21 Cdo 3523/2022-211

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, proti žalované Č. r. – P. a. Č. r. v P., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala č. 2498/17, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 12/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2022 č. j. 23 Co 117/2022-179, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Mlezivy, LL.M., advokáta se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala č. 2498/17.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022 č. j. 23 Co 117/2022-179 není podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K otázce, jaké jednání zaměstnance lze považovat za nepřípustnou (neoprávněnou) kritiku, zakládající porušení povinnosti zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce, se dovolací soud již v minulosti vyjádřil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2017 sp. zn. 21 Cdo 1043/2016, na který odkazuje i odvolací soud v projednávané věci.

Dovolací soud zde poukázal na východiska, která byla již dříve vyslovena v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2009 sp. zn. 30 Cdo 2691/2007 a ze dne 31.5.2012 sp. zn. 30 Cdo 3567/2010 nebo rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23.2.2012 sp. zn. 30 Cdo 2455/2010 a ze dne 26.6.2014 sp. zn. 30 Cdo 1323/2012, jež lze podle jeho názoru nepochybně vztáhnout i na oblast pracovněprávních vztahů a nyní – v jejich rámci – též na situaci, kdy subjektem kritiky je nadřízený zaměstnanec, případně zaměstnanec jednající jménem zaměstnavatele, který je právnickou osobou. Dovolací soud zde mj. akcentoval, že má-li jít o kritiku přípustnou (oprávněnou), musí být věcná a konkrétní (tj. musí vycházet z pravdivých a podložených skutkových tvrzení) a současně musí být přiměřená co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle (tedy – řečeno jinak – nesmí být vzhledem k cílům kritiky přemrštěná, přehnaná). Z uvedeného je zřejmé, že předpokladem přípustné (oprávněné) kritiky je nejen její věcnost a konkrétnost, ale též její přiměřenost. Namítá-li proto žalobce v dovolání, že „o děkanovi žalované panu L. H. nikdy nevyřkl nic nepravdivého“, potom přehlíží, že – jak správně v této souvislosti akcentoval odvolací soud – „vzhledem ke zvolené formě vyjadřování“ se jednalo především o kritiku nepřiměřenou, kdy z „hrubého a urážlivého“ obsahu e-mailů ze dne 7.12.2020, 9.12.2020 a 3.1.2021, které žalobce rozeslal „desítkám“ zaměstnancům žalované, „čiší neúcta žalobce k nařízenému, je zřejmé znevažování osoby děkana a jeho kroků ve funkci děkana, neboť nekoná podle představ žalobce, i odmítání podřízenosti se této osobě“, a kdy „užité výrazy a stylizace emailů jsou způsobilé snížit vážnost funkce a osoby děkana Fakulty XY L. H.“.

Namítá-li dále žalobce, že „tyto e-maily nebyly projevem plnění pracovních povinností, neboť žalobce neměl v pracovní náplni psát rozbor toho, jaké vlastnosti a schopnosti má děkan žalované“, a že uvedené „e-maily psal žalobce jako svou soukromou komunikaci“, potom ve svých úvahách nedostatečně akcentuje nejen veřejný rozměr svého závadného jednání, ale především samotnou povahu povinnosti zaměstnance uvedené v ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce, k níž se dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil (srov. např. ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006) v tom smyslu, že tato povinnost patří k základním povinnostem zaměstnanců a představuje ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o zcela legitimní požadavek na dodržení jisté (přiměřené) kvality vzájemného (pracovněprávního) vztahu. Obsah takové povinnosti proto nelze zúžit pouze na vlastní plnění pracovních úkolů, nýbrž touto povinností je uloženo zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem (třeba i mimo pracovní dobu) nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou či nemajetkovou (morální).

Konečně nelze ve prospěch opačného názoru úspěšně argumentovat ani tím, že „jednání žalobce nepoškodilo dobrou pověst ani dobré jméno žalované, ale mohlo se dotýkat toliko pana L. H. jako fyzické osoby“. Zde žalobce zcela ponechává stranou svých úvah, že – jak rovněž správně vyhodnotil odvolací soud – „v konečném důsledku je obsah e-mailů způsobilý vyvolat problémy na pracovišti a podkopat autoritu děkana, což je jev zjevně nežádoucí“. Jednání žalobce, které takový „jev“ vyvolalo, je tudíž třeba posoudit nejen jako nesouladné (v rozporu) s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce, ale také jako porušující zásadu spolupráce s ostatními zaměstnanci ve smyslu ustanovení § 301 písm. a) zák. práce. Má-li totiž zaměstnavatel řádně plnit úkoly, které jsou předmětem jeho činnosti, je nezbytné, aby každý ze zaměstnanců řádně plnil ty úkoly, které jsou v systému zaměstnavatele na něj kladeny, a aby přitom náležitě respektoval jak konkrétní pokyny nadřízených zaměstnanců, tak i jejich postavení jakožto osob nadřízených, tedy jejich autoritu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2003 sp. zn. 21 Cdo 2009/2002). Za tohoto stavu tedy nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že jednání vytčená žalobci (pod body 3, 4 a 7) ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 11.1.2021 představují porušení pracovních povinností ze strany žalobce.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. nemůže založit ani výtka žalobce, že ho soudy nedostatečně poučily ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a zajistit, aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla – tak jako v posuzované věci – zamítnuta nikoli proto, že by účastník neunesl důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl důvod pro postup soudu podle ustanovení § 118a o.s.ř. Postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníkem uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2006 sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 1. 2023

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3523/2022

www.nsoud.cz