Judikát NS 21 Cdo 2642/2018

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

08/29/2019

Spisová značka:

21 Cdo 2642/2018

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2642.2018.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Konkurenční doložka
Neplatnost právního úkonu
Náhrada škody zaměstnavatelem

Dotčené předpisy:

§ 29 odst. 2 a 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.05.2001
§ 243 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.05.2001
§ 187 odst. 1 a 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.05.2001

Kategorie rozhodnutí:

C


21 Cdo 2642/2018-383



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce V. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Moravcem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská č. 87/95, proti žalované HENKEL ČR, spol. s r. o. se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U průhonu č. 700/10, IČO 15889858, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 673/24, o 2.799.996 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 4/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017, č. j. 62 Co 165/2017-357, takto:


Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná jako bývalý zaměstnavatel vyplácela odměnu v souvislosti s ukončením pracovního poměru ve výši 233.333,- Kč měsíčně po dobu jednoho roku počínaje říjnem 2009. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že z důvodu vázanosti konkurenční doložkou je nucen odmítat pracovní nabídky ke spolupráci, čímž mu fakticky uchází zisk. Při stanovení výše nároku vyšel z výše svého ročního platu 2.800.000,- Kč.

Žalovaná v prvé řadě namítala, že z gramatického výkladu čl. 4 odst. 4.4 dodatku č. 4 k pracovní smlouvě jí nevyplývá žádná konkrétní platební povinnost vůči žalobci. Z tohoto ujednání vyplývá pouze, že žalobce se zavázal, že nebude po dobu jednoho roku od skončení pracovního poměru vykonávat konkurenční činnost, a to bez jakýchkoliv podmínek a protinároků. Zavázal se nevykonávat konkurenční činnost i po dobu dvou let od skončení pracovního poměru, ovšem v tomto případě již pod podmínkou, že by mu byla vyplácena blíže neurčená odměna. Vyplácení této odměny je explicitně uvedeno jako podmínka pro trvání závazku žalobce nekonkurovat po dobu dvou let, nikoliv jako nárok. Vyplácení odměny je tak podmínkou ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění platném k 1. 1. 2001, neboť na splnění této podmínky pak záleželo, zda vznikne nebo nevznikne žalobci povinnost nekonkurovat po dobu dvou let od skončení jeho pracovního poměru. Tato podmínka byla sjednána ve prospěch žalované, která byla oprávněna jednostranně se rozhodnout, zda žalobci odměnu poskytne a vyvolá tím spojené smluvní následky, tj. vznik povinnosti žalobce nekonkurovat žalované po dobu dvou let. V případě, že se žalovaná rozhodne odměnu neposkytovat, žalobcova povinnost nekonkurovat po dobu dvou let po skončení pracovního poměru by nevznikla. Navíc je podle jejího názoru takto sjednaná konkurenční doložka absolutně neplatná jednak pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a také pro neurčitost takovéhoto ujednání.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 27. 2. 2013, č. j. 14 C 4/2010-126, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2.799.996,- Kč, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 226.345,- Kč k rukám „zástupce žalobce“. Dospěl k závěru, že ujednání obsažené v čl. 4 odst. 4.4 dodatku č. 4 k pracovní smlouvě ze dne 1. 1. 2001 je absolutně neplatný právní úkon podle § 242 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, neboť ujednání je neurčité a nesrozumitelné a tyto nedostatky nelze odstranit ani výkladem za použití jiných výkladových pravidel. Kromě toho je toto ujednání v rozporu s ustanovením § 29 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, neboť závazek zaměstnance v něm obsažený přesahuje dobu jednoho roku. Uzavřel, že žalobce má nárok na požadovanou částku z titulu odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení § 187 odst. 2 a § 243 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. Neplatnost právního úkonu nezavinil žalobce a žalovaná proto jako jeho zaměstnavatel za vzniklou škodu odpovídá. Protože žalobcův požadavek (vyplacení částky 233.333,- Kč měsíčně po dobu jednoho roku) představuje méně než výsledek, ke kterému soud dospěl postupem podle ustanovení § 136 o. s. ř., žalobě vyhověl.

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2013, č. j. 62 Co 318/2013-157, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že konkurenční doložka obsažená v čl. 4 odst. 4.4 dodatku č. 4 k pracovní smlouvě je neplatným právním úkonem z důvodů uvedených soudem prvního stupně. Vytknul mu však, že odpovědností žalované za škodu podle ustanovení § 187 odst. 2 zákoníku práce se zabýval jen okrajově.
Dospěje-li soud prvního stupně k názoru, že žalobci lze uvedenou částku přiznat z titulu odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení § 187 zákoníku práce, bude nezbytné oba účastníky poučit podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 14 C 4/2010-325, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 2.799.996 Kč, a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 399.496 Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Vyšel z toho, že konkurenční doložka obsažená v čl. 4 odst. 4.4 dodatku č. 4 k pracovní smlouvě ze dne 1. 1. 2001 je absolutně neplatný právní úkon podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a že neplatnost uvedeného právního úkonu nezpůsobil výlučně žalobce sám. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny předpoklady pro odpovědnost žalované za škodu, neboť žalobce se řídil neplatnou dohodou o konkurenční doložce a po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru nevykonával výdělečnou činnost, která byla předmětem činnosti žalované nebo která by měla vůči ní konkurenční povahu, čímž mu vznikla majetková újma, která představuje škodu. Mezi vzniklou škodou a porušením výše uvedené právní povinnosti, která se do poměru účastníků promítla v podobě neplatné dohody o konkurenční doložce, existuje vztah příčinné souvislosti, tedy bez neplatné konkurenční doložky by škoda žalobci nevznikla.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 62 Co 165/2017-357, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 47.916 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Moravce. Souhlasil se soudem prvního stupně, že ujednání o konkurenční doložce mezi účastníky je natolik neurčité a nesrozumitelné, že ani výkladem projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) z něj nelze dovodit, co je jeho obsahem. Proto je absolutně neplatným právním úkonem. Při posuzování výše škody vzniklé tím, že žalobce se snažil toto neplatné ujednání dodržovat, vyšel z toho, že žalobci vznikla škoda, jejíž výše je dána výší nevyplaceného protiplnění, které by mu příslušelo v případě, že by svůj závazek z neplatné konkurenční doložky bez výhrad dodržel, a že takto stanovená výše škody (v rozsahu roční mzdy) představuje protiplnění žalovaného, které by žalobci poskytl v případě dodržení konkurenční doložky podle platného konkurenčního ujednání. Podle jeho názoru je bez významu, že při skončení pracovního poměru se žalovaná zavázala žalobci vyplatit odměnu 5.000.000,- Kč, což také učinila, a že podle jejího tvrzení součástí této odměny měla být též částka 1.216.000,- Kč, na níž by žalobce neměl vůbec žádný právní nárok, neboť zavázala-li se k takovémuto jednání v dohodě o skončení pracovního poměru, pak nelze konstatovat, že na částku 1.216.000,- Kč žalobce neměl nárok, tento nárok mu totiž přísluší přímo ze smlouvy a jedná se tak o smluvní nárok, který je vymahatelný. K námitce žalované uvedl, že jednání žalobce není v rozporu s dobrými mravy a ani nepředstavuje zneužití práva.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, „zda zaměstnavatel odpovídá svému bývalému zaměstnanci za újmu ve smyslu ust. § 187 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v rozhodném znění, vzniklou tím, že se tento jeho bývalý zaměstnanec řídil neplatnou konkurenční doložkou, i tehdy, jestliže se na její neplatnosti podílel jak zaměstnanec, tak i zaměstnavatel, s tím, že v době vyjednávání o obsahu inkriminované konkurenční doložky byl tento bývalý zaměstnanec současně v pozici společníka a jednatele zaměstnavatele, byť formálně příslušný úkon podepsal za zaměstnavatele jiný subjekt než bývalý zaměstnanec“, a otázka, „zda je žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky ve výši bezmála 3 milionů Kč z titulu náhrady škody v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy žalobce od žalované při skončení svého pracovního poměru obdržel částku ve výši 5 mil., z čehož částka 1.216.000 Kč brutto tvořila zvláštní odměnu, na níž žalobce neměl žádný právní nárok a která mu byla poskytnuta toliko z dobré vůle žalované“. Výše náhrady škody by pak v projednávané věci měla být zjištěna s ohledem na to, „o co by se býval žalobcův majetek zvýšil tím, kdyby se žalobce neplatnou rozhodčí doložkou neřídil a normálně vykonával výdělečnou činnost“. Namítá dále, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (od jeho rozsudku ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006), když žalobci přiznal zcela právo na náhradu škody v souvislosti s neplatnou konkurenční doložkou, přestože žalobce „porušil svoji prevenční povinnost danou mu v ust. § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tím, že nenastoupil do zaměstnání, potažmo nezačal vykonávat výdělečnou činnost, a nezabránil tak vzniku své údajné škody“, a když „změnil skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně ze svědecké výpovědi bez toho, že by daného svědka sám znovu vyslechl“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k novému projednání soudu prvního stupně.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, případně zamítnuto, neboť žalovaná pouze napadá hodnocení důkazů provedené soudy obou stupňů a snaží se celou dobu znevěrohodnit žalobce i jeho přínos pro žalovanou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky stanovení výše škody vzniklé tím, že se bývalý zaměstnanec řídil neplatnou konkurenční doložkou, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že dohoda o konkurenční doložce byla mezi účastníky uzavřena dne 1. 1. 2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 5. 2001, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 177/2001 Sb. kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb., a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce lze ve smlouvě písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná.

Podle ustanovení § 29 odst. 3 zák. práce zaměstnavatel může sjednat s vedoucím zaměstnancem, u něhož se pracovní poměr zakládá jmenováním nebo volbou, právo na odchodné pro případ, že vedoucí zaměstnanec bude z funkce odvolán před skončením svého funkčního období, je-li zároveň sjednána konkurenční doložka. Ujednání o odchodném odporující uvedeným podmínkám je neplatné.

Vznikla-li následkem neplatného právního úkonu (jednání) zaměstnanci škoda, nemůže být neplatnost právního úkonu (jednání) zaměstnanci na újmu, pokud ji nezpůsobil výlučně sám; zaměstnavatel je povinen ji zaměstnanci nahradit (§ 243 odst. 4 zák. práce), a to podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce, vznikla-li zaměstnanci škoda při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům, nebo podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce, způsobili-li zaměstnanci škodu porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jménem zaměstnavatele.

V případě, že se zaměstnanec řídil neplatnou dohodou o tzv. konkurenční doložce, že proto skutečně nevykonával po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru výdělečnou činnost, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a že mu tím vznikla majetková újma, je nepochybné, že taková majetková újma představuje na straně zaměstnance škodu. Nezpůsobil-li zaměstnanec neplatnost dohody o tzv. konkurenční doložce výlučně sám (což je z povahy věci vyloučeno, je-li konkurenční doložka neplatná – tak jako v posuzované věci - z důvodu její neurčitosti a nesrozumitelnosti), je odůvodněn závěr, že zaměstnavatel porušil právní (zákonem stanovenou) povinnost vyplývající pro něj z ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce, nemůže mu - jak vyplývá z ustanovení § 243 odst. 4 zák. práce - neplatnost právního úkonu (jednání) být „na újmu“ a zaměstnavatel je mu povinen podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce vzniklou škodu nahradit.

Předpoklady obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce (nyní § 265 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) jsou porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jejím jménem nebo zaměstnavatelem - fyzickou osobou, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je v řízení o náhradu škody podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce povinen tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a následně prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] zásadně žalobce (poškozený zaměstnanec).

Ustanovení § 29 odst. 2 a 3 zák. práce stanoví zákonné předpoklady (podmínky), za kterých lze platně sjednat jednak tzv. konkurenční doložku, jednak právo vedoucího zaměstnance na odchodné, které je třeba důsledně rozlišovat. Zatímco předmětem pracovněprávního vztahu založeného konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by měla vůči němu soutěžní povahu, smyslem a účelem odchodného je kompenzace ztráty výdělku vedoucích zaměstnanců v případech předčasného ukončení funkce. Odchodné sjednané pro případ odvolání zaměstnance z funkce, do níž byl zvolen nebo jmenován, představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má kompenzovat ztrátu výdělku vedoucích zaměstnanců v případech předčasného ukončení funkce, tedy za situace, kdy se jejich (relativně nejisté) faktické a právní postavení neočekávaně změní - tak řečeno - „ze dne na den“ (zaměstnance lze z funkce odvolat kdykoli, aniž by byl zaměstnavatel povinen uvádět důvody, které jej k tomuto opatření vedly – srov. § 65 odst. 2 zák. práce). Odchodné sjednané pro tento případ potom má umožnit překlenout často složitou životní situaci, i když je samozřejmé, že taková situace nemusí vždy nezbytně nastat, podaří-li se odvolanému zaměstnanci neprodleně si najít jiné odpovídající zaměstnání. Oproti tomu smysl a účel konkurenční doložky spočívá zejména v tom, aby zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu. Případná „finanční kompenzace“ pak představuje protihodnotu závazku zaměstnance vyplývajícího z konkurenční doložky, který ve své podstatě pro zaměstnance znamená, aby po sjednanou dobu využíval po skončení pracovního poměru svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 328/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4392/2007, obsahující východiska ke shora podanému výkladu). Protože jde zásadně o dvě rozdílná plnění, z nichž první představuje kompenzaci za ztrátu výdělku za vedoucí funkci, zatímco druhé kompenzaci za dočasné omezení ve využívání odborné kvalifikace bývalého zaměstnance na trhu práce, nelze za situace, jestliže byly naplněny zákonné předpoklady pro vznik obou nároků, důvodně dovozovat, že poskytnutí „finanční kompenzace“ z konkurenční doložky, bylo-li vyplaceno odstupné, „odporuje dobrým mravům“. Totéž platí i ve vztahu k jiným plněním, jež byla zaměstnanci (byť i v souvislosti se skončením pracovního poměru) poskytnuta.

S tvrzením dovolatelky, že „je nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, aby žalobce nejprve přijal částku 1.216.000 Kč jako gesto dobré vůle žalované a poté zažaloval o částku cca 2,8 mil. Kč z titulu náhrady škody s tím, že se měl po dobu jednoho roku řídit neplatnou konkurenční doložkou a nevykonávat ve vztahu k žalované konkurenční činnost“, souhlasit nelze.

Pro použití korektivu „dobré mravy“ podle ustanovení § 14 odst. 1 z��kona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (ve znění do 31. 12. 2011), zákoník práce nestanovil, z jakých hledisek má soud vycházet a je tak přenecháno soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu dané právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití citovaného ustanovení, je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá (srov. nález Ústavního soudu v této věci ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 129/16). Protože pro bližší posouzení zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, a ponechává tedy v tomto směru soudu širokou možnost uvážení, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu.

V posuzované věci je východiskem úvah odvolacího soudu v první řadě skutečnost, že zavázala-li se žalovaná v dohodě o skončení pracovního poměru, že žalobci vyplatí též částku 1.216.000,- Kč, na níž by žalobce „neměl vůbec žádný právní nárok“, pak žalobci tento nárok přísluší přímo z uvedené smlouvy a jedná se tak o smluvní nárok, který je vymahatelný. Žalovanou poskytnutá plnění měla totiž svůj vlastní (samostatný) právní důvod. Mimo to nelze ani přehlédnout, že byla-li by konkurenční doložka mezi účastníky platná, zaplatila by žalovaná žalobci plnění z konkurenční doložky bez ohledu na to, zda žalobci poskytla i jiné plnění (z jiného právního důvodu). Uvedená hlediska plně odůvodňují závěr odvolacího soudu, že poskytnutí žalovaného plnění není v rozporu s dobrými mravy a není důvod nepřiznat žalobci celou vzniklou škodu.

Z uvedených východisek odvolací soud (i soud prvního stupně) v projednávané věci vycházel, jestliže dovodil odpovědnost žalované za škodu vzniklou žalobci tím, že se řídil neplatnou konkurenční doložkou.

Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani tvrzení dovolatelky, že „v době vyjednávání o obsahu inkriminované konkurenční doložky byl žalobce současně v pozici společníka a jednatele zaměstnavatele, byť formálně příslušný úkon podepsal za zaměstnavatele jiný subjekt než bývalý zaměstnanec“. Dovolatelka totiž vychází z jiných od odvolacího soudu odlišných skutkových závěrů, na nichž pak buduje své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní závěry, podle nichž se na neplatnosti konkurenční doložky podílel také žalobce jako zaměstnanec. Odvolací soud v prvé řadě vycházel z toho, že v době uzavírání pracovní smlouvy žalobce (datované dne 1. 1. 2001), jejíž součástí byla konkurenční doložka, žalobce nebyl u žalované ani společníkem a ani jednatelem; toto skutkové zjištění nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím řízení (srov. § 241a odst. 1 a 242 odst. 3 o. s. ř.). Mimo to, i kdyby se žalobce (jako zaměstnanec) na neplatnosti konkurenční doložky také podílel, nemůže to na uvedených závěrech nic změnit, neboť, jak vyplývá z ustanovení § 243 odst. 4 zák. práce, neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám;
vznikne-li zaměstnanci následkem takového neplatného právního úkonu škoda, je zaměstnavatel povinen ji nahradit. Aby se něco změnilo na povinnosti žalované k náhradě škody, musel by tedy neplatnost konkurenční doložky způsobit žalobce výlučně sám, což ovšem žalovaná ani netvrdila a netvrdí.

Obstát nemůže ani námitka dovolatelky, že žalobce „porušil svoji prevenční povinnost danou mu v ust. § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tím, že nenastoupil do zaměstnání, potažmo nezačal vykonávat výdělečnou činnost, a nezabránil tak vzniku své údajné škody“. Jak vysvětlil již v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud, žalobce byl v evidenci uchazečů o zaměstnání v době ode dne 1. 10. 2009 do dne 14. 11. 2011 a postupoval tak zcela v souladu se zákonem. To, že si hledal nové zaměstnání, nebylo s konkurenční doložkou v rozporu. Žalobce se totiž v konkurenční doložce nezavázal, že nebude po dobu jednoho, respektive dvou let od skončení pracovního poměru zaměstnán vůbec, ale pouze, že nebude vykonávat činnost v oboru, který přímo či nepřímo konkuruje hospodářské činnosti žalované. Z postupu žalobce nelze ani dovodit (oproti tvrzení dovolatelky, které je navíc v rozporu s jejím dosavadním tvrzením, že si žalobce hledal práci ve stejném oboru, který by konkuroval předmětu činnosti žalované), že by se zcela vyhýbal zaměstnání.

Ani námitka dovolatelky, že odvolací soud „změnil skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně ze svědecké výpovědi bez toho, že by daného svědka sám znovu vyslechl“, nemůže správnost rozsudku odvolacího soudu zvrátit. Jak totiž vyplývá z porovnání rozsudku soudu prvního stupně s rozsudkem soudu odvolacího, oba dospěly ke stejnému skutkovému a právnímu závěru o důvodnosti žaloby. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Inkriminované (dovolatelkou napadané) skutkové zjištění o tom, zda došlo mezi účastníky k dohodě o tom, že žalovaná „nebude žalobci bránit“, aby si našel zaměstnání ve stejném oboru, vyústilo u soudu prvního stupně i u odvolacího soudu v závěr, že k žádnému takovému platnému ujednání nedošlo. Námitka žalované se v tomto směru proto míjí s reálným výsledkem soudního řízení v této věci.

Souhlasit je však třeba s námitkou dovolatelky, že výše škody vzniklé žalobci měla být zjištěna z ohledem na to, „o co by se býval žalobcův majetek zvýšil tím, kdyby se žalobce neplatnou rozhodčí doložkou neřídil a normálně vykonával výdělečnou činnost“.

Pro posouzení této věci bylo rozhodující, že žalobci - řídil-li se opravdu ujednáním o tzv. konkurenční doložce, obsaženým v dohodě ze dne 1. 1. 2001, a nevykonával-li proto skutečně po rozvázání pracovního poměru „pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele“ po sjednanou dobu - vznikla (mohla vzniknout) majetková újma v důsledku toho, že po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru účastníků nevykonával (pro sebe) výhodnější výdělečnou činnost jen proto, že dodržoval svůj závazek z ujednání o tzv. konkurenční doložce, ačkoliv bylo neplatné (srov. dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4601/2007). Nemůže proto obstát závěr odvolacího soudu, že výše škody vzniklé tím, že žalobce se snažil neplatné ujednání o konkurenční doložce dodržovat, je dána výší nevyplaceného protiplnění, které by žalobci příslušelo v případě, že by svůj závazek z neplatné konkurenční doložky bez výhrad dodržel (v rozsahu roční mzdy). Veden tímto názorem nezabýval se odvolací soud důsledně tím, jaká majetková újma (škoda) žalobci vznikla v důsledku toho, že po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru účastníků nevykonával (pro sebe) výhodnější výdělečnou činnost.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu


www.nsoud.cz