení stěžovatele (jak zjistil z dokazování okresní soud), nelze vedlejšímu účastníkovi z hlediska čl. 28 Listiny důvodně vytýkat, že přikročil na úkor stěžovatele ke korekci těchto sazeb (a tento jeho postup tak není nutné "automaticky" hodnotit jako "trest za výkon"). Podle mínění Ústavního soudu proto viděno touto optikou soudy nepochybily, pakliže při komparaci celkového mzdového ohodnocení jednotlivých skupin zaměstnanců vedlejšího účastníka přikročily taktéž ke srovnání jejich hodinových mezd.
15. V návaznosti na skutečnosti uvedené v předchozím odstavci je třeba zdůraznit, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti, v níž namítá, že Nejvyšší soud jím přijatý závěr o distinkci dvou srovnávaných provozů učinil pouze na základě závěru o odlišných podmínkách bezpečnosti práce, neuvádí žádné - pro řádné srovnání těchto provozů relevantní - další kritérium, jež bylo obecnými soudy, respektive znalcem opominuto. Dovolává-li se přitom stěžovatel závěrů rozhodnutí Soudního dvora ve věci Angestelltenbetriebsrat proti Wiener Gebietskrankenkasse, C-309/97, je taktéž nutno připomenout, že ani z ústavní stížnosti není zřejmé, které konkrétní kritérium srovnání, použité v tomto rozhodnutí Soudního dvora, obecné soudy opomněly zohlednit jako relevantní i v posuzované věci.
16. Ústavní soud se proto omezí na konstatování, že závěr obecných soudů o nesrovnatelnosti obou provozů nepovažuje za ústavně nesouladný. Okresní soud ve věci provedl rozsáhlé dokazování, přičemž závěry, ke kterým dospěl, nelze mít (pouze) za nekritické převzetí závěrů znalce; obdobně krajský soud, jenž navíc doplnil dokazování provedené okresním soudem, své závěry řádně odůvodnil, a Nejvyšší soud pak toto rozhodnutí krajského soudu podrobil meritornímu přezkumu, v jehož rámci se oproti opačnému tvrzení stěžovatele odpovídajícím způsobem věnoval výkladu § 110 zákoníku práce v kontextu skutkových zjištění soudů nižší instance.
17. Ústavní soud tedy považuje za vhodné zdůraznit, že se stěžovatelově věci v rámci soustavy soudů dostalo maximální možné pozornosti.
18. Na uvedených závěrech nemohou nic změnit ani stěžovatelovy odkazy na čtyři výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť napadená rozhodnutí nejsou podle Ústavního soudu s jejich závěry ve zjevném rozporu, respektive proto, že jejich závěry na posuzovanou věc bez dalšího vůbec nedopadají, jelikož žádný z tam řešených případů nevykazuje obdobné skutkové okolnosti jako stěžovatelova věc (srov. § 13 občanského zákoníku).
19. Je tak třeba zdůraznit, že stěžovatelova detailní kritika napadených rozhodnutí sice obsahuje argumenty, jež hypoteticky jsou s to zpochybnit správnost některých dílčích závěrů napadených rozhodnutí, neobsahuje však žádnou námitku, jež by mohla vést k úsudku, že obecné soudy vskutku přijaly - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny - závěry, kterými by zasáhly stěžovatelovo právo na spravedlivou odměnu za práci.
20. Ústavní soud proto shledal, že napadená soudní rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti, resp. že jejich závěry jsou z ústavněprávních pozic přijatelné; Ústavní soud tak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu