21 Cdo 3327/2022-403

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně LR Airlines, s. r. o., se sídlem v Mošnově, letiště Mošnov, IČO 25367781, zastoupené JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem v Karviné, Stavbařů č. 2202/34, proti žalovanému T. B., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Matějem Brožem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, o 15 758,90 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 200/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2022, č. j. 16 Co 277/2021-348, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2022, č. j. 16 Co 277/2021-348, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud v rozsudku (vydaném přímo v této věci) ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3382/2020, který byl vybrán k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu a publikován pod č. 73/2022 Sb. rozh. obč., vyslovil právní názor, že účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu ustanovení § 1745 o. z. může být dohodou stran pracovněprávního vztahu určena k jinému okamžiku než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli smlouvy, že takovým jiným okamžikem může být i okamžik podpisu písemného návrhu smlouvy stranou, které je návrh určen, že to platí i v případě návrhu smlouvy, pro kterou zákoník práce vyžaduje písemnou formu, a že k odlišnému ujednání stran o určení okamžiku účinnosti přijetí návrhu na uzavření smlouvy může dojít nejen před předložením nabídky navrhovatelem straně, které je návrh určen, ale že návrh takového ujednání může být obsažen i v samotné nabídce.

Dovolací soud dále v uvedeném rozsudku uvedl, že v projednávané věci žalobkyně připravila text „dohody o zvýšení kvalifikace“, který obsahoval i ujednání, že „platnost a účinnost této smlouvy nastává ke dni podpisu smlouvy oběma stranami“, a který předložila (bez svého podpisu) žalovanému, a že jestliže žalovaný tento text bez dalšího podepsal a doručil žalobkyni (jakožto jím podepsaný návrh smlouvy), která jej následně také podepsala, pak – za předpokladu, že žalobkyně připojila svůj podpis k návrhu „dohody o zvýšení kvalifikace“ v době přiměřené povaze této dohody – by nebylo možné než uzavřít, že se žalovaný a žalobkyně dohodli na tom, že návrh na uzavření kvalifikační dohody (podepsaný jednou smluvní stranou, v projednávané věci žalovaným jako zaměstnancem) je účinně přijat druhou smluvní stranou (v projednávané věci žalobkyní jako zaměstnavatelem) k okamžiku, kdy oblát (žalobkyně) návrh dohody podepíše, aniž by bylo nezbytné, aby akceptaci (vyjádření souhlasu s návrhem) doručil navrhovateli (žalovanému).

Podepsal-li proto žalovaný žalobkyní připravený (jí nepodepsaný) text „dohody o zvýšení kvalifikace“, který obsahoval i ujednání, že „platnost a účinnost této smlouvy nastává ke dni podpisu smlouvy oběma stranami“, a doručil-li tento text žalobkyni, která jej podle zjištění odvolacího soudu podepsala téhož dne, bylo na místě uzavřít, že se žalovaný a žalobkyně dohodli na tom, že návrh na uzavření kvalifikační dohody podepsaný žalovaným je účinně přijat žalobkyní k okamžiku, kdy žalobkyně návrh dohody podepíše, a závěr odvolacího soudu v napadeném rozsudku, že „mezi účastníky byla dne 2. 12. 2016 uzavřena v písemné formě platná dohoda o zvýšení kvalifikace“, je tak zcela v souladu se závazným právním názorem vysloveným ve výše uvedeném rozsudku dovolacího soudu (srov. § 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

Poukazuje-li v této souvislosti dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3278/2019, od něhož se měl odvolací soud podle jeho názoru odchýlit, pak přehlíží, že tento rozsudek (v němž byl aplikován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013) je založen na jiných skutkových okolnostech, než které byly zjištěny v projednávané věci, a že proto jeho závěry na tuto věc nelze vztáhnout.

K námitce žalovaného, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že uplatnění nároku žalobkyně na úhradu poměrné části nákladů na zvýšení kvalifikace žalovaného je v rozporu s dobrými mravy a § 6 odst. 2 o. z., neboť žalobkyně v průběhu trvání závazku z kvalifikační dohody porušovala své povinnosti vyplývající z obecně závazných právních předpisů (dávala žalovanému protiprávní pokyny a ohrožovala životy a zdraví leteckých posádek a pasažérů zanedbáváním údržbu letounů) a tímto jejím jednáním byl žalovaný „prakticky donucen“ k výpovědi z pracovního poměru, je třeba především uvést, že zaměstnanci jsou povinni – jak vyplývá z ustanovení § 301 písm. a) zákoníku práce – plnit (jen) pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy, a jsou tedy oprávněni odmítnout splnit pokyny, které těmto předpisům odporují, a že zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob, aniž by takové odmítnutí bylo možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance (srov. § 106 odst. 2 zákoníku práce). Dovolací soud neshledal – shodně s (implicitně vyjádřenými) závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu – takové mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se jevilo na místě v podstatě popřít dopady zákonné úpravy (a narušit tak důvěru v právní normy, a tedy i právní jistotu dotčených osob) a dovodit, že právo žalobkyně na úhradu poměrné části nákladů na zvýšení kvalifikace žalovaného vyplývající z kvalifikační dohody uzavřené podle ustanovení § 234 zákoníku práce bylo uplatněno v rozporu s dobrými mravy.

V části, v níž dovolatel namítá, že „žalobkyně nedostatečně prokazuje skutečné vynaložení nákladů spojených se zvýšením kvalifikace“ žalovaného a že „z dokazování není zřejmé, že by byla jakákoliv částka zaplacena subjektu, který následně vydal certifikát o absolvování výcviku nebo subjektu, který výcvik zajišťoval“, je podstatou námitek dovolatele (uplatněných formou kladené „právní otázky“) jeho nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů, že žalobkyně na zvýšení kvalifikace žalovaného absolvováním typového výcviku na letoun Beechcraft Premier 1 v době od 5. 12. 2016 do 20. 12. 2016 pořádaného společností Flight Safety International, Wilmington, Deleware, USA, vynaložila náklady ve výši „odpovídající minimálně částce 24 000 USD“, a se způsobem, jakým soudy k tomuto skutkovému zjištění dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k němu dospěly).

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).

Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. v projednávané věci nezakládá ani dovolatelem předestřená právní otázka, zda „je odvolací soud vázán svým dřívějším právním názorem vyjádřeným v předchozím rozhodnutí ve věci“ (zda se může od něj odchýlit v tom směru, že již nepožaduje po účastníkovi prokázat skutečnosti, které v dřívějším rozhodnutí označil za „chybějící/neprokázané“), neboť Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že odvolací soud takovým právním názorem vázán není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod č. 80/2008 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 221/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 906/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4 2018, sen. zn. 29 NSČR 75/2016, uveřejněné pod č. 57/2019 Sb. rozh. obč.), a dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby tato právní otázka byla posouzena jinak. Dovolatel navíc přehlíží, že po vydání usnesení ze dne 16. 5. 2019, č. j. 16 Co 62/2019-134, kterým odvolací soud zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení, bylo ve věci doplněno dokazování provedením dalších důkazů, a skutkový stav věci, k němuž se vztahoval právní názor odvolacího soudu o neúplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně k nákladům žalobkyně spojeným se zvýšením kvalifikace žalovaného, tedy doznal změn. Má-li žalovaný za to, že ani po tomto doplnění dokazování nelze považovat uvedené náklady žalobkyně za prokázané, pak jen zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudy, které – jak bylo uvedeno výše – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Na vyřešení otázky procesního práva (podle dovolatele dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešené), zda „může dovolací soud rozhodovat o právní otázce, která není v dovolání účastníka řízení uvedena, a jejíž formulace je v rozporu se skutkovými tvrzeními dovolatele v dosavadním průběhu řízení“, kterou se dovolatel snaží zpochybnit předchozí rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v této věci, napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí, a tato otázka proto přípustnost dovolání proti němu podle § 237 o. s. ř. rovněž založit nemůže. Totéž platí o dovolatelem namítané „překvapivosti“ předchozího rozsudku dovolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 4. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3327/2022

www.nsoud.cz