21 Cdo 5984/2017-205

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně PEAL a.s., se sídlem v Praze 10, U plynárny č. 412/101, IČO 25775634, zastoupené Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 892/1, proti žalovanému P. W., zastoupenému JUDr. Kateřinou Rulfovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží č. 657/7, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného a o vzájemné žalobě žalovaného o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 211/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2017 č.j. 30 Co 488/2016-151, takto:


I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Kateřiny Rulfové, advokátky se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží č. 657/7.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 18.7.2014, který žalobkyně převzala téhož dne, žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že mu „do dnešního dne nebyla vyplacena část mzdy za měsíc květen 2014 (mzda byla neoprávněně krácena o 15.000,- Kč hrubého)“. Uvedl, že považuje rozhodnutí zaměstnavatele o odvolání pohyblivé složky mzdy za neplatné, neboť jeho „jediným motivem byl záměr žalobkyně donutit žalovaného k uzavření dohody o ukončení pracovního poměru bez nároku na zákonem stanovené odstupné“, byl jím „porušen princip rovného odměňování“ a navíc „takové rozhodnutí nemůže být učiněno se zpětnými účinky, k čemuž ohledně odměňování za měsíc květen došlo“.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky bylo uzavřeno několik navazujících pracovních smluv na dobu určitou a že poslední pracovní smlouva ze dne 24.9.2013 obsahovala ustanovení o výši mzdy a současně dohodu o právu zaměstnavatele určit vlastním rozhodnutím případnou pohyblivou část mzdy. Žalobce byl seznámen s tím, že tato pohyblivá část mzdy není nárokovou částí mzdy a je vždy na rozhodnutí statutárních orgánů zaměstnavatele, zda mu bude tato část mzdy vyplacena, krácena či nevyplacena. Poté, co žalobkyně rozhodla o snížení pohyblivé složky mzdy, jejíž výše je vždy odvislá od ekonomických výsledků žalobkyně a výkonů zaměstnanců, žalovaný dne 22.5.2014 prostřednictvím advokáta vyzval žalobkyni k vyplácení pohyblivé složky mzdy v její maximální výši s tvrzením, že je na něj činěn nátlak a je mu vyhrožováno. Uvedené tvrzení však žalobkyně „důrazně“ odmítla, poté následovala další výzva žalovaného k úhradě údajně dlužné části mzdy a nakonec žalovaný dne 18.7.2014 doručil žalobkyni předmětné okamžité zrušení pracovního poměru, pro které však podle názoru žalobkyně – s ohledem na výše uvedené – „nebyly splněny zákonné podmínky“. Proto žalovaného vyzvala k nástupu do práce, ten ovšem nereagoval, a proto s ním dopisem ze dne 11.8.2014 okamžitě zrušila pracovní poměr „s účinností ke dni 28.8.2014 (nevyzvednutí se zásilky ze strany žalovaného)“.

Žalovaný uplatnil vůči žalobkyni vzájemnou žalobou požadavek na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně učiněné dopisem ze dne 11.8.2014, který měl být žalobci doručen dne 28.8.2014, je neplatné. Svůj požadavek odůvodnil tím, že pracovní poměr účastníků zanikl okamžitým zrušením ze strany žalovaného dne 18.7.2014 a „jeho další rušení je tedy bez jakýchkoli právních účinků“. Navíc tento projev vůle zaměstnavatele nebyl žalovanému řádně doručen. K žalobním tvrzením uvedl, že po celou dobu trvání pracovního poměru mu byla vyplácena pohyblivá složka v plné výši (tj. ve výši 15.000,- Kč) a že mu nikdy nebyly vytknuty žádné nedostatky v jím prováděné práci. Listinu označenou jako „rozhodnutí zaměstnavatele o odvolání nároku na pohyblivou složku platu“ mu žalobkyně předala dne 30.5.2014 v reakci na požadavek žalovaného na vyplacení zákonného odstupného, které požadoval v souvislosti s nátlakem žalobkyně na ukončení pracovního poměru dohodou účastníků k 30.5.2014, neboť na pozici žalobce byl již začátkem května 2014 přijat jiný zaměstnanec.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8.9.2016 č.j. 26 C 211/2014-125 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného ze dne 18.7.2014 je neplatné, zamítl žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného dopisem žalobkyně ze dne 1.8.2014 a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 22.328,- Kč k rukám jejího „právního“ zástupce a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 svědečné ve výši 1.908,- Kč. Soud prvního stupně „vzal za prokázané“, že důvodem, proč žalobkyně žalovanému odňala (a rozhodla se dále nevyplácet) pohyblivou složku mzdy ve výši 15.000,- Kč, „nebylo šikanózní jednání vůči žalovanému, ale nespokojenost žalobkyně s prací žalovaného“. Vzhledem k tomu, že listinu o odvolání nároku na pohyblivou část mzdy ze dne 1.5.2014 žalovaný „obdržel nejpozději 30.5.2014, tj. před výplatním termínem mzdy za květen 2014, kterým byl den 13.6.2014“, bylo „právem žalobkyně“ tuto pohyblivou složku mzdy za měsíc květen 2014 žalobci nevyplatit; proto žalovaný dne 18.7.2014 okamžitě zrušil pracovní poměr neplatně. Zabývaje se dále neplatností následného okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně dospěl k závěru, že žalovaný uplatnil neplatnost tohoto rozvázání až po uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 72 zák. práce, neboť „za nejbližší den doručení okamžitého zrušení soud považoval pondělí 13.8.2014“, tedy vzájemnou žalobu mohl podat nejpozději 13.10.2014, učinil tak však až 23.10.2014.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.3.2017 sp. zn. 30 Co 488/2016-151 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného dopisem žalovaného ze dne 18.7.2014 zamítl; v zamítavém výroku o věci samé tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 každý 954,- Kč. Odvolací soud s poukazem na judikaturu dovolacího soudu zabývající se problematikou nárokových a nenárokových složek mzdy zdůraznil, že „Rozhodnutím zaměstnavatele o stanovení pohyblivé části platu“ ze dne 1.11.2012, které „je třeba považovat za dokument, který fakticky nahrazoval tzv. mzdový výměr“, žalobkyně rozhodla o přiznání nenárokové složky mzdy žalovanému ve výši 15.000,- Kč měsíčně a že v důsledku této skutečnosti se uvedená složka mzdy „stala složkou obligatorní, na jejíž výplatu vznikal žalovanému nárok v každém měsíci“. Rozhodla-li se žalobkyně tuto složku mzdy žalovanému od května 2014 nadále nevyplácet z důvodů údajně nedobrých pracovních výsledků žalovaného, „byla povinna mu tuto skutečnost oznámit před začátkem výkonu práce, za kterou mu tato část mzdy dosud příslušela, tj. nejpozději do 1. května 2014“. Pokud tak žalobkyně „učinila až 30. května 2014, učinila tak opožděně“, a žalovaný tudíž měl nárok na výplatu pohyblivé složky mzdy ve výši 15.000,- Kč. Nebyla-li však žalovanému tato složka mzdy vyplacena, odvolací soud na rozd��l od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný po marném uplynutí 15-ti denní lhůty, počítané od splatnosti mzdy za měsíc květen 2014, která nastala 30.6.2014, důvodně přistoupil dne 18.7.2014 k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce. Okamžité zrušení pracovní poměru ze strany žalobkyně ze dne 1.8.2014, které nebylo žalovanému řádně doručeno (žalovaný se o jeho existenci dozvěděl až ze žaloby a informací úřadu práce), je třeba podle názoru odvolacího soudu považovat „pouze za zdánlivé právní jednání žalobkyně nezpůsobilé vyvolat jakékoliv právní účinky“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé) podala žalobkyně dovolání. Namítala, že napadeným rozsudkem došlo „k porušení zásady smluvní volnosti stran“ a k „postihu“ a „znevýhodnění zaměstnavatele“, který „je nucen vyplácet zaměstnanci, s jehož prací byl dlouhodobě nespokojen, mzdu ve výši, která mu spravedlivě nenáleží“. V důsledku tohoto postupu došlo k „závaznému a nenapravitelnému nastolení bezprávného stavu“, kdy žalobkyně je nucena platit žalovanému mzdu i v její nenárokové (motivační) části přesto, že zaměstnanec neplní to, co by podle pracovní smlouvy a pokynů zaměstnavatele plnit měl. Zdůraznila, že pracovní výsledky zaměstnance ve většině případů nejsou (ani nemohou) být známy před skončením pracovního měsíce, za který pohyblivá složka mzdy náleží. V daném případě by tak žalovaný měl přesto nárok na mzdu, ačkoli podle dohody se zaměstnavatelem záleží právě na výsledcích jeho práce a rozhodnutí zaměstnavatele. Z obsahu listiny nazvané „Rozhodnutí zaměstnavatele o stanovení pohyblivé části platu“ podle názoru žalobkyně „jednoznačně vyplývá, že se jedná o dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, která stanoví konkrétní podmínky pro její výplatu, krácení či nevyplacení“. I když se odvolací soud podle mínění žalobkyně „mýlí, pokud uvádí, že rozhodnutí zaměstnavatele bylo žalovanému doručeno nejpozději dne 30.5.2015“, je vzhledem k výše uvedenému „zcela lhostejno, kdy bylo rozhodnutí žalovanému doručeno, neboť z textu smluvního ujednání o nenárokové části mzdy je zcela jasné, že žalobkyně mohla nenárokovou složku mzdy odebrat žalovanému kdykoli (tj. i v den výplaty)“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že na základě pracovní smlouvy ze dne 22.10.2012, ve znění dodatků ze dne 25.4.2013 a 24.9.2013 žalovaný pracoval u žalobkyně jako technický manažer. V pracovní smlouvě bylo mezi účastníky ujednáno, že zaměstnanci bude vyplácena „měsíční mzda 15.000,- Kč + prémie (hrubá mzda)“. Listinou ze dne 1.11.2012, označenou jako „Rozhodnutí zaměstnavatele o stanovení pohyblivé části platu“, žalobkyně sdělila žalovanému, že „na základě jeho pracovního zařazení a na základě rozhodnutí statutárních orgánů zaměstnavatele mu bude vyplácena až do odvolání pohyblivá složka části platu ve výši 15.000,- Kč“ s tím, že „bude vyplácena v plné výši za předpokladu splnění všech úkolů, souvisejících s jeho pracovním zařazením, úkolů stanovených jeho nadřízeným a při současném splnění níže stanovených obecných pravidel“ a že „není nárokovou složkou platu a je na rozhodnutí statutárních orgánů zaměstnavatele, zda tato část platu bude zaměstnanci vyplacena, krácena nebo nevyplacena“. Listinou ze dne 1.5.2014, označenou jako „Rozhodnutí zaměstnavatele o odvolání nároku na pohyblivou část platu“, žalobkyně sdělila žalovanému, že „na základě rozhodnutí statutárních orgánů zaměstnavatele mu s účinností od 1.5.2014 nebude jako zaměstnanci žalobkyně vyplácena nenároková část mzdy ve výši 15.000,- Kč“; tato listina byla žalovanému doručena dne 30.5.2014. Dopisem ze dne 18.7.2014, který žalobkyně převzala téhož dne, žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť mu „do dnešního dne nebyla vyplacena část mzdy za měsíc květen 2014 (mzda byla neoprávněně krácena o 15.000,- Kč hrubého)“.

Žalobkyně v dovolání mimo jiné zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že rozhodnutí žalobkyně ze dne 1.5.2014, kterým žalovanému od 1.5.2014 odňala pohyblivou složku mzdy, bylo žalovanému doručeno až dne 30.5.2014, a předestírá vlastní skutkový závěr, že „z důkazů vyplynulo, že rozhodnutí ze dne 1.5.2014 bylo předáno žalovanému následující pracovní den, neboť den prvního května připadá na státní svátek“. Protože těmito námitkami dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., trpí dovolání v této části nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Za daného skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může zaměstnavatel snížit, případně zcela nevyplatit nenárokovou (fakultativní) složku mzdy poskytovanou zaměstnanci v závislosti na hodnocení plnění stanovených, případně dohodnutých kritérií a jaký význam má pro nárok zaměstnance na tuto složku mzdy okolnost, že zaměstnavatel uvědomí zaměstnance o odebrání této složky mzdy až po uplynutí období, za které měla být tato část mzdy poskytnuta. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době, kdy vznikl (měl vzniknout) nárok žalobce na „pohyblivou“ složku mzdy za měsíc květen 2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 23.6.2014 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 101/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) – dále jen „zák. práce“.

Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků, se sjednává v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě, popřípadě ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem nebo mzdovým výměrem (srov. § 109 odst. 1 a 4, § 113 odst. 1 zák. práce). Mzdový výměr je jednostranným právním jednáním zaměstnavatele, kterým zaměstnanci určuje mzdu. Je třeba za něj považovat každý jednostranný projev vůle zaměstnavatele, bez ohledu na jeho označení, kterým zaměstnavatel stanovuje (určuje) zaměstnanci mzdu, případně některou její složku. Mzdu lze sjednat nebo stanovit například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, nebo jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod. (uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat). Jednotlivé složky mzdy přitom mohou mít různou povahu. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005) v tomto směru rozlišuje mezi tzv. nárokovou (obligatorní) složkou mzdy, kterou je zaměstnavatel povinen poskytnout vždy (tato složka bývá označována jako „základní“ či „pevná“ mzda), případně tehdy, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky, a tzv. nenárokovou (fakultativní) složkou mzdy, na kterou vzniká zaměstnanci nárok - bez ohledu na splnění dalších stanovených či sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, které závisí jen na úvaze zaměstnavatele.

Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanec a zaměstnavatel si mohou smluvně ujednat nebo může být stanoveno jednostranně zaměstnavatelem, že – tak jako v projednávané věci – bude určitá část mzdy nenároková (fakultativní), tedy závislá na rozhodnutí zaměstnavatele o jejím vyplacení, krácení či nevyplacení na základě posouzení výsledků práce zaměstnance. Má-li však toto rozhodnutí zaměstnavatele záležet na zhodnocení splnění určitých sjednaných či stanovených předpokladů, je zřejmé, že výsledky práce zaměstnance nelze odhadovat předem a oznámit zaměstnanci, že v příštím období již nebude mít dobré pracovní výsledky. V tomto ohledu je proto možné, že tato část mzdy bude skutečně pohyblivá, tedy její výše za určité sledované období (měsíc, čtvrtletí, pololetí či rok) bude rozdílná, a to na základě posouzení rozdílných výsledků práce zaměstnavatelem, které lze učinit až po uplynutí sledovaného období. Jiná je ovšem situace, hodlá-li zaměstnavatel odejmout (odebrat) pohyblivou složku jako takovou, tedy nikoli na základě hodnocení výsledků práce nepřiznat pohyblivou složku mzdy jen za určité sledované období.

Zde je třeba mít na zřeteli, že zaměstnanec má právo znát podmínky, za nichž má pro zaměstnavatele konat práci; proto sjednání, stanovení nebo určení mzdy musí vždy předcházet výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet (srov. § 113 odst. 3 zák. práce). To platí nejen při sjednání, stanovení nebo určení mzdy v souvislosti se vznikem pracovního poměru, ale také při každé změně podmínek odměňování. Zákon proto také stanoví, že zaměstnavatel je povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu odměňování, o termínu a místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje neobsahuje smlouva nebo vnitřní předpis, a že, dojde-li ke změně skutečností uvedených ve mzdovém výměru, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně oznámit, a to nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti (§ 113 odst. 4 zák. práce).

Vzhledem k uvedenému dovolací soud již v minulosti dovodil, že skutečnost, že zaměstnanci již nadále nebude poskytována část mzdy (její složka) stanovená zaměstnavatelem v závislosti na hodnocení pracovních výsledků zaměstnance nebo na základě jiných hledisek (že mu tuto část mzdy zaměstnavatel jako takovou odebírá), je zaměstnavatel povinen zaměstnanci oznámit před začátkem výkonu práce, za kterou mu tato část mzdy doposud příslušela, a že až do tohoto oznámení má zaměstnanec právo na mzdu v dosavadní (sjednané nebo stanovené) výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2016 sp. zn. 21 Cdo 4254/2014, uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 10/2016, str. 60). Rozhodne-li se proto zaměstnavatel odejmout (odebrat) pohyblivou složku mzdy jako takovou (nikoli ji nepřiznat pouze za určité období vzhledem k neuspokojivým pracovním výsledkům zaměstnance), nemůže tak učinit zpětně, nýbrž jen do budoucna. Rozhodnutí o odebrání pohyblivé složky mzdy – jak správně uvažoval odvolací soud - musí zaměstnavatel doručit zaměstnanci nejpozději v den, kdy změna má nabýt účinnosti.

V projednávané věci byla žalovanému za práci „technického manažera“ vykonávanou v pracovním poměru u žalobkyně kromě pevné mzdy ve výši 15.000,- Kč měsíčně sjednané v pracovní smlouvě poskytována pohyblivá složka mzdy (prémie) ve výši 15.000,- Kč závislá na rozhodnutí zaměstnavatele (žalobkyně) o jejím vyplacení, krácení či nevyplacení na základě posouzení výsledků práce žalovaného. Protože žalobkyně oznámila žalovanému skutečnost, že mu tato část mzdy s účinností od 1.5.2014 nadále nebude vyplácena, až dne 30.5.2014, kdy mu doručila dopis ze dne 1.5.2014 obsahující toto sdělení, je (bez ohledu na to, zda „rozhodnutí zaměstnavatele o stanovení pohyblivé části platu“ ze dne 1.11.2012 je „obsahově“ jednostranným právním jednáním zaměstnavatele nebo dohoda mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) odůvodněn závěr odvolacího soudu, že žalovaný měl právo na pohyblivou složku mzdy ve výši 15.000,- Kč i v měsíci květnu 2014.

Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu, ve kterém byl dotčen dovoláním žalobkyně, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalobkyně je proto povinna nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016 sp.zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30.6.2018). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného, advokátka JUDr. Kateřina Rulfová, osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 8. 2018


JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

www.nsoud.cz