21 Cdo 3731/2023-175

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce K. K., zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Čs. legií č. 500, proti žalované Střední průmyslové škole chemické se sídlem v Pardubicích, Poděbradská č. 94, IČO 48161179, zastoupené JUDr. Pavlem Koskem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská č. 40, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 265/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. června 2023, č. j. 23 Co 105/2023-140, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Koska, advokáta se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská č. 40.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 6. 2023, č. j. 23 Co 105/2023-140, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka, kterou dovolatel předkládá jako dovolacím soudem dosud neřešenou, a to zda „zaměstnavatel, resp. vedoucí zaměstnanec, je oprávněn uložit (podřízeným) zaměstnancům pokyn ke splnění povinnosti, která pro zaměstnance nevyplývá ze zákona či z jiného právního předpisu a pokud ano, tak za jakých podmínek“, byla v kontextu rozhodném pro právní posouzení v této věci v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že předložená otázka míří na rozhodnutí ředitele žalované č. 70/2020 ze dne 15. 9. 2020, kterým v období, kdy trvala pandemie Covid-19, nařídil pedagogickým i nepedagogickým pracovníkům zakrývat si dýchací cesty – ústa a nos – rouškami nebo jiným vhodným způsobem ve vnitřních prostorách školy při osobním jednání s jinými osobami (viz bod 28 napadeného rozhodnutí). Odvolací soud dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je třeba považovat za pokyn nadřízeného vedoucího zaměstnance podle § 101 odst. 1 ve spojení s § 349 odst. 2 zákoníku práce (nikoliv za vnitřní předpis podle § 305 odst. 1 zákoníku práce) a že vydání takového pokynu právní předpisy nezakazují; současně odmítl námitku žalobce, že tento pokyn byl nezákonný, neboť vycházel z opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví, která byla následně zrušena.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1577/2022, přijal závěr, že z obsahu mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví (v dané věci se jednalo o mimořádné opatření ze dne 17. 9. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-35/MIN/KAN, ze dne 12. 10. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-36/MIN/KAN, a ze dne 19. 10. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-37/MIN/KAN, která všem osobám zakazovala pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest ve všech vnitřních prostorech staveb a z nichž posledně uvedené bylo ke dni 21. 11. 2020 zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2020, č. j. 18 A 59/2020-247, z důvodu nedostatků v jeho odůvodnění) nevyplývá, že by nějaké oprávnění (resp. povinnost) – ve smyslu kontroly a vyžadování dodržování povinností v mimořádných opatřeních stanovených – bylo přímo dáno (resp. povinnost uložena) zaměstnavateli ve vztahu ke svým zaměstnancům, a že by tedy bezprostředně zasáhlo do individuálních pracovněprávních vztahů. Následně uzavřel, že takové oprávnění (resp. povinnost) nelze dovodit ani ze znění zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), podle něhož byla mimořádná opatření vydána [srov. ustanovení § 94a odst. 2, § 80 odst. 1 písm. g) a § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví], ani z příslušných ustanovení zákoníku práce (srov. ustanovení § 101 a násl. zákoníku práce). Není však vyloučeno, aby zaměstnavatel rozsah povinností vyplývajících z mimořádných opatření vtělil do interního předpisu a povinnosti vyplývající z mimořádného opatření se staly součástí interních pravidel, upravujících bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci, a též nelze vyloučit, aby takový pokyn (k dodržování povinností vyplývajících z mimořádného opatření) byl součástí individuálního pokynu nadřízeného zaměstnance – srov. ustanovení § 349 odst. 2 zákoníku práce – uděleného za účelem zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci; dodržení takového pokynu je zaměstnanec oprávněn odmítnout pouze v případě jeho rozporu s právním předpisem. Je mimo pochybnost, že povinnost zaměstnanců plnit pokyny nadřízených, která patří k základním povinnostem zaměstnanců uvedeným v ustanovení § 301 písm. a) zákoníku práce, se týká pouze takových pokynů, které jsou vydány v souladu s právními předpisy nadřízeným zaměstnancem, který je k tomu oprávněn (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1968, sp. zn. 6 Cz 18/68, uveřejněné pod č. 80/1968 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3557/2015). Jen tehdy, je-li zaměstnanci vydán pokyn, který není v souladu s právními předpisy, není zaměstnanec povinen takový pokyn splnit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3157/2018); za pokyn vydaný v rozporu s právním předpisem je nutno považovat i pokyn, jehož splnění by mohlo vést k poškození nebo bezprostřednímu ohrožení zdraví zaměstnance (srov. ustanovení § 106 odst. 2 zákoníku práce).

Právní posouzení odvolacího soudu je tak v souladu se závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1577/2022. Pouze na okraj (nad rámec formulovaných dovolacích důvodů) lze poznamenat, že poukazuje-li dovolatel na to, že jím označená mimořádná opatření obecné povahy byla Nejvyšším správním soudem shledána za rozporná se zákonem, přehlíží, že Nejvyšší správní soud rozhodoval za stavu, kdy již napadená opatření byla zrušena a nahrazena novým, a jeho rozhodnutí již fakticky nemohla změnit povinnosti, které na navrhovatele a další adresáty opatření dopadaly (srov. bod 78 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 7 Ao 6/2021, a bod 47 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 10 Ao 12/2021).

Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem předložená „otázka hodnocení porušení povinnosti zaměstnance“ (označená číslem 3), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3157/2018, a ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3557/2015, podle nichž je-li zaměstnanci vydán pokyn, který není v souladu s právními předpisy, není zaměstnanec povinen takový pokyn splnit. Dovolatel v této souvislosti argumentuje, že „v řízení bylo prokázáno, že žalobce několikrát žalovaného upozornil na to, že není schopen celodenně či dlouhodobě vykonávat svou práci se zakrytím svých dýchacích cest (respirátorem)“, a navrhl žalované, jak řešit výkon jeho práce s jeho zdravotním omezením, a nemohl se proto podle jeho mínění dopustit porušení svých povinností, když odmítl výkon práce za současného zakrytí dýchacích cest respirátorem.

Jak je uvedeno výše, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1577/2022, vyložil, že za pokyn vydaný v rozporu s právním předpisem je nutno považovat i pokyn, jehož splnění by mohlo vést k poškození nebo bezprostřednímu ohrožení zdraví zaměstnance. Odvolací soud se přesto od jeho závěrů ani v tomto ohledu neodchýlil (nemohl odchýlit), neboť napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by na straně žalobce existovaly takové zdravotní důvody, které by mu bránily v respektování pokynu ředitele č. 70/2020, tj. v zakrývání si dýchacích cest. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).

Přesto dovolatel polemizuje i se skutkovými závěry, z nichž vycházel odvolací soud. Pouze ve výjimečných případech by skutková otázka byla, s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod, způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Dovolací soud však v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů, neboť skutkové závěry jsou řádně zdůvodněny (srov. zejména bod 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a mají oporu v provedeném dokazování.

Ze stejného důvodu nelze přípustnost dovolání dovodit ani pro tvrzený rozpor řešení „otázky hodnocení intenzity porušení povinnosti zaměstnance“ (označené číslem 4) se závěrem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1424/2014, podle něhož odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, není porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a tudíž ani důvodem pro rozvázání pracovního poměru pro porušení pracovní povinnosti. V posuzované věci totiž absentuje skutkové zjištění soudů nižších stupňů o zdravotní nezpůsobilosti dovolatele. Jak je zdůrazněno shora, skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný a dovolací soud z něj vychází – srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3442/2023.

K závěru o přípustnosti dovolání nelze dospět ani na základě námitky (uvedené pod číslem 2), že odvolací soud se při řešení „otázky hodnocení porušení povinnosti zaměstnance“ odchýlil od závěru vysloveného v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3526/2015, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3310/2012, podle nichž není porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, jestliže se zaměstnanec, kterému zaměstnavatel nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy a kterého zaměstnavatel nevyzval k opětovnému nástupu do práce, nedostavil do zaměstnání. I tato námitka se míjí se skutkovým terénem projednávané věci, neboť v posuzovaném případě nenastala situace, kdy by zaměstnavatel zaměstnanci nepřiděloval (přestal přidělovat) práci.

Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani pro řešení „otázky dostatečného skutkového vymezení výpovědního (rozvazovacího) důvodu ve výpovědi (okamžitém zrušení) z pracovního poměru“ (označené číslem 1), při jejímž řešení se odvolací soud podle mínění dovolatele odchýlil od závěrů přijatých v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4288/2009, ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 619/2010, a ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, podle nichž je zaměstnavatel povinen jednoznačně identifikovat to jednání zaměstnance, které zaměstnavatel považuje za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy časově, věcně a místně je vymezit tak, aby bylo jednoznačné a nezaměnitelné, a podle nichž také soud při posouzení, o jaký výpovědní (rozvazovací) důvod jde, vychází ze skutkového vylíčení tohoto důvodu ve výpovědi z pracovního poměru, či v okamžitém zrušení pracovního poměru.

Dovolatel k tomu namítá, že žalovaná skutkově vymezila výpovědní důvod tak, že porušení povinnosti dovolatele spočívalo v tom, že se v termínech uvedených ve výpovědi nedostavoval do zaměstnání, avšak že v řízení bylo prokázáno, že se mj. ve dnech 9. 3., 12. 3., 23. 3. a 30. 3. 2021 do zaměstnání dostavoval, byla to však žalovaná, která mu zamezila v přístupu do zaměstnání, když jej opakovaně nevpustila na pracoviště, případně jej z pracoviště vykázala. Dovolatel má za to, že podle skutku vymezeného ve výpovědi měly soudy řešit, zda se v uvedené dny dostavoval do zaměstnání, svá rozhodnutí však založily na tom, že dovolatel byl povinen vstupovat na pracoviště a svou práci vykonávat za současného použití ochrany dýchacích cest, a porušení povinnosti dovolatele tak spatřují v jednání, které vůbec nebylo ve výpovědi uvedeno.

Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů bylo ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 5. 2021 jako důvod výpovědi uvedeno nedostavení se na pracoviště a neplnění pracovních povinností dovolatele ve dnech 9. 3. 2021, 21. 4. 2021, 22. 4. 2021, 23. 4. 2021, 28. 4. 2021, 30. 4. 2021, 5. – 7. 5. 2021 a 10. – 13. 5. 2021, dne 23. 3. 2021 bylo žalobci vytýkáno, že vedl individuální konzultace bez ochranných prostředků dýchacích cest. Tvrzení o přítomnosti žalobce na pracovišti ve dnech 12. 3., 23. 3. a 30. 3. 2021 je proto z hlediska vymezené otázky irelevantní. Významu nemohou žalobcem tvrzené skutečnosti nabýt ani ve spojení s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3526/2015 (obsahující závěr, že není porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, jestliže se zaměstnanec, kterému zaměstnavatel nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy a kterého zaměstnavatel nevyzval k opětovnému nástupu do práce, nedostavil do zaměstnání, nedožadoval se přidělení práce a po dobu trvání této překážky na straně zaměstnavatele se na pracovišti nezdržoval), neboť soudy nevycházely ze závěru o existenci překážky v práci na straně zaměstnavatele, nýbrž ze závěru, že žalobce „pokyn zaměstnavatele nerespektoval a dával jednoznačně najevo, že odmítá vykonávat práci podle pracovní smlouvy s uloženou ochrannou pomůckou…“ Tato otázka je jádrem sporu a odvolací soud ji vyřešil, jak bylo vysvětleno výše, v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolání nečiní přípustným ani námitka (uvedená pod číslem 5), podle níž odvolací soud napadeným rozhodnutím porušil ústavně zaručené základní právo dovolatele, přičemž podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, má Nejvyšší soud hodnotit každou námitku, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, jako dovolací důvod.

I v případě porušení ústavně garantovaného práva dovolatele musí být z dovolání zřejmé, jakou právní otázku má dovolací soud vyřešit a v čem se má řešení této otázky promítnout v poměrech dané věci. Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (aniž by v souvislosti s řešenou právní otázkou došlo k vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.) přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017, ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2512/2020, či ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3177/2022, popřípadě stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména bod 39.).

Dovolatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že „odvolací soud bez dalšího vyšel ze své konstrukce spočívající v tom, že žalobce byl zcela zdráv (ačkoliv praktický lékař a odborný psychiatr uvádí něco jiného), dále, že odvolací soud neváhal uvádět v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně nepravdy nemající oporu v provedeném dokazování, a v neposlední řadě se vůbec nezabýval argumentací žalobce ohledně podmínek používání osobních ochranných prostředků“, a žalobce tak „namísto ochrany svých práv čelí svévoli ze strany odvolacího soudu“.

Takové námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, či ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2701/2023). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Navíc, jak již bylo dříve vysvětleno, dovolací soud neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 4. 2024

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3731/2023

www.nsoud.cz