21 Cdo 2615/2022-145

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. Š., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Irenou Pražanovou, advokátkou se sídlem v Praze, V Dolině č. 1516/1a, proti žalovanému Bohemia Properties a. s. se sídlem v Praze 9, Teplická č. 492, IČO 62525204, zastoupenému Mgr. Petrou Fialovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 1899/112, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době a o 47 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 138/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022, č. j. 23 Co 47/2022-124, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. října 2021, č. j. 17 C 138/2020-85, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Dopisem ze dne 25. 5. 2020 označeným „Zrušení pracovního poměru ve zkušební době dle § 66 zákoníku práce“ žalovaný sdělil žalobkyni, že ruší jejich pracovní poměr ve zkušební době ke dni 26. 5. 2020. Dalším dopisem ze dne 27. 5. 2020 označeným „Zrušení pracovního poměru ve zkušební době dle § 66 zákoníku práce“ žalobkyni sdělil, že jí dne 26. 5. 2020 předložil zrušení pracovního poměru ve zkušební době k 26. 5. 2020, které „odmítla převzít“ za přítomnosti jejího nadřízeného R. P., že na jednání dne 27. 5. 2020 podepsala převzetí „tohoto“ zrušení pracovního poměru ve zkušební době a že její pracovní poměr je zrušen ke dni 27. 5. 2020; současně k dopisu přiložil (mimo jiné) „opravu Zrušení pracovního poměru ve zkušební době dle § 66 zákoníku práce k 27. 5. 2020“ a žalobkyně tyto listiny převzala dne 29. 5. 2020.

2. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 27. 7. 2020 domáhala, aby bylo určeno, že „zrušení pracovního poměru ve zkušební době, udělené žalobkyni dne 29. 5. 2020, je neplatné“, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni „47 250 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky ve výši 5 250 Kč ode dne 28. 5. 2020 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky ve výši 42 000 Kč ode dne 13. 7. 2020 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je u žalovaného zaměstnána v pracovním poměru na dobu neurčitou na základě pracovní smlouvy ze dne 22. 1. 2020 na pracovní pozici „Deputy F&B Manager zodpovědný za Banqueting“ s místem výkonu práce XY, že základní hrubá mzda byla stanovena ve výši 42 000 Kč, že zkušební doba byla sjednána v délce tří měsíců ode dne 22. 1. 2020 a byla prodloužena o dva dny neplaceného volna v měsíci březnu 2020, o jeden den dovolené v měsíci květnu 2020 a o celodenní překážky v práci od 16. 3. do 24. 3. 2020 a uplynula tak dne 7. 5. 2020, že dne 29. 5. 2020 převzala od žalovaného dopis, kterým zrušil její pracovní poměr ve zkušební době podle § 66 zákoníku práce ke dni 27. 5. 2020 s tím, že žalobkyně „měla údajně“ toto zrušení pracovního poměru „převzít již 27. 5. 2020“, že poté, co dne 7. 6. 2020 oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání a že požaduje vyplacení „bonusu“ za měsíc leden 2020 ve výši 5 250 Kč, jí žalovaný dopisem ze dne 10. 6. 2020 sdělil, že její požadavek na dalším zaměstnávání považuje za neoprávněný, neboť dne 27. 5. 2020 byla stále ve zkušební době, která se jí prodloužila o dobu celodenních překážek v práci, že na to mu žalobkyně dne 4. 7. 2020 sdělila, že ode dne 24. 3. 2020, tedy v měsíci březnu a dubnu, vykonávala na pokyn ředitele hotelu V. M. práci mimo sjednané místo výkonu práce, tzv. home office, a proto trvá na dalším zaměstnávání, a že ke dni podání žaloby činí výše náhrady mzdy, včetně nevyplaceného „bonusu“ za měsíc leden 2020, částku 47 250 Kč.

3. Žalovaný zejména namítal, že žalobkyně v březnu 2020 čerpala dva dny neplaceného volna a od 16. 3. 2020 do 31. 3. 2020 a celý měsíc duben 2020 byla „z důvodu krizového opatření vlády ČR na překážkách ze strany zaměstnavatele“, že v květnu 2020 čerpala jeden den dovolené, částečně docházela do zaměstnání a „po zbytek pracovní doby byl vůči žalobkyni uplatněn režim částečné nezaměstnanosti z důvodu omezení poptávky po službách žalovaného“. Má za to, že ke dni 27. 5. 2020, ke kterému byl ukončen pracovní poměr, byla žalobkyně stále ve zkušební době, která byla prodloužena o počet dnů dovolené čerpané v celých dnech, o dva dny neplaceného volna a dále o dobu trvání překážek v práci na straně zaměstnavatele. Žádná dohoda o výkonu práce formou „home office“ nebyla s žalobkyní uzavřena a ani jí nebyl dán pokyn k výkonu práce z domova z rozhodnutí zaměstnavatele, navíc „náplň práce žalobkyně ani její výkon formou ‚home office‘ neumožňuje“.

4. Obvodní soud pro Prahu 9 – poté, co usnesením ze dne 14. 9. 2020, č. j. 17 C 138/2020-13, vyloučil k samostatnému řízení nároky žalobkyně na zaplacení náhrady mzdy za období od 7. 6. 2020 do 27. 7. 2020 ve výši 42 000 Kč s příslušenstvím a na zaplacení „bonusu mzdy“ za měsíc leden roku 2020 ve výši 5 250 Kč s příslušenstvím – rozsudkem ze dne 18. 10. 2021, č. j. 17 C 138/2020-85, určil, že rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalovaného jeho zrušením ve zkušební době ze dne 29. 5. 2020 je neplatné, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 22 328 Kč k rukám advokátky JUDr. Ireny Pražanové. Uvedl, že k jednání žalovaného, kterým mělo dojít k rozvázání pracovního poměru žalobkyně jeho zrušením ve zkušební době, „docházelo kontinuálně v období dnů 26., 27. a 29. 5. 2020“ a že je „zcela zjevné“, že žalovaný skutečně zamýšlel rozvázat pracovní poměr s žalobkyní jeho zrušením ve zkušební době, a dovodil, že pokud by žalovaný k doručení listiny opatřené datem 25. 5. 2020, ve které bylo uvedeno, že pracovní poměr končí ke dni 26. 5. 2020, přistoupil „toliko a jen“ při schůzce na pracovišti dne 26. 5. 2020, tak by „takové jednání samo o sobě mělo potenciál k tomu, aby mohlo zapříčinit zánik pracovního poměru účastníků, neboť odmítnutím převzetí písemnosti byla tato žalobkyni platně doručena“, že žalovaný však již dne 27. 5. 2020 na pracovišti opětovně přistoupil k doručení dané listiny, když „při této příležitosti již žalobkyně tuto převzala do vlastních rukou“, že žalovaný již při schůzce dne 27. 5. 2020 „zjevně mínil“ listinu opatřenou datem 25. 5. 2020, ve které bylo uvedeno, že pracovní poměr končí dnem 26. 5. 2020, změnit (opravit) a následně opětovně doručit žalobkyni a že tento záměr byl následně při schůzce na pracovišti dne 29. 5. 2020 „naplněn“, neboť žalobkyni byla společně s dalšími listinami doručována i listina opatřená datem 25. 5. 2020, ve které bylo změněno (opraveno), že pracovní poměr žalobkyně končí dnem 27. 5. 2022, přičemž „tato listina byla odmítnutím jejího převzetí skutečně platně doručena“. Dospěl k závěru, že jednání „skutečně směřující k rozvázání pracovního poměru s žalobkyní jeho zrušením ve zkušební době bylo vážně a určitě učiněno pouze a jen dne 29. 5. 2020“. Jednání žalovaného spočívající v doručování listiny opatřené datem 25. 5. 2020, ve které bylo uvedeno, že pracovní poměr žalobkyně končí dnem 26. 5. 2020, k němuž došlo ve dnech 26. a 27. 5. 2020, posoudil – s přihlédnutím k ustanovení § 18 zákoníku práce, podle kterého pokud je možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance (žalobkyni) nejpříznivější – jako zdánlivá právní jednání, ke kterým se nepřihlíží, neboť „pokud by žalovaný tato svá jednání mínil vážně, tak by dne 29. 5. 2020 ani nemohl přistoupit k doručení listiny o rozvázání pracovního poměru zrušením ve zkušební době ve změněném (opraveném) znění“. Soud prvního stupně shledal, že žaloba byla podána před uplynutím dvouměsíční lhůty uvedené v § 72 zákoníku práce. Ve vztahu k ujednání o zkušební době dospěl k závěru, že byla sjednána platně v pracovní smlouvě ze dne 22. 1. 2020 v délce tří měsíců ode dne vzniku pracovního poměru, a současně dovodil, že poslední den zkušební doby (pokud by nebyla prodloužena) by připadl na 22. 4. 2020; v důsledku zjištěných celodenních překážek v práci, pro které žalobkyně nekonala práci v průběhu zkušební doby, však byla zkušební doba prodloužena až do dne 6. 5. 2020. Soud prvního stupně uzavřel, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době, ke kterému bylo ze strany žalovaného přistoupeno dne 29. 5. 2020, bylo učiněno až po uplynutí zkušební doby, jejíž poslední den připadl na 6. 5. 2020, a že proto pracovní poměr nebyl žalovaným rozvázán „po právu“.

5. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 23 Co 47/2022-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokátky JUDr. Ireny Pražanové. Shledal, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání odepření přijetí písemnosti žalobkyní dne 26. 5. 2020, neboť návrh na výslech svědků (včetně návrhu na výslech svědkyně D. S.), kteří měli být přítomni při odmítnutí převzetí listiny vyhotovené žalovaným dne 25. 5. 2020, na základě níž měl pracovní poměr skončit k 26. 5. 2020 a k níž byl následně bez uvedení data připojen záznam D. S. a podpis M. K., že dne 26. 5. 2020 měla žalobkyně odmítnout převzetí zrušení pracovního poměru ve zkušební době, učinil žalovaný (po řádném poučení soudem prvního stupně při jednání dne 17. 2. 2021) až po uplynutí koncentrační lhůty a návrh na výslech svědkyně M. K. či na výslech svědka R. P., který měl být podle dalších skutkových tvrzení přítomen odepření přijetí písemnosti, žalovaný neučinil. S poukazem na to, že zákoník práce připouští rozvázání pracovního poměru několika projevy vůle účastníka pracovněprávního vztahu, které mohou vyvolat zamýšlené právní účinky, pokud mají veškeré náležitosti pracovněprávního úkonu a pokud je z nich dostatečně zřejmá určitá, vážná a svobodná vůle účastníka takového právního vztahu, odvolací soud uvedl, že „ve vztahu k úkonům zaměstnavatele předcházejícím datu 29. 5. 2020“ soud prvního stupně „správně náležitosti takového úkonu neshledal“. Správným shledal i soudem prvního stupně provedený výklad projevu vůle u jednotlivých úkonů žalovaného, kterými se „pokoušel“ ukončit pracovní poměr s žalobkyní, a uzavřel, že s ohledem na opakované změny dat tvrzených rozvázání pracovního poměru (zpětně k datu 25. 5. či 26. 5. 2020 či 27. 5. 2020) ve smyslu výkladu pro zaměstnance příznivějšího „s ohledem na obecná ustanovení občanského zákoníku“ žalovaný neprokázal odepření přijetí písemnosti dne 26. 5. 2020 žalobkyní, když podle textu písemnosti vypracované dne 27. 5. 2020, jíž měl zaměstnavatel „opravovat údajné datum předchozího rozvázání pracovního poměru ve zkušební době“ a kterou podle podpisu převzala žalobkyně 29. 5. 2020, byla tato písemnost doručena žalobkyni „právě k tomuto datu“. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žaloba byla podána ve lhůtě podle § 72 zákoníku práce, a uzavřel, že k rozvázání pracovního poměru účastníků zrušením ve zkušební době došlo až po skončení zkušební doby, která uplynula dnem 5. 5. 2020.

6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, jak posoudit právní jednání, kterými se zaměstnavatel opakovaně pokoušel ukončit pracovní poměr se žalobkyní, z hlediska vážnosti vůle, neboť právní posouzení otázky zdánlivosti právního jednání učiněného dne 26. 5. 2020, na němž je založeno napadené rozhodnutí, není správné. Na základě skutkové okolnosti, že „k jednání žalovaného, kterým mělo dojít k rozvázání pracovního poměru jeho zrušením ve zkušební době, docházelo kontinuálně v období dnů 26., 27. a 29. 5. 2020“, nelze dle dovolatele učinit právní závěr, že by jednotlivá samostatná právní jednání nebyla projevem vážné vůle, neboť žalovaný poté, co žalobkyně odmítla dne 26. 5. 2020 přijmout doručovanou písemnost, jejímž obsahem bylo oznámení o rozvázání pracovního poměru, zjevně jednal v právním omylu, že účinky doručení nenastaly (v důsledku uplatnění právní fikce stanovené v § 334 odst. 3 zákoníku práce); právní jednání směřující k dosažení stejných účinků (rozvázání pracovního poměru), které bylo učiněné poté, co pracovní poměr již skončil v důsledku předchozího právního jednání, neumožňuje dovodit nedostatek vážnosti vůle předchozího právního jednání. Dovolatel dále namítal, že se odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, jak posoudit úkon účastníka, kterým označuje důkazy k prokázání svých tvrzení. Má za to, že podání na č. l. 36–37, ve kterém žalovaný uvedl: „Žalobkyni se žalovaná pokusila předat listinu o zrušení pracovního poměru ve zkušební době dne 26. 5. 2020 za přítomnosti svědků – M. K. a R. P. (bude-li to soud považovat za nezbytné, je žalovaná připravena k prokázání této skutečnosti zajistit jejich výslech).“, bylo učiněno před uplynutím lhůty poskytnuté soudem při jednání dne 17. 2. 2021 k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc a k podání návrhů na provedení důkazů, neboť obsahem uvedeného procesního úkonu žalovaného bylo označení návrhů na provedení důkazů výslechem svědků k prokázání tvrzení o pokusu doručit písemnost obsahující oznámení o zrušení pracovního poměru žalobkyni. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné odmítl, neboť má za to, že odvolací soud „provedl správné právní posouzení věci“, a to jak v případě žalovaným nastolené otázky hmotného práva (posouzení zdánlivosti právního jednání učiněného dne 26. 5. 2020), tak i v otázce procesního práva (posouzení, zda žalovaný učinil návrhy na výslech svědkyně K. či svědka P. po uplynutí koncentrační lhůty).

8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

11. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, kdy se jedná o zdánlivé právní jednání pro nedostatek vážnosti vůle, a otázky procesního práva, zda žalovaný označil důkazy výslechem svědků ve lhůtách uvedených v § 118b o. s. ř. Vzhledem k tomu, že při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy mělo dojít k rozvázání pracovního poměru účastníků jeho zrušením ve zkušební době – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně (§ 4 zák. práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“).

14. Právním jednáním se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.).

15. O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby (§ 551 o. z.), nebyla-li zjevně projevena vážná vůle (§ 552 o. z.) nebo nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem (§ 553 odst. 1 o. z.).

16. Podle ustanovení § 554 o. z. se k zdánlivému právnímu jednání nepřihlíží.

17. Jedním z případů zdánlivého právního jednání (jednání vzbuzujícího pouze „zdání“, že jde o právní jednání), k němuž se podle zákona nepřihlíží, a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, je – jak vyplývá z ustanovení § 552 o. z. – jednání, při kterém nebyla zjevně projevena vážná vůle. Jde například o projev vůle učiněný v žertu, při hře, při výuce nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že jednající ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou s konkrétním projevem vůle spojeny. Zdánlivým právním jednáním je rovněž simulované právní jednání (jednání, které je činěno jen „naoko“), při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny. Má-li být simulovaným právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.). Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží – jak plyne z ustanovení § 554 o. z. – i bez návrhu účastníků řízení (z úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, uveřejněný pod č. 3/2021 Sb. rozh. obč.).

18. V projednávané věci byla soudy jako zdánlivá právní jednání posouzena jednání žalovaného spočívající v doručování dopisu ze dne 25. 5. 2020, v němž žalovaný sdělil žalobkyni, že ruší jejich pracovní poměr ve zkušební době ke dni 26. 5. 2020, ke kterému došlo ve dnech 26. a 27. 5. 2020, aniž by v řízení byly zjištěny skutečnosti, z nichž by bylo zřejmé, že žalovaný jako zaměstnavatel ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky (zrušení pracovního poměru žalobkyně ve zkušební době), které jsou s tímto projevem vůle spojeny (srov. § 66 zák. práce); soud prvního stupně naopak dovodil, že žalovaný „skutečně zamýšlel rozvázat pracovní poměr s žalobkyní jeho zrušením ve zkušební době“.

19. Na zdánlivost uvedených právních jednání pro nedostatek vážné vůle žalovaného nelze usuzovat pouze ze skutečnosti, že žalovaný se pokoušel s žalobkyní rozvázat pracovní poměr jeho zrušením ve zkušební době opakovaně, když jí dopisy o zrušení pracovního poměru (s obměnou spočívající pouze v jiném datu ukončení pracovního poměru) doručoval ve dnech 26. 5., 27. 5. a 29. 5. 2020, neboť rozvázání téhož pracovního poměru více právními jednáními (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivá právní jednání se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky. Skončil-li pracovní poměr na základě dřívějšího právního jednání, má to za následek, že pozdější právní jednání o rozvázání pracovního poměru se neuplatní (i kdyby bylo jinak platné) jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru, popřípadě to, že pozdější neplatné právní jednání o rozvázání pracovního poměru nemůže způsobit pokračování v pracovním poměru (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31/1998 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2647/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 788/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2060/2015). Přistupuje-li zaměstnavatel k zrušení pracovního poměru se zaměstnancem ve zkušební době opakovaně např. z toho důvodu, že se (nesprávně) domnívá, že odmítnutím převzetí předchozího zrušení pracovního poměru zaměstnancem nenastaly účinky jeho doručení, neznamená to, že toto rozvázání pracovního poměru nemínil vážně a že vážnou vůli k zrušení pracovního poměru ve zkušební době projevil až v následném (opakovaném) právním jednání.

20. Závěr odvolacího soudu, že „ve vztahu k úkonům zaměstnavatele předcházejícím datu 29. 5. 2020“ není dána „dostatečně zřejmá určitá, vážná a svobodná vůle účastníka takového právního vztahu“, a že tyto projevy vůle tak nemohly vyvolat zamýšlené právní účinky, proto není správný. Veden tímto nesprávným právním názorem se odvolací nezabýval tím, zda pracovní poměr žalobkyně a žalovaného nebyl rozvázán některým z právních jednání žalovaného učiněných přede dnem 29. 5. 2020, přestože tato okolnost mohla mít význam pro rozhodnutí o žalobkyní požadovaném určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době žalovaným ze dne 29. 5. 2020.

21. Ustálená judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu (jednání) o rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40/1969 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 5. 1980, sp. zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43/1982 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75/1997 v časopise Soudní judikatura). Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu (jednání), i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení neplatnosti právního úkonu (jednání) o rozvázání pracovního poměru zanikne a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu (jednání), a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu (jednání) o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96).

22. Z uvedeného (vztaženo na projednávanou věc) vyplývá, že pokud by bylo soudy zjištěno, že k rozvázání pracovního poměru účastníků jeho zrušením ve zkušební době žalovaným došlo již dne 26. 5. 2020 (odmítnutím převzetí dopisu „Zrušení pracovního poměru ve zkušební době dle § 66 zákoníku práce“ ze dne 25. 5. 2020 žalobkyní – srov. § 334 odst. 3 zák. práce), nebo dne 27. 5. 2020 (převzetím dopisu „Zrušení pracovního poměru ve zkušební době dle § 66 zákoníku práce“ ze dne 25. 5. 2020) a že žalobkyně nepodala žalobu o určení neplatnosti tohoto právního jednání nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (§ 72 zák. práce), nemůže se soud již zabývat posouzením platnosti tohoto právního jednání, a to ani formou předběžné otázky, a musí vycházet z toho, že pracovní poměr žalobkyně a žalovaného byl rozvázán (ke dni 26. 5. 2020, nebo ke dni 27. 5. 2020) platně.

23. Ustálená judikatura soudů dovodila, že rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo nebyl jeho zaměstnavatelem, jde o neplatný právní úkon (jednání) a zaměstnanec se může žalobou podle ustanovení § 80 o. s. ř. [do 31. 12. 2013 šlo o ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.] domáhat, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem; nejde o žalobu podle ustanovení § 72 zák. práce (u těchto žalob ani není potřebné tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení) a otázkou platnosti rozvazovacího právního úkonu (jednání) se soud může zabývat též jako otázkou předběžnou (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, který byl uveřejněn pod č. 35/2011 v časopise Soudní judikatura, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2287/2017). Uvedený závěr platí jak tehdy, rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo se nikdy nestal jeho zaměstnavatelem, tak i v případě, že pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele (platně) skončil ještě dříve, než bylo vůbec učiněno právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru.

24. Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že byl-li dopis žalovaného ze dne 27. 5. 2020, označený „Zrušení pracovního poměru ve zkušební době dle § 66 zákoníku práce“, v němž bylo uvedeno, že žalovaný předložil žalobkyni dne 26. 5. 2020 zrušení pracovního poměru ve zkušební době k 26. 5. 2020, které „odmítla převzít“ za přítomnosti jejího nadřízeného R. P., že na jednání dne 27. 5. 2020 podepsala převzetí „tohoto“ zrušení pracovního poměru ve zkušební době a že její pracovní poměr je zrušen ke dni 27. 5. 2020, k němuž byla přiložena (mimo jiné) „oprava Zrušení pracovního poměru ve zkušební době dle § 66 zákoníku práce k 27. 5. 2020“ a jenž žalobkyně převzala dne 29. 5. 2020, dalším – jak dovodily soudy – právním jednáním směřujícím k rozvázání pracovního poměru účastníků (a nikoliv jen „opravou“ data skončení pracovního poměru v dopisu ze dne 25. 5. 2020, kterým žalovaný sdělil žalobkyni, že ruší jejich pracovní poměr ve zkušební době ke dni 26. 5. 2020), jednalo by se – v případě, že by pracovní poměr účastníků byl platně rozvázán již dopisem ze dne 25. 5. 2020 (doručeným žalobkyni dne 26. 5. 2020, nebo dne 27. 5. 2020) – o neplatné právní jednání, určení jehož neplatnosti soudem by se žalobkyně mohla domáhat, jen jestliže by tvrdila a prokázala, že má na takovém určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř.

25. Ve vztahu k doručování dopisu ze dne 25. 5. 2020 (kterým žalovaný sdělil žalobkyni, že ruší jejich pracovní poměr ve zkušební době ke dni 26. 5. 2020) žalobkyni na pracovišti dne 26. 5. 2020 dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný „neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání odepření přijetí písemnosti dne 26. 5. 2020 žalobkyní“ (na rozdíl od soudu prvního stupně, který uvedenou skutečnost – jak vyplývá z bodů 38 a 51 odůvodnění jeho rozsudku – vzal za prokázanou), neboť návrh na výslech svědků (včetně návrhu na výslech svědkyně D. S.), kteří měli být přítomni při odmítnutí převzetí listiny vyhotovené žalovaným dne 25. 5. 2020, na základě níž měl pracovní poměr skončit k 26. 5. 2020 a k níž byl následně bez uvedení data připojen záznam D. S. a podpis M. K., že dne 26. 5. 2020 měla žalobkyně odmítnout převzetí zrušení pracovního poměru ve zkušební době, učinil žalovaný (po řádném poučení soudem prvního stupně při jednání dne 17. 2. 2021) až po uplynutí koncentrační lhůty a návrh na výslech svědkyně M. K. či na výslech svědka R. P., který měl být podle dalších skutkových tvrzení přítomen odepření přijetí písemnosti, žalovaný neučinil.

26. Podle ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c o. s. ř., mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4 o. s. ř.). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c o. s. ř., mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.

27. Podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

28. Ze zásady bezformálnosti vyplývá, že soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Uvedeným způsobem soud ovšem postupuje jen tehdy, je-li úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (postupem podle § 43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posoudit podle jeho obsahu. Posouzení procesního úkonu podle obsahu (na druhé straně) soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. V § 41 odst. 2 o. s. ř. se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3773/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 345/2020).

29. Z obsahu spisu (z protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaného dne 17. 2. 2021) vyplývá, že v závěru jednání soudu prvního stupně dne 17. 2. 2021 bylo „dáno podrobné poučení dle § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. o tom, že rozhodné skutečnosti o věci samé lze uvést, jakož i označit důkazy k jejich prokázání, toliko do 8. 3. 2021“ a že „k později uvedeným skutečnostem a důkazům smí soud přihlédnout jen za podmínek uvedených v § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř.“. V podání doručeném soudu prvního stupně dne 8. 3. 2021 žalovaný mimo jiné uvedl, že „žalobkyni se žalovaný pokusil předat listinu o zrušení pracovního poměru ve zkušební době dne 26. 5. 2020 za přítomnosti svědků – M. K. a R. P. (bude-li to soud považovat za nezbytné, je žalovaný připraven k prokázání této skutečnosti zajistit jejich výslech)“.

30. Z obsahu podání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaného ze dne 8. 3. 2021, jež bylo podáno ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř., je zřejmé, že žalovaný sdělil soudu, že se žalobkyni pokusil předat listinu o zrušení pracovního poměru ve zkušební době dne 26. 5. 2020, a označil jako svědky jejího odmítnutí převzetí dopisu ze dne 25. 5. 2020 M. K. a R. P., tedy uvedl rozhodné skutečnosti o věci samé a označil důkazy k jejich prokázání ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný uvedené důkazy neoznačil (že návrh na výslech svědků M. K. a R. P. neučinil), proto není správný.

31. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

32. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 4. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2615/2022

www.nsoud.cz