21 Cdo 2867/2018-604

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně E. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Milady Horákové č. 329/26, proti žalované Úrazové nemocnici v Brně, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně, Ponávka č. 139/6, IČO 00209813, zastoupené JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Brně, Zdislavina č. 488/10, o 1 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 170/2004, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2018 č. j. 15 Co 57/2017-551, takto:


I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části směřující proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o změně rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 42 C 170/2004-495, a dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části směřující proti výroku o náhradě nákladů ř��zení se odmítají.
II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 42 C 170/2004-495 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Právní předchůdce žalobkyně J. P., (dále též jen „žalobce“) se žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1 400 000 Kč. Žalobu zdůvodnil tím, že byl od 1. 9. 1984 do 20. 8. 2003 zaměstnancem žalované, přičemž od 1. 2. 1991 až do skončení pracovního poměru pracoval ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum. Od začátku června do 8. 7. 2003 byl vystaven stupňující se šikaně ředitelem žalované P. Z., a tato neúnosná situace jej donutila podat dne 8. 7. 2003 výpověď. V přímém důsledku diskriminace mu tak vznikla škoda, kterou spatřuje v rozdílu mezi příjmy, jež pobíral jako zaměstnanec žalované, a příjmy, jež pobíral jako nezaměstnaný a jako důchodce v předčasném starobním důchodu, a jež pobírá nyní jako důchodce v řádném starobním důchodu.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 9. 2009 č. j. 42 C 170/2004-268 žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dospěl k závěru, že uplatněný nárok nelze podřadit pod žádné ustanovení zákoníku práce. Ačkoli došlo ze strany tehdejšího ředitele žalované k šikaně žalobce a k jeho diskriminaci z důvodu zdravotního stavu, morální zadostiučinění, jehož se žalobci dostalo, se jeví ve všech zvažovaných souvislostech jako plně dostačující.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 11. 2010 č. j. 15 Co 24/2010-291 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že v tomto probíhajícím řízení není řešena otázka nemajetkové újmy, naopak předmětem tohoto řízení zůstává výlučně majetková újma. Z hlediska předpokladů ustanovení § 187 zákoníku práce bylo prokázáno protiprávní jednání žalované spočívající v jednání jejího ředitele vůči žalobci v měsíci červnu a červenci 2003, které mělo diskriminační charakter a za které se žalovaná žalobci písemně omluvila. Stejně tak lze považovat za prokázané, že v období od 1. 9. 2003 do 31. 1. 2009 došlo u žalobce k poklesu jeho příjmů oproti výdělku, který pobíral u žalované před skončením pracovního poměru. Podle názoru odvolacího soudu však není dána příčinná souvislost mezi porušením uvedené právní povinnosti a vzniklou škodou, neboť to byl právě žalobce, který sám navrhl skončení pracovního poměru dohodou.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2204/2011-312 rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že pro posouzení, zda je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované, která byla deklarována ve smíru schváleném usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2008 č. j. 1 Co 91/2008-249, a vznikem škody spočívající ve ztrátě výdělku z pracovn��ho poměru žalobce u žalované, není významná samotná izolovaně chápaná skutečnost, že pracovní poměr skončil dohodou podle ustanovení § 43 zákoníku práce na návrh žalobce (způsob skončení), ale též důvod, z jakého k tomuto skončení pracovního poměru došlo. Za situace, kdy žalobce byl v červnu a červenci 2003 šikanován „z důvodu zdravotního stavu, resp. došlo k porušení zákazu zneužití práva tehdejším ředitelem nemocnice, čímž byla ponížena lidská důstojnost, vážnost a profesní odbornost žalobce“, nelze (i vzhledem k obsahu korespondence z tehdejší doby obsažené ve spise) úspěšně dovozovat, že návrh žalobce na skončení pracovního poměru dohodou učiněný v úzké časové návaznosti na to dne 8. 7. 2003 nemá právní význam a že „diskriminační jednání žalované nemělo za následek skončení pracovního poměru“, neboť „žalobce se sám rozhodl pracovní poměr skončit“. Uvedený závěr doveden do důsledků by za tehdejší situace znamenal, že žalobce měl pasivně vyčkávat dalšího vývoje věcí a nadále trpně snášet jednání žalované, aniž by mu byla dána možnost vzniklé situaci aktivně čelit. Je-li namítáno, že žalobce měl možnost využít institutu určení neplatnosti skončení pracovního poměru podle ustanovení § 64 zákoníku práce, pak je třeba mít na zřeteli, že žalobce ukončil pracovní poměr právě proto, že nechtěl vzniklé podmínky snášet. Bylo by nelogické bezprostředně poté podávat žalobu a na podkladě vyslovení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru usilovat o obnovení pro něj nepřijatelného stavu.

Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 22. 4. 2013 č. j. 42 C 170/2004-367 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 870 557 Kč s úrokem z prodlení, ohledně částky 529 443 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 92 536,94 Kč k rukám advokáta Mgr. Víta Palarčíka. Dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení § 187 odst. 2 zákoníku práce a že žalobci náleží náhrada škody ve formě ušlého výdělku od 21. 8. 2003. Při úvaze o tom, „do kterého časového okamžiku žalobci náhrada náleží“, vycházel soud prvního stupně „z data, do něhož se obecně předpokládá aktivní výdělečná činnost jedince, tj. z časového okamžiku, v němž jedinci vzniká nárok na starobní důchod“. „Případné další zaměstnání po dosažení důchodového věku není již pouze věcí fyzické osoby – zaměstnance, ale záleží i na vůli druhé strany, zda zaměstnance i nadále potřebuje“. Podle názoru soudu prvního stupně nelze uplatnit postup podle ustanovení § 195 odst. 4 zákoníku práce, podle něhož náhrada za ztrátu na výdělku náleží poškozenému nejdéle do konce měsíce, v němž dovrší 65 let věku. Žalobci tak náleží náhrada ušlého výdělku pouze do dne 6. 12. 2004, kdy dosáhl důchodového věku.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 12. 2013 č. j. 15 Co 264/2013-410 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 529 443 Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení „před soudy všech stupňů“ 391 912 Kč k rukám advokáta Mgr. Víta Palarčíka. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v projednávané věci byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu (majetkovou újmu), „jak jsou vymezeny v ust. § 187 zákoníku práce“, spočívající v protiprávním jednání žalované, ve vzniku škody žalobci a v příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vzniklou škodou. Zabývaje se výší škody, přisvědčil soudu prvního stupně, že průměrný hrubý výdělek J. P., v rozhodném období za druhé čtvrtletí roku 2003 činil částku 56 171 Kč, a dovodil, že za období od září 2003 do ledna 2009 včetně „došlo ke ztrátě příjmů ve výši, jež podstatně převyšuje uplatněnou částku 1 400 000 Kč“. Odvolací soud zdůvodnil, proč není uplatněný nárok (postupně rozšiřovaný) promlčen, vyslovil nesouhlas s úvahou, že by žalobci měl nárok příslušet pouze do okamžiku, kdy mu vznikl nárok na řádný důchod, a přiklonil se k názoru, že „je běžným jevem, pokud to zaměstnanci dovolí jeho zdraví, že pokračuje ve své pracovní činnosti i po dosažení důchodového věku s tím, že hranice 65 let byla zvolena jako ta, kdy lze bez dalšího ještě předpokládat všechny schopnosti (zdravotní, psychické apod.), které umožňují zaměstnanci vykonávat jeho práci“.

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. 12. 2015 č. j. 21 Cdo 1345/2014-434 rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že v těch případech, kdy jde o zjištění výše škody vznikající v čase postupně, je třeba se vždy zabývat tím, zda se v průběhu doby podstatně nezměnily okolnosti, které byly rozhodující pro výši nároku na náhradu škody, a že těmito okolnostmi je i podstatná změna poměrů spočívající v odpadnutí příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právních povinností zaměstnanců zaměstnavatele jednajících jeho jménem. Dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci podle ustanovení § 195 odst. 4 zákoníku práce nejdéle do konce měsíce, v němž dovrší 65 let věku, nebo okolnost, kdy obecně zaměstnancům vzniká nárok na starobní důchod, nejsou samy o sobě významné pro posouzení výše nároku na náhradu škody v konkrétní věci; tyto skutečnosti podle názoru dovolacího soudu sice mohou sloužit jako určitý korektiv úvah, ale tyto úvahy musí být založeny na konkrétních skutkových okolnostech případu. Protože v řízení o náhradu škody podle ustanovení § 187 zákoníku práce má žalobce procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat všechny okolnosti potřebné pro vznik povinnosti k náhradě škody, je v tomto směru podstatný skutkový závěr, zda žalobce prokázal, že by pracoval (popřípadě jak dlouho by pracoval), nebýt jednání žalované, ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum.

Městský soud v Brně – poté, co připustil změnu žaloby, kterou žalobce rozšířil žalobu o zákonný úrok z prodlení z částky 730 000 Kč ode dne doručení žaloby žalované do zaplacení a o zákonný úrok z prodlení z částky 670 000 Kč od 6. 3. 2009 do zaplacení – rozsudkem ze dne 30. 11. 2016 č. j. 42 C 170/2004-495 žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dovodil, že nárok žalobce na úhradu majetkové újmy je nárokem na náhradu škody podle § 187 zákoníku práce, neboť se jedná o náhradu škody, která měla vzniknout v důsledku diskriminačního jednání žalované, jehož důsledkem bylo rozvázání pracovního poměru žalobce ke dni 20. 8. 2003. Vzal za prokázáno, že v měsících červnu a červenci 2003 došlo ze strany tehdejšího ředitele žalované k šikaně žalobce, jeho diskriminaci z důvodu zdravotního stavu, resp. porušení zákazu zneužití práva, a uzavřel, že takové jednání představuje porušení povinností zaměstnavatele zam��stnanci jednajícími jeho jménem. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že při posouzení naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu hraje roli též skutečnost, že žalobce byl odvolán z funkce, do níž byl jmenován. Podle názoru soudu prvního stupně nelze odhlédnout od charakteru pracovní pozice, kterou žalobce zastával s účinností do 15. 7. 2003, kdy byl z funkce bez uvedení důvodu odvolán a byla mu nabídnuta pozice lékaře na ambulanci nemocnice. S přihlédnutím k tomu, že funkce náměstka „vzniká“ jmenováním a jmenovaného lze následně kdykoliv bez uvedení důvodu odvolat, aniž by na další výkon funkce byl právní nárok, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by pracoval (případně jak dlouho by pracoval) ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum nebýt jednání žalované, neboť nepředložil soudu takové důkazy, z nichž by bylo postaveno najisto, že by v jeho případě, pokud se jedná o funkci náměstka, existovala garance dalšího výkonu po dobu, o níž předpokládá, že by funkci za běžného chodu věcí zastával, a nelze učinit závěr, po jak dlouhou dobu, respektive zda vůbec, by žalobce nadále vykonával funkci nebýt jednání žalované. Ačkoliv žalobce byl odvolán z funkce v bezprostřední návaznosti na protiprávní jednání žalované spočívající v šikaně, mohlo podle názoru soudu prvního stupně dojít k odvolání z funkce i za běžného stavu věcí nebýt protiprávního jednání, v němž žalobce vidí příčinu vzniku jeho škody spočívající v ušlém výdělku, jehož se mu nedostalo, neboť byl z funkce odvolán, a nelze tedy učinit závěr, že nebýt porušení právní povinnosti žalované, tak jak byla deklarována ve smíru ze dne 3. 12. 2008, by nedošlo ke škodě spočívající v ušlém výdělku za další období, kdy žalobce předpokládal setrvání ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – poté, co usnesením ze dne 15. 11. 2017 č. j. 15 Co 57/2017-546 rozhodl, že namísto žalobce J. P., „nastupuje do řízení na straně žalující E. P.“, neboť žalobce v průběhu odvolacího řízení dne 5. 6. 2017 zemřel – rozsudkem ze dne 23. 1. 2018 č. j. 15 Co 57/2017-551 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do 670 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně od 6. 3. 2009 do zaplacení a co do úroků z prodlení ve výši 6,75 % ročně z částky 730 000 Kč za dobu od 6. 3. 2009 do zaplacení, ve zbývající části výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 730 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z této částky od 17. 8. 2004 do zaplacení, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení „před soudy všech stupňů“ 22 313 Kč k rukám advokáta Mgr. Víta Palarčíka. Vzal za prokázáno protiprávní jednání žalované spočívající v jednání ředitele žalované vůči žalobci v měsících červnu a červenci 2003, které mělo diskriminační charakter, a skutečnost, že v období od 1. 9. 2003 do 31. 1. 2009 došlo u žalobce k poklesu jeho příjmů oproti výdělku, který pobíral u žalované před skončením pracovního poměru, a to o částku podstatně převyšující žalobcem uplatněnou částku 1 400 000 Kč. Dovodil, že předpoklady odpovědnosti za škodu spočívající v protiprávním jednání žalované a vzniku škody žalobci, jež se projevovala v ucházejícím výdělku, byly naplněny, že je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované a vznikem škody a že není důvodná námitka promlčení uplatněná žalovanou. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že v případě žalobce šlo o funkci jmenovanou, av��ak má za to, že „nelze zcela akceptovat“ jeho závěr, že žalobce spolehlivě neprokázal, že by tuto funkci zastával po celou rozhodnou dobu, neboť z ní mohl být žalovanou kdykoliv, a to i bez udání důvodu, odvolán. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že do dosažení 65 let svého věku (do srpna 2008) byl žalobce schopen práce, kterou před skončením pracovního poměru u žalované vykonával, a neshledal žádné okolnosti, které by žalobci případně bránily ve výkonu funkce náměstka ředitele pro vědu a výzkum. Vzhledem k tomu, že diskriminační jednání, které vůči žalobci žalovaná realizovala, bylo úzce spojeno s osobou tehdejšího ředitele P. Z., však odvolací soud dospěl k závěru, že „pokud nedošlo ze strany žalované k žádné změně v přístupu k žalobci po dobu, po kterou byl ve funkci ředitele žalované Z., minimálně po tuto dobu tedy nedošlo k podstatné změně okolností, které jsou rozhodující pro výši nároku na náhradu škody, spočívající v tom, že by došlo k podstatné změně poměrů spočívající v odpadnutí příčinné souvislosti“. Odvoláním P. Z., z funkce dne 5. 5. 2005 však podle názoru odvolacího soudu došlo k odpadnutí příčinné souvislosti, neboť nastala taková podstatná změna poměrů, která má na trvání příčinné souvislosti významný vliv. Důvodnou tedy odvolací soud shledal pouze první část nároku žalobce spadající do období před odvoláním P. Z., z funkce ředitele žalované (od 1. 9. 2003 do ledna 2005), za které žalobce požadoval celkem částku 730 000 Kč s příslušenstvím. Nárok žalobce na zaplacení 670 000 Kč s příslušenstvím za období březen 2007 až červen 2008 odvolací soud shledal nedůvodným, neboť se jedná o nárok uplatněný za období, „kdy již předtím došlo k odpadnutí příčinné souvislosti“ (k odvolání P. Z., z funkce ředitele žalované).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně (ve výrocích o věci samé) a žalovaná (ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 730 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z této částky od 17. 8. 2004 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení).

Žalobkyně v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť okamžik odpadnutí příčinné souvislosti (podstatnou změnu okolností) nelze v projednávané věci odvodit z toho, že byl odvolán ředitel žalované, který se coby její vedoucí zaměstnanec dopustil protiprávního jednání, se kterým je v čase vznikající škoda v příčinné souvislosti. Podle názoru žalobkyně nemůže obstát argument odvolacího soudu, že podstatnou změnou okolností na straně žalované je den odvolání původního ředitele, který se dopustil protiprávního jednání na žalobci, z funkce. Žalobkyně má za to, že pokud byla protiprávním jednáním žalované způsobena škoda v podobě, že žalobce musel opustit své původní pracovní místo u žalované a v důsledku toho mu klesl příjem na rozdíl původně a nově pobíraných výdělků (podpor), jde o nastolení situace, ve které žalobce již není na pozici u žalované, a změna osoby ředitele žalované pak nemá a nemůže mít žádný podstatný vliv na trvání tohoto stavu (nemůže být podstatnou změnou nastolených poměrů). Je přesvědčena, že v řízení dostatečně tvrdila a prokázala, že v předmětném období od září 2003 do ledna 2005 a od března 2007 do června 2008 nedošlo k podstatné změně okolností a stav nastolený protiprávním jednáním žalované, tedy „nezaměstnanost, nezaměstnatelnost a odchod do předčasného starobního důchodu“ a v důsledku toho prokázaný pokles příjmů na straně žalobce, trval po celou tuto dobu, a že tedy po tuto dobu nedošlo k podstatné změně okolností takto nastoleného skutkového stavu a k odpadnutí příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a v čase nabíhající škodou. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodl tak, že žalobě vyhoví a uloží žalované povinnost „zaplatit“ žalobkyni „náklady celého řízení v plné výši“, nebo aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém dovolání namítá, že přiznat žalobci náhradu za výdělek, který mu ušel v mezidobí od 1. 9. 2003 do 31. 1. 2009, je hypotetické, účelové, neboť i při standardním průběhu, tedy v situacích, kdy se nejedná o žádnou diskriminaci, může zaměstnavatel podle platné legislativy zaměstnance ze jmenované funkce odvolat, a to i bez udání důvodu. Podle názoru žalované žalobce netvrdil a ani nedoložil, že by ve své pozici skutečně setrval až do 31. 1. 2009, kdyby k diskriminačnímu jednání nedošlo. Žalovaná nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že byla prokázána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a protiprávním jednáním. Vytýká odvolacímu soudu, že vědomě nevzal v potaz „poslední“ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015 a že nepřihlížel k tomu, že žalovaná tvrdila (a předložila k tomu „podklady“), že funkce náměstka ředitele pro vědu a výzkum u žalované byla nadbytečná a nebyla potřebná, že bezprostředně poté, co byl žalobce z funkce náměstka pro vědu a výzkum odvolán, byl do této funkce jmenován M. J., a to na úvazek 0,5, že dne 31. 8. 2004 byl M. J., odvolán a 1. 9. 2004 byl do funkce náměstka pro vědu a výzkum jmenován P. S., na úvazek 0,2, že po jeho odvolání ke dni 6. 1. 2009 byl od 7. 1. 2009 do funkce náměstka pro vědu a výzkum jmenován P. W., a to rovněž na úvazek 0,2, a že od 31. 12. 2010, kdy byl z funkce odvolán, již funkce náměstka pro vědu a výzkum nebyla u žalované obsazována a od 2. 1. 2009 tato funkce v nemocnici zanikla. Žalovaná má za to, že skutečnost, že se žalobce neucházel o žádné místo specialisty přímo u žalované nebo v zařízeních obdobného typu a že bezprostředně poté, co byl z funkce náměstka odvolán, požádal o přiznání předčasného starobního důchodu, i když mohl nadále pracovat, lze přičíst k jeho tíži a že této skutečnosti nelze zneužít proti žalované. Je přesvědčena, že podmínkou náhrady mzdy je skutečnost, že zaměstnanec neměl možnost, aby se zapojil do práce jinak, avšak že v projednávané věci měl žalobce možnost zapojit se do práce a jeho tvrzení o nemožnosti jsou účelová. Dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž přiznání starobního důchodu poškozenému zaměstnanci představuje změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce, která způsobuje zánik nároku za ztrátu na výdělku poskytovanou zaměstnavatelem (například „judikát 21 Cdo 1769/2003“ a „judikát 21 Cdo 5077/2007“), a namítá, že žalobce měl možnost zapojit se do práce, že jeho následná tvrzení o nemožnosti jsou účelově vykonstruovaná a že dne 1. 3. 2004 mu byl přiznán starobní důchod, k čemuž měl soud rovněž přihlédnout. Žalovaná dále uvedla několik skutečností, které „doložila důkazy založenými ve spise“ a k nimž „odvolací soud nepřihlédl, ani je nevzal v potaz“, a odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k otázce náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru (např. „judikát 21 Cdo 2208/2000“) a na skutečnost, že žalobce ani jednou neoznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnání. Žalovaná nesouhlasí ani s právním posouzením stanovení okamžiku, do něhož lze náhradu škody uplatňovat, a tedy s přiznanou výší náhrady škody. Podle názoru žalované nejde nevzít v potaz skutečnost, že žalobce sám dobrovolně požádal o starobní důchod, tedy sám dobrovolně upustil od dalších aktivit hledání odpovídající práce, ačkoli mu v tom nebránily žádné důvody, a sám sebe zařadil do kategorie ekonomicky neaktivního obyvatelstva, které se do pracovního procesu zařazovat již více nemusí. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně a žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně, není žalobkyně oprávněna, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo v této části vyhověno jejímu odvolání, a žalobkyni tak nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, odstranitelná zrušením tohoto rozhodnutí dovolacím soudem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné pod č. 138 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně v této části podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně) byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované naposledy od 15. 4. 1991 ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum. Dopisem ze dne 7. 7. 2003 byl ředitelem žalované P. Z., z této funkce odvolán a byla mu nabídnuta práce ambulantního lékaře. Dopisem ze dne 8. 7. 2003 žalobce požádal o rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 20. 8. 2003; žalovaná s tím vyslovila souhlas. Od 21. 8. 2003 do 24. 2. 2004 byl veden Úřadem práce jako uchazeč o zaměstnání, od 21. 2. 2004 byl žalobci přiznán starobní důchod „podle ustanovení § 31 zákona č. 155/1995 Sb.“. V řízení o ochranu osobnosti vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 82/2006 byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2008 č. j. 1 Co 91/2008-249 schválen smír, ve kterém se žalovaná zavázala zaslat žalobci „doporučeně omluvný dopis opatřený podpisem statutárního zástupce v tomto znění: Úrazová nemocnice v Brně se omlouvá J. P., že v měsících červnu a červenci 2003 došlo ze strany tehdejšího ředitele nemocnice P. Z., k šikaně osoby J. P., jeho diskriminaci z důvodu zdravotního stavu, resp. porušení zákazu zneužití práva tehdejším ředitelem nemocnice, čímž byla ponížena lidská důstojnost, vážnost a profesní odbornost žalobce“. V období od 1. 9. 2003 do 31. 1. 2009 došlo u žalobce k poklesu jeho příjmů oproti výdělku, který pobíral u žalované před skončením pracovního poměru, a to o částku podstatně převyšující žalobcem uplatněnou částku 1 400 000 Kč (průměrný hrubý výdělek žalobce za 2. čtvrtletí roku 2003 činil 56 171 Kč).

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, k jakým skutečnostem je třeba přihlížet při zjišťování výše škody vznikající zaměstnanci v čase postupně a jaké skutečnosti mohou představovat podstatnou změnu poměrů spočívající v odpadnutí příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právních povinností zaměstnanců zaměstnavatele jednajících jeho jménem. Protože při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jsou dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti jeho potvrzujícímu výroku a dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně, podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustná.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně a žalované jsou opodstatněná.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá uspokojení nároku na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout od 1. 9. 2003 v důsledku rozvázání pracovního poměru ke dni 20. 8. 2003 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13. 12. 2004, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 628/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o evropské společnosti (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

Podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 9 a 10 zák. práce).

V posuzovaném případě dospěl odvolací soud v souladu s názorem vyjádřeným (přímo v této věci) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012 č. j. 21 Cdo 2204/2011-312 k závěru, že „všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, tak jak jsou vymezeny v ust. § 187 zákoníku práce, jsou naplněny“.

V rozsudku ze dne 15. 12. 2015 č. j. 1345/2014-434 (rovněž vydaném v této věci) pak Nejvyšší soud dovodil, že v těch případech, kdy jde o zjištění výše škody vznikající v čase postupně, je třeba se vždy zabývat tím, zda se v průběhu doby podstatně nezměnily okolnosti, které byly rozhodující pro výši nároku na náhradu škody. Těmito okolnostmi je i podstatná změna poměrů spočívající v odpadnutí příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právních povinností zaměstnanců zaměstnavatele jednajících jeho jménem. Nejvyšší soud v tomto svém rozsudku dospěl k závěru, že – vzhledem k tomu, že v řízení o náhradu škody podle ustanovení § 187 zák. práce má žalobce procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. § 120 odst. 1 a 2 o. s. ř.) všechny okolnosti potřebné pro vznik povinnosti k náhradě škody - je v tomto směru podstatný skutkový závěr, zda žalobce prokázal, že by pracoval (popřípadě jak dlouho by pracoval), nebýt jednání žalované, ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum.

Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že nelze akceptovat závěry soudu prvního stupně, že žalobce spolehlivě neprokázal, že by funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum zastával po celou „rozhodnou dobu“, neboť žalobce z ní mohl být žalovanou kdykoliv, a to i bez udání důvodů odvolán. Správným je též závěr odvolacího soudu, že za této situace je pak třeba zabývat se tím, „zda se v průběhu doby podstatně nezměnily okolnosti, které byly rozhodující pro výši nároku na náhradu škody, a to jak např. v tom, že by případně odpadla příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právních povinností (tzn. zejména okolnosti na straně žalované) nebo též na straně žalobce (tzn. zda na jeho straně byly nějaké překážky, které by mu případně bránily ve výkonu funkce náměstka ředitele pro vědu a výzkum – např. zdravotní omezení)“.

Odvolací soud se tedy při řešení otázky, zda se v průběhu doby podstatně nezměnily okolnosti, které byly rozhodující pro výši nároku na náhradu škody (zda nedošlo k podstatné změně poměrů spočívající v odpadnutí příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právních povinností zaměstnance žalované jednajícího jejím jménem), správně zabýval tím, zda na straně žalobce byly nějaké překážky, které by mu případně bránily ve výkonu funkce náměstka ředitele pro vědu a výzkum. Vycházeje ze zjištění, že žalobce by do dosažení 65 let svého věku (do srpna 2008) byl schopen práce, kterou před skončením svého pracovního poměru vykonával, dospěl k závěru, že na straně žalobce nejsou žádné okolnosti, které by mu případně bránily ve výkonu funkce náměstka ředitele pro vědu a výzkum.

Odvolací soud se však v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015 č. j. 1345/2014-434), jakož i se svým výše uvedeným závěrem vysloveným v dovoláními napadeném rozhodnutí, řádně nezabýval tím, zda se podstatně nezměnily okolnosti na straně žalované. Odvolací soud se v této souvislosti omezil pouze na zjištění, že P. Z., byl dne 5. 5. 2005 odvolán z funkce ředitele žalované, na kterém pak založil svůj závěr, že došlo k podstatné změně poměrů spočívající v odpadnutí příčinné souvislosti.

Ačkoli diskriminační jednání, kterého se žalovaná vůči žalobci dopustila, bylo podle skutkových zjištění soudů úzce spojeno s osobou tehdejšího ředitele P. Z., nelze dospět k závěru, že odvoláním P. Z., z funkce dne 5. 5. 2005 došlo k odpadnutí příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právních povinností P. Z., jako zaměstnance žalované jednajícího jejím jménem, neboť nastala taková podstatná změna poměrů, která má na trvání příčinné souvislosti významný vliv. Skutečnost, zda (popřípadě jak dlouho) zaměstnanec žalované P. Z., pracoval ve funkci ředitele žalované poté, co v měsících červnu a červenci 2003 došlo z jeho strany k šikaně osoby žalobce a k diskriminaci žalobce z důvodu zdravotního stavu, resp. k porušení zákazu zneužití práva, a co pracovní poměr žalobce skončil dohodou podle ustanovení § 43 zák. práce., totiž není pro posouzení otázky existence (trvání) příčinné souvislosti, tedy ani pro posouzení otázky, zda (popřípadě jak dlouho) by žalobce pracoval u žalované ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum nebýt protiprávního jednání žalované (jejího zaměstnance), podstatná. Okolnost, že byl P. Z., z funkce ředitele žalované odvolán, nemá při řešení otázky, zda (popřípadě jak dlouho) by žalobce pracoval ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum, jestliže by byl chod věcí „normální“, žádnou relevanci a sama o sobě nevypovídá nic o tom, zda (popřípadě jak dlouho) by žalobce u žalované pracoval ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum nebýt výše uvedeného protiprávního jednání ze strany P. Z., v červnu a červenci roku 2003. Tuto skutečnost tedy nelze považovat za podstatnou změnu poměrů, která má na trvání příčinné souvislosti významný vliv. Závěr odvolacího soudu, že se o takovou podstatnou změnu poměrů naopak jedná, že odvoláním P. Z., došlo k odpadnutí příčinné souvislosti a že část nároku žalobce uplatněná za období od března 2007 do června 2008 (tedy za období, kdy „již dříve došlo k odvolání“ P. Z., z funkce ředitele žalované) ve výši 670 000 Kč není důvodná, proto nemůže být správný.

Odvolacímu soudu je též třeba vytknout, že se nezabýval žalovanou tvrzenými skutečnostmi, že funkce náměstka ředitele pro vědu a výzkum u žalované byla nadbytečná a nebyla potřebná, že bezprostředně poté, co byl žalobce z funkce náměstka ředitele pro vědu a výzkum odvolán, byl do této funkce jmenován M. J., a to na úvazek 0,5, že dne 31. 8. 2004 byl M. J., odvolán a 1. 9. 2004 byl do funkce náměstka pro vědu a výzkum jmenován S., na úvazek 0,2, že po jeho odvolání ke dni 6. 1. 2009 byl od 7. 1. 2009 do funkce náměstka pro vědu a výzkum jmenován P. W., a to rovněž na úvazek 0,2, že od 31. 12. 2010, kdy byl z funkce odvolán, již funkce náměstka pro vědu a výzkum nebyla u žalované obsazována a „od 2. 1. 2009“ tato funkce v nemocnici zanikla. Na rozdíl od skutečnosti, zda a jak dlouho pracoval po skončení pracovního poměru žalobce u žalované P. Z., ve funkci ředitele žalované, by totiž tyto žalovanou tvrzené skutečnosti mohly představovat podstatnou změnu okolností (na straně žalované), které byly rozhodující pro výši nároku na náhradu škody [popřípadě též podstatnou změnu poměrů spočívající v odpadnutí příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právních povinností žalovanou (jejím zaměstnancem)], a je proto třeba k nim přihlížet při řešení otázky, zda (popřípadě jak dlouho, v jakém rozsahu a vedle jakého dalšího pracovního úvazku) by žalobce pracoval ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum, jestliže by byl chod věcí „normální“ [nebýt protiprávního jednání žalované (jejího zaměstnance)]. Námitka žalované, že tyto skutečnosti, k nimž odvolací soud nepřihlédl, ani je nevzal v potaz, jsou při řešení otázky, zda by žalobce pracoval ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum nebýt jednání žalovaného, významné, je tedy opodstatněná.

Protože odvolací soud se v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (srov. již několikrát zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015 č. j. 1345/2014-434 vydaný v této věci) řádně nezabýval tím, zda se v období od 1. 9. 2003 do ledna 2005 podstatně nezměnily okolnosti, které byly rozhodující pro výši nároku na náhradu škody, popřípadě zda nedošlo k podstatné změně poměrů spočívající v odpadnutí příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti žalovanou (jejím zaměstnancem), neboť se omezil pouze na zjištění, zda nedošlo ke změně okolností na straně žalobce (zda nedošlo k takové změně zdravotního stavu žalobce, která by mu bránila nadále funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum vykonávat), aniž by zkoumal, jestli nedošlo ke změně okolností na straně žalované (přestože žalovaná v řízení tvrdila, že poté, co byl žalobce z funkce náměstka ředitele pro vědu a výzkum odvolán, došlo u žalované v souvislosti s touto zastávanou funkcí k výše uvedeným organizačním změnám), nemůže být (zatím) správný ani jeho závěr, že důvodnou je první část nároku žalobce spadající do období od 1. 9. 2003 do ledna 2005, tedy do období před odvoláním P. Z., z funkce ředitele žalované, za které žalobce požadoval celkem částku 730 000 Kč s příslušenstvím.

Opodstatněné však nejsou námitky žalované, že podle „judikátu 21 Cdo 4914/2007“ a „judikátu 21 Cdo 2208/2000“ nárok zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru vzniká za předpokladu, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (přičemž žalobce ani jednou neoznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnání), a že „podle judikátu 21 Cdo 5077/2007“ je podmínkou náhrady mzdy skutečnost, že zaměstnanec neměl možnost zapojit se do práce jinak (přičemž žalobce měl možnost zapojit se do práce a jeho tvrzení o nemožnosti jsou účelová), neboť tyto závěry Nejvyšší soud dovodil ve vztahu k nároku na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce, nikoli ve vztahu k nároku na náhradu škody podle ustanovení § 187 zák. práce; nelze je tedy vztahovat na projednávanou věc. Důvodnou není ani námitka žalované, že žalovaná v souladu se závěry uvedenými v „judikátu 21 Cdo 1547/2000“ nabídla žalobci odbornou práci, která odpovídala jeho kvalifikaci, a že žalobce místo toho, aby tuto práci řádně vykonával, rozvázal pracovní poměr, aniž by k tomu existovaly relevantní důvody, neboť (jak Nejvyšší soud uvedl již v předchozím rozsudku ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2204/2011 vydaném v této věci) pro posouzení, zda je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované a vznikem škody spočívající ve ztrátě na výdělku z pracovního poměru žalobce u žalované, není významná samotná izolovaně chápaná skutečnost, že pracovní poměr skončil dohodou podle ustanovení § 43 zák. práce na návrh žalobce (způsob skončení), ale též důvod, z jakého k tomuto skončení pracovního poměru došlo; za situace, kdy byl žalobce v červnu a červenci 2003 šikanován „z důvodu zdravotního stavu, resp. došlo k porušení zákazu zneužití práva tehdejším ředitelem nemocnice, čímž byla ponížena lidská důstojnost, vážnost a profesní odbornost žalobce“, nelze úspěšně dovozovat, že návrh žalobce na skončení pracovního poměru dohodou učiněný v úzké časové návaznosti na to dne 8. 7. 2003 nemá právní význam, a že „diskriminační jednání žalované nemělo za následek skončení pracovního poměru“, neboť „žalobce se sám rozhodl pracovní poměr skončit“. Uvedený závěr doveden do důsledků by za tehdejší situace znamenal, že žalobce měl pasivně vyčkávat dalšího vývoje věcí a nadále trpně snášet jednání žalované, aniž by mu byla dána možnost vzniklé situaci aktivně čelit.

Uvádí-li žalovaná s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1769/2003, že podle ustálené soudní praxe přiznání starobního důchodu poškozenému zaměstnanci představuje změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, která způsobuje „zánik nároku za ztrátu na výdělku poskytovanou zaměstnavatelem“, že toto rozhodnutí sice dopadá na skutkově jiné okolnosti (odchod do starobního důchodu a náhrada ztráty na výdělku v souvislosti s předchozím pracovním úrazem nebo nemocí z povolání), ale že má za to, že by bylo možno závěry uvedené v tomto rozhodnutí analogicky pou��ít i v daném případě a že ve vztahu k diskriminaci nebyla tato otázka judikaturou Nejvyššího soudu řešena, pak přehlíží, že s touto její námitkou se Nejvyšší soud vypořádal již ve svém předchozím rozsudku v této věci ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1345/2014, v němž dospěl k závěru, že s názory, že průběžně vznikající škoda přestane vznikat dovršením určitého okamžiku, nelze vyslovit bez dalšího souhlas, že v takovém případě je třeba se vždy zabývat tím, zda se v průběhu doby podstatně nezměnily okolnosti, které byly rozhodující pro výši nároku na náhradu škody, přičemž těmito okolnostmi je i podstatná změna poměrů spočívající v odpadnutí příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právních povinností zaměstnanců zaměstnavatele jednajících jeho jménem, že samotná skutečnost, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci podle ustanovení § 195 odst. 4 zák. práce nejdéle do konce měsíce, v němž dovrší 65 let věku, nebo okolnost, kdy obecně zaměstnancům vzniká nárok na starobní důchod, nejsou samy o sobě významné pro posouzení výše nároku na náhradu škody v konkrétní věci a že tyto skutečnosti sice mohou sloužit jako určitý korektiv úvah, ale že tyto úvahy musí být založeny na konkrétních skutkových okolnostech případu.

Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 2. 2019

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2867/2018

www.nsoud.cz