21 Cdo 2670/2023-159

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. R., zastoupené JUDr. Dominikem Brůhou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Hartigova č. 1107/54, proti žalované Zdravotnické záchranné službě Pardubického kraje se sídlem v Pardubicích, Průmyslová č. 450, IČO 69172196, zastoupené Mgr. Evou Tykalovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 699/28, o 40 665 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 108 C 9/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. května 2023, č. j. 23 Co 23/2023-138, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. září 2022, č. j. 108 C 9/2021-97, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 22. 12. 2021 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 40 665 Kč s 8,25% úrokem z prodlení z částek a za dobu, jež specifikovala. Žalobu zdůvodnila tím, že je u žalované v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 22. 7. 2009, v roce 2020 jí žalovaná na základě usnesení vlády České republiky č. 518 ze dne 7. 5. 2020 přiznala tzv. Covid odměnu za období březen až květen 2020 ve výši 120 000 Kč, která jí byla vyplacena ve výplatě platu za měsíc červen 2020 pod položkou „jubilea“, čímž byla účelově vyloučena z dosaženého výdělku pro účely výpočtu průměrného výdělku žalobkyně stanoveného žalovanou ke dni 1. 7. 2020 a ke dni 1. 10. 2020 a žalovaná tak neoprávněně krátila žalobkyni na platových právech a právu na náhradu platu, a to konkrétně na úseku náhrad za dovolenou a zákonných příplatků k platu stanovených zákoníkem práce procentem z průměrného výdělku, to vše v následujících dvou kalendářních čtvrtletích po vyplacení mimořádné odměny. Tato odměna je složkou platu a měla být povinně zahrnuta do výpočtu průměrného výdělku podle § 351 a násl. zákoníku práce. Rozdíl ve vyplacených částkách na dlužných platových nárocích a náhradě platu činí celkem 40 665 Kč.

2. Žalovaná se bránila námitkou, že je příspěvkovou organizací zřízenou příslušným krajem a jako taková musí respektovat pravidla určená zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Finanční prostředky pro vyplacení odměn za měsíce březen, duben a květen 2020 obdržela spolu s rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví č. OKP/37/1102/2020 ze dne 12. 6. 2020 o poskytnutí jednorázového neinvestičního finančního příspěvku ze státního rozpočtu ČR, vydaným na základě usnesení vlády České republiky č. 518 ze dne 7. 5. 2020. Součástí rozhodnutí byl rovněž pokyn k vyplacení podle ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce a v režimu tohoto ustanovení. Odměna za období březen až květen 2020 byla žalobkyni vyplacena ve výplatě platu za měsíc červen 2020 v souladu s tímto rozhodnutím podle ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, proto nebyla zahrnuta do průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. Jiný přístup by podle názoru žalované byl v rozporu s péčí řádného hospodáře a s rozpočtovými pravidly a bylo by také v rozporu s dobrými mravy, pokud by žalovaná jakkoliv upravovala pravidla stanovená vládou. Zdůraznila, že vládou poskytnuté finanční prostředky byly určeny k vyplacení jednorázové odměny za práci při zvládání mimořádné epidemiologické situace při péči o pacienty s vysoce virulentním agens, virem SARS-CoV-2, a dovozuje, že vládou a ministerstvem byl zvolen postup podle ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce s ohledem na účel vyplacení odměny. Podle jejího názoru z ustanovení § 3 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb. v platném znění vyplývá, že finanční prostředky jí byly přiděleny ve formě dotace, spolu s dotací obdržela od Ministerstva zdravotnictví přesný pokyn, jak mají být dotační prostředky vyplaceny, a přesný účel, k němuž byla dotace poskytnuta, přičemž se nejednalo o pouhé doporučení ministerstva, nýbrž o rozhodnutí o přidělení dotace a stanovení podmínek k jejímu čerpání ve smyslu ustanovení § 14 odst. 4 písm. c) – j) zákona č. 218/2000 Sb., bylo tedy její povinností respektovat podmínky tak, jak byly stanoveny rozhodnutím ústředního správního orgánu. Vyplacení odměn, jak se ho domáhá žalobkyně, by bylo jednoznačně neoprávněným použitím peněžních prostředků státního rozpočtu ve smyslu ustanovení § 3 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb.

3. Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 9. 2022, č. j. 108 C 9/2021-97, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla zaměstnaná u žalované v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 22. 7. 2009 na pozici zdravotní sestra – specialistka na plný pracovní úvazek a tento pracovní poměr trval i v rozhodném období roku 2020. Žalovaná přiznala žalobkyni odměnu za práci v období pandemie Covid-19 ve výši 120 000 Kč hrubého, která jí byla za období měsíců březen až květen 2020 vyplacena pod položkou „jubilea“ a nebyla zahrnuta do výpočtu průměrného výdělku žalobkyně, tedy neovlivnila příplatky za práci v sobotu a v neděli a za práci přesčas a ve svátek v období měsíců červenec–prosinec 2020. Dovodil, že žalovaná, která je příspěvkovou organizací zřízenou příslušným krajem, je při svém hospodaření povinna řídit se pravidly stanovenými zákonem č. 218/2000 Sb., Ministerstvo zdravotnictví jako poskytovatel dotace ve svém rozhodnutí č. OKP/37/1102/2020 ze dne 12. 6. 2020 jasně vymezilo postup pro využití peněžních prostředků státního rozpočtu a žalovaná neměla možnost se od tohoto postupu odchýlit, neboť by se dopustila neoprávněného použití finančních prostředků z dotace ve smyslu ustanovení § 3 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb. a zavdala by tak důvod, aby ji poskytovatel dotace vyzval k vrácení finančních prostředků podle § 14f zákona č. 218/2000 Sb. Jestliže by žalovaná postupovala tak, jak se domáhá žalobkyně, použila by dané finanční prostředky v rozporu se stanoveným účelem a navíc by překročila objem prostředků na platy, neboť vyplacená dotace s důsledky pro náhrady platu zaměstnanců nejen nepočítala, ale stanovenými podmínkami pro výplatu je zjevně vylučovala. Takový postup dle názoru soudu prvního stupně nelze na žalované spravedlivě požadovat. S odkazem na zdůvodnění rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví usoudil, že dotace byla z kapitoly státního rozpočtu uvolněna z důvodu podílení se záchranných služeb jako jedné ze složek IZIS na zvládání mimořádných událostí, za kterou lze vypuknutí pandemie Covid-19 považovat a podřadit ji pod režim zákona [§ 224 odst. 2 písm. b) zák. práce], stát odměnu poskytl s cílem udržet a stabilizovat tyto zaměstnance při práci v podmínkách mimořádné události a ocenit ty, kdo pracovali ve ztíženém pracovním režimu s výrazným rizikem nákazy v té době zcela nového onemocnění, v přímém kontaktu s osobami, které byly či mohly být tímto onemocněním nakaženy, a za situace, kdy bylo velmi obtížné zajistit dostatečné množství ochranných prostředků a nebylo ani zřejmé, zda jsou pro tyto pracovníky dostatečnou ochranou. Jedním z motivačních faktorů, který by vyjadřoval ocenění toho, že zaměstnanci zůstávají ve svých profesích a tyto neopouštějí, je ocenění finanční, k čemuž dospěl i stát, pokud pro všechny zaměstnance záchranných služeb vyhlásil dotační program a poskytl jednorázový neinvestiční finanční příspěvek ze státního rozpočtu, přičemž v samotném rozhodnutí v bodě 5 byly tyto prostředky označeny jako ty, které budou tvořit odměnu podle § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, a byly žalovanou jako zaměstnavatelem vnímány tak, že mají upevnit fungování specifického povolání, které má do té míry vysoké požadavky na své zaměstnance, že je cílem je v těchto profesích udržet. Nebyl přitom stanoven žádný konkrétní mimořádný úkol, který by měl ten který zaměstnanec plnit, ale objektivně zde existovala situace, kdy zaměstnanci museli pracovat s neznámým faktorem. Cílem příspěvku bylo plošné pokrytí a poděkování, proto byl správně podřazen pod § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. Žalovaná byla vzhledem k původu finančních prostředků zvlášť uvolněných ze státního rozpočtu za podmínek, které stát rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví dal, plátcem povinným tyto podmínky dodržet.

4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 892 Kč k rukám advokátky Mgr. Evy Tykalové, LL.M. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Doplnil, že pokud zaměstnavatel vyplatí zaměstnanci mzdový nárok a určí, o jaký nárok se jedná, v tomto případě o odměnu za mimořádnou událost, při které bylo ohroženo zdraví a život lidí, a činí-li tak podle ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, je primárně na všech, tj. i na zaměstnanci, aby takový postup zaměstnavatele akceptoval, vyjma situace, že by zvolený postup zaměstnavatele byl v rozporu se zákoníkem práce. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že takovému postupu brání kogentní ustanovení § 109 odst. 2, 4 a § 110 odst. 3, 4 ve spojení s § 351 a násl. zákoníku práce, a vyjádřil přesvědčení, že zjištěná skutková situace byla podřaditelná pod ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, které počítá i s mimořádnou událostí, při níž bude ohrožen život, zdraví nebo majetek, a které je sběrným ustanovením, kdy sám zákonodárce cílí na všechny možné situace, které není možné podřadit pod konkrétní ustanovení zákoníku práce, a nechává zde prostor pro určitou volnou úvahu. Dospěl k závěru, že vláda a následně další státní orgány chtěly vyjádřit poděkování zaměstnancům, stejně jako zaměstnavatel chce vyjádřit svůj dík za to, že pro něho zaměstnanec udělal něco navíc. Nejednalo se o individuální rozhodování u každého zaměstnance, zda nad rámec svých pracovních povinností vykonával nějakou činnost, ale o standardní paušální odměnu pro všechny zaměstnance, kteří chodili do práce a potýkali se s nákazou Covid-19. Poskytnutí odměny se tak neposuzovalo z hledisek předvídaných v § 134 zákoníku práce, zásadním kritériem byla velikost pracovního úvazku toho kterého oprávněného zaměstnance v rozhodném období a výkon pracovních povinností v tomto období. Odměna nebyla vytvořena v závislosti na odvedené práci, ale jako násobek za odpracované dny – kdo odpracoval 20 dnů, obdržel 20 x 2 000 Kč (40 000 Kč), kdo 10 dnů, obdržel 10 x 2 000 Kč (20 000 Kč), apod. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že jeho právní posouzení není v rozporu se závěry přijatými v žalobkyní odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1352/2021, a že podřazení odměny pod ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce odpovídá tomuto zákonu. Usoudil, že mimořádná odměna za Covid-19 zcela zřejmě nebyla míněna jako příjem za práci (její výkon), ale za mimořádnou situaci, a že tato odměna se blíží odměně za pohotovost, jde o jakousi péči o zaměstnance v podobě vyplacené odměny za vypjatou dobu, nikoliv o odměnu za vykonanou práci, kdy všechny přesčasy byly zaplacené, přičemž ustanovení § 224 je zahrnuto v části zákoníku práce, týkající se péče o zaměstnance – vytváření pracovních podmínek. Závěr, že v případě Covid odměny nešlo o ohodnocení konkrétních pracovníků za jejich individuální přínos, který neposkytli ostatní, opřel také o argument, že se např. nehodnotilo, zda některý z pracovníků pracoval častěji v ochranném obleku než druhý apod. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětnou odměnu je třeba podřadit pod ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, nikoliv pod ustanovení § 134 zákoníku práce.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, směřující proti oběma jeho výrokům. Dovolání má za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených:

- zda tzv. mimořádná Covid odměna poskytnutá zaměstnanci – zdravotnickému pracovníkovi za výkon práce v době pandemie Covid-19 má nebo nemá charakter mzdového (platového) plnění, tj. zda se jedná o plnění za výkon práce (mzdu/plat) nebo o tzv. nemzdové plnění poskytnuté zaměstnanci podle § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce,

- zda se tzv. Covid odměna poskytnutá zaměstnanci – zdravotnickému pracovníkovi za výkon práce v době pandemie Covid-19 započítává (či nezapočítává) do hrubé mzdy (platu) pro účely zjišťování průměrného výdělku zaměstnance postupem podle § 353 a násl. zákoníku práce,

- zda rozhodnutí ústředního orgánu státní správy (ministerstva) a/nebo e-mailové sdělení náměstka ústředního orgánu státní správy (ministerstva) o způsobu poskytnutí jednorázového neinvestičního finančního příspěvku je či není způsobilým právním titulem, který by měl či mohl nad rámec zákoníku práce závazným způsobem určovat nemzdový charakter tzv. Covid odměny poskytnuté zaměstnanci – zdravotnickému pracovníkovi za výkon práce v době pandemie Covid-19, a

- jaká jsou kritéria pro posouzení charakteru peněžitého plnění poskytnutého zaměstnanci zaměstnavatelem jako plnění mzdového (platového) charakteru, resp. Zda zaměstnavatel může, případně je povinen, při posouzení otázky, zda se jedná či nejedná o mzdu (plat), zohlednit „mimořádnost situace“ a „vypjatost doby“ a tato kritéria sama o sobě kvalifikovat jako důvod pro vynětí plnění za práci z režimu mzdy (platu).

Dovolatelka prosazuje, že odvolací soud nesprávně posoudil charakter tzv. Covid odměny, pokud ji podřadil pod ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce a dovodil její nemzdový charakter. Vytýká odvolacímu soudu, že se nepřípustným způsobem odchýlil od zákona, pokud odmítl na zjištěný skutkový stav aplikovat kogentní ustanovení § 109–110 ve spojení s § 351 a násl. zákoníku práce, a od závěrů přijatých v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1352/2021, podle něhož jediným relevantním kritériem pro posouzení určitého plnění jako mzdového (platového) je skutečnost, zda plnění poskytnuté zaměstnanci má vazbu na vykonanou práci. Podřazení předmětu sporu pod ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce má za chybné jednak proto, že odměny podle tohoto ustanovení nejsou poskytovány z důvodu pouhé existence „mimořádné události“, jednak proto, že dané ustanovení předpokládá pouze vykonání výpomoci mimo rámec druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by dovolatelka v rozhodném období konala činnosti odlišné od plnění pracovních úkolů dle pracovní smlouvy, např. dobrovolnickou výpomoc mimo rámec pracovních povinností. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že Covid odměny měly představovat poděkování za to, že zaměstnanec „udělal něco navíc“, a prosazuje, že se jednalo o ohodnocení za výkon práce, které je plně podřaditelné pod mzdu ve smyslu kritérií uvedených v § 109–110 zákoníku práce. V argumentu odvolacího soudu, že se jednalo o odměnu za to, že zaměstnanci „museli pracovat způsobem, který byl mimořádný“, shledává potvrzení svého názoru, že se jednalo o plnění za výkon práce. Poukázala také na skutečnost, že v rozhodném období konala pro žalovanou pouze činnosti na pozici zdravotnické záchranářky, tedy výhradně práce v rámci druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě, přičemž podílení se na plnění mimořádných úkolů, jež souvisely s pandemií Covid-19, a výkon práce zdravotnické záchranářky spadaly v jedno; plnila výhradně úkoly pracovní podle pokynů nadřízených v zaměstnavatelem stanovené pracovní době. Zdůraznila, že Covid odměna nebyla stanovena plošně, ale její konkrétní výše byla vždy určena individuálně v závislosti na množství a rozsahu vykonané práce (podle skutečného počtu odpracovaných hodin v rozhodném období) každého jednotlivého pracovníka, a měla tak přímou vazbu na výkon mimořádně exponované práce zdravotnického záchranáře za extrémních rizik a za mimořádného fyzického a psychického vypětí. Argumentaci odvolacího soudu shledává vnitřně rozpornou, když v části uvádějící konkrétní příklad výpočtu Covid odměny, podle jejího mínění de facto dává za pravdu argumentaci dovolatelky, neboť tímto příkladem fakticky potvrzuje, že odměna byla poskytnuta za „výkon práce“ a podle počtu odpracovaných hodin (dnů) byla posouzena její individuální výše. Přirovnání Covid odměny k odměně za pohotovost zpochybnila jako nepřiléhavé s tím, že odměna za pracovní pohotovost přísluší zaměstnanci za zcela jiných zákonných podmínek a je bez jakékoliv vazby na vykonanou práci (jejím účelem je kompenzace za omezení volného času zaměstnance), a odmítla i hodnocení této odměny jako projevu péče o zaměstnance s odůvodněním, že Covid odměna není odměnou jen za mimořádnou situaci nebo vypjatou dobu, tedy za pouhý fakt, že tato mimořádná situace nastala, ale že naopak výkon práce a mimořádné podmínky jsou ve vztahu k Covid odměně neoddělitelné a výkon práce je podmínkou sine qua non ve vztahu k přiznání a stanovení výše Covid odměny, přičemž zdravotničtí pracovníci se nacházeli v mimořádné a vypjaté situaci právě proto, že konali práci podle pracovní smlouvy. Jako mylný a nepodložený odmítla i názor odvolacího soudu, že odměna nepředstavovala ohodnocení konkrétních pracovníků za jejich individuální přínos, když se nehodnotilo, jak často pracovníci pracovali v ochranném obleku. Připomněla, že pro určení konkrétní výše odměny byly zohledněny odpracované hodiny výkonu práce každého individuálního zaměstnance, že během těchto pracovních hodin byl zdravotnický záchranář povinen pracovat v ochranném obleku, výjezd k pacientovi bez ochranného obleku byl nemyslitelný a zaměstnanci trávili v ochranných oblecích a s ochrannou maskou na obličeji prakticky celou svoji 12hodinovou směnu za podmínek, které mnohdy ani neumožňovaly čerpat přiměřenou dobu na jídlo a oddech. Závěr o závaznosti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 12. 6. 2020 zpochybnila argumentem, že tím by byl právní názor či pokyn ústředního orgánu státní správy postaven nad zákon i nad moc soudní a založena pravomoc ministerstva autoritativně zakládat či odnímat práva zaměstnance bez ohledu na platnou a účinnou kogentní právní úpravu. Výklad přijatý odvolacím soudem, založený na absolutní presumpci správnosti a preferenci správního aktu, je podle mínění dovolatelky nepřípustným zásahem orgánu veřejné moci do pracovněprávních nároků zaměstnanců, zejména do ústavně zaručeného práva na spravedlivou odměnu za práci, a jako takový je i porušením zásady spravedlivého odměňování zaměstnance ve smyslu § 1a odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Otázku závaznosti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ve vztahu k pracovněprávním vztahům jednotlivých zaměstnanců podle mínění dovolatelky dovolací soud dosud neřešil, poukázala však na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014, a v něm přijatý obecný závěr o závaznosti rozhodnutí správních orgánů pro soudy. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl ve smyslu žalobního petitu.

6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně od 22. 7. 2009 vykonávala pro žalovanou práci na pozici zdravotní sestra – specialistka a tento stav trval i v rozhodném období roku 2020. Ministerstvo zdravotnictví dne 12. 6. 2020 rozhodlo o přidělení jednorázového neinvestičního finančního příspěvku ze státního rozpočtu určeného na odměny pro zaměstnance žalované, kteří se podíleli na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními vydanými vládou České republiky a mimořádnými opatřeními vydanými Ministerstvem zdravotnictví v době řešení epidemie Covid-19 na území Pardubického kraje za období 1. 3. 2020 – 31. 5. 2020. V tomto rozhodnutí bylo žalované výslovně uloženo, aby odměny vyplácela oprávněným zaměstnancům v souladu s § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. Žalobkyni byla v měsíci červnu 2020 vyplacena odměna ve výši 120 000 Kč, žalovaná přitom vyloučila tuto odměnu z dosaženého výdělku pro účely výpočtu průměrného výdělku dovolatelky podle § 351 a násl. zákoníku práce, stanoveného ke dni 1. 7. 2020 a ke dni 1. 10. 2020.

12. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek ve výroku o věci samé (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda odměna poskytnutá zaměstnanci zdravotnické záchranné služby a vyplacená z prostředků přidělených zaměstnavateli rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví na základě usnesení vlády č. 518 ze dne 7. 5. 2020 a určených na odměny pro zaměstnance zdravotnického zařízení, kteří se podíleli na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními vydanými vládou České republiky a mimořádnými opatřeními vydanými Ministerstvem zdravotnictví v době řešení epidemie Covid-19 (dále jen „Covid odměny“), se započítává do hrubé mzdy (platu) pro zjišťování průměrného výdělku zaměstnance.

13. V době, kdy bylo podáno dovolání v projednávané věci, tato otázka hmotného práva v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu skutečně vyřešena nebyla. Nejvyšší soud ji však v mezidobí vyřešil, a to v rozsudku ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2044/2023. Protože odvolací soud tuto otázku v napadeném rozhodnutí řešil odchylným (právě opačným) způsobem, dospěl Nejvyšší soud po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), k závěru, že dovolání žalobkyně je nejen přípustné, ale zároveň i opodstatněné.

14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k datu vyplacení předmětné odměny – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 29. 7. 2020 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“).

15. Podle ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

16. Podle ustanovení § 134 zák. práce za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci odměnu.

17. Podle ustanovení § 224 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout odměnu zejména

a) při životním nebo pracovním jubileu a při prvním skončení pracovního poměru po přiznání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně nebo po nabytí nároku na starobní důchod,

b) za poskytnutí pomoci při předcházení požárům nebo při živelních událostech, jejich likvidaci nebo odstraňování jejich následků nebo při jiných mimořádných událostech, při nichž může být ohrožen život, zdraví nebo majetek.

18. Pro účely zjištění průměrného výdělku je nutné rozlišovat mezi odměnou podle § 134 zák. práce a odměnou podle § 224 odst. 2 zák. práce; prvá se do průměrného výdělku zahrnuje, druhá nikoliv. Rozlišujícím kritériem mezi nimi je, zda odměna přísluší za vykonanou práci. Nemá-li naopak žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.) a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o mzdu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2107/2005, uveřejněný pod č. 62/2007 Sb. rozh. obč., jejichž závěry jsou použitelné i za účinnosti zák. práce – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1352/2021).

19. Odměna za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu poskytovaná podle § 134 zák. práce je nenárokovou složkou platu zaměstnance zaměstnavatele uvedeného v § 109 odst. 3 zák. práce a v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání se stává složkou platu nárokovou; záleží přitom pouze na rozhodnutí zaměstnavatele, který z úkolů plněných zaměstnancem při výkonu jeho pracovní činnosti bude považovat za mimořádný nebo zvlášť významný a zda byl tento pracovní úkol úspěšně splněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4481/2014, uveřejněný pod č. 27/2017 Sb. rozh. obč, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2623/2018).

20. Rovněž závisí na rozhodnutí zaměstnavatele, zda poskytne zaměstnanci odměnu za pomoc při mimořádných událostech, při nichž může být ohrožen život, zdraví nebo majetek podle § 224 odst. 2 zák. práce. Ostatně zaměstnavatel může poskytnout odměnu i z dalších důvodů nesouvisejících s výkonem práce [srov. též: BOGNÁROVÁ, Věra. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1034].

21. Stejně jako ve shora uvedené věci (v níž byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2044/2023), tak i ve věci nyní posuzované nebylo mezi stranami sporu o tom, že zaměstnavatel (na základě rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví) považoval poskytnuté plnění za odměnu podle § 224 odst. 2 písm. b) zák. práce (byť ji ve výplatní pásce označil jako „jubileum“). Ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem jde pak o výklad takového rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání odměny jako právního jednání.

22. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).

23. Právní jednání může být z hlediska vážnosti vůle také simulované (předstírané) nebo disimulované (zastřené). Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiné právní jednání, které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulace a disimulace představují vadu právního jednání spočívající v nedostatku vážnosti předstírané vůle. Má-li být právním jednáním učiněným „naoko“ (simulovaným právním jednáním) zastřeno jiné právní jednání (disimulované právní jednání), je předstírané (simulované) právní jednání (protože jím nebyla zjevně projevena vážná vůle) jen zdánlivým právním jednáním (srov. § 552 o. z.), k němuž se podle zákona nepřihlíží a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo (srov. § 554 o. z.). Zastřené (disimulované) právní jednání naproti tomu nedostatkem vážnosti vůle netrpí a zákon pro ně stanoví interpretační pravidlo, podle kterého se takové právní jednání posoudí podle jeho pravé povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.), dané společným úmyslem smluvních stran. Splňuje-li disimulované právní jednání současně všechny náležitosti takového právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu a nepříčí se dobrým mravům (srov. § 580 odst. 1 o. z.) a není postiženo počáteční nemožností plnění (§ 580 odst. 2 o. z.) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021]. Použitelné jsou stále i závěry judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě, jež nepovažovala za rozhodující, jak byl označen právní úkon (projev vůle), na základě kterého byl mezi účastníky založen právní vztah, ani jak je (byl) jeho účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – toliko objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik příslušného právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2687/2012).

24. Jak již bylo vysvětleno, je nutné projev vůle zaměstnavatele (jímž je v posuzované věci vyplacení odměny, která se podle jeho rozhodnutí nemá zahrnout do výpočtu průměrného výdělku zaměstnance) posoudit podle jeho úmyslu, přičemž je nutné rovněž zvážit, zda tímto projevem není zastřeno jiné právní jednání, které ve skutečnosti zaměstnavatel sleduje. Je-li hledána pravá povaha takového právního jednání, pak právě vazba přiznané odměny na vykonanou práci je podle shora citované judikatury rozlišujícím kritériem. Přitom v nyní posuzované věci soudy vycházely (implicitně) ze skutkového závěru, že žalobkyně se na pozici zdravotní sestry – specialistky podílela v období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2020 na plnění úkolů, které souvisely s řešením epidemie nemoci Covid-19. Samo Ministerstvo zdravotnictví ve výše uvedeném rozhodnutí (viz č. l. 43 spisu) uvedlo jako cíl příspěvku ocenění práce zaměstnanců Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje za plnění náročných úkolů v době epidemie Covid-19. Stanovilo sice podmínku, že odměny bude poskytovatel zdravotnické záchranné služby vyplácet „v souladu s § 224 odst. 2 b) zákoníku práce“, ale zároveň požadovalo, aby vyplacené „mzdové prostředky“ byly podloženy doklady umožňujícími kontrolu „skutečně provedené práce“. Konkrétní podmínky pro rozdělení neinvestičních finančních prostředků pak vycházely z vykonávání pracovní povinnosti konkrétního zdravotnického pracovníka u daného poskytovatele zdravotnické záchranné služby. Jestliže tedy zdravotnický pracovník byl odměněn za to, že osobně konal práci podle pracovní smlouvy a plnil tak svoji základní povinnost vyplývající z pracovního poměru [§ 38 odst. 1 písm. b) zák. práce], jde podle pravé povahy o odměnu za splnění pracovního úkolu.

25. Rovněž v nyní posuzované věci lze připomenout, že jako složky platu byly tyto mimořádné odměny posouzeny i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sen. zn. 29 NSČR 45/2022, uveřejněném pod č. 62/2023 Sb. rozh. obč., avšak bez podrobné argumentace, neboť byla řešena odlišná právní otázka. Významný je však tam přijatý dílčí závěr, že mimořádné odměny byly vyplaceny (na základě dotačních programů Ministerstva zdravotnictví České republiky pro roky 2020 a 2021 na podporu mimořádného finančního ohodnocení zaměstnanců poskytovatelů lůžkové péče v souvislosti s epidemií Covid-19) jako zvláštní ocenění státu za práci ve ztíženém pracovním prostředí, kdy byl zaměstnanec vystaven riziku nákazy z důvodu nezbytného soustavného přímého osobního kontaktu s jinými fyzickými osobami při výkonu sjednaného druhu práce nebo ztíženého provozu v souvislosti s aplikací opatření proti šíření nákazy Covid-19. Byla tím akcentována souvislost přiznané odměny s vykonanou prací.

26. Stejně tak je třeba odpovědět na otázku, jaký význam má pro posouzení pravé povahy rozhodnutí zaměstnavatele skutečnost, že zaměstnavatel postupoval podle podmínek stanovených poskytovatelem jednorázového neinvestičního příspěvku, a to podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 27. 11. 2020. Ministerstvo zdravotnictví jako poskytovatel (srov. § 14 odst. 2 rozpočtových pravidel) poskytuje příspěvek (dotaci) příjemci, jímž je v posuzovaném případě žalovaná. Stanoví-li poskytovatel podmínky, stanoví je vůči příjemci [srov. zejména § 14 odst. 4 písm. g) rozpočtových pravidel]. Porušením rozpočtové kázně je (mimo jiné) neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem [§ 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel]. Právní vztahy při poskytování dotací nebo jejich odnětí (srov. § 15 rozpočtových pravidel) vznikají toliko mezi poskytovatelem a příjemcem.

27. Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanec příjemce do těchto vztahů nevstupuje; rozpočtová pravidla neumožňují poskytovateli, aby rozhodoval o právech a povinnostech tvořících obsah základního pracovněprávního vztahu takového zaměstnance, nebo aby dokonce svým rozhodnutím měnil právní normy vztahující se k výkonu závislé práce zaměstnance pro zaměstnavatele (zde výše uvedená ustanovení zákoníku práce). Proto na práva a povinnosti zaměstnance nemůže mít vliv, respektoval-li zaměstnavatel podmínku podle rozhodnutí o poskytnutí jednorázového neinvestičního příspěvku ze státního rozpočtu [že odměny bude poskytovatel ZZS vyplácet „v souladu s § 224 odst. 2 b) zákoníku práce“] a promítl ji do svého rozhodnutí o přiznání odměny. I v takovém případě se právní jednání zaměstnavatele vůči zaměstnanci posoudí podle té právní normy (ustanovení zák. práce), jejíž skutkovou podstatu podle své pravé povahy naplňuje.

28. Nejvyšší soud tak i v projednávané věci setrvává na právním posouzení, že odměna přiznaná zaměstnanci zdravotnické záchranné služby, který se podílel na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními vydanými vládou České republiky a mimořádnými opatřeními vydanými Ministerstvem zdravotnictví v době řešení epidemie Covid-19, a vyplacená z prostředků přidělených zaměstnavateli rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví na základě usnesení vlády č. 518 ze dne 7. 5. 2020, je odměnou poskytnutou podle § 134 zák. práce. Je součástí platu a je nutné ji zohlednit při zjišťování průměrného výdělku.

29. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání v části směřující do výroku o věci samé, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

30. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 7. 2024

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2670/2023

www.nsoud.cz