21 Cdo 3528/2023-150

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. H., zastoupené Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí č. 1621/5, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, o 55 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 208/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023, č. j. 62 Co 38/2023-124, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2023, č. j. 62 Co 38/2023-124, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že žalobkyni nevzniklo v období od 1. 6. 2021 do 31. 8. 2021 právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce, neboť „nebyla schopna vykonávat sjednanou práci s ohledem na absenci osvědčení o úspěšném vykonání odborné zkoušky podle zákona o pojišťovnictví a distribuci jakožto předpokladu pro výkon sjednané práce“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce], a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam). Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 208 zák. práce má tedy charakter ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy ovšem může u zaměstnance dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže-li zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy, nemá nárok ani na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 208 zák. práce. Příčina toho, proč zaměstnanec nemůže v rozhodném období konat práci pro zaměstnavatele, totiž nespočívá v tom, že by zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce nepřiděloval (nemohl přidělovat) zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 353/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný pod č. 44/2008 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 807/2006, anebo ve vztahu k současné právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1334/2021, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 815/2022).

Přiznání náhrady mzdy (platu) podle ustanovení § 208 zák. práce je tedy závislé na připravenosti, ochotě a hlavně schopnosti zaměstnance vykonávat práci podle pracovní smlouvy. Případy, kdy zaměstnanec nemůže konat práci podle pracovní smlouvy, nejsou výslovně upraveny. Může to být neschopnost k výkonu sjednané práce v důsledku osobních překážek v práci na straně zaměstnance, ale mohou to i být jakékoli jiné důvody na straně zaměstnance, které mu zabraňují vykonávat sjednanou práci. O situaci, kdy zaměstnanec není připraven a schopen vykonávat práci podle pracovní smlouvy, a tudíž mu nárok na náhradu mzdy (platu) nevzniká, se jedná také v případě, nemůže-li mu zaměstnavatel přidělovat práci podle pracovní smlouvy proto, že zaměstnanec nesplňuje (ztratil) předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3573/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2233/2019).

Na těchto svých závěrech, na které odvolací soud odkázal v odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší soud trvá a (na rozdíl od dovolatelky) neshledal důvody k tomu, aby se od nich odchýlil.

V projednávané věci (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů) žalobkyně, která pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2015, změněné dne 23. 3. 2021, jako pojišťovací poradce, nesplňovala podmínky odborné způsobilosti stanovené zákonem č. 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o distribuci pojištění a zajištění“), neboť nesložila v termínu stanoveném tímto zákonem (srov. § 122 zákona o distribuci pojištění a zajištění) odbornou zkoušku (srov. § 56 odst. 1 a 3 a § 58 zákona o distribuci pojištění a zajištění), bez které nemohla sjednanou práci pojišťovacího poradce vykonávat (srov. § 55 odst. 1 zákona o distribuci pojištění a zajištění), a proto s ní žalovaná rozvázala pracovní poměr výpovědí ze dne 1. 6. 2021 z důvodu nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce podle § 52 písm. f) zák. práce [pokud by žalovaná provozovala svoji činnost prostřednictvím osoby, která nesplňuje podmínku odborné způsobilosti, dopouštěla by se přestupku podle ustanovení § 110 odst. 1 písm. f) zákona o distribuci pojištění a zajištění]. Protože v období od 1. 6. 2021 do 31. 8. 2021 (do skončení výpovědní doby) žalovaná nepřidělovala žalobkyni sjednanou práci z toho důvodu, že žalobkyně nesplňovala předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon této práce a že tedy nebyla schopna konat práci podle pracovní smlouvy, nevzniklo jí v tomto období právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 4. 2024

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu


Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3528/2023

www.nsoud.cz