21 Cdo 6013/2017-448

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) O. T. a b) J. V., obou zastoupených Dr. Jiřím Jonákem, bytem v Praze 4, Dobevská č. 875/5, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, IČO 00005886 se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 42/217, o 103.760,- Kč s úrokem z prodlení a o 83.748,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 279/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2017, č. j. 23 Co 47/2017-411,

takto:


Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. září 2016, č. j. 6 C 279/2007 – 374 (s výjimkou výroku, jímž bylo řízení co do částky 10.902,- Kč „s požadovaným příslušenstvím“ zastaveno), se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali zaplacení žalobce a) částky 103.760,- Kč s úrokem z prodlení, za dobu od listopadu 2005 do prosince 2008, a žalobkyně b) částky 83.748,- Kč s úrokem z prodlení, za dobu od listopadu 2005 do března 2008, za neproplacenou mzdu, která jim náleží za dobu přiměřenou pro oddech a jídlo bez přerušení provozu nebo práce, kterou vykonávali, neboť pracovali v nepřetržitém provozu, žalobce a) jako hasič, žalobkyně b) jako dispečerka, přičemž nemohou v žádném případě v době dvou půlhodinových přestávek opustit pracoviště. Za vykonanou práci jim však bylo započítáno a propláceno jen 11,25 hodin za směnu, místo 12,25 hodin za směnu, čímž se žalovaný na žalobcích bezdůvodně obohatil o žalované částky.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 6 C 279/2007-218, ve znění usnesení ze dne 4. 11. 2013, č. j. 6 C 279/2007-246, žalobu ve vztahu k žalobci a) zamítl (výrok I.), ve vztahu k žalobkyni b) uložil žalovanému, aby žalobkyni b) zaplatil 71.589,- Kč s úrokem z prodlení z částek, za dobu a ve výši, jež rozvedl (výrok II.) a ohledně částky 12.159,- Kč s úrokem z prodlení z částek, za dobu a ve výši, jež rozvedl, žalobu zamítl (výrok III.), a rozhodl, že českému státu se přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 7.889,- Kč (výrok IV.), že žalobce a) je povinen zaplatit českému státu náhradu nákladů řízení 4.339,- Kč (výrok V.), že žalobkyně b) je povinna zaplatit českému státu náhradu nákladů řízení 497,- Kč (výrok VI.), že žalovaný je povinen zaplatit českému státu náhradu nákladů řízení 3.053,- Kč (výrok VII.), že ve vztahu žalobce a) k žalovanému nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů řízení ve výši 2.881,- Kč (výrok IX.). Vyšel z toho, že žalobce a) vždy pracoval u žalovaného „v pozici“ hasič, přičemž podle denního řádu, který upravoval výkon tohoto povolání, měl mimo jiných činností též 2 přestávky na jídlo a oddech v přesném rozpisu, tj. se stanoveným počátkem a koncem v délce 30 minut, že nikdy u žalovaného nepracoval „v pozici“ hasiče - spojaře či hasiče - staršího spojaře ani v tzv. dispečinku, tedy v místech, která zaměstnanec nemohl opustit, neboť se jednalo o nepřetržitý výkon práce. Uzavřel, že nárok žalobce a) není důvodný, přestože i po dobu přestávek v práci „se nacházel v hasičském stejnokroji“, který ho ale v odpočinku nemohl omezovat, neboť výjezd jednotek k nahlášeným akcím byl žalovaným, jako zaměstnavatelem, zajištěn pomocí vysílaček a přistavených vozidel, a to i v době čerpání přestávek pro oddech a jídlo. Naproti tomu žalobkyně b) fakticky vykonávala práci „na pozici“ hasiče - spojaře a později hasiče - staršího spojaře, tj. „na pozici“ žalovaným kolektivní smlouvou vyňaté k poskytnutí přiměřené doby na oddech a jídlo, která se započítává do pracovní doby bez poskytnutí přestávky v práci na jídlo a oddech z důvodu pracovní činnosti na tzv. dispečinku, tj. v místě, které pracovník nemohl opustit, neboť se jednalo o nepřetržitý výkon práce. Proto její nárok posoudil jako důvodný.

K odvolání žalobce a) a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 23 Co 118/2014-260, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k žalobci a) [ve výroku I.], ve výroku o nákladech státu ve vztahu k žalobci a) [ve výroku V.] a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným [ve výroku VIII.] zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, výrokem II. jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé ve vztahu k žalobkyni b) [ve výroku II.], ve výroku o nákladech státu [ve výroku IV.], ve výroku o nákladech státu ve vztahu k žalobkyni b) [ve výroku VI.] a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným [ve výroku IX.] potvrdil a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným. Vytknul soudu prvního stupně, že již z vylíčených skutkových tvrzení a pracovního zařazení žalobce a) „na pozici“ hasič lze dovodit, že tato profese zaměstnance vykonávaná v hlavním pracovním poměru u žalovaného odpovídá náplni nepřetržitého výkonu práce podle ustanovení § 89 odst. 1 věty druhé zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a ustanovení § 88 odst. 1 věty druhé zákona č. 266/2006 Sb., zákoníku práce, při kterém nelze přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut čerpat. Připustil, že si lze i za výše uvedené situace představit, že zaměstnavatel svým vnitřním technickoorganizačním opatřením umožní zastupitelnost dané osoby (hasiče) tak, aby jí bylo umožněno čerpat přestávku na jídlo a oddech, pro konkrétní okamžik přestávky na jídlo a oddech, aniž by byl ohrožen výkon
- případný hasičský zásah. Z tohoto pohledu se však soud prvního stupně věcí nezabýval a žalovaného (kterého tíží břemeno tvrzení a důkazní k této skutečnosti) v tomto směru nepoučil. Nadto při hodnocení důkazů pominul, že vnitřní směrnice zaměstnavatele 3/2007 a 5/2007 se týkají pouze části žalovaného období a že žalovaný soudu nepředložil vnitřní předpis, kterým by případně upravil čerpání přestávek v práci pro náplň práce hasiče; předložil pouze kolektivní smlouvy.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 6 C 279/2007-374, výrokem I. řízení se co do částky 10.902,- Kč, „s požadovaným příslušenstvím“, zastavil, výrokem II. žalovanému uložil zaplatit žalobci a) částku 5.577,- Kč, 26.658,- Kč, 39.779,- Kč a 23.321,- Kč vždy s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl, výrokem III. uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.032,- Kč, a výrokem IV. žalovanému uložil zaplatit Českému státu „prostřednictvím účtárny zdejšího soudu“ na nákladech tohoto řízení 4.130,- Kč. Po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaný neposkytoval žalobci a), zaměstnanému jako hasič - velitel, později hasič, přiměřenou dobu na oddech a jídlo, „ač z povahy a charakteru uvedené profese má soud za legitimní, že tomu tak býti mělo.“ Z hlediska posouzení kritéria „nepřerušení výkonu práce“ žalobcem a) považoval za „naprosto zásadním“ zjištění, že žalobce mohl být v čase stanoveném žalovaným pro jídlo a oddech v denní i noční směně kdykoliv odvolán. Uvedené omezení v rovině mentální i fyzické připravenosti shledal velmi intenzivním, a to bez ohledu na četnost faktického zásahu. Vzhledem k tomu, že žalobce a) vzal podáním ze dne 8. 8. 2016 (doručeným soudu dne 23. 8. 2016) žalobu z části, co do částky 10.902,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, zpět a že žalovaný s částečným zpětvzetím souhlasil, zastavil v této části řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 23 Co 47/2017-411, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na nákladech odvolacího řízení 600,- Kč. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě měla práce žalobce a) charakter výkonu práce v nepřetržitém provozu, „kdy nebyla zaměstnavatelem ošetřena zastupitelnost jednotlivých hasičů (a to zřejmě i s personálních důvodů)“; argumentace žalovaného o nízkém počtu výjezdů zůstala pouze v rovině tvrzení. Z uvedeného charakteru práce žalobce a) je zřejmé, že neexistoval žádný úsek směny, ve kterém by byl vyloučen nepředpokládaný výkon práce, a ve kterém by dle vnitropodnikového předpisu mohl žalobce čerpat přestávky na jídlo a oddech.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že práce hasiče, údržba hasičské techniky, školení, vše probíhá na pracovištích žalovaného, kde zaměstnanci sice vzhledem k odlehlosti areálu tento areál neopouštějí, ale mohou si v době přestávek v práci odpočinout, projít se, ohřát si jídlo, občerstvit se. Zaměstnanci mají - i vzhledem k odlehlosti areálu - veškeré zázemí k občerstvení a relaxaci k dispozici v areálu. Jsou omezeni pouze tím, že mají u pasu vysílačku pro potřebu toho, aby byli informováni o nenadálém výjezdu. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce a) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné odmítl, popřípadě, aby je v celém rozsahu zamítl, neboť považuje rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu za věcně správný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky povahy a vzájemného vztahu „pracovní přestávky na jídlo a oddech“ a „přiměřené doby na jídlo a oddech“, která nebyla dosud ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je požadavek žalobce a) na proplacení části mzdy za dobu od listopadu 2005 do prosince 2008, je třeba projednávanou věc i v současné době posoudit podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále též jen „ZPr“), a pokud jde o požadovaný doplatek mzdy za období od 1. 1. 2007, tak podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen zák. práce).

Podle ustanovení § 89 odst. 1 ZPr zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut; mladistvým musí být tato přestávka poskytnuta nejdéle po čtyři a půl hodinách nepřetržité práce. Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba pro oddech a jídlo; mladistvým musí vždy být poskytnuta přestávka na jídlo a oddech podle věty první.

Podle ustanovení § 89 odst. 5 ZPr poskytnuté přestávky na jídlo a oddech se nezapočítávají do pracovní doby.

Obsahově shodná právní úprava byla potom s účinností od 1. 1. 2007 převzata zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v ustanoveních § 88 odst. 1 a § 88 odst. 4.

Výkon nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele je vyznačován tím, že jde o práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, a že jde o výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou [§ 35 odst. 1 písm. a) ZPr a § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce], a oproti tomu je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň [§ 35 odst. 1 písm. b) ZPr a obdobně § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce].

Uvedené povinnosti zaměstnance vyplývající z jeho závislého vztahu nadřízenosti a podřízenosti je zaměstnavatel oprávněn vyžadovat - jak z uvedeného vyplývá – pouze v rámci pracovní doby. Mimo pracovní dobu, jíž se rozumí doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci [srov. § 83 odst. 1 ZPr a obdobně § 78 odst. 1 písm. a) zák. práce], zaměstnavatel takovou dispoziční pravomoc vůči zaměstnanci nemá; odmítne-li zaměstnanec výkon práce mimo pracovní dobu, tj. v době odpočinku, která není pracovní dobou [srov. § 83 odst. 2 ZPr a obdobně § 78 odst. 1 písm. a) zák. práce], jedná v souladu se zákonem a z tohoto důvodu, protože se nejedná o zaviněné porušení právních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nelze mu vytýkat ani porušení pracovní kázně (pracovních povinností). Tato základní východiska je třeba mít na zřeteli i při posouzení povahy a vzájemného vztahu „pracovní přestávky na jídlo a oddech“ a „přiměřené doby pro jídlo a oddech“. Poskytuje-li tedy zaměstnavatel zaměstnanci bez přerušení provozu nebo práce přiměřenou dobu pro oddech a jídlo, jde o pracovní dobu, za kterou zaměstnanci náleží mzda (srov. oběma účastníky i soudy citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 42/2006, uveřejněný pod číslem 93/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

S názorem odvolacího soudu, že žalobci příslušela přiměřená doba na jídlo a oddech, protože „neexistoval žádný úsek směny, ve kterém by byl vyloučen nepředpokládaný výkon práce a ve kterém by dle vnitropodnikového předpisu mohl čerpat přestávky na jídlo“, dovolací soud nesouhlasí.

Dovolací soud setrvává na názoru, že v případě, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci podle ustanovení § 89 odst. 1 věty první ZPr (§ 88 odst. 1 věta první zák. práce) pracovní přestávku na jídlo a oddech, dochází v daném časovém úseku k suspenzi pracovního závazku a přerušení výkonu práce, zatímco povinnost zaměstnavatele zajistit zaměstnanci přiměřenou dobu pro oddech a jídlo podle ustanovení § 89 odst. 1 části druhé věty před středníkem ZPr (§ 88 odst. 1 část druhé věty před středníkem zák. práce) se vztahuje na případy, kdy výkon práce z provozních důvodů přerušen být nemůže, a zaměstnanec je povinen konat práci podle pracovní smlouvy nepřetržitě po celou směnu (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 42/2006, uveřejněný pod číslem 93/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). V takovém případě je nepochybné, že přiměřená doba na jídlo a oddech
- jak zdůrazňuje ustanovení § 88 odst. 1 část druhé věty za středníkem zák. práce - se započítává do pracovní doby, neboť - bez ohledu na to, že Směrnice Rady 93/104/ES, o některých aspektech pracovní doby, na kterou poukazuje odvolací soud, byla 1. 8. 2004 zrušena - stále platí, že „pracovní dobou je jakákoliv doba zaměstnance, kdy zaměstnanec pracuje, nebo je k dispozici zaměstnavateli, v souladu s vnitrostátními předpisy, či zvyklostmi“.

Názor odvolacího soudu, že v posuzovaném případě žalobci a) přísluší přiměřená doba na jídlo a oddech, protože „z charakteru práce žalobce je zřejmé, že neexistoval žádný úsek směny, ve kterém by byl vyloučen nepředpokládaný výkon práce“, nebere dostatečně v úvahu, že zatímco nepřetržitě probíhající technologický proces, který nelze přerušit, vyžaduje průběžnou kontrolu a aktivitu zaměstnance, v daném případě tomu tak není. Je jistě správné, že je nutné „vždy vycházet z konkrétního výkonu práce zaměstnance“, nicméně odvolací soud náležitě neuvážil, že charakter práce žalobce umožňoval, aby denní řád zaměstnanců HZS, vycházeje z „předpokládaného“ průběhu směny, kromě jiného také stanovil přesný čas, kdy zaměstnanci mají čerpat první a druhou přestávku na jídlo a oddech, aniž by tím byl jakkoli dotčen výkon služby. Je jistě možné, že nemusel být vyloučen „nepředpokládaný výkon práce“ v průběhu stanovených přestávek, avšak tyto svojí povahou nahodilé skutečnosti postrádají povahu soustavnosti prací, „které nemohou být přerušeny“. Jestliže by mělo být pro posouzení charakteru práce významné, že v průběhu čerpání přestávky v práci může někdy dojít k „nepředvídané“ nutnosti přestávku přerušit, bylo by možné vztáhnout tuto úvahu nejen na případy nepředpokládaného výkonu práce podle pracovní smlouvy, ale též třeba na případy plnění povinnosti zakročit ve smyslu ustanovení § 249 odst. 2 zák. práce (§ 171 odst. 2 ZPr).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (s výjimkou výroku, jímž bylo řízení co do částky 10.902,- Kč „s požadovaným příslušenstvím“ zastaveno) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení:Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 6. 2018

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu

www.nsoud.cz