21 Cdo 3687/2018-247

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Matuševským, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo nám. č. 82/10, proti žalovanému LIMEX ČR, s. r. o. se sídlem v Praze 4, Vídeňská č. 744/2, IČO 25332309, zastoupenému JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem v Příbrami, Gen. R. Tesaříka č. 256, o náhradu škody z pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 22/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2018 č. j. 23 Co 407/2017-221, takto:


I. Rozsudek krajského soudu se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 2 578 188 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 578 188 Kč od 27. 7. 2016 do zaplacení, změněn tak, že žaloba se zamítá v částce 278 188 Kč s příslušenstvím, a v částce 2 300 000 Kč s příslušenstvím potvrzen, mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 24. května 2017 č. j. 7 C 22/2017-126 se ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 2 578 188 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 578 188 Kč od 27. 7. 2016 do zaplacení, mění tak, že žaloba se zamítá co do 28 188 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 28 188 Kč od 27. 7. 2016 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 250 000 Kč od 27. 7. 2016 do zaplacení, jinak se rozsudek okresního soudu v tomto výroku potvrzuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 99 490 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 99 190 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 700 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martina Matuševského, advokáta se sídlem v Berouně, Husovo nám. č. 82/10.
III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Berouně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 1 471 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Berouně soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně ve výši 31 322 Kč a soudní poplatek za dovolací řízení ve výši 14 000 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Okresního soudu v Berouně dne 9. 1. 2017 se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 3 164 739 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 7. 2016 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 4. 2007 pracoval u žalovaného v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou „na pozici skladník“, že dne 11. 6. 2014 zaměstnanec žalovaného L. D. ve skladové hale, kde žalovaný provozuje svoji činnost, při řízení vysokozdvižného vozíku přehlédl žalobce, zachytil jej tímto vozidlem a strhl jej pod vozidlo, čímž došlo k pádu žalobce na zem a přejetí obou dolních končetin pravou přední částí vozidla, že tato škodná událost byla ze strany žalovaného vyhodnocena jako pracovní úraz, že dne 16. 3. 2015 žalobce se žalovaným uzavřel „obecnou dohodu o vypořádání předmětného pracovního úrazu“, ve které „připustil“, že žalobci náleží náhrada škody z pracovního úrazu, a dohodli se na ukončení pracovního poměru žalobce ke dni 16. 3. 2015. Žalobce v žalobě uvedl výčet poranění, která utrpěl v přímé příčinné souvislosti s uvedenou škodnou událostí, výčet absolvovaných operačních zákroků, které mu způsobily další bolest, a tvrdil, že tato zranění u něj zanechala trvalé následky, které jej výrazným způsobem omezují v b��žném způsobu života, přičemž tato omezení dále specifikoval. Žalobce požaduje, aby mu žalovaný zaplatil bolestné ve výši 569 551 Kč stanovené znaleckým posudkem č. 253/8/16 vypracovaným MUDr. Michalem Šléglem, soudním znalcem v oboru zdravotnictví, podle metodiky Nejvyššího soudu ČR k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, ve kterém znalec stanovil základní výši bodového ohodnocení hodnotou 1 619 bodů, kterou následně navýšil o 20 % pro těžké komplikace na celkovou výši 2 266,6 bodů, přičemž hodnota jednoho bodu činí 251,28 Kč, dále požaduje, aby mu žalovaný zaplatil náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 2 578 188 Kč stanovené týmž znaleckým posudkem (rovněž podle metodiky Nejvyššího soudu ČR k náhradě nemajetkové újmy na zdraví), v němž znalec určil základní částku 2 713 882 Kč, kterou doporučil podle metodiky snížit o 5 % z důvodu věku žalobce, a aby mu žalovaný zaplatil náhradu nákladů na vypracování znaleckého posudku ve výši 17 000 Kč. Žalobce uvedené nároky uplatnil u žalovaného dopisem ze dne 6. 5. 2016, který byl žalovanému doručen dne 10. 5. 2016, a dodatečně vyzval žalovaného k dobrovolné úhradě uplatněných nároků dopisem ze dne 12. 7. 2016, který mu byl doručen 15. 7. 2016.

Žalovaný zejména namítal, že považuje za spornou samotnou výši uplatněné nemajetkové újmy na zdraví žalobce, jak ji stanovil znalec MUDr. Michal Šlégl ve znaleckém posudku, a to z důvodu, že ji žalobce specifikuje v rozporu s nařízením vlády č. 276/2016 Sb. (správně č. 276/2015 Sb.), o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a s ustanovením § 271c odst. 2 zákoníku práce.

Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 24. 5. 2017 č. j. 7 C 22/2017-126 opraveným usnesením ze dne 4. 9. 2017 č. j. 7 C 22/2017-138 žalobě vyhověl, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 180 350 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Matuševského a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice „na účet Okresního soudu v Berouně“ soudní poplatek za řízení ve výši 31 478 Kč a že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Berouně náklady řízení státu v plném rozsahu, přičemž „výše těchto nákladů bude specifikována v samostatném usnesení“ (usnesením ze dne 4. 7. 2018 č. j. 7 C 22/2017-225 Okresní soud v Berouně uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Berouně na náhradě nákladů řízení 1 471 Kč). Vyšel z toho, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce byl zaměstnancem žalovaného a že dne 11. 6. 2014 „utrpěl pracovní úraz, na němž se nikterak nepodílel a při němž došlo k poraněním žalobce“. Dovodil, že v souladu s ustanovením § 271c zákoníku práce ve spojení s § 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. „by soud při odčinění nemajetkové újmy žalobce spočívající v náhradě bolestného a náhradě za ztížení společenského uplatnění měl postupovat dle citovaného nařízení vlády, které s účinností od 26. 10. 2015 pro oblast pracovních vztahů zavedlo systém bodového hodnocení, a to jak pro oblast odčinění bolestí, tak i ztížení společenského uplatnění“, avšak „ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy“ posoudil soulad „tohoto podzákonného právního předpisu“ se zákonem a dospěl k závěru, že „nařízení vlády č. 267/2015 Sb.“ (správně nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) „nebude z důvodu jeho protiústavnosti aplikovat a o výši odškodnění rozhodne v souladu s pravidlem nastaveným občanským zákoníkem, výhradně dle svého uvážení a podle okolností daného případu“. Zdůraznil, že od 1. 1. 2014 došlo v oblasti civilního práva k celkové koncepční změně právní úpravy v oblasti odškodňování újmy na zdraví, která stanovení konkrétní výše odčinění zcela ponechává na posouzení soudu, přičemž jako nezávazné vodítko byla Nejvyšším soudem vydána metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, v níž jsou jednotlivá „zranění“ ohodnocována stejným počtem bodů jako v uvedeném nařízení vlády, avšak s jinou hodnotou bodu, a která pro oblast ztížení společenského uplatnění vymezuje obecný rámec vlivu na dosavadní aktivity a participace. Nařízení vlády podle názoru soudu prvního stupně ve vztahu k odškodnění ztížení společenského uplatnění opomíjí, že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétní částky odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznání spravedlivé a dostatečné náhrady. Soud prvního stupně uvedl, že při určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění podle nařízení vlády má být ztížení určeno se zřetelem k povaze, rozsahu, prognóze poškození zdraví, anatomickým a funkčním omezením a jejich dopadu na uspokojování životních, pracovních, vzdělávacích a sociálních potřeb poškozeného a jeho další uplatnění v životě a že nařízení nepředpokládá případné zvýšení bodového ohodnocení. Při odškodnění podle uvedeného nařízení vlády tak podle jeho názoru není možné zohlednit okolnosti daného případu, byť to ustanovení § 7 nařízení vlády deklaruje. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl, neboť se domnívá, že s ohledem na jednotlivá zranění a operační zákroky, které byl žalobce nucen podstoupit, je bolestné vyčíslené na částku 569 551 Kč zcela odpovídajícím a přiměřeným a že náhrada za ztížení společenského uplatnění v žalobcem požadované výši 2 578 188 Kč je zcela přiměřená a ve vztahu proporcionality k jiným případům, kdy možnosti poškozených zapojit se do společenského či rodinného života jsou zcela či téměř ztraceny.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2018 č. j. 23 Co 407/2017-221 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bolestném tak, že žalobu zamítl „v částce 87 426 Kč s příslušenstvím“, a „v částce 482 125 Kč s příslušenstvím“ jej potvrdil, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě za ztížení společenského uplatnění tak, že žalobu zamítl „v částce 278 188 Kč s příslušenstvím“, a „v částce 2 300 000 Kč s příslušenstvím“ jej potvrdil, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 17 000 Kč, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 94 490 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 94 190 Kč, oboje k rukám advokáta Mgr. Martina Matuševského, uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek „ze žaloby“ ve výši 139 957 Kč „na účet Okresního soudu v Berouně“ a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení státu. Odvolací soud má na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že nařízení vlády č. 276/2015 Sb. „dostatečně akceptuje“ koncepci odškodňování nemajetkové újmy, jak je upravena v ustanovení § 2958 občanského zákoníku, a ztotožnil se s námitkou žalovaného, že zákoník práce je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem zvláštním a že normy občanského zákoníku se použijí na pracovněprávní vztahy až tehdy, pokud zákoník práce sám příslušné otázky neupravuje. „Za současné právní úpravy proto odvolací soud nepovažuje za správné při stanovení výše odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění postupovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku a v důsledku toho postupovat podle metodiky Nejvyššího soudu pro odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění při ublížení na zdraví v případech mimopracovních úrazů.“ Odvolací soud tedy – poté, co „řízení doplnil“ znaleckým posudkem zpracovaným znalcem v oboru zdravotnictví MUDr. Michalem Šléglem podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., v němž znalec ohodnotil bolestné celkově 1 928,5 body a ztížení společenského uplatnění celkem 9 200 body – hodnotil znalcem vyčíslené bodové hodnocení a z toho plynoucí finanční odškodnění při hodnotě jednoho bodu 250 Kč, což představuje částku 482 125 Kč za bolestné a částku 2 300 000 Kč za odškodnění ztížení společenského uplatnění. Takové odškodnění se odvolacímu soudu jeví i z hlediska proporcionality („i při porovnání vyčísleného odškodnění podle metodiky Nejvyššího soudu“, od kterého se odškodnění stanovené „podle současné právní úpravy v případě pracovních úrazů“ nijak výrazně neliší) jako odpovídající poškození zdraví žalobce.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým tento rozsudek napadá v části výroku o náhradě za ztížení společenského uplatnění, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 278 188 Kč. Žalobce je přesvědčen, že právní úprava odškodnění nároků na náhradu nemajetkové újmy podle norem individuálního pracovního práva je protiústavní a diskriminační, a to „paradoxně vůči skupině poškozených, která by měla požívat zvýšené ochrany, tj. vůči zaměstnancům“. Namítá, že „aktuálně platná a účinná“ úprava odškodňování nemajetkové újmy na zdraví z pracovních úrazů zcela opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního práva soukromého, na níž je odškodňování újmy na zdraví v poměrech nového občanského zákoníku vystavěno, totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady. Podle názoru dovolatele „není dán žádný racionální důvod“ k dvojkolejnosti odškodňování nemajetkové újmy vzešlé z pracovních úrazů a nemajetkové újmy, která vznikla „vně pracovněprávních vztahů“, a „existující právní dichotomie způsobu odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění popírá zásadu jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu, která zapovídá odlišný přístup k obdobným právním institutům v jednotlivých právních odvětvích a odlišný výklad náhrady škody v právu občanském a právu pracovním“. Dovolatel má za to, že „není žádný racionální ani morálně ospravedlnitelný důvod“, aby se mu jako zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz, dostalo o 278 188 Kč nižšího odškodnění za ztížení společenského uplatnění, než jakého by se mu dostalo, kdyby se mu úraz s naprosto shodnými následky stal například při dopravní nehodě. Pokud individuální pracovní právo přiznává poškozeným z pracovních úrazů nižší odškodnění než obecné právo občanské, je podle mínění dovolatele nutné považovat normy upravující odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění v pracovněprávních vztazích za diskriminační, což představuje nepřípustný zásah do zásady rovnosti lidí v právech a do práva vlastnit majetek, zakotvených v čl. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel spatřuje pochybení odvolacího soudu jednak v tom, že při právním posouzení jeho nároků aplikoval normy obsažené v nařízení vlády č. 276/2015 Sb., které dovolatel považuje za protiústavní, ačkoli správně měl o uplatněných nárocích rozhodnout podle ustanovení § 2958 občanského zákoníku za podpůrného použití metodiky Nejvyššího soudu bez jakékoliv limitace podzákonným předpisem, a jednak v tom, že odvolací soud se „nikterak nevymezil“ proti důvodům, které soud prvního stupně vedly k rozhodnutí nepoužít nařízení vlády č. 276/2015 Sb. pro jeho protiústavnost. Dovolatel je navíc přesvědčen, že odvolacímu soudu nic nebránilo přiznat mu na základě zjištěného a mezi stranami nesporného rozsahu jeho omezení ve srovnání s obdobím před pracovním úrazem odškodnění ve výši překračující hodnotu stanovenou znaleckým posudkem vypracovaným na základě vládního nařízení č. 276/2015 Sb. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě za ztížení společenského uplatnění tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o náhradě za ztížení společenského uplatnění potvrzuje.

Žalovaný otázku kladenou žalobcem, jejíž vyřešení má být důvodem dovolání, považuje za nezpůsobilou k tomu, aby mohlo dovolání být přípustné, a rozsudek odvolacího soudu shledává správným.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl u žalovaného zaměstnán v pracovním poměru jako skladník, že dne 11. 6. 2014 utrpěl pracovní úraz, na němž se „nikterak nepodílel“ a při němž došlo k poranění žalobce – tržné ráně hlavy hluboké, dle jizev celkem 35 cm v čelní oblasti a dále jizva 29 cm z důvodu operace při kranioplastice, subdurálnímu hematomu čelního laloku vlevo, edému mozku traumatickému, lacerace kůže a podkoží bérce a nohy vlevo i nohy vpravo, traumatické amputaci přednoží vlevo, kontuznímu ložisku frontobazálně vlevo, v průběhu léčení podstoupil několik operačních zákroků, zavedení nitrolebního čidla, kraniotomii, kranioplastiku, opakované revize dolních končetin, amputaci levého přednoží, odběr dermoepidermálních štěpů z obou stehen a levého lýtka a zavedení tracheostomie. Žalobce byl v době před úrazem velmi aktivní a činorodý člověk, byl společenský, milý, nechoval se hrubě a vulgárně, pravidelně aktivně sportoval, hrál fotbal, nohejbal, jezdil na kole, chodil na zábavy, do kina, divadla, sbíral houby, jezdil s rodinou na dovolenou, s vnoučaty na výlety, zvládal veškerou péči o svou osobu, péči o domácnost, dům i zahradu, opravy domu, dokázal jednat cíleně. V době po úrazu je pak „ve většině oblastech života“ odkázán na pomoc druhých, na kratší vzdálenosti se pohybuje za pomoci francouzských holí, na delší za pomoci vozíku, sebeobsluhu sice zvládá sám, hygiena a oblékání mu však trvají déle, nezvládá plnohodnotnou péči o domácnost, samostatné nákupy, vaření, žehlení, péči o zahradu, větší opravy domu či domácnosti, pomoc potřebuje i při návštěvě lékařů a úřadů, není schopen zařizovat různé záležitosti, které vyžadují po sobě jdoucí následné kroky, po provedené tracheostomii se nemůže koupat, nesportuje ani jinak, kůži nesmí vystavovat přímým slunečním paprskům, kontuzí mozku u něj vznikla vážná duševní porucha, přičemž došlo k trvalým povahovým změnám projevujícím se zejména v oblasti emotivity a chování, žalobce je více impulsivní, zvýšeně afektivně dráždivý, hrubý a vulgární, trpí poruchami paměti a soustředění, je uzavřený a má skon k depresivním rozladám. Znaleckým posudkem znalce v oboru zdravotnictví MUDr. Michala Šlégla vypracovaným na žádost žalobce dne 9. 2. 2016 bylo podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku) stanoveno bodové ohodnocení bolestného za zdravotní následky uvedeného pracovního úrazu žalobce celkovým počtem bodů 2 266,6, přičemž hodnota jednoho bodu činila 251,28 Kč, a náhrada za ztížení společenského uplatnění byla vyčíslena na částku 2 713 882 Kč, kterou znalec v souladu s uvedenou metodikou snížil vzhledem k věku žalobce o 5 % na výslednou částku 2 578 188 Kč. Podle znaleckého posudku stejného znalce vypracovaného na základě ustanovení znalce odvolacím soudem činí výše bodového ohodnocení bolesti za zdravotní následky stejného pracovního úrazu stanovená podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, celkem 1 928,5 bodů, a výše bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění celkem 9 200 bodů, přičemž hodnota jednoho bodu je 250 Kč.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda (a popřípadě za jakých podmínek) je pro určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění v pracovněprávních vztazích možné namísto právní úpravy obsažené v pracovněprávních předpisech použít právní úpravu náhrady za ztížení společenského uplatnění obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, včetně doporučující Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku). Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je částečně opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce - podle právních předpisů účinných v té době, zejména podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb. a č. 303/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 23. 6. 2014 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“).

Při posuzování otázky, zda (a popřípadě za jakých podmínek) lze při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění způsobeného pracovním úrazem, ke kterému došlo po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), postupovat podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (zejména v ustanovení § 2958 o. z.), je třeba přihlédnout k tomu, k jakým změnám v právní úpravě nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, jako jednoho z dílčích nároků z práva na náhradu škody na zdraví vzniklé pracovním úrazem, došlo poté, co nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Do doby nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, byla výše náhrady za ztížení společenského uplatnění (a náhrady za bolest) upravena vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. (dále též jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“), a to jak pro případy ztížení společenského uplatnění způsobeného pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, tak pro případy ztížení společenského uplatnění způsobeného jiným poškozením zdraví (srov. ustanovení § 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Ustanovením § 3080 body 237 a 238 o. z. byla vyhláška č. 440/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 zrušena, neboť nová občanskoprávní úprava opustila dosavadní způsob odškodňování újmy na zdraví, podle kterého se náhrada nemajetkové újmy na zdraví (její výše) určovala na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku podle sazeb upravených zrušenou vyhláškou, a nadále stanoví, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, že vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění, a že nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti (srov. § 2958 o. z.). Uvedená zákonná dikce byla následně rozvedena „doporučujícím materiálem“ nazvaným „Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku)“ a uveřejněným pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014 (ve znění redakční opravy uveřejněné tamtéž v č. 1/2015).

Nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se tedy občanskoprávní a pracovněprávní úprava odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění rozštěpila, neboť provedenou rekodifikací soukromého práva zůstalo nedotčeno ustanovení § 394 odst. 2 zák. práce, které stanovilo, že do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížen�� společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. Důvodem byla skutečnost, že v případě odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání se jedná o náhradu škody v podobě újmy na zdraví, ke které došlo při výkonu závislé práce (srov. § 2 a 3 zák. práce), a že právní vztahy vznikající při jejím výkonu (individuální pracovněprávní vztahy) jsou předmětem zvláštní úpravy obsažené v zákoníku práce [srov. § 1 písm. a) zák. práce]. Zákoník práce poskytuje zvláštní ochranu postavení zaměstnance, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou, a proto je nutné postupovat podle zvláštní právní úpravy v něm obsažené [srov. ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce, které zakotvuje zvláštní zákonnou ochranu postavení zaměstnance jako jednu ze základních zásad pracovněprávních vztahů]. Tomu odpovídá i ustanovení § 2401 odst. 1 o. z., z něhož vyplývá přednost použití zákoníku práce před občanským zákoníkem na práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele z pracovněprávních vztahů. Občanským zákoníkem se pracovněprávní vztahy řídí jen tehdy, nelze-li použít zákoník práce, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zák. práce).

Rozchod občanskoprávní a pracovněprávní úpravy odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění potvrdil i následný vývoj právní úpravy od 1. 10. 2015, kdy ustanovení § 394 odst. 2 zák. práce umožňující pro oblast pracovněprávních vztahů použití zrušené vyhlášky č. 440/2001 Sb. do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění bylo spolu se zákonem č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, zrušeno (dnem 1. 10. 2015, kdy nabyl účinnosti zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony). Na základě zákonného zmocnění obsaženého v ustanovení § 271c odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015 bylo s účinností od 26. 10. 2015 vydáno nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen „nařízení vlády č. 276/2015 Sb.“), které v pracovněprávních vztazích zachovává bodový systém výpočtu náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění. Podle tohoto nařízení vlády se stanoví náhrada za bolest nebo náhrada za ztížení společenského uplatnění nejen v případě újmy na zdraví, která vznikla po dni nabytí jeho účinnosti, ale i tehdy, byla-li bolest nebo ztížení společenského uplatnění způsobena přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení a nebyl-li přede dnem nabytí jeho účinnosti vydán lékařský posudek k odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění (§ 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.).

Z uvedeného vyplývá, že subsidiární použití ustanovení § 2958 o. z. a z něj vycházející metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví na pracovněprávní vztahy nepřipadá v úvahu a že rozdílnost právní úpravy odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v zákoníku práce od úpravy obsažené v občanském zákoníku je odůvodněna odlišností pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních, danou povahou závislé práce (tento právní názor ostatně Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4556/2016, uveřejněném pod č. 19 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019).

S námitkou dovolatele, že odvolací soud měl správně o uplatněných nárocích rozhodnout podle ustanovení § 2958 občanského zákoníku za podpůrného použití „Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku)“, proto nelze souhlasit.

Dovolací soud nesouhlasí ani s námitkami dovolatele, že „je nutné považovat normy upravující odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění v pracovněprávních vztazích za diskriminační“, že normy obsažené v nařízení vlády č. 276/2015 Sb. jsou protiústavní a že „platná a účinná úprava odškodňování nemajetkové újmy na zdraví z pracovních úrazů“ zcela opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního práva soukromého, na níž je odškodňování újmy na zdraví v poměrech nového občanského zákoníku vystavěno, totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady.

Skutečnost, že nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, na základě zákonného zmocnění v ustanovení § 271c odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015, upravuje (na rozdíl od právní úpravy odškodňování ztížení společenského uplatnění obsažené v občanském zákoníku) způsob určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění na základě bodového ohodnocení uvedeného v lékařském posudku o ohodnocení ztížení společenského uplatnění, přičemž hodnota jednoho bodu podle tohoto nařízení vlády činí 250 Kč, sama o sobě (a priori) nepředstavuje rozpor se zásadami spravedlnosti a porušení ústavního principu rovnosti před zákonem.

Je třeba zdůraznit, že zákoník práce obsahuje zvláštní pracovněprávní úpravu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (nemajetkovou újmu) při pracovních úrazech a nemocech z povolání [část čtrnáctá, hlava I, díl 1, § 365 až 393 zák. práce (s účinností od 1. 10. 2015 část jedenáctá, hlava III, díl 5, § 269 až 271u zákona č. 262/2006 Sb.], která má kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., bod 203), a nelze se proto od ní odchýlit. Zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou, je přitom promítnuta (mimo jiné) již v tom, jakým způsobem jsou v zákoníku práce vymezeny předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu [odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu je v zákoníku práce upravena jako objektivní odpovědnost (odpovědnost za výsledek – za poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl za stanovených podmínek při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním)]. Protože občanský zákoník (vzhledem k odlišnosti pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních dané povahou závislé práce a specifickým právním vztahem mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) neobsahuje právní úpravu odpovědnosti za škodu, která by byla typově shodná s odpovědností zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu, nelze považovat právní úpravu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu a způsobu určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění způsobeného pracovním úrazem za protiústavní jen z toho důvodu, že se při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění způsobeného pracovním úrazem postupuje jiným způsobem, než-li je tomu podle právní úpravy náhrady za ztížení společenského uplatnění obsažené v občanském zákoníku.

Nelze přehlédnout, že zaměstnanci nejsou jedinými osobami vykonávajícími závislou práci (jinou obdobnou činnost), na které se v době od 1. 1. 2014 vztahuje úprava zákoníku práce o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění při poškození zdraví utrpěném při výkonu takové práce (jiné obdobné činnosti) a vyhláška č. 440/2001 Sb. (od 26. 10. 2015 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.). Podle této právní úpravy se postupuje též u úředníků územních samosprávných celků (§ 1 odst. 2 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014), soudců [§ 84 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění účinném od 1. 1. 2014], státních zástupců (§ 18 odst. 6 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění účinném od 1. 1. 2014) a od 1. 1. 2015 i u státních zaměstnanců (§ 124 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě). Vyhláška č. 440/2001 se v době od 1. 1. 2014 vztahovala též na poskytování náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění vojákům z povolání (§ 119 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném do 30. 6. 2015) a příslušníkům bezpečnostních sborů (§ 104 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném od 1. 1. 2014); vyhláška č. 440/2001 Sb. byla pro vojáky z povolání následně nahrazena vyhláškou č. 346/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění vojáků, a pro příslušníky bezpečnostních sborů vyhláškou č. 277/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění příslušníků bezpečnostních sborů.

Namítá-li dovolatel, že „aktuálně platná a účinná úprava odškodňování nemajetkové újmy na zdraví z pracovních úrazů“ zcela opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního práva soukromého, na níž je odškodňování újmy na zdraví v poměrech nového občanského zákoníku vystavěno, totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady, pak navíc přehlíží, že soudy při přiznávání odškodnění za pracovní úraz zaměstnance nejsou „limitovány v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady“ mocí výkonnou, neboť soudu je ponechán plný prostor k tomu, aby konečná výše odškodného (s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu) vždy odpovídala zásadě přiměřenosti (proporcionality), a to v ustanovení § 271s zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (s účinností do 30. 9. 2015 srov. ustanovení § 388 zák. práce), které soudu umožňuje výši odškodnění stanovenou právním předpisem přiměřeně zvýšit.

Z uvedeného vyplývá, že pro určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění v pracovněprávních vztazích nelze namísto zvláštní právní úpravy obsažené v pracovněprávních předpisech použít právní úpravu náhrady za ztížení společenského uplatnění obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ani doporučující Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), a to ani v případě, že by poškozenému podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. (popřípadě podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.) náleželo nižší odškodnění, než které by mu náleželo podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví).

V projednávané věci tedy odvolací soud správně uzavřel, že zákoník práce je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, že normy občanského zákoníku se použijí na pracovněprávní vztahy až tehdy, pokud zákoník práce sám příslušné otázky neupravuje, a že proto „za současné právní úpravy“ není správné při stanovení výše odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění postupovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku a v důsledku toho podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví.

Závěr odvolacího soudu o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění však přesto není správný, přiznal-li odvolací soud žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 2 300 000 Kč.

Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem zpracovaným znalcem v oboru zdravotnictví MUDr. Michalem Šléglem, který podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. ohodnotil ztížení společenského uplatnění žalobce celkem 9 200 body. Při hodnotě jednoho bodu 250 Kč pak odvolací soud při určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dospěl k celkové částce 2 300 000 Kč.

Odvolací soud však náležitě nevzal v úvahu, že v projednávané věci jde o výjimečný případ, kdy vzhledem k soudy zjištěnému rozsahu omezení (ztráty) možností uplatnění žalobce v jeho dalším životě v porovnání s rozsahem společenských, kulturních, sportovních a rodinných aktivit a s možnostmi uspokojení svých životních a společenských potřeb, kterých žalobce dosahoval před vznikem škody, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen „základním“ odškodněním za ztížení společenského uplatnění stanoveným na základě bodového ohodnocení podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb.

Podle ustanovení § 388 zák. práce ve výjimečných případech může soud výši odškodnění stanovenou prováděcím právním předpisem (§ 372 odst. 2) přiměřeně zvýšit.

V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů – jak již bylo uvedeno výše – vyplývá, že žalobce byl v době před úrazem velmi aktivní a činorodý, byl společenský, milý, nechoval se hrubě a vulgárně, pravidelně aktivně sportoval, hrál fotbal, nohejbal, jezdil na kole, chodil na zábavy, do kina, divadla, sbíral houby, jezdil s rodinou na dovolenou, s vnoučaty na výlety, zvládal veškerou péči o svou osobu, péči o domácnost, dům i zahradu, zvládl opravy domu a dokázal jednat cíleně. Následkem úrazu však u žalobce došlo k podstatnému snížení kvality života, žalobce je v důsledku poškození mozku významně emočně nestabilní, trpí poruchami paměti a soustředění, což jej podstatně omezuje v aktivitách, které provozoval před úrazem, zejména není schopen samostatného plánování aktivit a v důsledku toho ani jakýchkoliv složitějších úkonů, kvůli podrážděnosti a uzavřenosti se rovněž značně snížila kvantita i kvalita jeho sociálních kontaktů, a to i s vlastní rodinou, je omezen nejen v možnosti uplatnit se v oblasti výkonu povolání, ale i v rodinném životě (z důvodu nevhodného chování ztrácí častější kontakt s rodinou), kulturním životě (nejezdí na výlety, dovolené, nechodí na zábavy, do kina, divadla), sportovním životě (nemůže hrát fotbal, nohejbal, jezdit na kole, plavat), vlivem amputace části končetiny je výrazně omezen v pohyblivosti a sebeobsluze, je odkázán na oporu francouzských holí, v případě delších vzdáleností na použití vozíku, má psychické obtíže, má podstatně omezenou schopnost sebeobsluhy, ztratil možnost postarat se samostatně o svá vnoučata a plnohodnotně se zapojit do rodinného života, v němž se z původní opory stal žalobce naopak osobou závislou na pomoci svých blízkých.

Vzhledem k tomu, že bodové ohodnocení stanovené znalcem MUDr. Michalem Šléglem podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. nezohledňuje (nemůže zohledňovat) všechny výše uvedené okolnosti případu, a nevystihuje tedy zcela rozsah omezení (ztráty) možností žalobce uplatnit se ve svém dalším životě a ve společnosti v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění a rozsahem aktivit, které vykonával před vznikem škody, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je v posuzované věci namístě výši náhrady za ztížení společenského uplatnění stanovenou právním předpisem na 2 300 000 Kč ve smyslu ustanovení § 388 zák. práce zvýšit, přičemž jako přiměřené se dovolacímu soudu s přihlédnutím k výše uvedené míře omezení žalobce v jeho dosavadním způsobu života jeví zvýšení o 250 000 Kč, celkem na částku 2 550 000 Kč. Protože povinnost zaplatit náhradu odpovídající zvýšení odškodnění podle ustanovení § 388 zák. práce bez soudního rozhodnutí nevzniká, nemohl se žalovaný ohledně této částky dostat do prodlení s uspokojením nároku žalobce na odškodnění ztížení společenského uplatnění. Povinnost plnit (a tedy i dluh) zaměstnavateli vzniká až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba plnění, a teprve uplynutím takto určené doby plnění by mohlo dojít k prodlení zaměstnavatele. Žalobci proto nepřísluší požadovaný úrok z prodlení z částky 250 000 Kč, která představuje zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění soudem nad výši odškodnění stanovenou prováděcím právním předpisem.

Protože odvolací soud ve výroku o náhradě za ztížení společenského uplatnění rozhodl – jak vyplývá z výše uvedeného – nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 2 578 188 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 578 188 Kč od 27. 7. 2016 do zaplacení, mění tak, že žaloba se zamítá co do 28 188 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 28 188 Kč od 27. 7. 2016 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 250 000 Kč od 27. 7. 2016 do zaplacení, jinak se rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzuje [§ 243d odst. 1 písm. b), § 220 odst. 1 písm. b) a § 219 o. s. ř.].

Vzhledem k tomu, že dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu, rozhodl nejen o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243c odst. 3 věta první a § 224 odst. 1 o. s. ř.), ale také znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů odvolacího řízení (§ 243c odst. 3 věta první a § 224 odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce měl v řízení před soudy všech stupňů ve věci částečný úspěch a rozhodnutí o výši plnění (s výjimkou žalobcem uplatněného nároku na zaplacení 17 000 Kč) záviselo na znaleckém posudku a na úvaze soudu. Nejvyšší soud proto žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 96 790 Kč pro řízení před soudem prvního stupně a pro odvolací řízení a ve výši 20 400 Kč pro dovolací řízení [v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu Nejvyšší soud jako základ pro určení výše odměny advokáta považoval částku, která byla žalobci přisouzena, a nikoliv částku požadovanou žalobcem v žalobě, neboť přesné stanovení výše nároku žalobce je závislé na znaleckém posudku a v konečném důsledku na úvaze soudu a až po rozhodnutí ve věci je přesně známa hodnota této části sporu (srov. například rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu dne 24. 6. 1969 sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, které bylo publikováno pod č. 121 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017)]. Kromě těchto paušálních sazeb odměny advokáta vznikly žalobci v řízení před soudem prvního stupně náklady spočívající v 9 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018), v odvolacím řízení náklady spočívající ve 3 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018), v cestovném ve výši 700 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018) a v náhradě za promeškaný čas ve výši 800 Kč [srov. § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018] a v dovolacím řízení náklady spočívající v 1 paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2018).

Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 99 490 Kč, náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 99 190 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 20 700 Kč k rukám advokáta, který žalobce v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech vzniklých státu v řízení před soudem prvního stupně dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně znalce za doplnění znaleckého posudku podané ústně do protokolu při jednání soudu prvního stupně dne 15. 5. 2017, která byla přiznána ustanovenému znalci MUDr. Michalu Šléglovi usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 22. 8. 2017 č. j. 7 C 22/2017-124 v celkové výši 1 471 Kč a která byla uhrazena z rozpočtových prostředků státu. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce 3 dnů.

Vzhledem k tomu, že žalobce je podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, osvobozen od soudních poplatků a že jeho návrhu (jeho dovolání) bylo částečně vyhověno, přešla poplatková povinnost podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 5 tohoto zákona na žalovaného. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně, který činí podle položky 1 bodu 1 písm. a) a položky 3 Sazebníku soudních poplatků 31 322 Kč, a soudní poplatek za dovolací řízení, který činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků 14 000 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 5. 2019

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

www.nsoud.cz