21 Cdo 2887/2018-152

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně K. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická č. 306/9, proti žalované Č. r. - O. s. P., se sídlem XY, IČO XY, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o 26.163,17 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 389/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2018, č. j. 23 Co 416/2017 - 131, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 30.564 Kč s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedla. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 19. 5. 2010 byla jmenována soudkyní, dnem 26. 5. 2010 byla přidělena k výkonu soudcovské funkce u O. s. P. a téhož dne byla jmenována předsedkyní senátu. V období, kdy žalobkyně čerpala řádnou dovolenou (od prosince 2010 do února 2013), mateřskou dovolenou (ode dne 18. 2. 2012 do dne 31. 8. 2012) a rodičovskou dovolenou (ode dne 1. 10. 2012 do dne 30. 10. 2012), jí žalovaná krátila, případně nevyplatila vůbec víceúčelovou paušální náhradu podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a l) zákona č. 236/1995 Sb. Nevyplacená částka je částkou, které se žalobkyně domáhá.
O. s. P. – poté, co podáním doručeným soudu dne 9. 4. 2015 žalobkyně rozšířila žalobu o zaplacení částky 1.400 Kč s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedla („v období ode dne 1. 3. 2012 do dne 30. 9. 2012 náhrada výdajů činila částku nikoliv 3.200 Kč, ale částku 3.400 Kč“), a poté co usnesením ze dne 10. června 2014, č. j. 17 C 389/2013 - 54, zastavil řízení co do částky 6.945 Kč v důsledku částečného zpětvzetí žaloby (žalobkyni byla uvedená částka žalovanou vyplacena) – rozsudkem ze dne 1. 6. 2017, č. j. 17 C 389/2013-99, žalované uložil zaplatit žalobkyni 1.144,17 Kč, zamítl žalobu v té části, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 25.019 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1.219 Kč od 10. 3. 2012 do zaplacení, z částky 3.400 Kč od 10. 4. 2012 do zaplacení, z částky 3.400Kč od 10. 5. 2012 do zaplacení, z částky 3.400 Kč od 10. 6. 2012 do zaplacení a 7,50% z částky 3. 400 Kč od 10. 7. 2012 do zaplacení, z částky 3.400 Kč od 10. 8. 2012 do zaplacení, z částky 3.400 Kč od 10. 9. 2012 do zaplacení a z částky 3.400 Kč od 10. 10. 2012 do zaplacení a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč. Vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2868/2012, uzavřel, že ačkoliv zákon o platu pojem „doba výkonu funkce soudce“ jednoznačně nedefinuje, mateřskou dovolenou a rodičovskou dovolenou do doby výkonu funkce ve smyslu zákona o platu započítat nelze. Podle jeho názoru z ustanovení § 195 a 196 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, vyplývá, že žena čerpající mateřskou dovolenou se připravuje na mateřství a následně plní především funkci matky pečující o novorozené dítě. Takové ženě náleží peněžitá pomoc v mateřství, pokud splnila určité podmínky předchozího zaměstnání. Kromě mateřské dovolené je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnankyni na její žádost rodičovskou dovolenou, která slouží k zdokonalení a prohloubení péče o dítě. S rodičovskou dovolenou souvisí rodičovský příspěvek, který upravuje zákon o státní sociální podpoře (o tento příspěvek se žádá na příslušném úřadu práce). Po dobu čerpání mateřské a rodičovské dovolené soudkyně pečující o dítě nevykonává fakticky činnosti, které jsou součástí funkce soudce (neprojednává a nerozhoduje právní věci, nevyhotovuje rozhodnutí, nezabývá se spisy - věcmi přidělenými jí dle rozvrhu práce příslušného soudu do nástupu na mateřskou dovolenou, nejsou jí přidělovány k projednání a rozhodnutí nové návrhy, jak je tomu po dobu čerpání řádné dovolené či nemocenské). Na tom nic nemění skutečnost, že se v době mateřské dovolené (v době, kdy má zajištěn dozor a péči o dítě) účastní školení či jiných vzdělávacích akcí, čte odbornou literaturu, sleduje novelizace právních norem apod., neboť je zcela obvyklé, že ženy působící v náročných povoláních v době mateřské a rodičovské dovolené dbají o to, aby neztratily kontakt s profesí a udržely si potřebnou kvalifikaci, pokud počítají s návratem k původnímu povolání. Lze tedy s nadsázkou říci, že celodenní péče o novorozence je „překážkou“, která brání soudkyni vykonávat vše, co patří do soudcovské funkce. Uložil však žalované, aby žalobkyni zaplatila požadovaný zákonný úrok z prodlení v úhrnné výši 1.144,17 Kč, neboť nárok žalobkyně na doplacení víceúčelové paušální náhrady výdajů za dobu čerpání řádné dovolené byl po právu, žalovaná požadovaný doplatek ve výší 6.945 Kč také žalobkyní doplatila, s tímto plněním však byla v prodlení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 23 Co 416/2017 – 131, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 900 Kč. Odkázal na správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i na jeho správné právní hodnocení věci. Podle odvolacího soudu si lze jen stěží představit, že u soudce, který čerpá rodičovskou či mateřskou dovolenou, bude na uvedené období rozvrhem práce stanoveno, jakým způsobem bude zastupovat jiné soudce v jiných odděleních, či případně, že by mu bylo možno nařídit výkon pohotovosti na pracovišti, v místě bydliště či v jiném vhodném místě k zajištění řádného výkonu soudnictví předsedou soudu, jak předpokládá ustanovení § 84 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Žalobkyně rovněž opomíjí, že čerpala-li dávky po dobu mateřské dovolené či rodičovské dovolené, musela splnit zákonné podmínky; v souladu se zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (ve znění pozdějších změn a doplňků), náležel jí rodičovský příspěvek jako osobě, která celodenně a řádně pečuje o dítě, a to nejdéle do čtyř let věku dítěte. Z povahy věci je zřejmé, že výkon celodenní péče o novorozené dítě (a příprava ženy na porod v pokročilém stupni těhotenství) vylučuje výkon funkce soudce; samotná jedna účast soudce na školení organizovaném resortem neznamená, že tento soudce dostatečně naplňuje premisu o prohlubování svých znalostí a udržování odborné úrovně; v pozici soudce lze udržování a prohlubování odborné úrovně předpokládat jako notoricky známou skutečnost.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že soudy nesprávně vyložily obrat „dočasně nevykonává funkci“ užitý v ustanovení § 35 odst. 3 větě první zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu. Má za to, že „soudce nevykonává dočasně funkci za splnění dvou kumulativních podmínek, tj. brání-li mu překážky ve výkonu práv a povinností v jeho pracovním vztahu (zde obstojí výklad odvolacího soudu ohledně rozvrhu práce), a současně, nemůže-li vykonávat ani další činnosti, které jsou součástí funkce soudce, přičemž takovými činnostmi beze sporu jsou právě vzdělávací činnosti, tj. účast na školení, studium odborné literatury, různá publikační, přednášková a jiná činnost - jinými slovy taková, kterou může soudce vykonávat i v době čerpání mateřské/ rodičovské dovolené“. Nejen, že soudci v takové další činnosti nic nebrání, ale je povinen si svou kvalifikaci udržovat a případně rozšiřovat. V opačném případě by nebyl(a) při návratu z mateřské/rodičovské dovolené odborně způsobilý k výkonu funkce soudce, neboť změny právního řádu jsou nepřetržité. Uzavírá, že je-li soudcům vyplácena víceúčelová paušální náhrada výdajů na reprezentaci a odbornou literaturu po dobu čerpání dovolené na zotavenou, není důvodů, aby žalobkyni jako soudkyni nebyla tato náhrada vyplácena po dobu, kdy čerpala mateřskou/rodičovskou dovolenou. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, „stejně tak rozhodnutí soudu prvního stupně“ zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, zda se soudci krátí víceúčelová paušální náhrada výdajů podle § 5 odst. 1 písm. a) a l) zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, také za dobu čerpání mateřské a rodičovské dovolené, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platu a dalších náležitostech představitelů“), podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) a podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), všech ve znění účinném v obdobích, za něž žalobkyně požaduje víceúčelovou paušální náhradu výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu.

Soudce jmenuje do funkce prezident republiky bez časového omezení (Čl. 93 odst. 1 věta první Ústavy, § 61 odst. 1 a § 63 zákona o soudech a soudcích). Funkce soudce je veřejnou funkcí (§ 74 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), není však vykonávána v pracovním poměru; na vztahy vyplývající z výkonu funkce soudce se proto zákoník práce nevztahuje (srov. též § 5 odst. 1 zák. práce). Obsahem funkce soudce je výkon soudnictví u soudu, k němuž byl soudce přidělen nebo přeložen.

Jak správně uvedl odvolací soud (který v tomto směru souhlasil se soudem prvního stupně) součástí funkce soudce je v první řadě pracovní vztah, který vzniká dnem, jenž byl stanoven jako den nástupu do funkce soudce, a zaniká dnem zániku funkce soudce (§ 84 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Pracovní vztah soudce se řídí zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právními předpisy; nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§ 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích).

Zvláštním právním předpisem, který upravuje plat soudce (peněžité plnění poskytované soudci za práci vykonanou v jeho pracovním vztahu), je zákon o platu a dalších náležitostech představitelů. Soudci náleží plat ode dne, v němž splnil „zákonné podmínky pro výkon funkce“ (tj. ode dne, jenž byl stanoven jako den nástupu funkce), do dne ukončení pracovního vztahu (§ 34 odst. 1 a 7 zákona o platu a dalších náležitostech představitelů); není-li stanoveno jinak, soudci plat nenáleží za dobu, po kterou dočasně nevykonává funkci (tj. pracovní vztah jako součást své funkce) z důvodů, pro které se podle zákoníku práce zaměstnancům neposkytuje náhrada mzdy (srov. § 34 odst. 3 zákona o platu a dalších náležitostech představitelů).

Funkce soudce se neomezuje na pouhý pracovní vztah. Kromě výkonu práce v pracovním vztahu je součástí výkonu funkce zejména vystupování na veřejnosti (jinak by funkce soudce nemohla být „veřejnou“), účast na veřejném životě, která není na újmu řádného výkonu soudnictví (zejména v oboru práva), udržování a zvyšování vlastní odborné úrovně a účast na odborné přípravě a vzdělávání (zvyšování odborné kvalifikace) jiných osob [srov. například § 82, § 83 a § 133 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, § 115 zákona č. 120/2001 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)]. Při výkonu těchto činností, které rovněž jsou součástí funkce soudce, i když nepatří do jeho pracovního vztahu, vznikají soudci náklady.

Zákon o platech a dalších náležitostech představitelů přiznává náhradu výdajů spojených s výkonem funkce soudce (v pracovním vztahu nebo při jiné činnosti, která je součástí funkce soudce) tehdy, jde-li o výdaje na reprezentaci, o výdaje na dopravu veřejnými hromadnými dopravními prostředky, s výjimkou letecké dopravy, při tuzemských cestách spojených s výkonem funkce (tuzemských cestách), o výdaje na dopravu při zahraničních cestách spojených s výkonem funkce (zahraničních cestách), o výdaje na stravování při tuzemských cestách, o výdaje na stravování a některé další výdaje při zahraničních cestách, o výdaje na ubytování při tuzemských a zahraničních cestách a o výdaje na odbornou literaturu (§ 32 odst. 1 zákona o platu a dalších náležitostech představitelů). Zatímco náhrada výdajů soudce na dopravu veřejnými hromadnými dopravními prostředky, s výjimkou letecké dopravy, při tuzemských cestách, na dopravu při zahraničních cestách, na stravování při tuzemských cestách, na stravování a některé další výdaje při zahraničních cestách a na ubytování při tuzemských a zahraničních cestách přísluší soudci v prokázané výši, soudce své výdaje na reprezentaci a na odbornou literaturu nedokládá. Náhrada výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu se soudci poskytuje, aniž by své výdaje v tomto směru prokazoval, měsíčně v předem stanovené výši jako víceúčelová paušální náhrada výdajů [§ 5 odst. 2 písm. a) zákona o platu a dalších náležitostech představitelů] procentem z platové základny (§ 5 odst. 3 zákona o platu a dalších náležitostech představitelů). Víceúčelová paušální náhrada výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu soudci náleží ode dne, v němž splnil „zákonné podmínky pro výkon funkce“ (tj. ode dne, jenž byl stanoven jako den nástupu funkce), do dne ukončení výkonu funkce (§ 35 odst. 1 zákona o platu a dalších náležitostech představitelů); za dobu, kdy soudce „dočasně nevykonává funkci“, se však víceúčelová paušální náhrada krátí „v poměru k délce této doby“ (§ 35 odst. 3 věta první zákona o platu a dalších náležitostech představitelů).

Pojem „dočasně nevykonává funkci“ užitý v ustanovení § 35 odst. 3 větě první zákona o platu a dalších náležitostech představitelů není v zákoně definován, a je proto třeba provést jeho vymezení výkladem zákona. Při tomto výkladu musí být v první řadě vzato v úvahu, že soudce dočasně (tj. v období určeném podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona o platu a dalších náležitostech představitelů) nevykonává funkci jen tehdy, brání-li mu překážky ve výkonu práv a povinností v jeho pracovním vztahu a, současně, nemůže-li vykonávat ani další činnosti, které jsou součástí funkce soudce, jakož i to, že náhrada výdajů spojených s výkonem funkce soudce nepředstavuje - stejně jako náhrada výdajů v souvislosti s výkonem práce zaměstnance podle ustanovení § 151 a násl. zák. práce - odměnu (peněžité plnění) za práci vykonanou soudcem v pracovním vztahu, ale refundaci nákladů, které soudci vznikly (vznikají, mohou vzniknout) v souvislosti s výkonem funkce a o nichž zákon stanoví, že mu musí být v prokázané nebo v paušálně stanovené výši uhrazeny a že je tedy soudce nenese ze svého.

Podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce v souvislosti s porodem a péčí o narozené dítě přísluší zaměstnankyni mateřská dovolená po dobu 28 týdnů; porodila-li zároveň 2 nebo více dětí, přísluší jí mateřská dovolená po dobu 37 týdnů.

Podle ustanovení § 196 zák. práce k prohloubení péče o dítě je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnankyni a zaměstnanci na jejich žádost rodičovskou dovolenou. Rodičovská dovolená přísluší matce dítěte po skončení mateřské dovolené a otci od narození dítěte, a to v rozsahu, o jaký požádají, ne však déle než do doby, kdy dítě dosáhne věku 3 let.

Smyslem mateřské dovolené je chránit zdraví matky, dosud nenarozeného plodu, resp. nově narozeného dítěte a poskytnout matce klid v období bezprostředně předcházejícím porod a bezprostředně následujícím po porodu v prvních týdnech, kdy pečuje o nově narozené dítě. V návaznosti na individuální a celospolečenské zájmy prezentované účely institutu mateřské dovolené se s mateřskou dovolenou pojí i jiné právně významné důsledky (ochranná doba ve vztahu ke skončení pracovního poměru, posouzení překážky coby výkonu práce pro účely výpočtu dovolené apod.). Po dobu mateřské dovolené tak matka - zaměstnankyně požívá nejsilnější pracovněprávní ochranu. Z hlediska fyziologického, psychologického i sociálního vývoje a rozvoje dítěte se za zásadní období považuje doba do jeho nejméně tří let věku. Z tohoto hlediska je proto žádoucí, aby rodič dítěte, bude-li mít zájem, měl dostatečný časový prostor pro výchovu dítěte v jeho raném věku a k prohloubení vztahů s ním. Tomu slouží institut rodičovské dovolené, kterou musí zaměstnavatel zaměstnanci na jeho žádost poskytnout. Také s rodičovskou dovolenou se pojí, podobně jako s mateřskou dovolenou i jiné právní výhody, než je pouze poskytování pracovního volna (např. ochranná doba ve vztahu ke skončení pracovního poměru). Obě tyto překážky v práci zároveň (při splnění dalších podmínek) zakládají nárok na plnění z nemocenského (peněžitou pomoc v mateřství) a sociálního (rodičovský příspěvek) pojištění – sociálního zabezpečení, jak vyplývá z ustanovení § 32 – 38 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, a z ustanovení § 30 – 32 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.

V dané sociálně společenské situaci (očekávání narození a narození dítěte) tak dává právní úprava přednost péči matky (rodiče) o dítě před plněním pracovních povinností (prací ve prospěch celku); proto vytváří odpovídající pravidla. Lze tak souhlasit se soudy, že v této situaci (rozhodne-li se tak rodič dítěte) je zajišťování pečujícího rodiče poskytováno (komplexně) cestou sociálního zabezpečení a nikoli cestou plnění z pracovního poměru v užším slova smyslu (přímým výkonem práce) a z něho plynoucích plnění.

Naopak nelze přisvědčit dovolací námitce, že je-li vyplácena víceúčelová paušální náhrada výdajů na reprezentaci a odbornou literaturu po dobu čerpání dovolené na zotavenou, není důvodů, aby žalobkyni jako soudkyni nebyla tato náhrada vyplácena po dobu, kdy čerpala mateřskou/rodičovskou dovolenou. Tato úvaha totiž náležitě nepřihlíží k tomu, že zatímco dovolenou (dříve dovolenou na zotavenou) se obvykle rozumí pracovní volno, na něž má právo každý, kdo je činný v pracovněprávním nebo obdobném vztahu a kdo splnil zákonem stanovené podmínky, a které slouží k odpočinku a ke zregenerování sil pro další výkon práce, mateřskou dovolenou a rodičovskou dovolenou se sice rovněž rozumí pracovní volno, na něž má právo každý, kdo splnil zákonem stanovené podmínky, avšak – jak je vysvětleno výše – slouží především ochraně zdraví matky, dosud nenarozeného plodu, resp. nově narozeného dítěte a poskytování klidu matce v období bezprostředně předcházejícím porod a bezprostředně následujícím po porodu, jakož i k poskytnutí dostatečného časového prostoru pro výchovu dítěte v jeho raném věku a k prohloubení vztahů s ním. Rozdíl mezi dovolenou a mateřskou/rodičovskou dovolenou je tak hlavně v účelovém určení. Dovolená (dříve dovolená na zotavenou) postrádá jakékoliv účelové určení pro její náplň. Oproti tomu mateřská/rodičovská dovolená (bez ohledu na rozdílný zdroj pro poskytování peněžitého plnění) má jako prvořadý cíl péči o matku, rodiče a narozené dítě. Obě kategorie tak nelze – oproti názoru dovolatelky – z hlediska jejich vztahu k výkonu soudcovské funkci považovat za rovnocenné.

Správně také soud prvního stupně (a odvolací soud s ním souhlasil) poukázal na ustanovení § 31 odst. 1 písm. b) a odst. 4 písm. b) zákona o platu a dalších náležitostech představitelů, z nichž vyplývá, že zákon o platu a dalších náležitostech představitelů nezahrnuje pod pojem „doba výkonu funkce soudce“ dobu mateřské a rodičovské dovolené nebo trvalé péče o dítě nebo děti v rozsahu odpovídajícím délce mateřské a rodičovské dovolené platné v době této péče podle zvláštních předpisů.

Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že doba čerpání mateřské dovolené nebo rodičovské dovolené soudcem je důvodem, pro který se soudci krátí podle ustanovení § 35 odst. 3 věty první zákona o platu a dalších náležitostech představitelů víceúčelová paušální náhrada výdajů na reprezentaci a na odbornou literaturu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 9. 2019

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2887/2018

www.nsoud.cz