21 Cdo 3524/2022-407

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, PhD., v právní věci žalobce V. L., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 242/9, proti žalovanému Z. G., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1034/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 115/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2022, č. j. 62 Co 62/2022-343, takto:

I. Rozsudek městského soudu se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. ledna 2022, č. j. 16 C 115/2020-321, opravený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. června 2022, č. j. 16 C 115/2020-357, se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 826 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ladislava Smejkala, advokáta se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1034/6.

Odůvodnění:

1. Dopisem ze dne 27. 1. 2020 žalovaný sdělil žalobci, že mu v souladu s ustanovením § 52 písm. c) zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru, neboť „z důvodů organizačních změn v úseku Finance došlo k reorganizaci oddělení s účinností od 1. 4. 2020“ a „z této změny vyplynulo, že funkční místo Head of Controlling“, které zastával, „je nadbytečné a proto bude zrušeno“.

2. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 29. 5. 2020 domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru uvedenou výpovědí je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 29. 12. 2017 v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou s místem výkonu práce v Praze na pracovním místě Head of Controlling, které bylo podřízeno zaměstnanci na pracovním místě Chief Finance Officer (finanční ředitel) v úseku Finance, že dne 27. 1. 2020 mu byla předána výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti, ve které ale „zcela absentuje“ uvedení důvodů organizační změny a „doposud“ mu nebylo ani předloženo „rozhodnutí o organizační změně o zrušení jeho pracovního místa“, že podle nové organizační struktury úseku Finance byla jím dosud zastávaná pozice „přejmenována“ na Head of Group Controlling & Indirect Procurement, která byla nadále podřízena finančnímu řediteli v úseku Finance, že „z prostého porovnání povinností, odpovědností, vztahů nadřízenosti a podřízenosti“ pracovního místa, jež zastával žalobce, a nově zřízeného pracovního místa Head of Group Controlling & Indirect Procurement a ze skutečnosti, že žalovaný dne 31. 1. 2020 oznámil „prostřednictvím vnitřního oznámení“, že vítá pana S. K. jako Head of Group Controlling & Indirect Procurement, kterému žalobce dne 3. 2. 2020 „předal svou funkci“, vyplývá, že práce žalobce byla i nadále pro žalovaného potřebná, že dne 13. 2. 2020 žalobce zjistil, že žalovaný „vydal“ na svých internetových stránkách inzerát, ve kterém hledal zaměstnance na pracovní místo Head Of Group Controlling & Indirect Procurement, a že dopisem ze dne 27. 3. 2020 žalobce namítl neplatnost výpovědi a sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání. Namítá, že žalovaný ve výpovědi „nijak“ nespecifikuje důvody organizační změny a není tak jasné, proč organizační změnu provedl, že jediným důvodem bylo přejmenování pozice Head of Controlling na Head of Group Controlling & Indirect Procurement, že žalovaný nadále práci žalobce v celém rozsahu potřebuje a objektivně tak nenastal „stav nadbytečnosti“ žalobce u žalovaného a že jediným cílem bylo touto „umělou“ organizační změnou dosáhnout „protiprávně“ nahrazení žalobce jiným zaměstnancem.

3. Žalovaný zejména uvedl, že dne 6. 1. 2020 přijal rozhodnutí o organizační změně ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, jejíž podstatou bylo zrušení více pozic (včetně pozice Head of Controlling zastávané žalobcem) v oddělení Finance z důvodu zvýšení efektivity a snížení nákladů žalovaného, že druh práce vykonávaný na nově zřízené pozici Head of Group Controlling & Indirect Procurement, která v sobě „spojuje odpovědnosti až tří dosavadních pozic“ (Head of Controlling, Head of Procurement a Senior Production Controller), které byly zrušeny a na žádnou z nich nebyl přijat nový zaměstnanec, je „zásadně širší“ než tomu bylo v případě pozice žalobce, neboť rozsah činností se rozšířil zejména o zcela nový okruh odpovědností v oblasti nákupu (Procurementu) a také přibyly nové odpovědnosti v oblasti kontrolingu, a že vzhledem k odlišnosti nové pozice Head of Group Controlling & Indirect Procurement od pozice žalobce je proto „zcela irelevantní“, že žalovaný obsadil tuto pozici panem S. K., neboť „s ohledem na odlišný druh práce a platnou právní úpravu“ neměl povinnost tuto pozici nabízet žalobci. Má za to, že zaměstnavatel nemá povinnost zaměstnanci předkládat rozhodnutí o organizační změně, kterým bylo zrušeno jeho pracovní místo, že neuvedení důvodů přijetí rozhodnutí o organizační změně ve výpovědi nemá za následek neplatnost výpovědi z pracovního poměru, že proběhla „reálná“ organizační změna spočívající mimo jiné ve „skutečném“ zrušení pozice žalobce, aniž by došlo k jejímu nahrazení stejnou (jen formálně přejmenovanou) pozicí, a že v příčinné souvislosti s touto organizační změnou se práce žalobce stala pro žalovaného nepotřebnou (nadbytečnou).

4. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 16 C 115/2020-321, opraveným usnesením ze dne 1. 6. 2022, č. j. 16 C 115/2020-357, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16 940 Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Smejkala a České republice „na účet zdejšího soudu“ 4 848 Kč. Na základě zjištění, že rozhodnutím ze dne 6. 1. 2020 o organizačních změnách, jehož „účelnost a správnost“ není soud oprávněn přezkoumávat, došlo u žalovaného „k ponížení stavu“ o šest zaměstnanců, mezi kterými byl i žalobce, a že tyto pozice nebyly znovu obsazeny, dospěl k závěru, že žalovaný rozhodnutím o organizační změně „platně“ rozhodl o zrušení pozice žalobce, kterou vykonával a která nebyla znovu ve stejném rozsahu obsazena, tedy nejedná se o pouhé přejmenování pozice, že uvedení důvodu ve výpovědi je dostatečně určité a nezaměnitelné, a že proto výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je platná.

5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 62 Co 62/2022-343, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 34 492 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Vepřeka a státu „na účet Obvodního soudu pro Prahu 10“ na náhradě nákladů řízení 4 848 Kč. Dovodil, že z hlediska věcné – faktické náplně práce žalobce, kterou pro žalovaného vykonával na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 29. 12. 2017, byla pro žalovaného i nadále jeho práce vedoucího oddělení kontrolingu (Head of Controlling) potřebná, neboť ji (byť jako část další pracovní náplně) převzala nově zřízená pracovní pozice vedoucího skupin kontrolingu a nákupu (Head of Group Controlling & Indirect Procurement), která obě pozice kumulovala, přičemž nově zřízenou pozici v průběhu výpovědní doby zastal představitel poradní externí společnosti S. K., jehož pracovní náplň obnášela výkon druhu práce, který zastával výhradně žalobce a dále pak vedoucí oddělení nákupu (Head of Procurement), a též pracovní náplň pozice vedoucího výrobního kontrolora (Senior Production Controller). Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzované věci rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně sledovalo sice od počátku reálné snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti a přijetí organizačního opatření nebylo předstíráno, nicméně „bylo na místě zvážit, zda náplň práce žalobce či vedoucího oddělení nákupu není pro žalovaného dále potřebná a primárně obsadit nově vzniklou pozici vedoucího obou oddělení jedním ze stávajících vedoucích zaměstnanců obou těchto sloučených oddělení, když v tomto směru by volba nadbytečného zaměstnance z takto vymezeného okruhu dosavadních zaměstnanců již byla na žalovaném“. Uzavřel, že žalobce se v důsledku organizačního opatření žalovaného spočívajícího ve zrušení pracovního místa vedoucího kontrolingu s účinností od 1. 4. 2020 nestal nadbytečným zaměstnancem, neboť nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) se nestal druh práce sjednaný pracovní smlouvou propuštěného žalobce a žalovaný měl nadále možnost plnit povinnost [§ 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce] přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy i ve svém novém (organizačním opatřením změněném) organizačním uspořádání; důvod pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce nebyl tedy naplněn a výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 1. 2020 je absolutně neplatná.

6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud buď „nesprávně právně posoudil“ dovolacím soudem neřešenou otázku, „zda dochází ke sloučení dvou pracovních pozic nebo přičlenění jedné pozice ke druhé“, nebo se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se „takzvané nabídkové povinnosti“ a dále se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se „oprávněnosti výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost v případě, kdy je na základě organizační změny práce spadající pod zrušenou pozici nově zastávána třetí osobou nebo společností odlišnou od zaměstnavatele a jeho zaměstnanců“. Dovolatel považuje „za zcela zásadní“, že nová pozice Head of Group Controlling and Procurement byla vytvořena sloučením pozic obdobné důležitosti (slučovala se v ní pracovní náplň „předchozích“ pozic – Head of Controlling, Head of Procurement a Senior Production Controller), nicméně odvolací soud „nijak nezkoumal“, zda došlo ke sloučení dvou pozic, které představuje „spojení“ doposud na roveň postavených nezávislých pozic při současném vytvoření pozice zcela nové, jejíž pracovní náplň je pro každého z dosavadních zaměstnanců \tvořena jen z poloviny známou prací (kterou doposud vykonával) a z poloviny prací zcela neznámou, nebo zda došlo k přičlenění jedné pozice k druhé, kdy dochází k „přidání“ méně významné pozice k pozici nadřízené; v případě zrušení dvou pozic a vytvoření pozice zcela nové „nemůže být po zaměstnavateli požadováno“, aby takovou pozici obsadil jedním z dosavadních zaměstnanců, když tento zaměstnanec byl přijat a má uzavřenou pracovní smlouvu na pozici významně (z poloviny) odlišnou, která organizační změnou zanikla. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud „zcela ignoroval“ skutečnost, že pracovní pozice Head of Group Controlling and Procurement a práce s ní související „byly převedeny na třetí osobu (a dodnes nejsou vykonávány zaměstnancem žalovaného)“, neboť výkon prací spadajících pod tuto pozici byl od ledna 2020 do června 2020 „převeden“ na externí poradenskou společnost W. C., za kterou jednal pan S. R. K., jako externí odborný poradce, který „měl pomoci s implementací nové organizační struktury a mimo jiné zastat i nově vytvořenou pozici a činnosti Head of Group Controlling and Procurement“, a v souvislosti s tím poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1437/2003, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1464/2018, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2928/2019) a na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 340/21, od kterých se odvolací soud odchýlil. Žalovaný dále vytkl odvolacímu soudu překvapivost jeho rozhodnutí, kterým bylo zasaženo do práva žalovaného na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

7. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, neboť „rozsudek není založen na řešení žádné otázky, která by již nebyla vyřešena rozhodovací praxí dovolacího soudu, nebo v jejímž řešení by se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jakkoli odchýlil, stejně tak nebyl rozsudek nijak překvapivý a nebylo nijak zasaženo do práva žalovaného na spravedlivý proces“; žalobce se „plně ztotožňuje s právním hodnocením věci, kterým je rozsudek odůvodněn a který je plně v souladu se zákonem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“.

8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 12. 2017 zaměstnán u žalovaného od 1. 1. 2018 v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou na pozici Head of Controlling (vedoucí kontrolingu) na úseku Finance, že žalovaný dne 6. 1. 2020 z důvodů zvýšení efektivity a snížení nákladů společnosti přijal rozhodnutí o zrušení několika pozic (Head of Controlling zastávané žalobcem, Head of Facility a Records Management, Head of Procurement, 2 pozic Procurement Category Manager, Procurement Manager Outsourced Services a Senior Production Controller) na úseku Finance s účinností od 1. 4. 2020, že na úseku Finance vznikla sloučením dvou vedoucích pozic – vedoucího kontrolingu (Head of Controlling) a vedoucího nákupu (Head of Procurement) – a pozice Senior Production Controller, které byly všechny zrušeny organizační změnou žalovaného ze dne 6. 1. 2020, nová pozice Head of Group Controlling and Indirect Procurement, kterou „dočasně do června 2020“ převzal S. R. K. na základě smlouvy o poskytování služeb uzavřené žalovaným se společností W. C. dne 24. 1. 2020, že od 1. 7. 2020 tuto pozici zastával K. C. a že dopisem ze dne 27. 1. 2020 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu zrušení místa Head of Controlling, které žalobce zastával. Výpovědi pro nadbytečnost byly dány i zaměstnancům na zrušených pozicích Head of Procurement a Senior Production Controller.

12. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, a v této souvislosti, zda byly tyto podmínky splněny v případě výpovědi dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 27. 1. 2020. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 1. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“).

15. Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

16. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001).

17. Bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017). Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněné pod č. 42/1982 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, uveřejněný pod č. 50/2015 Sb. rozh. obč.). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 1967, sp. zn. 7 Co 612/66, uveřejněný pod č. 90/1967 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97).

18. V projednávané věci žalovaný dne 6. 1. 2020 rozhodl o organizační změně spočívající ve zrušení (mimo jiné) pracovní pozice Head of Controlling (vedoucí kontrolingu) na úseku Finance zastávané žalobcem s účinností od 1. 4. 2020, a to z důvodů zvýšení efektivity a snížení nákladů společnosti. Protože činnosti odpovídající této pozici měly být u žalovaného nadále vykonávány v rámci nově zřízené pozice Head of Group Controlling and Indirect Procurement, do které byly dále převedeny činnosti z pracovních pozic Head of Procurement (vedoucí nákupu) a Senior Production Controller, které byly rovněž v rámci uvedené organizační změny zrušeny, a protože novou pozici Head of Group Controlling and Indirect Procurement převzal na základě smlouvy o poskytování služeb uzavřené žalovaným se společností W. C. dne 24. 1. 2020 S. R. K., stal se žalobce vzhledem k rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2020 o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nadbytečným ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odvolacím soudem akcentovaná skutečnost, že náplň práce žalobce na pozici Head of Controlling (stejně jako náplň práce zaměstnanců na pozicích Head of Procurement a Senior Production Controller) byla pro žalovaného i nadále potřebná, neboť podstatou organizační změny přijaté žalovaným bylo to, že činnost vykonávanou třemi zaměstnanci na pozicích Head of Controlling, Head of Procurement a Senior Production Controller bude nadále vykonávat jen jedna osoba, tedy snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce.

19. Uvádí-li odvolací soud, že „bylo na místě … primárně obsadit nově vzniklou pozici … jedním ze stávajících vedoucích zaměstnanců … sloučených oddělení“, pak především přehlíží, že zaměstnavatel může rozhodnout, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný pod č. 11/2004 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3065/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 841/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3207/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4321/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, uveřejněný pod č. 88/2020 Sb. rozh. obč.), a že proto žalovaný byl oprávněn zajistit výkon činnosti na nově zřízené pozici Head of Group Controlling and Indirect Procurement na základě smlouvy o poskytování služeb uzavřené se společností W. C. Kromě toho odvolací soud nevzal náležitě v úvahu, že povinnost nabídnout zaměstnanci před podáním výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 zák. práce jinou pro něho vhodnou práci, kterou má k dispozici, není předpokladem pro podání výpovědi z pracovního poměru ani podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, ani z jiného zákonem stanoveného důvodu. Právní úprava pracovněprávních vztahů účinná ode dne 1. 1. 2007 institut tzv. nabídkové povinnosti (srov. § 46 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) – jak vyplývá ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů – nepřevzala. Znamená to, že zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 zák. práce, i když má možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a i kdyby mu mohl nadále přidělovat jinou práci, která by odpovídala sjednanému druhu práce a která by pro něho byla vhodná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněný pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2385/2013).

20. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že důvod pro rozvázání pracovního poměru se žalobcem výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce nebyl naplněn a že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 1. 2020 je neplatná, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není správný.

21. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky (aniž by se zabýval námitkou dovolatele týkající se překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a porušení práva žalovaného na spravedlivý proces, neboť výsledek posouzení této námitky by na rozhodnutí dovolacího soudu nemohl nic změnit) rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení), který žalobu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 1. 2020 důvodně zamítl [§ 243d odst. 1 písm. b), § 219 o. s. ř.].

22. O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný měl v obou těchto řízeních plný úspěch, a žalobce je proto povinen nahradit mu náklady potřebné k bránění práva.

23. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10 000 Kč pro odvolací řízení a 5 000 Kč pro dovolací řízení. Kromě těchto paušálních sazeb odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající ve dvou paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč v odvolacím řízení a v jedné této paušální částce v dovolacím řízení (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a v dovolacím řízení též náklady spočívající vzaplaceném soudním poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát JUDr. Ladislav Smejkal, je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 226 Kč za odvolací řízení a 1 113 Kč za dovolací řízení (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

24. Žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 12 826 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 20 413 Kč k rukám advokáta, který žalovaného v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 3. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3524/2022

www.nsoud.cz