21 Cdo 3811/2023-144

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Richardem Štaincem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1682/15, proti žalovanému Z. s. p. Ch., zastoupenému Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí Václava Hanky č. 828, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 342/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. dubna 2023, č. j. 22 Co 31/2023-116, opravenému usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. června 2023, č. j. 22 Co 31/2023-133, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 4. 2023, č. j. 22 Co 31/2023-116, opravenému usnesením téhož soudu ze dne 15. 6. 2023, č. j. 22 Co 31/2023-133, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel nepředestřel žádnou právní otázku ve smyslu tohoto zákonného ustanovení, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí.

2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

3. Dovolatel přehlíží, že na posouzení jím předestřené otázky („zda a za jakých okolností je zaměstnavatel povinen splnit tzv. nabídkovou povinnost ve smyslu ust. § 73a odst. 2 zákoníku práce v případě, že zaměstnanec je ke dni nabytí účinnosti jeho odvolání v pracovní neschopnosti“) napadený rozsudek nespočívá, neboť odvolací soud tuto otázku neřešil. Své rozhodnutí o neplatnosti okamžitých zrušení pracovního poměru, k nimž žalovaný přistoupil z důvodu neomluveného zameškání práce, založil na závěru (vyplývajícím z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že žalobce se neomluveného zameškání práce nedopustil, neboť po jeho odvolání z funkce ředitele žalovaného zde nebyl sjednaný druh práce, v jehož rámci by žalovaný byl povinen žalobci přidělovat práci, kterou by žalobce byl povinen vykonávat; proto „žalobce tím, že po 8. 6. 2021 nedocházel do zaměstnání, ani nekonal pro žalovaného práci, a ani se nedomáhal přidělování práce, neporušil své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci“.

4. Uvedený závěr odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

5. K právním důsledkům na obsah pracovního poměru zaměstnance, který byl ze svého místa odvolán, popřípadě se vedoucího pracovního místa vzdal, srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1659/2014, a v něm uvedený závěr, podle kterého byl-li zaměstnanec ze svého místa odvolán (popřípadě se vedoucího pracovního místa vzdal), pak do doby, než se zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodne na svém dalším pracovním zařazení, popřípadě do doby skončení pracovního poměru [např. na základě výpovědi, dané zaměstnanci podle ustanovení § 73 odst. 6 věty třetí (dnes § 73a odst. 2 věty druhé) ve spojení s ustanovením § 52 písm. c) zákoníku práce, nebo dohody o rozvázání pracovního poměru, uzavřené z tohoto důvodu], se vztahy mezi účastníky vyznačují tím, že zaměstnanec nekoná pro zaměstnavatele práci, neboť na dosud zastávaném místě již není oprávněn (povinen) práci vykonávat, a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno. I když odvoláním z vedoucího pracovního místa (popřípadě vzdáním se tohoto místa) pracovní poměr nekončí, nastal takový stav, že tu chybí jeden z jeho základních prvků – druh práce. Jedním z následků odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa (popřípadě vzdání se tohoto místa) tedy je, že zaměstnavatel nemá povinnost přidělovat zaměstnanci práci a že zaměstnanec není povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci, a to až do té doby, než se dohodnou na dalším pracovním zařazení zaměstnance, popřípadě až do skončení pracovního poměru. Tento stav zákoník práce považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele.

6. Protože zaměstnanec není v rozhodném období povinen konat pro zaměstnavatele práci pro překážku na jeho straně, nemůže být povinen ani dodržovat pracovní dobu [povinnost dodržovat pracovní dobu podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je spojena s povinností zaměstnance konat práci], a není tedy povinen ani docházet na (bývalé) pracoviště. Jednostranné opatření zaměstnavatele, kterým by zaměstnanci (bez jeho souhlasu) přikázal konat práci (ať související s místem, z něhož byl odvolán nebo kterého se vzdal, nebo vyplývající z jiného, zaměstnavatelem jednostranně provedeného pracovního zařazení zaměstnance), je – jak plyne z výše uvedeného – neplatné. Za této situace nelze důvodně dovozovat, že by zaměstnanec mohl porušit povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že nedocházel do zaměstnání, popřípadě že nedodržel stanovenou pracovní dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1535/97, uveřejněný pod č. 69/1998 v časopise Soudní judikatura).

7. Namítá-li dovolatel, že „z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce neprojevil ani minimální zájem na poskytnutí součinnosti při skončení jeho funkce ředitele dovolatele“ a že žalobce „zcela rezignoval na minimálně morální předpoklady výkonu funkce, kdy se alespoň mohl zajímat o to, jakým způsobem je zajištěn chod dovolatele při jeho absenci a absenci dalších pracovníků, kteří všichni náhle onemocněli“, z čehož usuzuje, že žalobce „neměl v úmyslu pokračovat v jakémkoli pracovním poměru k dovolateli“, nebere náležitě v úvahu, že to byl žalovaný, kdo byl povinen vyvinout iniciativu ohledně nového pracovního zařazení žalobce po jeho odvolání z pracovního místa ředitele, a že případný nezájem žalobce pokračovat v práci u žalovaného se mohl projevit teprve poté, co by mu žalovaný navrhl změnu jeho dalšího pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci.

8. Námitka dovolatele, že po ukončení dočasné pracovní neschopnosti ošetřujícím lékařem dne 8. 6. 2021 „tuto skutečnost žalobce dovolateli nesdělil“, čímž „nesplnil svou zákonnou povinnosti vůči dovolateli, přesto jej odvolací soud sankcionuje svým závěrem o neplatném rozvázání pracovního poměru“, přehlíží, že odvolací soud zcela správně poukázal, že „žalobce sice porušil povinnost oznámit žalovanému skončení pracovní neschopnosti, avšak toto porušení … nebylo označeno za důvod okamžitého zrušení pracovního poměru“.

9. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

10. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2024

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3811/2023

www.nsoud.cz