21 Cdo 342/2019-200

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce PERSO International s. r. o. se sídlem v Černošicích, Peroutkova č. 1860, IČO 26721147, zastoupeného Mgr. Liborem Vincencem, advokátem se sídlem v Praze, Husinecká č. 808/5, proti žalovanému M. S., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova č. 614, o 50 292,50 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2018 č. j. 23 Co 201/2018-182, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. února 2018 č. j. 6 C 587/2014-144 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ dne 17. 12. 2014 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 50 292,50 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne
5. 5. 2010 uzavřel s žalovaným smlouvu o spolupráci v oblasti vybavení interiérů nábytkem, svítidly, podlahovými krytinami a dalšími interiérovými doplňky, že v čl. 3.18 této smlouvy se žalovaný zavázal platit žalobci měsíční poplatek ve výši 5 % z celkových tržeb bez DPH, minimálně však 3 950 Kč bez DPH (vždy nejpozději do 20. dne měsíce následujícího), přičemž tento poplatek „podléhal úpravě v závislosti na inflační doložce obsažené v čl. 6.2 smlouvy“ (pro rok 2011 činil poplatek 4 811 Kč včetně DPH), a že se žalovaný v čl. 6.1 smlouvy o spolupráci zavázal „pro případ prodlení s plněním povinnosti dle čl. 3.18“ zaplatit žalobci smluvní pokutu „ve výši 0,08 % z dlužné částky za každý den prodlení“. Uvedl, že se domáhá zaplacení „minimálních měsíčních poplatků za období listopad 2010
až březen 2011“ ve výši 23 913 Kč a smluvní pokuty „z titulu prodlení za neuhrazené minimální měsíční poplatky za období listopad 2010 až březen 2011“ ve výši 0,08 % denně z dlužné částky za každý den prodlení (do 30. 11. 2014), tedy celkem 26 379,50 Kč.

Žalovaný zejména namítal, že nemohlo dojít ke vzniku nároku žalobce uplatněného žalobou, neboť ze strany žalobce nedošlo k poskytnutí „plnění ze smlouvy“, že žalobce jednal „v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku“, když „inzeroval a sliboval“ skutečnosti, o nichž musel vědět, že „nejsou pravdivé“, že by mělo dojít k moderaci výše smluvní pokuty, že ode dne 10. 1. 2011 měl žalovaný „přerušenou podnikatelskou činnost“, a proto se stalo plnění ze smlouvy o spolupráci pro žalovaného „plněním nemožným“, že dne 15. 2. 2011 nastoupil u žalobce na pracovní pozici „manažera nákupu“, přičemž mu byla přidělována práce, kterou „fakticky vykonával“, byly mu přiděleny pracovní prostředky (notebook) a kancelář, a že mzda na tuto pozici „byla dohodnuta ve výši 50 000 Kč“ měsíčně. Dále žalovaný uvedl, že dne 31. 3. 2011 ukončil „činnost manažera nákupu“ pro nevyplacení dohodnuté mzdy a nepředložení pracovní smlouvy (ani po písemné „urgenci“) a že mu vznikl nárok na odměnu za práci v době od 15. 2. do 31. 3. 2011 ve výši 50 400 Kč, kterou započetl vůči pohledávce žalobce uplatněné žalobou.

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 16. 2. 2016 č. j. 6 C 587/2014-78 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 50 292,50 Kč a na náhradě nákladů řízení 44 139 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Zemana. Dovodil, že mezi žalobcem a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o spolupráci, na základě níž žalobce poskytl žalovanému „know-how“, a že jednání žalobce, který postupoval v souladu s ní, nebylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Dospěl k závěru, že žalovaný neplnil podmínky uvedené ve smlouvě a nehradil žalobci dohodnutý poplatek, že žalobci přísluší i nárok na úhradu smluvní pokuty a že žalovaný neprokázal „existenci pracovního poměru“.

K odvolání žalobce a žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2016 č. j. 31 Co 120/2016-99 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že ačkoli se ve svém rozhodnutí „musel zabývat“ spornou existencí pracovního poměru mezi žalobcem a žalovaným, případně „existencí a výší pohledávky na zaplacení mzdy“, rozhodoval ve věci samosoudce, přestože pracovněprávní spor před okresním soudem může projednat a rozhodnout pouze senát.

Okresní soud Praha-západ následně rozsudkem ze dne 1. 2. 2018 č. j. 6 C 587/2014-144 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 50 292,50 Kč a na náhradě nákladů řízení 73 275,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Zemana. Soud prvního stupně vzal
za prokázané, že 5. 5. 2010 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o spolupráci, v níž se žalobce mimo jiné zavázal žalovanému poskytovat znalosti a zkušenosti a žalovaný se zavázal žalobci „platit měsíční poplatek v minimální výši 3 950 Kč bez DPH, k němuž byla „sjednána inflační doložka“, a že pro případ prodlení žalovaného s plněním dlužné částky byla sjednána smluvní pokuta ve výši „0,08 % denně“. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaný nebyl při výkonu činnosti na základě smlouvy o spolupráci (jako tzv. regionální ředitel) „podnikatelsky úspěšný“, proto měl zájem u žalobce zastávat pozici manažera nákupu a za tímto účelem se žalobce s žalovaným dohodli, že žalovaný „nad rámec práce regionálního partnera“ připraví „koncepci nákupu“ žalobce, a byly mu proto žalobcem „vypůjčeny pomůcky (notebook, myš)“ a „zajištěn přístup do tzv. vzorového domu“; koncepci žalovaný vypracovával od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011, aniž by došlo k uzavření písemné pracovní smlouvy. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný „pracoval na pobočce, jednal s dodavateli, úkoly mu zadával jednatel žalobce, konzultoval s ním veškerou činnost“ a v únoru a březnu 2011 rovněž „komentoval návrhy smluv, termíny schůzek a sortiment“ žalobce, že žalobce a žalovaný společně „řešili konkrétní obchody (zakázky) i obecné otázky obchodní strategie (např. podobu smluvní dokumentace)“ a že dne 22. 2. 2011 žalovaný mimo jiné požadoval po jednateli žalobce „uzavření písemné smlouvy s udáním odměny“. Jednatel žalobce nebyl se zpracovanou koncepcí nákupu spokojen, a proto si nepřál „započít s žalovaným jako manažerem nákupu spolupráci“, přičemž žalovaný si nepřál nadále spolupracovat s žalobcem jako regionální ředitel, v důsledku čehož se účastníci dne 31. 3. 2011 dohodli na ukončení smlouvy o spolupráci. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva o spolupráci mezi žalobcem a žalovaným byla podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku uzavřena platně, že uplatněný nárok žalobce není v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku, a že sjednaná smluvní pokuta není, s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, nepřiměřená. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobce o vzniku pracovního poměru mezi ním a žalovaným „nikdy neuvažoval“, že nedošlo k uzavření „jakékoli dohody“ a že činnost vykonávaná žalovaným v období od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011 nesplňovala znaky závislé práce, neboť žalovaný neprokázal, že by koncepci nákupu zpracovával podle pokynů žalobce, a ani netvrdil, že by činnost vykonával jménem žalobce; uzavření pracovní smlouvy nenasvědčuje ani to, že pomůcky (notebook, myš a klíče) byly žalovanému „vypůjčeny“. Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož mezi účastníky nedošlo k uzavření pracovní smlouvy, nevznikl žalovanému nárok na odměnu za práci, a žalovaný tedy „nedisponoval pohledávkou, jež by byla způsobilá k započtení“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2018 č. j. 23 Co 201/2018-182 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 750 Kč k rukám advokáta Mgr. Libora Vincence. Shledal, že „výkon práva žalobce“ není v rozporu s dobrými mravy
či se zásadami poctivého obchodního styku, že žalovaný od listopadu 2010 do 31. 3. 2011 neplnil svou povinnost k úhradě minimálního měsíčního poplatku podle smlouvy o spolupráci a že dohodnutá výše smluvní pokuty je „z pohledu dobrých mravů akceptovatelná a přiměřená“, a neshledal důvod ani pro její případnou moderaci soudem. K námitce žalovaného, že proti pohledávce žalobce započetl svůj nárok na „náhradu mzdy“ z pracovního poměru, trvajícího od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011, odvolací soud uvedl, že „obchodní činnost“ žalobce nebyla založena na „zaměstnaneckých vztazích“ a že ze strany žalobce nebyl prokázán úmysl uzavřít s žalovaným pracovní poměr. O takovém „projevu“ nesvědčí podle odvolacího soudu ani skutečnost, že žalovanému bylo poskytnuto pracovní místo ve vzorovém domě žalobce, neboť toto bylo poskytnuto rovněž další osobě vykonávající činnost pro žalobce jako „osoba samostatně výdělečně činná“, ani skutečnost, že mu byly žalobcem poskytnuty „pomůcky“ (notebook a myš), protože tyto mu byly předány na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené „mezi dvěma podnikatelskými subjekty“ za stavu, kdy mezi účastníky „doposud trvala“ smlouva o spolupráci ze dne 5. 5. 2010. Odvolací soud uzavřel, že z těchto důvodů činnost žalovaného konaná pro žalobce nenaplňovala charakter závislé práce vykonávané ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, a že proto žalovanému nemohl vzniknout nárok na odměnu za práci, a tedy ani pohledávka způsobilá k započtení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil, zda pro žalobce vykonával pracovní činnost, namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí „nezohledňuje desítky jednání s dodavateli na pobočce žalobce“, a zpochybňuje rovněž závěry soudů o tom, že žalobce nepřiděloval žalovanému práci. Má za to, že soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která poukazuje, neboť „nelze dobře vysvětlit, proč by osoba vykonávala pro zaměstnavatele (třetí osobu) po dobu dvou měsíců činnost (nelze hodnotit výsledek) v jeho provozovně, s jeho prostředky a bez jakéhokoliv nároku na odměnu“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k „novému projednání a rozhodnutí“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že na základě smlouvy o spolupráci uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 5. 5. 2010 byl žalovaný oprávněn realizovat zakázky z oblasti vybavení interiérů jako tzv. regionální ředitel, že žalobce se v této smlouvě zavázal žalovanému poskytovat znalosti a zkušenosti a žalovaný se zavázal za toto platit měsíční poplatek, k němuž byla sjednána inflační doložka, a tato povinnost byla utvrzena smluvní pokutou, že žalovaný nebyl jako regionální ředitel „podnikatelsky úspěšný“, a že proto měl zájem u žalobce vykonávat činnost manažera nákupu. Za tímto účelem zpracovával pro žalobce (nad rámec činnosti regionálního ředitele) „koncepci nákupu“. V souvislosti se zpracováním koncepce (od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011) byly žalovanému poskytnuty notebook, myš a pracovní místo v tzv. vzorovém domě, přičemž v tomto období žalovaný pro žalobce pracoval na „pobočce“, jednal s dodavateli, úkoly mu zadával jednatel žalobce, s nímž žalovaný konzultoval veškerou činnost, a žalovaný rovněž komentoval návrhy smluv, termíny schůzek a sortiment žalobce. Dále bylo zjištěno, že jednatel žalobce nebyl s vypracovanou koncepcí nákupu spokojen a nepřál si s žalovaným započít spolupráci jako manažerem nákupu a že žalovaný si zároveň nepřál vykonávat činnost regionálního ředitele; dne 31. 3. 2011 se proto účastníci dohodli na ukončení smlouvy o spolupráci.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda činnost konaná žalovaným pro žalobce naplňovala znaky výkonu závislé práce. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, kdy došlo
(podle žalovaného mělo dojít) ke vzniku pracovněprávního vztahu – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb.,
č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb. a č. 427/2010 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 3. 2011 (dále jen „zák. práce“).

Pracovněprávní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci
a zaměstnavateli upravuje zákoník práce [srov. § 1 písm. a) zák. práce]. Za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,
se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost (§ 2 odst. 4 zák. práce). Závislá práce může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce, není-li upravena zvláštními předpisy; základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr
(srov. § 3 zák. práce).

Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou, která musí obsahovat druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu práce,
ve kterých má být sjednaný druh práce vykonáván, a den nástupu do práce (srov. § 34 odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně (§ 34 odst. 3
zák. práce).

Právní úkon, který nebyl učiněn v zákonem předepsané (písemné) formě, je neplatný, jen jestliže to výslovně stanoví zákoník práce (srov. § 21 odst. 1 větu první zák. práce);
protože ustanovení § 34 odst. 3 zák. práce nestanoví, že by pro nedostatek písemné formy byla pracovní smlouva neplatným právním úkonem, je tento právní úkon platný, i když byla pracovní smlouva uzavřena ústně nebo jen konkludentně.

Dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr jsou dohoda o provedení práce
a dohoda o pracovní činnosti. V dohodě o provedení práce musí být sjednána (jako její podstatná náležitost) práce, která má být zaměstnancem vykonána. Obsahovými náležitostmi dohody o pracovní činnosti jsou sjednaná práce, sjednaný rozsah pracovní doby a doba, na kterou se dohoda uzavírá (srov. § 76 odst. 4 zák. práce). Dohodu o provedení práce
nebo dohodu o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen uzavřít písemně, jinak je neplatná (srov. § 77 odst. 1 část věty před středníkem zák. práce).

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu vznikají pracovní smlouva, dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti na základě projevů vůle učiněných způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti určitého obsahu. Nedošlo-li k platnému sjednání dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nejde-li o výslovné projevy vůle, je třeba vždy zkoumat, zda mezi účastníky nebyl navázán pracovní poměr; za sjednaný lze pokládat ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat, za sjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v němž začal pracovat, a za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy takovou práci začal skutečně vykonávat. Pro zjištění, jaký právní vztah se mezi účastníky vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – posouzení obsahu projevů vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně (výslovně nebo jen konkludentně) projeveno (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975 sp. zn. 5 Cz 6/75, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3042/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 905/2014 či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 992/2017).

Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je – jak vyplývá z ustanovení § 2 odst. 4 zák. práce – skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel, který je vůči zaměstnanci v dominantním postavení, je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat [srov. též § 38 odst. 1 písm. b) a § 301 písm. a) zák. práce]. Dalším odlišujícím znakem od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů je skutečnost, že pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec je především povinen vykonávat práci osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat; plnit povinnosti ze smlouvy nemůže za zaměstnance třetí subjekt [srov. též § 38 odst. 1 písm. b) a § 77 odst. 2 zák. práce]. Pracovní vztah rovněž zakládá závazek loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli [srov. též § 301 písm. d) zák. práce a v něm stanovenou povinnost zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele]. Zaměstnavatel má naproti tomu zejména povinnost chránit zdraví zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Závislá práce je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době nebo jinak dohodnuté nebo stanovené době na pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Mezi pomocné znaky závislé práce patří také skutečnost, že zaměstnanec podléhá kontrole zaměstnavatele, k výkonu práce používá prostředky poskytnuté zaměstnavatelem, neodpovídá za výsledek práce a je trvale vázán k jednomu zaměstnavateli (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 992/2017).

V projednávané věci – jak bylo soudy zjištěno – žalovaný zpracovával na pobočce žalobce v období od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011 na základě pokynu žalobce koncepci nákupu
a rovněž jednal s dodavateli, komentoval návrhy smluv, termíny schůzek a sortiment žalobce. Tato činnost, kterou žalovaný vykonával nad rámec činnosti regionálního ředitele konané na základě smlouvy o spolupráci uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 5. 5. 2010, vykazuje znaky závislé činnosti vyplývající z ustanovení § 2 odst. 4 zák. práce, neboť šlo o činnost vykonávanou žalovaným osobně, ve vztahu nadřízenosti žalobce, jehož jednatel zadával žalovanému úkoly, a podřízenosti žalovaného, jménem žalobce (pro jeho potřeby), v prostorách žalobce, na jeho náklady (žalovanému byly poskytnuty pracovní pomůcky) a na jeho odpovědnost.

Argumentuje-li odvolací soud ve prospěch svého závěru, že činnost žalovaného konaná pro žalobce nenaplňovala charakter závislé práce, tím, že pracovní místo ve vzorovém domě žalobce bylo poskytnuto rovněž další osobě vykonávající činnost pro žalobce jako „osoba samostatně výdělečně činná“ a že „pomůcky“ (notebook a myš) byly žalovaným žalobci poskytnuty na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené „mezi dvěma podnikatelskými subjekty“ za stavu, kdy mezi účastníky „doposud trvala“ smlouva o spolupráci ze dne 5. 5. 2010, pak jednak přehlíží, že okolnost, že jiná osoba vykonávající činnost pro žalobce jako „osoba samostatně výdělečně činná“ tuto činnost vykonávala rovněž v prostorách žalobce, nevylučuje výkon závislé práce žalovaným pro žalobce (tato okolnost by naopak spíše mohla vést k úvahám, zda v případě uvedené osoby rovněž nešlo o výkon závislé práce zastřený občanskoprávní či obchodněprávní smlouvou), jednak náležitě nerozlišuje, co bylo předmětem smlouvy o spolupráci uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 5. 5. 2010 a předmětem činnosti vykonávané žalovaným v období od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011 v souvislosti se zpracováváním koncepce nákupu, která zjevně nesouvisela s činností tzv. regionálního ředitele vykonávanou žalovaným na základě uvedené smlouvy o spolupráci.

Posouzení právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, jehož předmětem byla činnost žalovaného pro žalobce v souvislosti se zpracováváním koncepce nákupu žalovaným v období od 15. 2. 2011 do 31. 3. 2011, jako vztahu pracovněprávního nebrání nedostatek úmyslu žalobce uzavřít s žalovaným pracovní poměr, akcentovaný odvolacím soudem, neboť – jak vyplývá z výše uvedeného – pro zjištění, jaký právní vztah se mezi žalobcem a žalovaným vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení –zjištění, co bylo skutečně projeveno. Pracovněprávnímu vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemohl být na překážku ani nedostatek písemné formy dohody o jeho založení, neboť pracovní smlouva může být – jak rovněž plyne z výše uvedeného – uzavřena též ústně nebo jen konkludentně.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že činnost žalovaného konaná pro žalobce nenaplňovala charakter závislé práce a že proto žalovanému nemohl vzniknout nárok na odměnu za práci, a tedy ani pohledávka způsobilá k započtení proti pohledávce uplatněné žalobcem v projednávané věci, není správný; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha-západ) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 5. 2019

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu