21 Cdo 990/2023-2465

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. M., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. č. 37, proti žalovanému G. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská č. 891/4, o určení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 410/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. listopadu 2022, č. j. 16 Co 178/2022-2422, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Pavly Buxbaumové, advokátky se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. č. 37.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2022, č. j. 16 Co 178/2022-2422, neobsahuje náležité údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. (ve vztahu k vymezené právní otázce „existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, že existuje pracovní poměr žalobkyně vůči žalovanému vzniklý dne 1. 7. 2018 se sjednaným druhem práce XY“), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, a zároveň (ve vztahu k vymezené právní otázce „zda pro vznik pracovního poměru konkludentně musí být obligatorně splněny všechny podstatné náležitosti § 34 zákoníku práce“) není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (z hlediska dovolacího důvodu uplatněného ve vztahu k této právní otázce) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V části dovolání, v níž dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení“, dovolání postrádá způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). V posuzovaném případě však dovolatel uvedeným způsobem předpoklady přípustnosti dovolání nevymezil, neboť neuvedl, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu (od kterých jeho rozhodnutí) se měl odvolací soud odchýlit.

Otázka, zda je dán naléhavý právní zájem na určení „existence“ pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovaným, byla navíc soudy vyřešena v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ta je ustálena v závěru, že žaloba o určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněného pod č. 12/2006 Sb. rozh. obč.). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2137/2005). Bylo-li mezi žalobkyní a žalovaným v projednávané věci sporné, zda „existuje“ jejich pracovní poměr vzniklý dne 1. 7. 2018 se sjednaným druhem práce „XY“, bylo žalobkyní požadované určení způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty v jejím právním postavení (ale i v právním postavení žalovaného).

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky vznikl nový pracovní poměr, a to se stejným obsahem jako pracovní poměr, jenž „zanikl“ 30. 6. 2018. K uzavření pracovní smlouvy srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3042/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 905/2014, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 992/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 342/2019, a v nich uvedený právní názor, že pracovní smlouva vzniká na základě projevů vůle učiněných způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovní smlouvy. Dále k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2815/2005, podle něhož pro úsudek, zda byla pracovní smlouva uzavřena konkludentním způsobem, je nezbytné, aby bylo možné dovodit existenci mlčky projevené, ale dané vůle shodnout se na esenciálních náležitostech pracovního poměru (tj. na druhu práce, místu výkonu práce a dni nástupu do práce); jestliže takový projev vůle byť na jedné straně chybí (z toho, co vnější skutkové okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají, jej nelze dovodit), k uzavření pracovní smlouvy nedochází. Namítá-li v souvislosti s tím dovolatel, že se „soudy odchýlily od ustálené judikatury“ (přičemž odkazuje na již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2815/2005, který nesprávně označil jako „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR čj. Cdo 2815/2005 ze dne 14. 11. 2006“), pak nebere náležitě v úvahu, že soudy v jím uváděné věci aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci; proto ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy při svém rozhodování vycházely, zejména, že „po uplynutí výpovědní doby ke dni 30. 6. 2018 účastníci způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěli projevit, vyjádřili shodnou vůli nadále (kontinuálně) pokračovat v pracovněprávním vztahu se stejným obsahem jako pracovní poměr, jenž skončil 30. 6. 2018 uplynutím výpovědí doby“, a že obsahem tohoto „nového“ pracovního poměru byl druh práce „XY“ s místem výkonu práce v sídle žalovaného s tím, že dle potřeby bylo žalobkyni umožněno vykonávat práci z domova, a dnem nástupu do práce dne 1. 7. 2018, a nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěným dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly)]. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že „shodný projev vůle účastníků směřující k naplnění esenciálních náležitostí vzniku pracovního poměru nezjišťoval, nezbytnými náležitostmi vzniku pracovního poměru se nezabýval vůbec“, a že „zůstalo tak neobjasněno, kdy měl být fakticky sjednán den nástupu do práce, jak mělo být sjednáno místo výkonu práce a jaký byl druh práce“, pak přehlíží, že podstatným náležitostem pracovního poměru žalobkyně a žalovaného se odvolací soud věnuje v bodu 23 odůvodnění svého rozsudku, kde (mimo jiné) uvedl, že „přejímá“ skutková zjištění uvedená v bodu 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně „jako správná a úplná“, „pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje a nemá co podstatného k nim dodat“.

Má-li žalovaný za to, že „může v souladu s § 118b) občanského soudního řádu předložit důkaz, kterým má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazů a žalobních tvrzení a který vznikl až po provedených jednáních soudů obou stupňů a žalovaný jej tedy nemohl bez své viny včas uvést“, a uvádí-li v souvislosti s tím, že „konkrétně se jedná o důkaz výslechem žalobkyně jako účastníka řízení v řízení o rozvod manželství, vedeném Okresním soudem v Olomouci pod čj. 12 C 414/2018, konkrétně to, že žalobkyně … v tomto řízení na jednání, konaném dne 12. 12. 2022 … uvedla, že již není zaměstnána u manžela od října 2018“, pak zjevně nevzal na vědomí, že podle ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 6. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 990/2023

www.nsoud.cz