Judikát NS 21 Cdo 82/2018

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

10/30/2019

Spisová značka:

21 Cdo 82/2018

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.82.2018.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Výpověď z pracovního poměru
Zaměstnanci
Dokazování
Znalecký posudek

Dotčené předpisy:

§ 53 odst. 1 písm. d) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016
§ 54 písm. d) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016
§ 120 odst. 1 a 4 o. s. ř.
§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
§ 127 odst. 1 o. s. ř.

Kategorie rozhodnutí:

C



21 Cdo 82/2018

8
9

21 Cdo 82/2018-277


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně O. H., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Nové Bělé, Ovesná č. 356/7, proti žalovanému XY se sídlem v XY, IČO XY, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 74/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2017, č. j. 16 Co 17/2017-191, takto:

Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 C 74/2016-121, v odstavci I. výroku, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015 daná žalovaným žalobkyni je neplatná) a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 C 74/2016-121 (s výjimkou odstavce I. výroku, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015 daná žalovaným žalobkyni je neplatná, a odstavce V. výroku, jímž bylo rozhodnuto, že „usnesení zdejšího soudu č. j. 6 C 74/2016 ze dne 11. 8. 2016 se zrušuje“), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Dopisem ze dne 12. 11. 2015 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že žalobkyně se v rámci výkonu funkce „stálého opatrovníka v zastoupení XY“ dopustila několika závažných porušení svých pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, které byly zjištěny interním auditem, který probíhal na odboru - oddělení sociálních služeb a komunitního plánování v době od 20. 10. do 9. 11. 2015 a byl zaměřen na prověření stavu vedení spisové agendy u osob, které jsou omezeny ve způsobilosti k právním úkonům, u nichž XY vykonává funkci opatrovníka. Je poukazováno zejména na pochybení žalobkyně jako opatrovnice v případě prodeje pozemku opatrovance J. Š., kdy došlo k poškození jeho práv jednáním opatrovníka v úzké spolupráci s M. (zaměstnancem žalovaného), kdy opatrovanec musel zaplatit (P. M.) částku 13.000,- Kč jako úhradu za zprostředkování prodeje, přičemž tento úkon měl být vykonán zaměstnanci XY bezplatně bez nároku na odměnu, a na další pochybení žalobkyně při správě majetku J. S., jemuž rovněž vykonává opatrovnici, v případě nákupu bytu pro něj a všech operací spojených s tímto nákupem, kdy došlo ke zneužití jeho finančních prostředků; žalobkyni je v té souvislosti vytýkáno uložení finančních prostředků v „neexistující příruční pokladně“ (částky 18.000,- Kč jako rozdílu mezi dohodnutou provizí 2.000,- Kč a částkou 20.000,- Kč, na kterou byl žalobkyní vystaven platební poukaz na výplatu provize, a další částky 10.000,- Kč dle platebního poukazu ze dne 20. 10. 2015 nesprávně vyplaceného v hotovosti), což žalovaný považuje za hrubé porušení povinnosti opatrovance ze strany opatrovníka. Je zdůrazňováno, že v obou případech vystupuje vedle žalobkyně (jako opatrovnice) i P. M. jednak v roli „zaměstnance XY“, jednak jako fyzická osoba poskytující právní služby za úplatu.

Dalším dopisem ze dne 30. 11. 2015 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. Důvody této výpovědi z pracovního poměru jsou z hlediska obsahu totožné s důvody výpovědi z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015.

Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti obou výpovědí z pracovního poměru. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se vytýkaných závažných porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci nedopustila. Má za to, že skutečným důvodem výpovědí je fakt, že na počátku roku 2015 začala žít s M. jako druh a družka a byla ze strany žalovaného z tohoto d��vodu vystavena šikaně. V první řadě však namítala, že obě výpovědi z pracovního poměru jí byly dány v době těhotenství, tedy v ochranné době.

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 C 74/2016-121, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015 daná žalovaným žalobkyni je neplatná (výrok I.), že výpověď z pracovního poměru ze dne 30. 11. 2015 daná žalovaným žalobkyni je neplatná (výrok II.), a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 32.820,- Kč k rukám její zástupkyně (výrok III.), že žalovaný je povinen zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Opavě na nákladech řízení 89,- Kč (výrok IV.), a že „usnesení zdejšího soudu č. j. 6 C 74/2016 ze dne 11. 8. 2016 se zrušuje“ (výrok V.). Ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015 soud prvního stupně dovodil, že byla žalobkyni dána v době, kdy byla těhotná, což zjistil z vyjádření I. M. ze dne 7. 9. 2016, jímž byla vyšetřena dne 13. 11. 2015, a dospěl k závěru, že byla žalobkyni dána v rozporu se zákoníkem práce, který pro případ těhotenství realizaci práva zaměstnavatele dát výpověď zakazuje, a že tedy tato výpověď je neplatná. Ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru dne 30. 11. 2015 dovodil, že „žalobkyně neprokázala, že by i ke dni druhé výpovědi, tj. 30. 11. 2015, byla těhotná“, přičemž opět vycházel z vyjádření I. M., který sdělil, že další vyšetření u něj žalobkyně podstoupila dne 11. 12. 2015 (uváděla větší krvácení, děloha odpovídala fázi menstruačního cyklu) a že (vzhledem k tomu, že žalobkyně jím nebyla vyšetřena přesně 30. 11. 2015, ale až s odstupem 11 dnů, kdy již krvácela) „se nemůže jednoznačně vyjádřit, zda ke dni 30. 11. 2015 byla těhotná nebo již proběhl samovolný spontánní potrat“; ke dni 11. 12. 2015 již lékař těhotenství nepotvrdil a sdělil, že vyjádření k tomuto dni by bylo v rovině spekulací. Ačkoliv ve vztahu ke svému tvrzení o svém těhotenství ke dni 30. 11. 2015 navrhla žalobkyně další důkazy, zejména provedení znaleckého posudku, soud k jejich provedení nepřistoupil, neboť má zato, že „z žádného z těchto důkazů by nevyplynul jednoznačný závěr toto tvrzení žalobkyně potvrzující“, a že „ani žádný jiný důkaz, byť by se mělo jednat např. o znalecký posudek, nemůže přinést závěr přesnější“ (veškeré další důkazy by vycházely primárně ze zjištění M.); proto „pro nadbytečnost další důkazy neprováděl“. Zabývaje se dále otázkou platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 11. 2015 z hlediska naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, dospěl k závěru, že i tato výpověď je neplatná, neboť žalovaný neprokázal, že by u žalobkyně byly dány důvody, pro které by s ní žalovaný mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, ani neprokázal, že by se žalobkyně dopustila závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nebo že by se žalobkyně dopouštěla soustavně méně závažného porušování takových povinností a byla by v době posledních 6 měsíců písemně upozorněna na možnost výpovědi. I kdyby se žalobkyně dopustila vytýkaných porušení pracovních povinností, šlo o porušení „pouze drobná, neděla se soustavně, nedosahovala minimálního počtu alespoň tří porušení a žalobkyně ani ve lhůtě 6 měsíců písemně nebyla upozorněna na možnost výpovědi“; navíc jimi nebyla způsobena žádná škoda.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 16 Co 17/2017-191, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku potvrdil (výrok I.), v odstavci II. výroku jej změnil tak, že žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 30. 11. 2015 je neplatná, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 89,- Kč (výrok IV.). Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně týkajícími se těhotenství žalobkyně v době doručení obou výpovědí z pracovního poměru, tedy že žalobkyně byla ke dni 12. 11. 2015 těhotná, ovšem ke dni 30. 11. 2015 již těhotná nebyla, přičemž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o neprovedení dalšího důkazu navrženého žalobkyní k jejímu těhotenství ke dni 30. 11. 2015 (znaleckého posudku), pro nadbytečnost. Ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 11. 2015 s poukazem na konstantní judikaturu, dle které v případě, že ve výpovědi je uvedena řada výpovědních důvodů, resp. jednání v rozporu s povinnostmi zaměstnance, zcela dostačuje, pokud alespoň jedno z těchto jednání splňuje kritéria uvedená v § 52 písm. g) zákoníku práce, se odvolací soud „soustředil na dle jeho závěrů nejpodstatnější porušení povinnosti ze strany žalobkyně, tj. otázku výběru částky 20.000,- Kč a jednání žalobkyně v této souvislosti“. Poté, co dokazování doplnil žalovaným a žalobkyní navrženými důkazy (výslechem svědků a listinami), na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně „nejen zastírala, že nevybrala toliko částku 2.000,- Kč, ale částku 20.000,- Kč“, ale že „po dobu 111 dnů si přisvojila částku 18.000,- Kč, a poté, co byl prováděn audit, tuto částku vrátila zpět tím způsobem, že ji uložila v obálce do uzamykatelné skříňky“, a dospěl k závěru, že žalobkyně v rozporu se svou pracovní náplní a v rozporu se základní povinností zaměstnance podle ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce „úmyslným jednáním zaútočila na majetek svého zaměstnavatele“; uvedené ustanovení se vztahuje i na majetek opatrovanců, který zaměstnavatel opatruje. Úmyslné jednání zaměstnance proti majetku zaměstnavatele, potažmo majetku opatrovance, hodnotil jako závažné porušení povinností zaměstnance. Při vymezení hypotézy uvedené v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce přihlédl k tomu, že - aniž by byly u žalovaného směrnice, které by upravovaly postup při prodeji či nákupu nemovitostí - nemůže „ani žalobkyni připadat zcela normální, když jako zaměstnanec žalovaného a opatrovník opatrovance osloví svého přítele, s nímž sdílí společnou domácnost, navíc taktéž úředníka působícího u stejného zaměstnavatele, jako třetí osobu, a nakonec mu zadá zakázku na zprostředkování v případě opatrovance, jehož zájmy zastupuje“; ve prospěch žalobkyně nezohlednil tu skutečnost, že žalobkyně byla do doby provádění auditu kladně hodnocena.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu – do výroku II., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 30. 11. 2015 je neplatná, se zamítá – podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v posouzení právní otázky, „za jakých podmínek může účastník unést za řízení ohledně svých tvrzení důkazní břemeno“. V tomto směru odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval procesně správně, když potvrdil jako správné zamítnutí provedení jí navrhovaného důkazu – znaleckého posudku k otázce jejího těhotenství v době výpovědi 30. 11. 2015. Ačkoliv oba soudy vycházely z toho, že důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalobkyně byla ke dni 30. 11. 2015 těhotná, nesla žalobkyně, neboť tuto skutečnost před soudem tvrdila a bylo na ní, aby ji prokázala, soud prvního stupně návrh žalobkyně na provedení důkazu - znaleckého posudku z oboru lékařství, odvětví gynekologie, který by prokázal jí tvrzenou skutečnost, že ke dni dání výpovědi z pracovního poměru z 30. 11. 2015 byla těhotná, zamítl s odůvodněním, že takový důkaz jí tvrzenou skutečnost nemohl potvrdit; uvedený závěr soudu prvního stupně, který následně převzal i odvolací soud, však žalobkyně shledává „nanejvýš spekulativním a prakticky jí znemožňujícím unést důkazní břemeno“. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze v první řadě učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná. Týká-li se navržený důkaz rozhodné skutečnosti, je soud povinen jej provést a nemůže jej pominout s odůvodněním, že nelze od něho očekávat, že by potvrdil pravdivost tvrzené skutečnosti. Podle názoru žalobkyně jí navržený důkaz znaleckým posudkem nemohl soud „jen tak“ označit jako nadbytečný, když uzavřel, že by jí tvrzenou skutečnost (těhotenství v době výpovědi ze dne 30. 11. 2015) tento důkaz nepotvrdil. Soud nemá znalosti a poznatky, jaké by měl znalec – lékař gynekolog, tudíž závěr soudu o tom, že by tento důkaz nic podstatného nepřinesl, je toliko spekulativní. Samotnou výpověď z pracovního poměru ze dne 30. 11. 205 žalobkyně považuje za neplatnou rovněž z důvodu, že není opodstatněná, je účelová a vykonstruovaná. V jednání, kterým se zabýval odvolací soud, nelze podle žalobkyně spatřovat závažné porušení jejích povinností a úmyslné jednání proti majetku zaměstnavatele (nešlo vůbec o majetek zaměstnavatele) a tento závěr je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (s rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011). Pokud se žalobkyně dopustila nějakého pochybení, mohlo jít nanejvýš o méně závažné porušení pracovních povinností. Intenzita porušení pracovních povinností, které jí bylo vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru, byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou, neboť hypotéza ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce byla vymezena nesprávně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, „pokud vůbec jsou v dané věci splněny podmínky pro přípustnost dovolání“. Ztotožňuje se s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, považuje jej za věcně správný a má zato, že zde nejsou naplněny důvody pro podání dovolání; v plném rozsahu odkazuje na svá předchozí vyjádření a stanoviska.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky procesního práva (kdy soud může odmítnout provést účastníkem navržený důkaz jako nadbytečný), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni doručena dne 30. 11. 2015 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 47/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. d) zák. práce zakazuje se dát zaměstnanci výpověď v ochranné době, to je v době, kdy je zaměstnankyně těhotná nebo kdy zaměstnankyně čerpá mateřskou dovolenou nebo kdy zaměstnankyně nebo zaměstnanec čerpají rodičovskou dovolenou.

Podle ustanovení § 54 písm. d) zák. práce zákaz výpovědi podle § 53 se nevztahuje na výpověď danou zaměstnanci pro jiné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci [§ 52 písm. g)] nebo porušení jiné povinnosti zaměstnance stanovené v § 301a zvlášť hrubým způsobem [§ 52 písm. h)]; to neplatí, jde-li o těhotnou zaměstnankyni, zaměstnankyni čerpající mateřskou dovolenou, nebo o zaměstnance anebo zaměstnankyni, kteří čerpají rodičovskou dovolenou.

Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru z hlediska ustanovení § 53 zák. práce je rozhodující stav, který je tu v době, kdy byla dána výpověď, tj. kdy byla výpověď doručena zaměstnanci. Aby nastaly právní následky zákazu výpovědi podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. d) zák. práce, je – jak vyplývá z dikce tohoto ustanovení – rozhodující pouze to, zda zaměstnankyně byla v době, kdy jí byla doručena výpověď z pracovního poměru, těhotná. K doložení těhotenství zpravidla slouží doklad o těhotenství vystavený lékařem na příslušném tiskopisu, ale v případě pochybností není vyloučeno, aby soud tuto skutečnost zjistil (ověřil) i jinak (např. podle okolností konkrétního případu i odborným znaleckým posouzením těhotenství zaměstnankyně v rozhodné době). Je-li zaměstnankyně v době dání (doručení) výpovědi těhotná, pak s touto situací je ze zákona (bez dalšího) spojen zákaz výpovědi.

Při řešení otázky, zda žalobkyně byla ke dni 30. 11. 2015 těhotná (a zda z tohoto důvodu byla v ochranné době ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. d) zák. práce), soudy vycházely pouze z písemné lékařské zprávy lékaře I. M. ze dne 7. 9. 2016, z níž dovodily, že „žalobkyně neprokázala, že by i ke dni druhé výpovědi, tj. 30. 11. 2015, byla těhotná“, a uzavřely, že důkaz znaleckým posudkem o těhotenství žalobkyně v době výpovědi z pracovního poměru by byl nadbytečným důkazem. Tento závěr nepovažuje dovolací soud za správný.

Podle ustálené judikatury k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež stanoví, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné); stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy - důkazy nezákonné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem
39/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006; z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem
122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo z pozdější doby nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, anebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14).

Týká-li se navržený důkaz rozhodné skutečnosti, je soud povinen důkaz provést; nemůže provedení důkazu pominout s odůvodněním, že nelze od něho očekávat, že by potvrdil pravdivost tvrzené skutečnosti (srov. např. dovolatelkou zmiňované usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085).

Důvodem k odmítnutí důkazu nemůže být ani jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017).

Protože žalobkyně v řízení tvrdila, že jak ke dni 12. 11. 2015, kdy jí byla dána první výpověď z pracovního poměru, tak ke dni 30. 11. 2015, kdy jí byla dána druhá výpověď z pracovního poměru ze stejných důvodů, byla těhotná (a tedy v ochranné době), byla povinna označit důkazy potřebné k prokázání tohoto svého tvrzení [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větu první o. s. ř.] a měla v tomto směru důkazní břemeno, kterým se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch (srov. § 120 odst. 2 větu druhou o. s. ř.). Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.

Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné v projednávané věci. Žalobce je již ve své žalobě povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a povinnost tvrzení má - jak vyplývá z výše uvedeného - rovněž v průběhu řízení. Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uvedená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem; jaké skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována.

Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch; tvrzené skutečnosti pak předurčují povinnost důkazní, neboť, aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena.

Účastník je povinen v občanském soudním řízení - jak je dáno již povahou věci - tvrdit rozhodné skutečnosti jakožto vyjádření toho, co o určitém jevu svými smysly vnímal nebo poznal. Povinnost tvrzení účastníka nezahrnuje objasnění (vysvětlení) těchto skutečností a ani jiné závěry o nich, k nimž je třeba odborných znalostí; posouzení skutečností, k němuž je třeba odborných znalostí, je v občanském soudním řízení úkolem znalců (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014).

Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Zákon tak stanoví zásadu, že tam, kde posouzení skutkového stavu závisí na odborných znalostech, je povinností soudu posoudit tyto okolnosti jen prostřednictvím odborného znaleckého posudku. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.

Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995).

„Nadbytečným“ je jen takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 4 o. s. ř.). Odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene [srov. například odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a v něm uvedený právní názor, podle kterého neakceptování důkazního návrhu účastníka lze založit - mimo jiné - i poukazem na nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno].

V projednávané věci soud prvního stupně (i odvolací soud, který jeho závěr v tomto směru převzal), při posouzení, zda žalobkyně byla či nebyla ke dni 30. 11. 2015 těhotná, vycházel pouze z listinného důkazu (§ 129 o. s. ř.) – z písemné lékařské zprávy ze dne 7. 9. 2016 (v níž lékař u všech použitých dat nesprávně uvádí rok 2016 namísto roku 2015) obsahující - mimo jiné - sdělení I. M., že další vyšetření u něj žalobkyně podstoupila dne 11. 12. 2015, a proto se (vzhledem k tomu, že žalobkyně jím nebyla vyšetřena přesně 30. 11. 2015, ale až s odstupem 11 dnů, kdy již krvácela) „nemůže jednoznačně vyjádřit, zda ke dni 30. 11. 2015 byla těhotná nebo již proběhl samovolný spontánní potrat“, neboť „vyjádření k tomuto dni by bylo v rovině spekulací“. Za této situace žalobkyně k prokázání svého tvrzení, že ke dni 30. 11. 2015 (kdy jí byla dána v pořadí druhá výpověď z pracovního poměru) byla těhotná a že její těhotenství trvalo do 10. 12. 2015, že tedy i tato výpověď jí byla dána v ochranné době, v řízení u soudu prvního stupně navrhla - jak vyplývá z obsahu spisu - provedení důkazu znaleckým posudkem, který by její těhotenství ke dni 30. 11. 2015 potvrdil. Vzhledem k tomu, že lékař I. M. – jak vyplývá z jeho lékařské zprávy – se „nemůže jednoznačně vyjádřit, zda žalobkyně ke dni 30. 11. 2015 byla těhotná nebo již proběhl samovolný spontánní potrat“, nebyla rozhodná otázka - těhotenství žalobkyně ke dni 30. 11. 2015 - náležitě objasněna.

Za tohoto stavu soudy nemohly v souladu se zákonem dospět k závěru, že „žalobkyně neprokázala, že by i ke dni druhé výpovědi, tj. 30. 11. 2015, byla těhotná“, aniž by provedly jí označený důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, který shledaly nadbytečným proto, že z tohoto důkazu „by nevyplynul jednoznačný závěr toto tvrzení žalobkyně potvrzující“ a že „ani žádný jiný důkaz, byť by se mělo jednat např. o znalecký posudek, nemůže přinést závěr přesnější“. Nadbytečným – jak uvedeno výše - je jen takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 4 o. s. ř.).

Odvolací soud (i soud prvního stupně) tedy náležitě nevzal v úvahu, že pro „nadbytečnost“ lze odmítnout provést důkaz, který je způsobilý vést ke zjištění skutkového stavu věci, jen jestliže prokazovaná skutečnost již byla prokázána jinak, a nikoliv tehdy, jestliže dosud provedené důkazy (zatím) nevedly k jejímu prokázání.

Protože se soudy v projednávané věci náležitě nezabývaly tím, zda žalobkyně byla ke dni 30. 11. 2015 těhotná, jsou závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu o tom, že „ke dni 30. 11. 2015 nebylo prokázáno těhotenství žalobkyně“ a že důkaz znaleckým posudkem k tomuto tvrzení žalobkyně je nadbytečným důkazem, pro svou předčasnost nesprávné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu již z tohoto důvodu není správný; protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části (ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. výroku tak, že žaloba, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 30. 11. 2015 je neplatná, se zamítá, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a ve vztahu ke státu) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (s výjimkou odstavce I. výroku, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 11. 2015 daná žalovaným žalobkyni je neplatná, a odstavce V. výroku, jímž bylo rozhodnuto, že „usnesení zdejšího soudu č. j. 6 C 74/2016 ze dne 11. 8. 2016 se zrušuje“) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Opavě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2019



JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu

www.nsoud.cz