Judikát NS 21 Cdo 2676/2018

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

01/31/2019

Spisová značka:

21 Cdo 2676/2018

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2676.2018.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Výpověď z pracovního poměru
Státní zástupci

Dotčené předpisy:

§ 52 písm. f) o. s. ř.
§ 33 předpisu č. 283/1993Sb.
§ 17 odst. 1 předpisu č. 283/1993Sb.
§ 34 odst. 1 předpisu č. 283/1993Sb.

Kategorie rozhodnutí:

C

Podána ústavní stížnost

datum podání

spisová značka

soudce zpravodaj

výsledek

datum rozhodnutí

04/18/2019

II.ÚS 1316/19

JUDr. Pavel Rychetský

-

-


21 Cdo 2676/2018-223



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně K. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6, proti žalované České republice – Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Zieglerova č. 189/1, IČO 00026051, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 249/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. února 2018 č.j. 27 Co 392/2017-195, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



Odůvodnění:


Dopisem ze dne 16.2.2016, který žalobkyně převzala téhož dne, žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně, která u ní byla od 1.10.2006 přijata do pracovního poměru jako právní čekatelka, dosahuje „zcela neuspokojivých pracovních výsledků“, neboť její odborné neznalosti, které ve stanovené lhůtě neodstranila, se od doby, kdy absolvovala v roce 2009 závěrečnou zkoušku, v průběhu čekatelské praxe prohlubují a „není dán reálný předpoklad úspěšného absolvování výběrového řízení na místo státního zástupce a výkonu funkce státního zástupce“. Nedostatečné odborné znalosti žalobkyně podle názoru žalované vyplývají z výsledků pěti až dosud neúspěšně absolvovaných výběrových řízení na obsazení místa státního zástupce a z negativního hodnocení úrovně jejích znalostí zjištěné v rámci „pohovoru“, který byl se žalobkyní uskutečněn dne 22.1.2016 na Krajském státním zastupitelství v Hradci Králové za účelem zjištění, zda žalobkyně své odborné neznalosti, k jejichž nápravě byla dne 23.11.2015 písemně vyzvána, odstranila.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že úspěšné absolvování výběrového řízení na pozici státního zástupce nemůže být ani povinností právního čekatele, ani požadavkem zaměstnavatele (příslušného státního zastupitelství) pro řádný výkon práce ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zák. práce. Vytčené odborné neznalosti žalobkyně se mohly projevovat pouze a jedině při výkonu její práce, což se však podle jejího názoru nestalo, neboť pravidelně dostávala odměny a pravidelné hodnocení měla vždy pozitivní. Ve výzvě k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků ze dne 23.11.2015 byly žalobkyni – kromě neúspěchu ve výběrových řízeních - neoprávněně vytčeny průtahy ve vyřizování některých trestních věcí, nedodržování slibu právního čekatele a pochybení ve dvou konkrétních trestních spisech s tím, že dne 11.1.2016 s ní bude proveden pohovor za účelem zjištění, zda vytčené nedostatky (odborné neznalosti) odstranila. Tento pohovor, o jehož charakteru se žalobkyně předem nic nedozvěděla, proběhl z důvodu její dočasné pracovní neschopnosti až dne 22.1.2016 a byl ve své podstatě náročným, „zcela nestandardním téměř tříhodinovým přezkoušením z oblasti trestního práva i jiného“, který „nemá v rámci státních zastupitelství obdoby“. Celý postup byl vůči žalobkyni, která po povinné délce praxe úspěšně složila závěrečnou zkoušku, šikanózní, motivovaný evidentním cílem donutit žalobkyni, aby uvolnila místo právního čekatele pro jinou osobu.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 7.9.2017 č.j. 18 C 249/2016-144 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobkyni náklady řízení ve výši 47.637,28 Kč k rukám „právního“ zástupce žalobkyně. Ve věci samé dospěl k závěru, že předmětná výpověď z pracovního poměru splňuje veškeré formální náležitosti vyžadované ustanovením § 50 zák. práce. Zabývaje se materiálními předpoklady platnosti výpovědi však dovodil, že žalobkyně, která splnila předpoklady pro výkon práce právního čekatele uvedené v ustanovení § 17 zákona o státním zastupitelství (státní občanka ČR, způsobilá k právním úkonům, bezúhonná, disponující vysokoškolským právnickým vzděláním, úspěšně složila závěrečnou zkoušku) a v rámci své praxe prováděla ty úkony, ke kterým je právní čekatel oprávněn podle ustanovení § 33 odst. 7 zákona o státním zastupitelství, splňovala v době dání výpovědi požadavky pro řádný výkon práce právní čekatelky. Skutečnost, že nebyla úspěšná ve výběrových řízeních na pozici státního zástupce, podle názoru soudu prvního stupně „ještě sama o sobě nenaplňuje podmínky nesplnění předpokladů pro výkon sjednané práce“. K výtkám uvedeným ve výzvě k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků ze dne 23.11.2015 dále uvedl, že žalobkyni vytčené nedodržování slibu právního čekatele je neurčité, vytčené průtahy v 66 spisech žalobkyně ve stanovené lhůtě odstranila a vytčené nedostatky ve 2 trestních věcech samy o sobě nedosahují takové intenzity, aby byly způsobilým výpovědním důvodem. Ohledně lednového pohovoru žalobkyně nebyla informována, že bude prováděn v takovém rozsahu, a navíc nebylo v řízení prokázáno, že by se takovým způsobem prováděly pohovory i s ostatními právními čekateli, kteří jsou v pracovním poměru u žalované; proto „minimálně lze hovořit o nerovném přístupu žalované k zaměstnancům“. Z uvedených důvodů soud prvního stupně shledal předmětnou výpověď ze dne 16.2.2016 neplatnou.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21.2.2018 č.j. 27 Co 392/2017-195 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího. Odvolací soud zdůraznil, že smyslem čekatelské praxe právního čekatele je příprava na výkon funkce státního zástupce a „bylo by tedy popřením smyslu ust. § 33 a násl. zákona o státním zastupitelství dovozovat, že by odborná příprava právního čekatele mohla trvat neomezeně dlouho“. Z výsledků provedeného dokazování přitom vyplynulo, že počínaje rokem 2010, kdy žalobkyně poprvé neuspěla ve výběrovém řízení, zaměstnavatel průběžně vyjadřoval pochybnosti o odborné úrovni a znalostech žalobkyně, přičemž v prosinci 2013 již byly žalobkyni vytčeny zásadní neznalosti z oblasti trestního práva a bylo jí zdůrazněno, že nemá automaticky nárok na místo státního zástupce. Podle názoru odvolacího soudu tedy „neúspěch žalobkyně ve výběrových řízeních byl právě projevem a vyústěním nedostatečných odborných znalostí a vědomostí žalobkyně a i popřením smyslu slibu právního čekatele svědomitě se připravovat na výkon funkce státního zástupce“. Završením tohoto vysledovaného procesu dlouhodobé stagnace odborné úrovně žalobkyně pak bylo formální přezkoušení žalobkyně dne 22.1.2016, z něhož vyplynulo, že žalobkyně po dlouholeté čekatelské praxi a složení závěrečné zkoušky disponuje pouze základními znalostmi, a to spíše v rovině teoretické. I když lze připustit, že žalobkyni nebylo zcela korektně zaměstnavatelem sděleno, jaký bude obsah a rozsah pohovoru, přesto žalobkyně „měla být bez pochybností schopna obstát v takovém pohovoru alespoň na úrovni velmi dobrého, kdy ne výborného uchazeče o výkon funkce státního zástupce“. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy u žalobkyně „absentoval nedostatek vyžadovaných odborných znalostí“, který jí „v podstatě znemožnil uspět v některém z výběrových řízení, jichž se účastnila“, žalobkyně dlouhodobě nesplňovala požadavky zaměstnavatele nezbytné pro řádný výkon práce právního čekatele, spočívající v odborné a svědomité přípravě na výkon funkce státního zástupce, a žalovaná proto důvodně dala žalobkyni výpověď podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytkla odvolacímu soudu, že při svém rozhodování pominul, že zákon nestanoví právnímu čekateli povinnost se účastnit výběrových řízení na pozici státního zástupce a nestanoví mu ani lhůtu, v jejímž rámci by byl povinen se nějakého výběrového řízení zúčastnit. Na jmenování státním zástupcem není právní nárok, a tudíž „lze jen stěží nejmenování do funkce klást k tíži právního čekatele“. Žalobkyně je přesvědčena, že účast na výběrovém řízení není plněním povinnosti, která by vyplývala z pracovního poměru, a proto „není možno neúspěch ve výběrovém řízení hodnotit jako neuspokojivý pracovní výsledek“. Neuspokojivé pracovní výsledky jistě mohou být způsobeny odbornou nedostatečností zaměstnance, ovšem tato nedostatečnost se musí projevit při plnění pracovních úkolů. V daném případě však úroveň odborných znalostí žalobkyně byla „minimálně zcela dostačující k výkonu sjednané práce“, zaměstnavatel ji posílal na hlavní líčení i veřejná zasedání a ke kvalitě práce neměl výhrady. Ke změně hodnocení žalobkyně došlo až v listopadu 2015, kdy obdržela výzvu k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků. Následný pohovor ze dne 22.1.2016, v návaznosti na který pak žalovaná dala žalobkyni výpověď, žalobkyně považuje za rozporný s judikaturou dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2002 sp. zn. 21 Cdo 1791,1885/2001 a ze dne 26.10.2006 sp. zn. 21 Cdo 182/2006), podle níž zaměstnavatel není oprávněn nařídit zaměstnancům, aby se bez zřetele k jejich dosavadním pracovním výsledkům podrobili plošnému ověření úrovně své odborné kvalifikace. V daném případě šlo právě o takové přezkoušení bez jakékoli vazby na výkon práce žalobkyně. Kromě toho žalobkyně namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž sám tyto důkazy zopakoval, a věc právně posoudil jinak, aniž účastníkům řízení poskytl poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané jí dopisem ze dne 16.2.2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2016 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 47/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony] – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, lze zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.

Citované ustanovení umožňuje dát zaměstnanci výpověď ze dvou důvodů, které je třeba důsledně rozlišovat. Zatímco předpoklady stanoví právní předpisy (§ 272 odst. 1 zák. práce), požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce, stanoví zaměstnavatel sám; reflektují především konkrétní podmínky u konkrétního zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Mohou vyplývat z pracovní smlouvy, organizačního řádu, vnitropodnikové směrnice, popř. z pracovních příkazů vedoucího zaměstnance, nebo může jít o požadavky, které jsou pro výkon určité práce všeobecně známé (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1978, sp.zn. Cpjf 44/77, uveřejněné pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, str. 500). Nesmí jít však o požadavky svou podstatou nevýznamné a musí zároveň být dána absence kvality požadovaných skutečností po delší dobu. I když požadavky pro řádný výkon sjednané práce stanoví sám zaměstnavatel, nejedná se o oprávnění neomezené; zaměstnavatelem vytyčené požadavky musí být z hlediska výkonu práce oprávněné a povahou pracovních činností (objektivně vzato) ospravedlnitelné. Požadavky ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, jimiž se rozumějí jiné skutečnosti, než které vyplývají z předpokladů ve smyslu téhož ustanovení, se mohou podle druhu vykonávané práce dotýkat nejen kupř. zvláštních odborných znalostí, morálních kvalit pracovníka, ale i jeho řídících a organizačních schopností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.9.2009 sp. zn. 21 Cdo 4066/2008, uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že na základě pracovní smlouvy ze dne 29.9.2006 žalobkyně nastoupila k žalované od 1.10.2006 na dobu určitou do 31.1.2010 jako právní čekatelka s místem výkonu práce u Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové. Ve dnech 24. až 26.2.2009 a 5.6.2009 se podrobila na Ministerstvu spravedlnosti závěrečné zkoušce a byla uznána za „způsobilou“ pro výkon funkce státního zástupce. Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 10.12.2009 byl pracovní poměr žalobkyně u žalované od 1.1.2010 změněn v pracovní poměr na dobu neurčitou (§ 34 odst. 6 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství). Dne 23.10.2015 obdržela žalobkyně „výzvu k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, především nedostatečných odborných znalostí do 10.1.2016“ odůvodněnou výsledky pěti až dosud neúspěšně absolvovaných výběrových řízení na obsazení místa státního zástupce a negativním hodnocením úrovně jejích znalostí, jakož i poukazem na nedostatky v její praktické činnosti a na průtahy ve vyřizování přidělených věcí; žalobkyně byla současně vyzvána k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, „konkrétně nedostatečných odborných znalostí“, s tím, že za účelem zjištění, zda tyto nedostatky odstranila, s ní bude proveden pohovor. Dne 22.1.2016 byl se žalobkyní na Krajském státním zastupitelství v Hradci Králové proveden pohovor se závěrem, že její „odborné znalosti neskýtají záruku, že bude reálně schopna výkonu funkce státní zástupkyně“. Dopisem ze dne 16.2.2016 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce z důvodu „zcela neuspokojivých pracovních výsledků“, neboť její odborné neznalosti, které ve stanovené lhůtě neodstranila, se od doby, kdy absolvovala v roce 2009 závěrečnou zkoušku v průběhu čekatelské praxe, prohlubují a „není dán reálný předpoklad úspěšného absolvování výběrového řízení na místo státního zástupce a výkonu funkce státního zástupce“.

Za daného skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, jaký význam z hlediska hodnocení pracovních výsledků právního čekatele státního zastupitelství má neúspěch při absolvovaných výběrových řízeních na obsazení místa státního zástupce a jakým způsobem je zaměstnavatel právního čekatele oprávněn hodnotit splnění výzvy k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků. Vzhledem k tomu, že uvedené právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.

Je mimo pochybnost, že smyslem čekatelské praxe je příprava na výkon funkce státního zástupce a že je povinností právního čekatele svědomitě se připravovat pro výkon této funkce. Právní čekatelé státních zastupitelství vykonávají čekatelskou praxi v pracovním poměru (§ 33 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění účinném do 30.6.2017 – dále jen „zákona“) a pokud zákon nestanoví jinak, řídí se pracovní poměr právního čekatele ustanoveními zákoníku práce (§ 33 odst. 9 zákona). Uvedená zásada subsidiárního použití úpravy obsažené v zákoníku práce nachází své vyjádření především v tom, že pracovní poměr s právním čekatelem se ze zákona sjednává na dobu 40 měsíců (§ 33 odst. 5 zákona), což je doba zpravidla dostačující z hlediska stanovené délky čekatelské praxe 36 měsíců včetně určitého období pro složení závěrečné zkoušky po ukončení čekatelské praxe (§ 34 odst. 1, 4 zákona). Pracovní poměr právního čekatele, který složil závěrečnou zkoušku, lze s jeho souhlasem změnit na pracovní poměr na dobu neurčitou (§ 34 odst. 6 věta první zákona), kupříkladu, aby bylo možné překlenout období, než bude moci být jmenován, ať již z důvodu dosažení požadovaného věku, nebo proto, že momentálně není volné funkční místo.

S dovolatelkou lze souhlasit, že samo absolvování čekatelské praxe a úspěšné složení závěrečné zkoušky, stejně jako naplnění dalších, Ústavou i zákonem vymezených předpokladů pro funkci státního zástupce, nezakládá nárok na jmenování státním zástupcem. Státním zástupcem totiž může (ale nemusí) být jmenován státní občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům, bezúhonný, ke dni jmenování dosáhl věku nejméně 25 let, získal vysokoškolské vzdělání studiem magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice, úspěšně složil závěrečnou zkoušku, jeho morální vlastnosti dávají záruku, že bude funkci řádně zastávat, a souhlasí se svým jmenováním do funkce státního zástupce a s přidělením k určitému státnímu zastupitelství (§ 17 odst. 1 zákona). Jiné předpoklady zákon nestanoví. Vyžaduje-li žalovaná na základě svého interního rozhodnutí navíc, aby se právní čekatel podrobil výběrovému řízení, jde o postup, který má nepochybně své opodstatnění, nicméně se kterým zákon či jiný právní předpis výslovně nepočítá tak, jako je tomu v případech upravených vyhláškou č. 383/2017 Sb., o výběru, přijímání a čekatelské praxi právních čekatelů a o závěrečné zkoušce, a jako tomu bylo v případě vyhlášky č. 303/2002 Sb., o výběru, přijímání a odborné přípravě justičních a právních čekatelů a o odborné justiční zkoušce a odborné závěrečné zkoušce právních čekatelů. Neúspěch právního čekatele ve výběrovém řízení proto nemění ničeho na tom, že právní čekatel stále splňuje předpoklady pro jmenování státním zástupcem podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona, včetně předpokladů odborných, neboť závěrečná zkouška, které byl povinen se podrobit, již ověřila, že má potřebné vědomosti a je náležitě odborně připraven k zastávání funkce státního zástupce (srov. § 34 odst. 1 zákona). Okolnost, že mezi účastníky výběrového řízení jsou uchazeči „výtečně způsobilí“ nebo jen „způsobilí“, na tomto závěru ničeho nemění. Jestliže tedy žalovaná poukazovala na výsledky (či pořadí), jichž žalobkyně dosáhla ve výběrových řízeních, není to z hledisek významných pro projednávaný případ podstatné.

Pracovní poměr právního čekatele, který neobstál ve výběrovém řízení na funkci státního zástupce, za těchto okolností trvá i nadále, a jak bylo v posuzovaném případě ujednáno dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 10.12.2009, trvá na dobu neurčitou, neboť ustanovení § 34 odst. 6 zákona takové ujednání umožňuje. Právní čekatel tak nadále provádí jednoduché úkony státního zástupce nebo administrativní činnost pod vedením státního zástupce nebo jiného odborného zaměstnance státního zastupitelství, a v trestním řízení jej může státní zástupce pověřit, aby jej zastupoval při jednotlivém úkonu tohoto řízení; v řízení před soudem se může dát zastoupit právním čekatelem nebo asistentem státního zástupce pouze před okresním soudem (srov. § 33 odst. 7 zákona). Právní čekatel po závěrečné zkoušce tak činí (pochopitelně nejméně na úrovni „způsobilé“ pro výkon funkce státního zástupce) do té doby, dokud není jmenován státním zástupcem nebo dokud nedojde ke skončení pracovního poměru některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 48 odst. 1 zák. práce. Nedostojí-li tedy právní čekatel požadavkům na úroveň vykonávané práce, je možné rozvázat pracovní poměr také výpovědí podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce pro neuspokojivé pracovní výsledky.

Pro výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. f) věty za středníkem zák. práce spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance je typické, že se vůbec nevyžaduje porušení pracovních povinností (i když není vyloučeno, že neuspokojivých pracovních výsledků může zaměstnanec dosahovat také proto, že některé své povinnosti porušuje). Ustanovení § 52 písm. f) věty za středníkem zák. práce vychází z objektivního zjištění, že zaměstnanec neuspokojivé pracovní výsledky dosahuje, a to bez ohledu na to, zda je tomu tak v důsledku zaviněného jednání zaměstnance (alespoň ve formě nedbalosti). Je přitom zcela nepodstatné, zda neuspokojivé pracovní výsledky jsou důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění pracovních povinností apod. Podstatné je, že zde objektivně neuspokojivé pracovní výsledky existují (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.11.2006 sp. zn. 21 Cdo 758/2006, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007). Výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. f) věty za středníkem zák. práce spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance tedy zaměstnavateli zajišťuje, že nemusí nadále zaměstnávat takovou fyzickou osobu, která není způsobilá konat sjednaný druh práce předepsaným (požadovaným) způsobem a která není schopna bez zavinění zaměstnavatele vyhovět při výkonu práce oprávněným požadavkům svého zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 4482/2008).

V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná ve výzvě ze dne 23.11.2015 poukazovala jednak na průtahy ve vyřizování konkrétních věcí, popřípadě na jejich nekvalitní zpracování, ale především a v první řadě na to, že „odborné znalosti žalobkyně jsou v současné době podprůměrné, když postupně dochází k jejich stagnaci či zhoršování a jsou nedostačující pro výkon funkce státního zástupce“. Uvedený závěr se odvíjel, jak se ve výpovědi ze dne 16.2.2016 dále zmiňuje, „z hodnocení znalostí při posledních třech výběrových řízeních (v letech 2013 a 2015), které byly zpracovány členy výběrových komisí“, tedy zejména z informace ze dne 4.12.2013 konstatující „základní neznalosti“ žalobkyně, ze záznamu ze dne 11.12.2013 o schůzce za účasti žalobkyně zjišťující, že její znalosti se „podstatným způsobem zhoršily“, z hodnocení ze dne 3.4.2015 uvádějící, že „znalosti (žalobkyně) stagnují, rozhodně nelze sledovat žádný rozvoj ani prohloubení znalostí, ani rozšíření praktických zkušeností, které by odpovídaly délce jí vykonávané čekatelské praxe“, z informace Městské státní zástupkyně v Praze ze dne 30.10.2015 uvádějící, že „její výkon při srovnání s ostatními uchazeči byl podprůměrný“, ze záznamu o schůzce u žalované za účasti žalobkyně ze dne 9.11.2015 uskutečněné „z důvodu přetrvávajících neznalostí právních předpisů vztahujících se k činnosti státního zastupitelství“ ze strany žalobkyně, popřípadě ze záznamu o pohovoru se žalobkyní „vykonaném dne 22.1.2016“. Názor žalobkyně, že provedení zmíněného pohovoru bylo v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přitom pomíjí, že za dané situace nešlo o plošné či samoúčelné přezkoušení bez vztahu k dosavadním pracovním výsledkům zaměstnance jako v jí uváděných případech, nýbrž o zcela konkrétní způsob hodnocení pracovní výkonnosti a pracovních výsledků žalobkyně ve smyslu ustanovení § 302 písm. a) zák. práce navazující na její hodnocení z posledních let a na předtím učiněnou výzvu k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků. Skončil-li tento pohovor se žalobkyní závěrem, že její „odborné znalosti neskýtají záruku, že bude reálně schopna výkonu funkce státní zástupkyně“ (jestliže u ní „stále přetrvávají neznalosti základních institutů trestního řízení“), žalovaná důvodně přistoupila k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce.

Námitkám dovolatelky o „nesprávnému právnímu posouzení z hlediska práva procesního“ rovněž nelze přisvědčit.

Žalobkyně označuje rozsudek odvolacího soudu za „překvapivý“, který nebylo možno „předvídat“. Ve svých úvahách však přehlíží, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku. Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takovou situaci se však v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že jí neposkytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., potom opomíjí, že soud je povinen vyzvat účastníka ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. k doplnění vylíčení rozhodných skutečností tehdy, jestliže výsledky dokazování nasvědčují tomu, že pro soudem uvažovanou aplikaci jiné právní normy je zapotřebí tvrdit další (pro rozhodnutí ve věci) právně významné skutečnosti. Postačují-li však v řízení uskutečněná tvrzení a provedené důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, a žaloba byla – tak jako v projednávané věci – zamítnuta nikoli proto, že by žalobkyně neunesla důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl důvod pro postup soudu podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.10.2005 sp. zn. 10 Co 469/2005, uveřejněný pod č. 3 v časopise Soudní rozhledy, ročník 2006, str. 94, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2011 sp. zn. 26 Cdo 592/2010).

Konečně žalobkyně namítá, že odvolací soud nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, ačkoliv z nich vyvodil odlišná skutková zjištění. Názor, na který dovolatelka v této souvislosti poukazuje, že, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, musí důkazy provedené soudem prvního stupně zopakovat, má ovšem místo pouze v případě, že toto zjištění vyplývá z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§ 122 odst. 1 o.s.ř.), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968 sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968). O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním na základě hodnocení pouze listinných důkazů (písemných vyjádření k odborným znalostem a pracovní činnosti žalobkyně). U těchto důkazních prostředků – listin (§ 129 o.s.ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2011 sp. zn. 21 Cdo 3061/2010].

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 31. 1. 2019


JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu


www.nsoud.cz