MSPH 90 INS 26911/2014

190 ICm 3011/2016
21 ICdo 58/2018-104

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce OC Investment Ltd., se sídlem na Kajmanských ostrovech, Grand Cayman, Windward č. 1, Regatta Office Park, reg. č. HT – 292698, zastoupeného JUDr. Jiřím Vodou LL. M., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 85/104, proti žalovanému Horizont ISPL v. o. s., se sídlem v Ostravě – Heřmanicích, Koněvova č. 177/61, IČO 28599373, jako insolvenčnímu správci dlužníka Potraviny Můstek s. r. o., se sídlem v Praze, 28. října č. 377/13, IČO 24266787, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm 3011/2016 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Potraviny Můstek s. r. o., se sídlem v Praze, 28. října č. 377/13, IČO 24266787 vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 26911/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017, č. j. 190 ICm 3011/2016, 101 VSPH 339/2017-64 (MSPH 90 INS 26911/2014) ve spojení s opravným usnesením ze dne 9. ledna 2018, č. j. 190 ICm 3011/2016, 101 VSPH 339/2017-76 (MSPH 90 INS 26911/2014), takto:

Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 22. 8. 2016 domáhal, aby bylo určeno, že pohledávka žalobce ve výši 9.661.033 Kč, sestávající z celkem 132 dílčích plateb z titulu náhrady za plnění poskytnuté zaměstnancům dlužníka Potraviny Můstek s. r. o. ze strany ručitele, je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Žalobu odůvodnil tvrzením, že v insolvenčním řízení uplatnil svou pohledávku postavenou na roveň pohledávek za majetkovou podstatou podle ustanovení § 169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) [dále jen „insolvenční zákon] v celkové výši 9.661.033 Kč, vzniklou na základě ručení, které uzavřel se zaměstnanci dlužníka za účelem uspokojení jejich pracovněprávních nároků a které též postupně na účet zaměstnanců uhradil, přičemž k jednotlivým platbám došlo až po uplynutí doby pro přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení. Dovozuje, že v důsledku jeho plnění dluhu jako ručitelem vstoupil žalobce ve smyslu ustanovení § 1937 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do práv původních věřitelů – zaměstnanců dlužníka, došlo k tzv. subrogaci a žalobce má právo na to, aby mu bylo vyrovnáno to, co plnil z titulu ručení. Dovozuje, že se jedná o úhrady z titulu ručení za pracovněprávní pohledávky, které se podle ustanovení §169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona považují za pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Vzhledem k tomu, že při splnění ručitelského závazku dochází k zákonné cesi, tedy k přechodu práva v „plném rozsahu a se všemi vlastnostmi“, pak závěry učiněné Vrchním soudem v Olomouci (v rozhodnutí 3 VSOL 269/2012-P16-11) k problematice postoupení pohledávky Českou kanceláří pojistitelů musí platit i pro regresní nárok ručitele; podstatný je tedy právní důvod pohledávky, nikoliv osoba věřitele, která pohledávku uplatňuje.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, č. j. 190 ICm 3011/2016 – 30 (MSPH 90 INS 26911/2014), bylo žalobě zcela vyhověno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 8. 10. 2014 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a byl prohlášen konkurs na jeho majetek, insolvenčním správcem byl „určen“ žalovaný. „Smlouvami o ručení“ (ze dne 19. 11. 2014 a pozdějšími) převzal žalobce ručitelský závazek k dluhům úpadce vůči svým zaměstnancům z titulu „pracovněprávních nároků“ a v období ode dne 20. 11. 2014 do dne 13. 1. 2015 též podle tohoto ručitelského závazku jednotlivým věřitelům (zaměstnancům úpadce) splnil pohledávky v celkové výši 9.661.033 Kč. Třicetidenní lhůta k podání žaloby podle § 203a insolvenčního zákona byla splněna. Po právní stránce vyhodnotil nárok odkazem na ustanovení § 2018 a § 2021 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 VSPH 258/2010-P119-9, a Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 VSOL 269/2012-P16-11 či 3 VSOL 83/2014- P28-7 dovodil, že uhrazením pracovněprávních pohledávek žalobce ze zákona vstoupil do práv dlužníkových zaměstnanců a jako věřitel má právo na náhradu toho, co plnil, a z pohledu ustanovení § 169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona jde o pohledávku z pracovně právních nároků – mzdových nároků zaměstnanců a tudíž pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 190 ICm 3011/2016, 101 VSPH 339/2017-64 (MSPH 90 INS 26911/2014), ve spojení s usnesením ze dne 9. 1. 2018, č. j. 190 ICm 3011/2016, 101 VSPH 339/2017-76 (MSPH 90 INS 26911/2014), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „prohlášení žalobce o převzetí ručení za pracovněprávní dluhy je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s § 346c zákoníku práce a žalobce tak nemohl vstoupit do práv zaměstnanců dlužníka na vyplacení pracovněprávních pohledávek“. Podle jeho názoru zákoník práce obsahoval výslovnou úpravu „možného přechodu pracovněprávních pohledávek ze zaměstnavatele na třetí osobu, v daném případě na ručitele, a to v ustanovení § 346c.“. Poukázal na ustanovení § 338 odst. 1 zákoníku práce a cituje ustanovení § 346c odst. 1, 3, 4 a 5 zákoníku práce (zřejmě maje na mysli správně § 346d odst. 1, 3, 4, 5 zákoníku práce), dovodil, že „…Ze shora uvedeného ustanovení zákoníku práce vyplývá, že právní úprava ručení za pracovněprávní závazky… stejně jako úprava… o přechodu práv na ručitele poté, co splnil za dlužníka… nebyla na pracovněprávní vztahy delegována. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 4 zákoníku práce i § 336 zákoníku práce (myšleno zřejmě § 338 zákoníku práce, neboť ustanovení § 336 zákoníku práce se týká doručování písemností) mají kogentní povahu, je třeba učinit závěr, že ručení není způsobilým právním prostředkem zajištění závazku zaměstnavatele nebo zaměstnance v pracovněprávním vztahu.“ Dále uvedl, že „…vycházel také z usnesení Nevyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3294/2011, který se zabýval stejnou problematikou, byť podle zákoníku práce ve znění platném do 13. 4. 2008, nicméně jeho závěry obstojí i podle zákoníku práce ve znění platném v roce 2014…“

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem a předpoklady přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Za nesprávný považuje odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3294/2011, neboť toto rozhodnutí se vztahuje na právní úpravu platnou do dne 13. 4. 2008, a proto je nelze aplikovat na situaci, která je předmětem tohoto řízení, a to již s ohledem na to, kdy došlo k uzavření jednotlivých dohod o ručení a kdy došlo k platbám podle tohoto ručitelského závazku. Má za to, že je nutno aplikovat ustanovení § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění, kdy došlo „k provedení úhrad pracovněprávních pohledávek“, tedy ve znění, že „pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů“. Prosazuje názor, že ručení za pracovněprávní pohledávky zaměstnanců proti zaměstnavateli není zákoníkem práce vyloučeno, neodporuje ani ustanovení § 4 ani § 4a zákoníku práce, není v rozporu se žádnou obecnou zásadou, jimiž se řídí úprava pracovněprávních vztahů, když ručením se postavení zaměstnanců dlužníka nezhoršuje, naopak zajišťuje zaměstnancům řádnou a včasnou úhradu jejich nároků v případě, kdy by jim je jejich zaměstnavatel nemohl poskytnout. Navíc v tomto případě byl závazek ručení převzat na 100 % nároků jednotlivých zaměstnanců, takže tito nebyli nijak poškozeni, ba právě naopak, riziko možné nedobytnosti ručitel převzal na sebe. Má za to, že odkaz odvolacího soudu na ustanovení § 338 zákoníku práce je naprosto nepřípadný, neboť na řešenou situaci toto ustanovení vůbec nedopadá, stejně tak je naprosto nepřípadná argumentace odvolacího soudu ustanovením „§ 336c odst. 1 zákoníku práce“ a § 336d odst. 3 a 4 zákoníku práce, neboť tato ustanovení opětovně na řešenou situaci nedopadají. Opakuje, že zákoník práce „ke dni provedení úhrad“ připouštěl užití institutu ručení podle zákona č. 89/2012 Sb. a jestliže „žalobce v souladu s § 1937 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. vstoupil do práv zaměstnanců dlužníka, je oprávněn nároky z těchto původně zaměstnaneckých pohledávek uplatňovat v insolvenčním řízení… jako pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb.“. Dále dovolatel rozebírá, i s citací četných rozhodnutí odvolacího soudu ve věcech insolvenčních, proč je možno výše uvedenou myšlenku obhájit, a navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že „žalobě bude zcela vyhověno“.

Žalovaný obhajuje správnost své argumentace použité v odvolání, že při splnění závazku ručitelem „nepřechází na něj právní důvod splněné pohledávky“, tedy že ručitel „nemá vůči dlužníku právo z titulu dlužných mezd“. Jde tedy „o závazek zcela nový“, a proto také není jeho pohledávka žádnou z pohledávek uvedených v § 168 a § 168 insolvenčního zákona.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Projednávanou věc je třeba – s ohledem na to, kdy došlo k uzavření ručitelských závazků (v listopadu 2014) – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2014, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 182/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a č. 250/2014 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o státní službě (dále též jen „zák. práce“) a dle zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony (dále též jen „o. z.“).

Otázka „zda v případě, kdy žalobce v souladu s ustanovením § 1937 odst. 1 o. z. vstoupil do práv zaměstnanců dlužníka, je oprávněn nároky z těchto původně zaměstnaneckých pohledávek uplatňovat v insolvenčním řízení… jako pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb.“ nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na této otázce nezávisí, protože odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce v důsledku „neplatnosti“ ručitelského závazku vůbec „do práv zaměstnanců dlužníka nevstoupil“.

Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. z hlediska dovolatelem přednesené otázky možnosti platně sjednat ručitelský závazek k pohledávce zaměstnance z titulu nároku na mzdu proti zaměstnavateli po novele zákoníku práce provedené zákonem č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, v návaznosti na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS. 83/2006 uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 116/2008 Sb. s účinností ode dne 14. 4. 2008, neboť jde o otázku doposud Nejvyšším soudem neřešenou.

Předně je nutno odmítnout jako nepřiléhavý odvolacím soudem uvedený odkaz na „usnesení“ (správně rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.2012, sp. zn. 21 Cdo 3294/2011, neboť tento rozsudek řešil nadnesený problém ve vztahu k právní úpravě platné před 14. 4. 2008 (tedy před účinností zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 83/2006, který sám odvolací soud správně zmiňuje), když v důsledku závěrů tohoto nálezu došlo ke změně v pojímání vztahu zákoníku práce a občanského zákoníku. Důsledkem bylo, že namísto dosavadního znění § 4 zákoníku práce („občanský zákoník se na pracovněprávní vztahy podle tohoto zákona použije jen tehdy, jestliže to tento zákon výslovně stanoví.“) bylo zákonem č. 365/2011 Sb. nově uvedeno, že „pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů“. Je tedy zcela zřejmé, že musel-li Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vycházet z původního znění ustanovení § 4 zák. práce, nelze závěry zde uvedené bez korekce, způsobené změnou ustanovení § 4 zák. práce, použít.

Z uvedeného je již zcela zřejmé, ��e právní závěr odvolacího soudu, že „ …Ze shora uvedeného ustanovení zákoníku práce vyplývá, že právní úprava ručení za pracovněprávní závazky….stejně jako úprava… o přechodu práv na ručitele poté, co splnil za dlužníka… nebyla na pracovněprávní vztahy delegována…“ a že „…závěry (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3294/2011) obstojí i podle zákoníku práce ve znění platném v roce 2014…“ nemůže být bez dalšího správný (srovnej i závěry učiněné k otázce aplikace ustanovení § 4 zák. práce ve znění zákona č. 365/2011 Sb. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4659/2016, uveřejněném pod číslem 140/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

Zbývá tedy posoudit správnost závěru odvolacího soudu, že „…prohlášení žalobce o převzetí ručení za pracovně právní dluhy dlužníka je tak absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s § 346c zák. práce…“, který je od shora uvedeného závěru zcela neodvislý. Nabízí se však i možnost, že odvolací soud měl na mysli též odkaz na ustanovení § 346d zák. práce, který v předchozím odstavci svého odůvodnění cituje.

Podle ustanovení § 346c zák. práce zaměstnanec nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu mzdu, plat, odměnu z dohody a jejich náhrady, odstupné, odměnu za pracovní pohotovost a náhradu výdajů příslušejících zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce.

Ustanovení § 346d zák. práce zní:

„1) Zástavním právem není možné zajistit dluh ze základního pracovněprávního vztahu, který má zaměstnanci vzniknout vůči zaměstnavateli teprve v budoucnu. Zástavní právo není možné zřídit k věci, k níž zaměstnanci vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu.

2) Zaměstnavatel ani zaměstnanec nesmějí zadržet movitou věc druhé smluvní strany k zajištění dluhu vzniklého ze základního pracovněprávního vztahu.

3) Zaměstnance ani zaměstnavatele není možné zavázat k uzavření smlouvy se třetí osobou, mají-li být jejím obsahem práva a povinnosti zaměstnance nebo zaměstnavatele.

4) Pohledávku ze základního pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, není možné postoupit na jiného. Pracovní smlouvu ani dohodu o práci konané mimo pracovní poměr není možné postoupit.

5) Dluh, který má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, nesmí převzít jiná osoba.

6) Zaměstnanci se nemohou zavázat k plnění povinnosti společně a nerozdílně.

7) Smluvní pokuta smí být ujednána, jen stanoví-li to tento zákon.“

Uvedená ustanovení jsou právě těmi zákazovými kogentními normami, které ve smyslu ustanovení § 4 zák. práce vylučují užití úpravy zde uvedených běžných institutů občanského práva na pracovněprávní vztahy.

Podle ustanovení § 2018 odst. 1 o. z. kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Nepřijme-li věřitel ručitele, nemůže po něm nic žádat.

Ustanovení § 338 zák. práce zní:

„1) K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem.

2) Dochází-li k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele; práva a povinnosti z kolektivní smlouvy přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele na dobu účinnosti kolektivní smlouvy, nejdéle však do konce následujícího kalendářního roku.

3) Za úkoly nebo činnost zaměstnavatele se pro tyto účely považují zejména úkoly související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobná činnost podle zvláštních právních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Za přejímajícího zaměstnavatele se bez ohledu na právní důvod převodu a na to, zda dochází k převodu vlastnických práv, považuje právnická nebo fyzická osoba, která je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu.

4) Práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.“

Ze znění ustanovení § 2018 odst. 1 o. z. je zřejmé, že argumentace odvolacího soudu ustanovením § 338 zák. práce, upravujícím (limitujícím) otázku přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, není přiléhavá, neboť důsledkem převzetí závazku z ručení není automaticky přechod povinností (dlužníka, zde zaměstnavatele) na ručitele, tedy nedochází ke změně okruhu původních nositelů práv a povinností z pracovně právních vztahů a omezení uvedené v § 338 zák. práce se tak na případný ručitelský závazek neuplatní.

Z ustanovení § 346c zák. práce i s ohledem na ustanovení § 4a odst. 4 zák. práce vyplývá vyloučení aplikace ustanovení § 1995 a násl. o. z., o prominutí dluhu ve zde uvedených případech, tedy nikoliv vyloučení aplikace ustanovení § 2018 a násl. o. z.

Z ustanovení § 346d odst. 1, 2 a 7 zák. práce vyplývá omezení při zajištění a utvrzení dluhů z pracovněprávních vztahů, a to ve vztahu k zástavnímu právu (odst. 1.), zadržovacímu právu (odst. 2.) a smluvní pokutě (odst. 7.) Ve vztahu k jiným zajišťovacím či utvrzovacím institutům omezení není stanoveno (tedy ani ve vztahu k otázce ručení dle § 2018 a násl. o. z.).

Z ustanovení § 346d odst. 3 zák. práce vyplývá zákaz uzavření smlouvy ve prospěch třetí osoby (tedy nemožnost aplikace ustanovení § 1767 o. z.).

Z ustanovení § 346d odst. 4 zák. práce vyplývá zákaz postoupení pohledávky, resp. postoupení smlouvy, tedy zákaz takových ujednání, která znamenají změnu v osobě věřitele (nelze aplikovat ustanovení § 1879 až 1887 o. z., resp. § 1895 až § 1900 o. z.). Z uvedeného ustanovení naopak nevyplývá, že by nebylo možno přihlížet k tzv. zákonným cesím; uvedený závěr je naprosto logický, neboť zákonná cese podle § 1937 o. z. nijak nesouvisí se smlouvou o postoupení pohledávky nebo postoupení smlouvy.

Z ustanovení § 346d odst. 5 zák. práce vyplývá zákaz převzetí dluhu, tedy zákaz takových ujednání, která znamenají změnu v osobě dlužníka (nelze tak aplikovat ustanovení § 1888 a násl. o. z.), což ovšem není opětovně případ zajištění formou ručení.

Protože tedy dohoda věřitele a třetí osoby (resp. prohlášení třetí osoby) o převzetí ručitelského závazku za dluhy z pracovněprávních vztahů (§ 2018 odst. 1 a násl. o. z.) není právním jednáním v § 346b až 346d zák. práce zakázaným [s důsledky nicotnosti (zdánlivosti) tohoto ujednání - § 346e zák. práce] a protože jinak zákoník práce neobsahuje výslovnou úpravu ručení v pracovněprávních závazcích, není použití ustanovení § 2018 a násl. o. z. v obecné rovině vyloučeno a ujednání věřitele (zaměstnance) s třetí osobou (odlišnou od dlužníka) o povinnosti uspokojit věřiteli jeho pohledávku, neučiní-li tak dlužník, tak není ujednáním nicotným.

Zbývá tedy posoudit, zda aplikace občanskoprávních předpisů tak není v tomto případě v rozporu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (§ 4 věta za středníkem zák. práce).

Tyto zásady upravuje zákoník práce v ustanovení § 1a odst. 1, podle nějž smysl a účel ustanovení tohoto zákona vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, jimiž jsou zejména a) zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, b) uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce, c) spravedlivé odměňování zaměstnance d) řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, e) rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace.

K otázce výkladu základních zásad pracovněprávních vztahů Nejvyšší soud v již zmíněném rozsudku ze dne 1. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4659/2016 uveřejněném pod číslem 140/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, uvedl, že „…Pracovní právo historicky vzniklo z důvodu potřeby chránit slabší stranu pracovního vztahu, tj. zaměstnance; i v současné době je možné považovat ochrannou funkci za nejdůležitější a převažující funkci pracovního práva (nezanedbatelnou roli hraje i organizační funkce pracovního práva, vytváření rámce a podmínek, za nichž se uskutečňuje pracovní proces, vymezování míry práce, odměny za práci, stanovení pravidel pro fungování trhu práce, poskytování nástrojů pro řízení podniku apod.). Tato funkce pracovního práva nalézá svůj výraz (mimo jiné) zejména v § 1a písm. a) zák. práce, jež za jednu ze základních zásad pracovněprávních vztahů označuje zvláštní zákonnou ochranu postavení zaměstnance, a je zřetelná i z převažující legislativy Evropské unie…“.

Ručení je typickým zajišťovacím institutem, jehož účelem je posílení postavení věřitele ve smyslu dobytnosti jeho pohledávky. Proto není možno dovodit, že by (bezpodmínečným) přijetím ručitelského závazku k pohledávce zaměstnance proti zaměstnavateli došlo k nějaké změně v postavení zaměstnance (jako věřitele) k horšímu, že by jeho práva vyplývající z pracovního poměru byla nějak ohrožena, a to ani v budoucnu, že by se jeho postavení ve vztahu k zaměstnavateli nějak zhoršilo, či byla ohrožena jeho mzda, tedy že by toto zajištění (pohledávky zaměstnance) bylo jakkoliv v rozporu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že převzetí ručitelského závazku ke mzdovému dluhu zaměstnavatele vůči zaměstnanci není ujednáním, které by bylo kogentním ustanovením zákoníku práce zapovězeno, a není ani ujednáním, které by se příčilo základním zásadám pracovněprávních vztahů, není tedy ujednáním nicotným ve smyslu ustanovení § 346e zák. práce ani ujednáním neplatným pro rozpor s ustanovením § 4 zák. práce.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 2. 2019


JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

www.nsoud.cz