21 Cdo 776/2022-466

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně a) L. N., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1615/1, žalobce b) R. N., narozeného dne XY, bytem v XY, žalobkyně c) E. V., narozené dne XY, bytem v XY, a žalobkyně d) I. P., narozené dne XY, bytem v XY, proti žalované Montáže Přerov a. s. se sídlem v Přerově I – Město, 9. května č. 3303/119, IČO 45193657, zastoupené Mgr. Martinem Lorencem, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova č. 452/38, o náhradu škody z pracovního úrazu, za účasti Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 2/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2021, č. j. 49 Co 38/2020-407, opravenému usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2021, č. j. 49 Co 38/2020-415, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Magdaleny Dvořákové Cilínkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1615/1.

III. Ve vztahu mezi žalobci b), c), d) na jedné straně a žalovanou a vedlejším účastníkem na straně druhé nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8 2021, č. j. 49 Co 38/2020-407, opravenému usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2021, č. j. 49 Co 38/2020-415, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K otázce přechodu práva zemřelého zaměstnance na náhradu za ztížení společenského uplatnění na dědice srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 936/2010, uveřejněný pod č. 152/2011 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2913/2010, uveřejněný pod č. 47/2012 v časopise Soudní judikatura, a v nich vyslovený závěr, že právo zaměstnance na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které vzniklo od 1. 1. 2007, smrtí zaměstnance nezaniká a v plné výši se stává předmětem dědění a přechází na toho, komu tato pohledávka podle výsledku dědického řízení připadla. Uvedená rozhodnutí – ve svém závěru o přechodu práva na odškodnění na dědice poškozeného zaměstnance – nerozlišují mezi základní výší odškodnění stanovenou právním předpisem (na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku) a (dalším) přiměřeným zvýšením odškodnění úvahou soudu. Takovéto členění práva na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění by bylo v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 2370/22, formuloval závěr, že význam vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, je třeba chápat výhradně jako vodítko k určování výše odškodnění. Rozhodující význam mají nadále princip proporcionality a princip tzv. plné náhrady újmy a příslušná zákonná ustanovení. Samotná konstrukce určení výše odškodnění podzákonným právním předpisem nemůže opodstatnit rozlišování nároků z újmy na zdraví na ty, jejichž výše se určí pevnou částkou, „bodově“, a ty, jejichž výše se určí volnou úvahou soudu. Právo poškozeného na plnou a přiměřenou náhradu újmy na zdraví existuje bez ohledu na vůli moci výkonné, protože vyhláška č. 440/2001 Sb. představuje toliko výkladovou pomůcku pro zjištění výše odškodnění, kterou soudy nejsou povinny jako podzákonný právní předpis bezvýhradně respektovat. Odvolací soud proto správně uvedl, že „mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění tak není novým samostatným nárokem, nýbrž součástí nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění, který vzniká v momentě, kdy je zřejmé, že poškození zdraví zanechalo trvalé následky ovlivňující do budoucna kvalitu života poškozeného“.

K otázce předpokladů pro vznik nároku na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění Nejvyšší soud ve vztahu k právní úpravě obsažené v ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. dovodil, že předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. bod II Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněného pod č. 50/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1590/2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2327/2010). Přitom je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje soudu ve výjimečných případech výši odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovenou prováděcím právním předpisem přiměřeně zvýšit, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o výjimečný případ, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“ (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 929/2011).

K otázce přiměřenosti míry zvýšení odškodnění srov. například již uvedený bod II stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2581/2009, a odůvodnění již uvedených rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2327/2010, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 929/2011, nebo ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1590/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1622/2010, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, a v nich přijatý právní závěr, že úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění vychází jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, a soud dále musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti.

V projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přihlédl-li při vymezování relativně neurčité (abstraktní) hypotézy ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zejména k tomu, že právní předchůdce žalobců J. N. pracovní úraz utrpěl ve věku 62 let, kdy byl „zcela zdráv a nadprůměrně aktivní ve všech oblastech života, tj. rodinné, společenské, zájmové i pracovní“ (byl sportovec, manuálně zručný, nepřetržitě zaměstnaný v pracovním poměru i po přiznání starobního důchodu), že po úrazu „se jeho život prakticky ze dne na den od základů změnil“, neboť „přišel o své dosavadní životní jistoty a radosti, o vše, co ho v životě těšilo a naplňovalo“, a jeho poúrazový život byl „plný fyzického a psychického utrpení“ (J. N. ztratil nejen schopnost obstarat si domácnost, ale nebyl ani soběstačný v péči o svoji osobu, potřebuje trvale pomoc a péči druhé osoby, neboť nebyl schopen samostatného pohybu o berlích ani na invalidním vozíku, sám se posadit, nebyl schopen se sám umýt, obléct, najíst se, obsloužit se na toaletě, vedle těchto obtíží u něj došlo k organické poruše osobnosti, která „progradovala“ do demence, což vedlo jak k jeho vyloučení ze společenského života, tak k projevům agresivního chování k jeho nejbližším). Uvedené skutečnosti odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) správně vyhodnotil jako důvody „pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění“, neboť rozsah aktivit, z nichž byl J. N. trvale vyřazen či v nich byl významně omezen, je značný, základní odškodnění ztížení společenského uplatnění dostatečně nevyjadřuje uvedené následky, což činí z dané věci výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Za situace, kdy základní výše odškodnění podle bodového ohodnocení stanoveného lékařem dosahuje výše 1 657 800 Kč, nelze při navýšení odškodnění o dalších 2 400 000 Kč, tj. na necelý 2,5 násobek, soudům (s ohledem na zjištěné skutečnosti) vytknout zjevnou nepřiměřenost při vymezení relativně neurčité (abstraktní) hypotézy ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.; soudům nelze ani vytknout, pokud k jako srovnatelným případům přihlédly k rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009, a ze dne 22. 6. 2011, sp. zn, 25 Cdo 1491/2009, jimiž poškozeným ve věku 19 a 17 let s obdobně rozsáhlými omezeními v jejich životě po úrazu bylo přiznáno odškodnění ztížení společenského uplatnění na čtyř, resp. sedminásobek bodového ohodnocení stanoveného lékařem.

Za situace, kdy podle skutkových zjištění soudů byly následky pracovního úrazu příčinou předčasného úmrtí J. N., by bylo v rozporu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud by soudy při vymezování relativně neurčité (abstraktní) hypotézy ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. akceptovaly požadavek žalované, aby jako k dalšímu hledisku ve prospěch žalované k tomuto nepříznivému následku pracovního úrazu přihlížely a zohlednily, že J. N. byl vystaven nepříznivým následkům pracovního úrazu po omezenou dobu 5,5 roku. K tomu je nutno uvést, že náhrada za ztížení společenského uplatnění je jednorázovým odškodněním nemajetkové újmy spočívající ve zhoršení kvality života (odlišným od náhrady za ztrátu na výdělku či náhrady nákladů léčení), a nelze ji tedy rozpočítávat na jednotlivé dny hypotetické doby života poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „poukazuje na nesnáze a utrpení pečujících pozůstalých, případně pouze pozůstalých, osob“, a namítá-li, že odškodnění pečujících a pozůstalých osob není předmětem tohoto řízení“, pak přehlíží, že odvolací soud výslovně (srov. bod 19 odůvodnění jeho rozsudku) uvedl, že nepostupoval tak, že by „odškodnění zvýšil zejména s přihlédnutím k útrapám, jaké přinesly trvalé následky úrazu nikoli právnímu předchůdci žalobců, ale jeho rodinným příslušníkům (tj. žalobcům současným)“, a jen (nikoli zjevně nepřiléhavě) poukázal, že „při posouzení podmínek pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění … nebylo dost dobře možné od sebe útrapy poškozeného a jeho rodiny oddělit“. Ani tyto námitky proto správnost závěrů odvolacího soudu při vymezení relativně neurčité (abstraktní) hypotézy ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. nevyvracejí.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 3. 2023

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 776/2022

www.nsoud.cz