MSPH 59 INS XY
159 ICm XY
21 ICdo 115/2022-563

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce T. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova č. 132/4, proti žalované JUDr. Zdeňce Pechancové, se sídlem ve Zlíně, Štefánikova č. 3326, IČO 18175422, jako insolvenční správkyni dlužníka Czech Accounting Services s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Klimentská č. 1216/46, IČO 25657631, zastoupené Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Dlouhá č. 300, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 159 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Czech Accounting Services s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Klimentská č. 1216/46, IČO 25657361, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2021, č. j. 159 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zdeňka Rumplíka, advokáta se sídlem ve Slavičíně, Dlouhá č. 300.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2021, č. j. 159 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že pohledávky žalobce uplatněné v insolvenčním řízení jsou pohledávkami vycházejícími ze vztahu obchodněprávního, neboť práce, které měl žalobce vykonávat pro dlužníka, jsou práce spadající do činností statutárního orgánu a obchodního vedení společnosti, a že tyto pohledávky proto nemají charakter (pracovněprávních) pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) zákoníku práce; neplatné jsou tedy pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích) nebo jmenování, na jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán). Právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu; v každém konkrétním případě je proto třeba zjišťovat, zda činnost, jež je (měla být) náplní práce podle pracovní smlouvy uzavřené mezi statutárním orgánem (popřípadě jeho členem, jde-li o kolektivní orgán) a obchodní společností nebo družstvem, není (neměla být) stejná jako činnost, kterou tato osoba vykonávala (měla vykonávat) jako statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán) [srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1355/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1876/2017].

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu připustil, že člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace se mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obchodního zákoníku (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. Současně však uvedl, že ani takové ujednání (jde-li o výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) nečiní jejich vztah pracovněprávním; i nadále půjde o vztah obchodněprávní, který se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněný pod č. 35/2019 Sb. rozh. obč.).

Namítá-li dovolatel, že se „soudy nižších stupňů“ při rozhodování ve věci odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když „nárok žalobce, byť z neplatné pracovní smlouvy neposuzovaly jako pracovně právní, avšak jako vztah ryze obchodní“, a cituje-li následně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2831/2015 (v němž Nejvyšší soud – podle názoru žalobce – „označil pracovní smlouvu za neplatnou, avšak současně posuzoval vztah mezi žalobcem a žalovaným jako pracovněprávní“), činí tak neopodstatněně, neboť odvolací soud ze závěrů obsažených v tomto rozsudku vycházel a nijak se od nich neodchýlil. Dovolací soud v uvedeném rozsudku vydaném ve sporu mezi žalobcem a žalovanou o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dospěl k závěru, že uzavřením pracovní smlouvy mezi žalobcem (který byl jednatelem dlužníka) a dlužníkem ze dne 1. 6. 2007 na funkci vedoucího společnosti a vedoucího pražské kanceláře nebyl platně založen pracovní poměr a že uzavřená pracovní smlouva na výkon této funkce je neplatná; právní názor, že by mezi žalobcem a dlužníkem vznikl přes neplatnost pracovní smlouvy pracovněprávní vztah, však nevyslovil a tento závěr z odůvodnění rozsudku nevyplývá [srov. též v téže věci následně vydané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5217/2017 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1631/18)].

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 11. 2022

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022, sen. zn. 21 ICdo 115/2022

www.nsoud.cz