21 Cdo 2715/2023-441

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně H. H., zastoupené Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem se sídlem ve Znojmě, nám. Republiky č. 899/18, proti žalované Paradise Casino Admiral, a. s. se sídlem v Komořanech č. 146, IČO 25336991, zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská č. 361/16, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 110 585 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 23 C 108/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. března 2023, č. j. 49 Co 125/2021-400, opravenému usnesením ze dne 8. března 2023, č. j. 49 Co 125/2021-406, takto:

I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu ve výrocích II, III a IV se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku I mění tak, že rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. června 2021, č. j. 23 C 108/2019-345, se ve výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 3. 6. 2019 je neplatné, potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení (o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru) před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení 34 226 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Lubomíra Kincla, advokáta se sídlem v Brně, Čechyňská č. 361/16.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení (o vzájemném návrhu) před soudem prvního stupně a odvolacího řízení 125 625 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla Nevrkly, advokáta se sídlem ve Znojmě, nám. Republiky č. 899/18.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Znojmě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 14 813 Kč.

Odůvodnění:

1. Dopisem ze dne 3. 6. 2019 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně v období od 1. 4. 2018 do 30. 4. 2019 nesprávně vykazovala svou docházku a za toto období vykázala celkem o 558,25 hodin více, než skutečně odpracovala, resp. vykázala tuto dobu zaměstnavateli jako odpracovanou a nechala si za ni zaplatit mzdu, ačkoliv v tuto dobu vůbec nebyla na pracovišti, a v důsledku toho bylo žalobkyni na mzdě vyplaceno celkem o 82 525 Kč hrubého více, než na co měla nárok, čímž se obohatila na úkor žalované, a žalovaná také v souladu s právními předpisy odvedla z neoprávněně vyplacené hrubé mzdy odvody na sociální a zdravotní pojištění ve výši 28 060 Kč, celková výše škody způsobené žalované tak činí 110 585 Kč.

2. Žalobou podanou u Okresního soudu ve Znojmě dne 18. 7. 2019 se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru z 3. 6. 2019 je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru je smyšlený, do zaměstnání chodila „načas“ a měla splněnou veškerou práci, kterou měla mít, což by nešlo stihnout, pokud by nebyla na pracovišti v pracovní době. V kasinu vždy musí být pokladní a pokud by žalobkyně nebyla na pracovišti, jak tvrdí žalovaná, „tak by tam dost často nebyla žádná obsluha k vyplácení výher, protože jako vedoucí pokladní musí vykrývat směny pokladních, když chybí“. Dále uvedla, kolik hodin odpracovala v jednotlivých měsících od dubna 2018 do dubna 2019, a jako důkaz označila výplatní pásky. Argumentovala, že pokud by nebyla v práci, žalovaná by to zjistila ihned, a že po celou dobu trvání pracovního poměru nedostala žádnou výtku. Zdůraznila, že zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl. Poukázala též na rozdíl v žalovanou tvrzených odpracovaných hodinách, odpracovaných hodinách dle výkazu a pracovních hodinách dle výplatní pásky, z čehož je dle jejího mínění evidentní, že žalovaná má nepořádek ve své vlastní evidenci, a vyjádřila i domněnku, že s výkazy bylo manipulováno. Uvedla, že kasino je vybaveno kamerovým systémem, ten však pokrývá pouze herní prostor, nikoliv zázemí kasina, včetně pracovního prostoru žalobkyně. Závěrem prohlásila, že trvá na tom, aby ji žalovaná dále zaměstnávala.

3. Žalovaná uplatnila vzájemný návrh na zaplacení částky 110 585 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 6. 2019 do zaplacení a dále argumentovala zejména tím, že manažerka kasina (přímá nadřízená žalobkyně) se dozvěděla, že žalobkyně chodí do práce vždy jen na malou chvíli, v průběhu května 2019 od paní J. R. Na základě toho se obrátila na dohledové centrum, které má na starosti vedení a kontrolu kamerových záznamů v kasinech, to analyzovalo záznamy od 14. 2. 2019 do 30. 4. 2019 a zaznamenalo přesný příchod a odchod žalobkyně do a ze zaměstnání. Dne 21. 5. 2019 tak měla manažerka kasina informace, že za poslední tři měsíce žalobkyně nechodila do práce tak, jak vykazovala v docházce, kterou si sama vedla a schvalovala. Celkový rozdíl mezi vykázanými a skutečně odpracovanými hodinami v tu dobu činil zhruba 130 hodin. V ten den manažerka konfrontovala žalobkyni se svým zjištěním a chtěla jí předat vytýkací dopis, jeho převzetí však žalobkyně odmítla, manažerka proto situaci nahlásila svému nadřízenému, na jehož pokyn dohledové centrum provedlo analýzu kamerových záznamů až k 1. 4. 2018, získaná data pak byla porovnána s docházkou, kterou žalobkyně vykázala žalované jako podklad pro zpracování mzdy, přičemž bylo zjištěno, že „žalobkyně v období od 1. 4. 2018 do 31. 4. 2019“ vyplňovala svou docházku v rozporu se skutečným stavem a vykázala o 558,25 hodin více než odpracovala. Žalobkyně jako pracovník v jednosměnném provozu měla stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin týdně, zároveň měla nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu. Mzda žalobkyně byla určena mzdovým výměrem pevnou částkou za daný měsíc, pro určení mzdy za daný měsíc tak není podstatné, kolik přesně zaměstnanec odpracuje v daném měsíci hodin, protože vždy dostane stejnou mzdu navýšenou o zákonné příplatky a jiné žalovanou přiznané bonusy, na konci vyrovnávacího období však nesmí být součet reálně odpracovaných hodin nižší, než je průměrná týdenní pracovní doba 40 hodin týdně. Žalovaná odmítla tvrzení žalobkyně o nepořádku v evidenci docházky a manipulaci s ní a popsala způsob vedení této evidence. S odkazem na kamerové záznamy žalovaná odmítla tvrzení žalobkyně, že do zaměstnání chodila „načas“ a měla splněnou veškerou práci. Podle žalované žalobkyně nedodržela vykázanou pracovní dobu, a ačkoliv nebyla na pracovišti a nevykonávala svou práci, byla jí za tuto dobu na základě jí vykázané docházky žalovanou vyplacena mzda a odvedeno sociální a zdravotní pojištění. Žalobkyně byla na vedoucí pozici zařazena s tím, že ji žalovaná považovala za zodpovědnou, důvěryhodnou a samostatnou osobu, nad kterou není nutno vykonávat konstantní dohled, a očekávala, že žalobkyně bude práci vykonávat s vynaložením veškerého úsilí a v pracovní době, jak jí je určena, tato důvěra žalované trvala po více než rok a byla narušena právě v květnu roku 2019, kdy bylo zjištěno, že žalobkyně nechodí do práce tak, jak vykazuje v evidenci docházky, a tudíž falšuje svou evidenci. Žalovaná vyčíslila celkovou škodu, kterou jí žalobkyně způsobila, částkou 110 585 Kč, předložila soudu vyčíslení této částky po jednotlivých měsících a doložila i způsob výpočtu.

4. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 23 C 108/2019-345, ve výroku pod bodem I zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 3. 6. 2019 je neplatné, ve výroku pod bodem II uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 110 585 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 11. 6. 2019 do zaplacení, ve výroku pod bodem III rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 20 061,13 Kč, a ve výroku pod bodem IV uložil žalobkyni zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Znojmě náklady řízení ve výši 14 813 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána v pracovním poměru na pobočce v obci XY, a to od 1. 4. 2018 jako hlavní pokladní. Z této pozice plánovala směny sobě a podřízeným zaměstnancům a sama sobě vykazovala v docházkovém systému počet odpracovaných hodin. V období od dubna 2018 do dubna 2019 si takto vykázala celkem 2 265,5 odpracovaných hodin, přičemž na pracovišti byla v tomto období fyzicky přítomna nebo čerpala dovolenou jen 1 707,25 hodin, rozdíl mezi žalobkyní vykázanými odpracovanými hodinami a hodinami, kdy byla přítomna na pracovišti nebo čerpala dovolenou, tak činí 558,25 hodin, přičemž minimálně v případě 509,25 hodin nebyl zjištěn žádný omluvitelný důvod nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti v době, kdy svou přítomnost na pracovišti vykazovala. Mzda byla žalobkyni vyplácena jako by v jednotlivých měsících odpracovala plný počet hodin připadajících na daný měsíc při 40hodinovém pracovním týdnu a povinné odvody byly vypočteny z takto stanovené mzdy. Dne 3. 6. 2019 žalovaná z tohoto důvodu se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr, žalobkyně však písemné vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru odmítla převzít, ač byla upozorněna, že se jedná o okamžité zrušení pracovního poměru. Ještě před tím dne 21. 5. 2019 učinila žalovaná pokus o skončení pracovního poměru žalobkyně dohodou a pokusila se jí předat vytýkací dopis, kterým žalobkyni vytýkala chybně evidovanou docházku v období od 14. 2. 2019 do 30. 4. 2019. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni následně doručeno poštou dne 20. 6. 2019, kdy si žalobkyně převzala zásilku od doručujícího orgánu. Žalobkyní skutečně odpracovaný počet hodin vzal soud prvního stupně za prokázaný na základě soudu předložených kamerových záznamů. Usoudil, že obsah pořízených kamerových záznamů poskytuje spolehlivý podklad pro závěr, kdy a v kolik hodin žalobkyně v jednotlivé dny přicházela a odcházela na a z pracoviště, neboť monitorovací zařízení bylo vybaveno časovou i datovou funkcí, přičemž znalcem bylo potvrzeno, že kamerové záznamy nebyly nijak manipulované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná řádně odůvodněným a řádně doručeným písemným právním jednáním, za dodržení zákonné lhůty dle § 58 odst. 1 zákoníku práce, okamžitě zrušila pracovní poměr žalobkyně a že k tomu měla zákonný důvod, neboť jednání, které bylo okamžitým zrušením pracovního poměru žalobkyni vytknuto, je nutno hodnotit jako zvlášť hrubé porušení povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, pro které nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni nadále zaměstnávala. Při posouzení vzájemného nároku žalované soud prvního stupně konstatoval, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobkyně v rozporu se skutečným stavem ve svých docházkových listech vykazovala větší počet odpracovaných hodin, než kolik reálně byla v tom kterém měsíci přítomna na pracovišti, žalovaná pak mzdu žalobkyně stanovovala tak, jako by žalobkyně vykázaný počet hodin skutečně odpracovala, resp. jako by dodržela fond pracovní doby stanovený pro dané vyrovnávací období. S odkazem na vymezení pracovní doby v ustanovení § 78 odst. 1 písm. a) zákoníku práce dovodil, že zaměstnanec je povinen být po celou pracovní dobu přítomen na pracovišti (s výjimkou omluvitelných překážek v práci), bez ohledu na to, zda mu zaměstnavatel na danou směnu přidělil práci či zda zaměstnanec přidělenou práci odpracoval před uplynutím stanovené směny. I po odvedení práce totiž musí být zaměstnanec přítomen na pracovišti pro případ, že by mu chtěl zaměstnavatel přidělit další práci. Pokud tedy žalobkyně stanovený rozpis směn opakovaně nedodržovala a pracoviště opouštěla dříve než před stanoveným koncem směny, aniž by tuto absenci při nerovnoměrném rozvržení směn nahradila v jiné dny, nemůže obstát její tvrzení, že žalobkyni žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo, protože svou práci pro žalovanou vždy řádně odvedla. Vzal za prokázané, že mzda žalobkyně byla ve mzdovém výměru stanovena jako měsíční, jednalo se tedy o časovou mzdu a žalobkyni tak může mzda náležet pouze za dobu, kterou pro žalovanou skutečně odpracovala v pracovní době, ať již tím, že odváděla přidělenou práci, nebo tím, že byla na pracovišti připravena podle pokynů žalované konat jí přidělenou práci. Jestliže žalobkyně opakovaně vědomě vyplňovala docházkové listy v rozporu se skutečným stavem, uváděla tím žalovanou v omyl o počtu odpracovaných hodin a žalovaná tak následně na základě těchto nesprávných výkazů nesprávně stanovila mzdový nárok žalobkyně tak, že jí byla přiznána mzda ve výši, která nedopovídala počtu skutečně odpracovaných hodin. Na straně žalované tím došlo k poklesu majetkových hodnot, neboť žalobkyni vyplatila mzdu, aniž by se jí od žalobkyně dostalo protiplnění, které by v plném rozsahu odpovídalo tomu, po jakou dobu žalobkyně pro žalovanou odváděla práci či po jakou dobu pro ni byla na pracovišti připravena tuto práci odvádět. Ochuzení žalované se pak rovná obohacení žalobkyně. Podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení proto vzal za splněné, postup žalované při jeho vyčíslení shledal rozumným a s jeho výpočtem (vypočtenou částkou) se ztotožnil. Dodal, že ustanovení § 331 zákoníku práce na posuzovaný případ nedopadá, protože žalobkyně vyplňovala své docházkové listy vědomě nesprávně a musela si být vědoma toho, že podklady sloužící pro výpočet její mzdy jsou upraveny v její prospěch. Ohledně uplatněného nároku na náhradu škody soud prvního stupně dovodil, že byla-li z výše uvedených důvodů nesprávně stanovena výše mzdy žalobkyně za jednotlivé měsíce, znamená to, že zároveň byla nesprávně stanovena výše vyměřovacího základu, a tedy i výše odvodů na pojistné, a to vyšší, než kolik by byla žalovaná povinna na pojistném odvést, pokud by výši odvodů stanovovala podle skutečného mzdového nároku žalobkyně v daném měsíci. O tyto částky se žalobkyně neobohatila, přesto se odvedené platby projevily v poklesu majetku žalované, neboť žalovaná těmito platbami plnila svou zákonnou povinnost, a na straně žalované tak došlo ke vzniku majetkové újmy. Současně shledal splněnými i všechny ostatní zákonné náležitosti pro vznik odpovědnosti žalobkyně za vzniklou újmu.

5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 49 Co 125/2021-400, opraveným usnesením ze dne 8. 3. 2023, č. j. 49 Co 125/2021-406, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že se určuje, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 3. 6. 2019, dané žalobkyni žalovanou téhož dne, je neplatné (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že vzájemný návrh na zaplacení částky 110 585 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované uhradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 120 321,40 Kč k rukám jejího advokáta (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Znojmě náklady řízení ve výši 14 813 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a poté, co zopakoval dokazování výslechem svědkyně M. B., přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně porušila své povinnosti při plnění pracovních úkolů tím, že od okamžiku, kdy začala vykonávat práci hlavní pokladní, tj. od 1. 1. 2018 (správně od 1. 4. 2018 – poznámka dovolacího soudu) až do 30. 4. 2019, vykazovala v evidenci docházky svou přítomnost na pracovišti po celou stanovenou týdenní pracovní dobu přesto, že v některých dnech byla na pracovišti fyzicky přítomna jen po určitou část směny nebo zde nebyla přítomna vůbec; konkrétně takto vykázala za období od dubna 2018 do dubna 2019 o nejméně 509,25 hodin přítomnosti na pracovišti více, než na něm skutečně strávila. Odvolací soud však dospěl k závěru, že jednání žalobkyně, jímž porušila povinnosti při plnění pracovních úkolů, je třeba s ohledem na zjištěný skutkový stav po právní stránce posoudit jinak, než jak je posoudil soud prvního stupně. Usoudil, že za situace, kdy bylo současně prokázáno i to, že přestože žalobkyně fyzicky na pracovišti přítomna po celou dobu nebyla, svou práci konala, své pracovní povinnosti plnila řádně a včas a jediné, co jí zaměstnavatel ve vztahu k dodržování pracovní doby v okamžitém zrušení pracovního poměru vytkl, bylo to, že vykázala více hodin, než odpracovala, nikoli to, že v důsledku fyzické nepřítomnosti na pracovišti své pracovní povinnosti neplnila, nelze v daném případě důvod, pro který žalovaná k rozvázání pracovního poměru s žalobkyní přistoupila, označit za neomluvené zmeškání práce, neboť toto je pojmově spojeno s tím, že zaměstnanec, který neomluveně zmešká práci, svou práci nekoná a útočí tímto způsobem na majetek svého zaměstnavatele. V projednávané věci se však o takový případ nejednalo, neboť i když žalobkyně v posuzovaném období byla fyzicky přítomna na pracovišti v menším rozsahu, než jaký vykázala, své pracovní povinnosti si přesto řádně a včas splnila tak, že úsek, na kterém zastávala vedoucí pozici, bez problémů fungoval. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že porušení pracovních povinností žalobkyně spočívá v tom, že vykazovala svou přítomnost na pracovišti ve větším hodinovém rozsahu, než po který tam skutečně přítomna byla, a že nedodržovala stanovenou týdenní pracovní dobu (porušila povinnost konat práci ve stanovené pracovní době na pracovišti). K závěru odlišnému od soudu prvního stupně dospěl i při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností, které se stalo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně. Protože žalovaná s ohledem na řádně a včas odvedenou práci žalobkyně a bezproblémové fungování jí svěřeného úseku fyzickou nepřítomnost žalobkyně na pracovišti nekontrolovala, nezjistila a tímto způsobem de facto tolerovala (v tomto směru žalobkyni po poměrně dlouhou dobu ani ničeho nevytkla), nelze dle odvolacího soudu dospět k závěru, že by porušení pracovních povinností žalobkyně dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovních povinností, které by žalovanou opravňovalo k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Usoudil, že situace žalobkyně je odlišná od případů posuzovaných v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1777/2021, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, a ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, neboť žalobkyně nezpůsobila žalované škodu morální ani majetkovou, nezneužila majetek žalované a vše, co z její strany mělo být zajištěno a vyřízeno, splněno bylo, není proto možno dojít ani k závěru, že se ze strany žalobkyně jednalo o nepřímý útok na majetek žalované tím, že by se pokusila odčerpat část majetku svého zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění. Vzal za prokázané a mezi účastníky nesporné, že žalobkyně měla nerovnoměrně rozloženou 40hodinovou týdenní pracovní dobu a žalovaná sama evidenci odpracované doby v rozporu s § 96 odst. 1 zákoníku práce nevedla, tuto evidenci si vedla sama žalobkyně, která v pracovních výkazech za sledované období vykázala minimálně o 509,25 hodin více, než kolik jich fyzicky strávila na pracovišti. Za prokázané vzal i to, že si žalobkyně v posuzovaném období své pracovní povinnosti plnila řádně a „kolikrát“ i nad rámec svých pracovních povinností a že k její práci nebyly ze strany žalované vzneseny žádné připomínky, a až do doby, než od žalované dne 21. 5. 2019 obdržela vytýkací dopis, jí nebylo nikým vytýkáno neplnění pracovních povinností ani nepřítomnost na pracovišti po celou stanovenou týdenní pracovní dobu, žalobkyně si řádně a včas plnila veškeré pracovní povinnosti, a to v některých případech i nad jejich rámec, byla schopna a ochotna v jakoukoli denní dobu řešit nastalé problémy či „zaskočit“ za jiné zaměstnance a vše pod jejím vedením fungovalo. I když tedy žalobkyně ve výkazech vykazovala více hodin své přítomnosti na pracovišti, než na něm ve skutečnosti byla, a tímto způsobem porušila své pracovní povinnosti, nevznikla tímto jejím jednáním žalované žádná újma, neboť žalobkyně byla natolik organizačně zdatná, že práci, kterou byla povinna odvést, řádně, včas a v požadované kvalitě odvedla. Při úvaze o intenzitě porušení pracovních povinností žalobkyně si odvolací soud na otázku, zda bylo možno za dané skutkové situace po zaměstnavateli chtít, aby žalobkyni zaměstnával ještě po dobu výpovědní doby, odpověděl kladně. Za daného stavu dle odvolacího soudu nemohlo dojít k zásadnímu narušení důvěry mezi žalovanou jako zaměstnavatelem a žalobkyní jako zaměstnancem. Ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení a na náhradu škody pak odvolací soud vyšel z předpokladu, že mzda se vyplácí za vykonanou práci a nikoliv za pouhou fyzickou přítomnost zaměstnance na pracovišti, zvláště u zaměstnanců na vedoucí pozici, jejichž primárním úkolem je zajištění řádného chodu úseku, a usoudil, že pokud žalobkyně své pracovní povinnosti řádně, včas a v požadované kvalitě vykonala, o čemž nebylo mezi účastníky sporu, náležela jí za takto vykonanou práci mzda, a proto nelze dovodit, že by se žalobkyně na úkor žalované bezdůvodně obohatila tím, že přijala mzdu za práci, kterou vykonala, byť u toho nebyla přítomna na pracovišti po celou jí vykazovanou dobu, a stejně tak nelze dospět k závěru, že způsobila zaměstnavateli škodu v podobě zákonných odvodů na zdravotní a sociální pojištění. Uvedl, že na místě je i úvaha o aplikaci § 331 zákoníku práce, neboť žalobkyně mohla mít důvodně za to, že jí mzda ve vyplacené výši náleží a že nemá co vracet.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalovaná dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že se při posouzení intenzity zjištěného a prokázaného porušení pracovních povinností žalobkyně nedůvodně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1777/2021, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, a ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 943/2020. Dovolatelka prosazuje názor, že napadené rozhodnutí se ustálené judikatuře Nejvyššího soudu týkající se právního hodnocení intenzity porušení pracovních povinností zaměstnance vymyká, neboť označená judikatura posuzuje intenzitu porušení pracovních povinností na základě skutkových stavů, které se nikterak významně neliší od skutkového stavu ve zde souzené věci. Vyjádřila přesvědčení, že vykazování rozsahu odpracovaných hodin žalobkyně tak, jako by na pracovišti neabsentovala, jasně a zřetelně dokládá její úmysl k takovému nekorektnímu a nezákonnému jednání, o zaviněném porušení pracovních povinností tak nemůže být pochyb. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3004/2017, zdůraznila, že povinnost konat práci osobně podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, případně na jiném dohodnutém místě, je základní a stěžejní povinností zaměstnance, která je v posuzovaném případě umocněna tím, že činnost žalované spočívající v provozování hazardních her je přísně regulovaná zákonem a striktně kontrolovaná, přičemž jednou z takto stanovených povinností provozovatele hazardních her je zajistit v kasinu dostatečný počet zaměstnanců a v případě nesplnění tohoto požadavku je žalovaná vystavena nebezpečí postihu ze strany celních orgánů a nebezpečí vzniku škody. Povinností žalobkyně tak byla její přítomnost na pracovišti po sjednanou pracovní dobu, přičemž práce z domova je v tomto případě z podstaty věci vyloučena, neboť při nepřítomnosti na pracovišti nemá přehled o počtu přítomných návštěvníků kasina. Poukázala též na rozsah nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti a jeho poměr k celkovému rozsahu pracovní doby žalobkyně za předmětné období, který činí 22,5 %, což podle jejího názoru jednoznačně implikuje odůvodněnost ztráty důvěry zaměstnavatele, po němž za daného stavu nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnával ještě po dobu výpovědní doby, neboť veškerá důvěra byla jednáním žalobkyně hrubě narušena a její jednání lze do jisté míry označit za podvodné. Dovolatelka prosazuje, že v intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je jednání žalobkyně zvláště hrubým porušením jejích pracovních povinností, neboť šlo o porušení zaviněné, opakované a dlouhodobé, zaměstnavateli objektivně vznikla škoda, žalobkyně se na úkor zaměstnavatele bezdůvodně obohatila, čímž se dopustila nepřímého útoku na jeho majetek, neboť takto předstíraným výkonem práce se pokusila získat a získala na jeho úkor neoprávněnou výhodu, tj. mzdu za práci, kterou nevykonala, čímž současně vědomě usilovala o snížení jeho majetku. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek změnil tak, že žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru bude zamítnuta a žalobkyni bude uloženo zaplatit žalované částku 110 585 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení.

7. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

11. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

12. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v části směřující proti výrokům pod body III a IV rozsudku odvolacího soudu, jimiž byla žalované uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů a povinnost zaplatit náklady řízení České republice na účet Okresního soudu ve Znojmě, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

13. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla u žalované zaměstnána v pracovním poměru na pobočce v obci XY od 1. 4. 2018 jako hlavní pokladní, z této pozice plánovala směny sobě a podřízeným zaměstnancům a sama sobě a podřízeným vedla výkazy docházky, které se pak předávaly na personální (oddělení – pozn. dovolacího soudu) pro výpočet mzdy. Žalobkyně si v docházkovém systému vykázala v období od dubna 2018 do dubna 2019 o 558,25 odpracovaných hodin více, než skutečně strávila na pracovišti, z toho minimálně u 509,25 hodin nebyl zjištěn žádný omluvitelný důvod nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti. V určitých dnech byl navíc zjištěn výrazný nepoměr mezi odpracovanými a vykázanými hodinami (například ve dnech 19. 10. 2018 a 1. 3. 2019 byla žalobkyně na pracovišti jen 1,5 hodiny, ale vykázala 7,5 odpracovaných hodin, nebo za den 27. 11. 2018 vykázala opět 7,5 odpracovaných hodin, ale na pracovišti byla jen jednu hodinu). Mzda byla žalobkyni vyplácena, jako by v jednotlivých měsících odpracovala plný počet hodin připadajících na daný měsíc při 40hodinovém pracovním týdnu. Dne 3. 6. 2019 žalovaná z tohoto důvodu se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr.

14. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (ve výroku I) na vyřešení otázky hmotného práva, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v části o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

15. Po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v rozsahu, v němž bylo dovolání shledáno přípustným, ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je v této části důvodné.

16. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 3. 6. 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 6. 2019 (dále jen „zák. práce“).

17. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

18. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod číslem 21/2001 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 282/2005, a přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2555/2021].

19. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

20. K základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru náleží též povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Tato povinnost zaměstnance trvá od vzniku pracovního poměru (zpravidla založeného pracovní smlouvou –§ 33 odst. 1 zák. práce) až do jeho skončení některým ze způsobů upravených ustanovením § 48 zák. práce. V průběhu trvání pracovního poměru může být pracovní závazek zaměstnance suspendován jedině, nastane-li některá z překážek v práci, ať je to již překážka v práci na straně zaměstnance (§ 191 a násl. zák. práce), nebo překážka v práci na straně zaměstnavatele (§ 207 a násl. zák. práce). Jde o situaci, kdy zaměstnanec z důvodů objektivní nebo subjektivní povahy uznaných právními předpisy (popřípadě zaměstnavatelem na základě vnitřního předpisu, nebo sjednaných v kolektivní smlouvě) nekoná práci, kterou by jinak v daném časovém úseku zasahujícím do pracovní doby konat měl. Není-li zde tato právem uznaná nemožnost nebo obtížnost plnění základních pracovněprávních povinností a vykazuje-li zaměstnanec absenci, která není výše uvedeným způsobem aprobována, znamená to, že po celou dobu, kdy nekoná práci podle pracovní smlouvy, nedodržuje základní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci (srov. shodně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 338/2020, a ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 733/2022).

21. Již v rozsudku ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, Nejvyšší soud poukázal na to, že neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Jednání zaměstnance znamenající porušení pracovní kázně však nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu; kromě délky nepřítomnosti žalobce v práci je nutno přihlédnout zejména k důsledkům nepřítomnosti žalobce v práci pro žalovanou, k dosavadnímu postoji žalobce k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení jeho konkrétních pracovních povinností.

22. Odvolací soud uvedl v projednávané věci v odůvodnění svého rozsudku některé takové další okolnosti, jež podle jeho názoru mohly mít vliv na posouzení intenzity porušení povinnosti žalobkyně vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, a to na podporu závěru o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 3. 6. 2019. Zdůraznil, že žalované nevznikla žádná újma, neboť žalobkyně byla natolik zdatná, že práci, kterou byla povinna odvést, řádně, včas a v požadované kvalitě odvedla, že „zaskakovala“ i za nemocné kolegy a „vykrývala všechny situace, kdy někdo neočekávaně odpadl“, že žalovaná žalobkyni nepřítomnost na pracovišti nevytýkala a dlouhodobě ji tolerovala. Avšak úvahu odvolacího soudu při vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce nelze považovat za správnou a úplnou.

23. Ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je zároveň nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zák. práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý, představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod číslem 25/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013). V konkrétním případě může být podstatně významnější narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a zpochybnění spolehlivosti zaměstnance ve vztahu k majetku zaměstnavatele než eventuální výše škody (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 991/2019).

24. V projednávané věci je proto nutno při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní přihlédnout v prvé řadě k tomu, že nejde pouze o absenci žalobkyně na pracovišti, ale i o zastírání této skutečnosti uváděním nesprávného počtu odpracovaných hodin v docházkovém systému. Jednalo se přitom o značný počet hodin (v období od dubna 2018 do dubna 2019 nebyl u 509,25 hodin zjištěn žádný omluvitelný důvod) a v některých dnech (uvedených příkladem výše v bodě 13) doba absence výrazně přesahovala dobu skutečné přítomnosti na pracovišti. Argument, že žalovaná žalobkyni nepřítomnost na pracovišti nevytýkala a dlouhodobě tolerovala, není na místě, neboť žalobkyně tuto skutečnost před svým zaměstnavatelem zatajovala, o čemž svědčí nejen počet hodin vykazovaných v docházkovém systému, ale i prvotní postoj samotné žalobkyně v řízení, neboť ještě v žalobě popírala, že by nebyla na pracovišti v pracovní době; teprve provedeným dokazováním bylo toto její tvrzení vyvráceno.

25. Položil-li odvolací soud důraz na závěr, že žalobkyně „práci, kterou byla povinna odvést, řádně, včas a v požadované kvalitě odvedla“, nezohlednil skutkové zjištění, že zaměstnavatel „mzdu žalobkyně stanovoval tak, jako by žalobkyně skutečně vykázaný počet hodin odpracovala, respektive tak, jako kdyby žalobkyně dodržela fond pracovní doby stanovený pro dané vyrovnávací období.“ Přiléhavý je naopak závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně uváděla zaměstnavatele v omyl „o rozsahu skutečně odpracovaných hodin rozhodných pro stanovení jejího mzdového nároku“. Znovu lze tak připomenout závěr judikatury, že v konkrétním případě může být podstatně významnější narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a zpochybnění spolehlivosti zaměstnance ve vztahu k majetku zaměstnavatele než eventuální výše škody (konkrétní výše škody, resp. bezdůvodného obohacení byla předmětem řízení o vzájemném návrhu, kde se však žalované nepodařilo dovoláním úspěšně napadnout rozsudek odvolacího soudu, jak bude vysvětleno níže).

26. Z pohledu zájmu na zachování vzájemné důvěry je další závažnou okolností při posuzovaní intenzity porušení pracovních povinností postavení žalobkyně v rozhodném období jako vedoucí zaměstnankyně (viz § 11 zák. práce a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2555/2021). Podle skutkových zjištění žalobkyně sobě a podřízeným zaměstnancům plánovala směny a evidovala docházku. Protože mezi povinnosti vedoucích zaměstnanců patří rovněž povinnost zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů [§ 302 písm. f) zák. práce], je narušení nezbytné vzájemné důvěry závažnější, zklame-li důvěru zaměstnavatele právě zaměstnanec, jenž má sám dodržování právních předpisů u zaměstnavatele zabezpečovat [těmito právními předpisy jsou zde výše uvedený § 301 písm. d) zák. práce a dále ustanovení o pracovní době a době odpočinku v části čtvrté zákoníku práce].

27. Shrne-li dovolací soud výše uvedené, pak ve prospěch žalobkyně lze zohlednit závěr, že i přes absence odvedla práci, kterou byla povinna odvést, a že vycházela zaměstnavateli vstříc v případě absence jiných zaměstnanců. Na druhé straně je zde značný rozsah neomluvených absencí a tyto žalobkyně vůči svému zaměstnavateli zastírala. Míra narušení vzájemné důvěry je navýšena tím, že žalobkyně byla sama vedoucí zaměstnankyní; proto nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnával, byť jen po výpovědní dobu. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že „rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 3. 6. 2019 … je neplatné“, není správný.

28. Protože odvolací soud rozhodl nesprávně, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci (o části předmětu řízení týkajícího se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením) rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I změnil tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž soud prvního stupně žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 3. 6. 2019 zamítl [§ 243d odst. 1 písm. b), § 219 o. s. ř.].

29. Ve výroku pod bodem II rozhodl odvolací soud o vzájemném návrhu na zaplacení částky 110 585 Kč s příslušenstvím (požadované z části jako bezdůvodné obohacení, z části jako náhrada škody), tedy o nároku, který je způsobilý být samostatným předmětem řízení a jenž proto ve smyslu § 243d odst. 2 o. s. ř. nezávisí na výroku rozsudku odvolacího soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Proto i dovolání žalované a jeho náležitosti se ve vztahu k této části napadeného rozsudku posuzují samostatně.

30. Z podaného dovolání lze dovodit, že dovolatelka napadá i tento výrok rozsudku odvolacího soudu a že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že „ačkoliv se žalobkyně dopustila porušení svých pracovních povinností, nemohla se tímto porušením na úkor žalované bezdůvodně obohatit, když svou práci řádně a včas odváděla,“ a že „porušením pracovních povinností žalobkyně nebyla způsobena žalované škoda tím, že žalovaná za žalobkyni odvedla zákonné odvody na zdravotní a sociální pojištění i za dobu, kdy žalobkyně na pracovišti fyzicky přítomna nebyla, neboť svou práci navzdory tomuto řádně konala a vykonala.“ Dále sice dovolatelka argumentuje, že se odvolací soud „nedůvodně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu“, uvádí však závěry rozhodnutí, jež se vztahují k posuzování intenzity porušení pracovních povinností (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1777/2021, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, a ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 943/2020), nebo k otázce povinnosti zaměstnance být přítomen na pracovišti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3004/2017). Tato rozhodnutí se tak vztahují k předmětu řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, nikoliv k právnímu závěru odvolacího soudu, že žalobkyně (přestože porušila svoji povinnost být přítomna na pracovišti) nezískala žádné bezdůvodné obohacení, ani nezpůsobila škodu, neboť „určenou práci konala a vykonala“.

31. Protože proti tomuto právnímu závěru dovolatelka ve svém dovolání nebrojí způsobem, který by byl způsobilý založit přípustnost dovolání (pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolaní nepostačuje – viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013), trpí její dovolání v této části vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

32. Dále nelze přehlédnout, že druhý důvod pro zamítnutí vzájemného návrhu žalované shledal odvolací soud v naplnění podmínek pro aplikaci § 331 zák. práce. Tento právní závěr však dovolatelka ve svém dovolání nenapadá. Judikatura Nejvyššího soudu přitom dospěla již v minulosti k závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod číslem 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).

33. Z uvedených důvodů odmítl Nejvyšší soud dovolání žalované též v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu.

34. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž při rozhodování o náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud samostatně posuzoval věc uplatněnou žalobou a věc uplatněnou vzájemným návrhem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2093/2022).

35. Žalované, která měla úspěch v řízení o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, náleží za řízení před soudem prvního stupně, kdy žalovaná nebyla zastoupena advokátem, náhrada nákladů spočívajících v paušální částce náhrady výdajů podle § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300 Kč za každý z úkonů dle § 1 odst. 3 této vyhlášky, a to za sepis vyjádření k žalobě (1 úkon), za účast při soudem nařízené mediaci ve dnech 14. 1. 2020 a 4. 2. 2020 (2 úkony), za účast na jednání soudu dne 9. 7. 2020 od 8:15 do 11:59 hodin (2 úkony), dne 8. 10. 2020 od 9:15 do 14:55 hodin (3 úkony), dne 19. 11. 2020 od 8:15 do 11:58 hodin (2 úkony), dne 15. 12. 2020 od 8:00 do 10:45 hodin (2 úkony) a dne 22. 6. 2021 od 8:15 do 10:14 hodin (1 úkon), za dostavení se k jednání dne 29. 9. 2020, které se nekonalo z důvodu karantény právního zástupce žalobkyně (půl úkonu analogicky podle § 11 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tj. ve výši 4 050 Kč, a v cestovném ve výši 5 946,16 Kč za 6 cest k soudnímu jednání z Komořan do Znojma a zpět na vzdálenost 180 km vozidlem tovární značky Škoda Octavia, jehož kombinovaná spotřeba motorové nafty činí dle technického průkazu vozidla 4,1 l na 100 km, z toho 5 cest v roce 2020, kdy náklady za cestu k jednomu jednání podle vyhlášky č. 358/2019 Sb. při ceně motorové nafty 31,80 Kč/litr a sazbě základní náhrady 4,20 Kč/km činily 990,68 Kč, a 1 cesta v roce 2021, kdy náklady za cestu k jednání podle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při ceně motorové nafty 27,20 Kč/litr a sazbě základní náhrady 4,40 Kč/km činily 992,74 Kč, tedy za řízení před soudem prvního stupně celkem 9 996,16 Kč. Za odvolací řízení, v němž byla žalovaná zastoupena advokátem až od 3. 1. 2023, jí přísluší paušální náhrada výdajů podle § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon ve výši 300 Kč za jednání konané dne 16. 11. 2022 od 14:19 do 14:38 hodin, a dále odměna advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“), za každý z úkonů právní služby podle § 11 advokátního tarifu ve výši 2 500 Kč [počítáno z tarifní hodnoty 35 000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu], a to za převzetí a přípravu zastoupení (1 úkon) a za účast na jednání odvolacího soudu dne 4. 1. 2023 od 13:03 do 13:25 hodin (1 úkon), dne 15. 2. 2023 od 13:30 do 14:08 hodin (1 úkon) a dne 8. 3. 2023 od 12:05 do 13:00 hodin (1 úkon), tj. 10 000 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, příslušející ke každému úkonu právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. 1 200 Kč, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 342 Kč, tj. za odvolací řízení celkem 13 842 Kč. Za dovolací řízení přísluší žalované odměna advokáta za 1 úkon právní služby, a to za sepis dovolání, ve výši 2 500 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty 588 Kč. Dále zaplatila žalovaná soudní poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč, který se podle položky 23 bod 7 sazebníku poplatků v zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vztahoval k oběma předmětům řízení. Pro řízení o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru je tak nutné zohlednit jeho polovinu, tedy částku 7 000 Kč. Za dovolací řízení přísluší žalované celkem 10 388 Kč.

36. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 9 996 Kč, odvolacího řízení v celkové výši 13 842 Kč a dovolacího řízení v celkové výši 10 388 Kč zaplatit žalované k rukám advokáta Mgr. Lubomíra Kincla, který žalovanou v odvolacím a v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

37. Protože se žalované nepodařilo úspěšně napadnout dovoláním druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalované, měla v této části předmětu řízení úspěch žalobkyně, proto v této části za řízení před soudem prvního stupně náleží žalobkyni odměna advokáta podle advokátního tarifu za každý z úkonů právní služby ve výši 5 540 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 110 585 Kč podle § 7 bod 5 advokátního tarifu), a to za převzetí a přípravu zastoupení (1 úkon), za vyjádření k vzájemnému návrhu ze dne 22. 10. 2019 (1 úkon), za účast při soudem nařízené mediaci ve dnech 14. 1. 2020 a 4. 2. 2020 (2 úkony), za účast na jednání soudu dne 9. 7. 2020 od 8:15 do 11:59 hodin (2 úkony), dne 8. 10. 2020 od 9:15 do 14:55 hodin (3 úkony), dne 19. 11. 2020 od 8:15 do 11:58 hodin (2 úkony), dne 15. 12. 2020 od 8:00 do 10:45 hodin (2 úkony) a dne 22. 6. 2021 od 8:15 do 10:14 hodin (1 úkon), tj. 77 560 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, příslušející ke každému úkonu právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. 4 200 Kč, cestovné ve výši 1 583,53 Kč za 2 cesty k soudem nařízené mediaci ze sídla advokátní kanceláře ve Znojmě do Brna a zpět na vzdálenost 136 km vozidlem tovární značky Škoda Octavia, jehož průměrná spotřeba motorové nafty činí podle technického průkazu vozidla 5,1 l na 100 km, obě v roce 2020, kdy náklady za cestu k jednomu jednání podle vyhlášky č. 358/2019 Sb. při ceně motorové nafty 31,80 Kč/litr a sazbě základní náhrady 4,20 Kč/km činily 791,76 Kč, a náhrada za ztrátu času ve výši 800 Kč za 4 cesty Znojmo – Brno a zpět v rozsahu 2x 4x půlhodina à 100 Kč, tj. za řízení před soudem prvního stupně celkem 84 143,53 Kč. Žalobkyni nenáleží odměna za úkon právní služby spočívající ve vyjádření ze dne 13. 1. 2021, neboť výzva soudu prvního stupně k jeho podání se týkala skutečností rozhodných pro posouzení nároku uplatněného žalobou, tedy v části, v níž žalobkyně nebyla úspěšná. Za odvolací řízení náleží žalobkyni odměna advokáta podle advokátního tarifu za každý z úkonů právní služby ve výši 5 540 Kč, a to za podání odvolání (1 úkon) a za účast na jednání odvolacího soudu dne 16. 11. 2022 od 14:19 do 14:38 hodin (1 úkon), dne 4. 1. 2023 od 13:03 do 13:25 hodin (1 úkon), dne 15. 2. 2023 od 13:30 do 14:08 hodin (1 úkon) a dne 8. 3. 2023 od 12:05 do 13:00 hodin (1 úkon), tj. 27 700 Kč, a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, příslušející ke každému úkonu právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. 1 500 Kč, celkem 29 200 Kč. Dále žalobkyni vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání proti rozhodnutí o vzájemném návrhu ve výši 5 530 Kč a na cestovné ve výši 4 351,38 Kč za 4 cesty k jednání odvolacího soudu ze sídla advokátní kanceláře ve Znojmě do Brna a zpět na vzdálenost 144 km (objížďka) vozidlem tovární značky Škoda Octavia, jehož průměrná spotřeba benzínu 95 oktanů činí podle technického průkazu vozidla 5,9 l na 100 km, z toho 1 cesta v roce 2022, kdy náklady za cestu k jednomu jednání podle vyhlášky č. 511/2021 Sb. při ceně benzínu 95 oktanů 44,50 Kč/litr a sazbě základní náhrady 4,70 Kč/km činily 1 054,87 Kč, a 3 cesty v roce 2023, kdy náklady za cestu k jednomu jednání podle vyhlášky č. 467/2022 Sb. při ceně benzínu 95 oktanů 41,20 Kč/litr a sazbě základní náhrady 5,20 Kč/km činily 1 098,84 Kč, a dále náhrada za ztrátu času ve výši 2 400 Kč za 4 cesty Znojmo – Brno a zpět v rozsahu 4x 6x půlhodina po 100 Kč, tedy za odvolací řízení celkem 41 481,38 Kč. V dovolacím řízení žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které by jí měla žalovaná nahradit.

38. Žalovaná je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 84 144 Kč a odvolacího řízení v celkové výši 41 481 Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokáta Mgr. Pavla Nevrkly, který žalobkyni v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

39. O náhradě nákladů za zastoupení účastníků během setkání s mediátorem Nejvyšší soud rozhodl v souladu se závěrem přijatým v usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2542/21, podle něhož práva a povinnosti účastníků sporu nemusí být nutně dotčena jen a pouze výsledkem soudního řízení – rozsudkem, ale též uzavřením dohody před mediátorem a za takového stavu věci lze jen stěží klást účastníkům k tíži, že v řízení před mediátorem využijí služeb právního odborníka (advokáta); účelnost takto vynaložených nákladů je přitom na posouzení obecných soudů. Nejvyšší soud shledal tyto náklady účelně vynaloženými, neboť prvé setkání s mediátorem nařídil účastníkům soud a poučil je o následcích bezdůvodného odmítnutí setkání s mediátorem podle § 150 o. s. ř. Podle ustanovení § 137 odst. 1 o. s. ř. mezi náklady soudního řízení náleží také odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 2 o. s. ř. Protože podle obsahu spisu (Smlouva o provedení mediace na č. l. 351) účastníkům vznikl tento náklad ve stejné výši (3 500 Kč + DPH), dovolací soud s ohledem na to, že předmětem mediace byly oba sporné nároky a každý z účastníků uspěl v jednom z nich, v souladu s ustanovením § 150 o. s. ř. náhradu těchto nákladů žádnému z účastníků nepřiznal.

40. O náhradě nákladů státu, které byly vynaloženy na vypracování znaleckého posudku podle usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 1. 2021, č. j. 23 C 108/2019-235, rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 148 odst. 1 o. s. ř. Podle obsahu spisu vypracování znaleckého posudku požadovala žalobkyně (viz protokol z jednání soudu prvního stupně konaného dne 19. 11. 2020 na č. l. 156) k přezkoumání, zda nedošlo k manipulaci s kamerovými záznamy, které žalovaná ve svém podání z 4. 9. 2019 navrhla v čl. III k důkazu o opodstatněnosti okamžitého zrušení pracovního poměru; na „provedení znaleckého posudku k ověření pravosti záznamu, resp. zjištění, že se záznamy nebylo manipulováno“, pak žalobkyně trvala i v podání ze dne 13. 1. 2021, jímž reagovala na výzvu soudu prvního stupně k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů učiněnou poté, co předseda senátu na závěr jednání konaného dne 15. 12. 2020 zhodnotil výsledky dosavadního dokazování a vyjádřil názor, že nasvědčují tomu, že žalobkyně řádně nedodržela fond stanovené pracovní doby, a uvádí-li v žalobě, že „si vše řádně odpracovala“, je na ní, aby prokázala, že fond pracovní doby vždy dodržela. Z toho vyplývá, že vypracování znaleckého posudku žalobkyně navrhovala k prokázání svých žalobních tvrzení, resp. k prokázání důvodnosti své žaloby, náklady na vypracování posudku jsou proto nákladem v řízení o její žalobě. Žalobkyně nebyla se svojí žalobou o neplatnost rozvázání pracovního poměru úspěšná a v řízení nebylo tvrzeno, že by splňovala předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, proto ji dovolací soud jako věcně neúspěšného účastníka zavázal k náhradě nákladů řízení, které platil stát, přičemž na náhradu těchto nákladů započetl zálohu, kterou žalobkyně v řízení složila ve výši 5 000 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 2. 2025

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu



Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2715/2023

www.nsoud.cz