21 Cdo 2622/2022-971

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně J. M., narozené XY bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody č. 43/39, proti žalované České republice – Generálnímu finančnímu ředitelství se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Lazarská č. 15/7, IČO 72080043, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění formou veřejné omluvy a náhradu nemajetkové újmy zaplacením částky 300 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 38/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2022, č. j. 62 Co 407/2021-912, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 62 Co 407/2021-912, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Uvedeným požadavkům dovolání žalobkyně nevyhovuje. Přestože dovolatelka namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, že odvolací soud „nedodržel závazný právní názor vyslovený v rozsudku NS ČR č. j. 21 Cdo 3516/2018-587 ze dne 29. 4. 2020“ a že se odchýlil od dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (na něž odkazuje), je podstatou jejího dovolání především nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel.

Dovolatelka nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu [že „žalovaný nedisponoval žádným místem, které by žalobkyni mohl v rámci nabídkové povinnosti podle kolektivní smlouvy nabídnout“, že „žalobkyni byla učiněna nabídka pracovního místa na Finančním úřadu v Olomouci, konkrétně státní dozor, nabídku však žalobkyně nepřijala z důvodu dojíždění“, že žalobkyně „vykonávala správu toliko jedné daně, a to daně ze závislé činnosti, nikoliv více daní“, že „šlo o práci spíše jednodušší, neboť daň ze závislé činnosti je obecně vnímána jako méně složitá, složitější daní je např. DPH“, že „jiní zaměstnanci ovšem běžně vykonávali správu více daní“, že „pokud tedy jiné 2 zaměstnankyně byly zařazeny při stejném stupni dosaženého vzdělání jako žalobkyně do vyšší platové třídy, lze toto odůvodnit složitostí práce, kterou zastávaly“, že „pracovní poměr byl skončen … se zaměstnanci i zaměstnankyněmi bez ohledu na pohlaví“ a „bez ohledu na věk, toliko na základě potřeby žalovaného s poukazem na přijaté rozhodnutí o organizační změně“], namítá-li, že „žalovaná volné místo dovolatelce nenabídla, přestože několika volnými místy disponovala“, že výběr nadbytečných zaměstnanců „byl nejméně v jejím a v jednom dalším případě učiněn na základě diskriminačního kritéria, kterým byl věk těchto pracovníků“, že „žalovaná důkazně nijak nedoložila, že by tyto či jiné 2 zaměstnankyně vykonávaly složitější práci než dovolatelka, že by kontrolovaly více druhů daní nebo že by měly vyšší vzdělání“, že „přeřazení žalobkyně na oddělení kontroly loterií bylo šikanózním výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy“, předestírá-li vlastní skutková zjištění, že „o účelovosti výběru zaměstnanců, kterým bude dána výpověď, svědčí i skutečnost, že žalovaná dala výpověď zaměstnancům, kteří měli pracovní smlouvu na dobu neurčitou, ačkoliv mohla nechat doběhnout jiným zaměstnancům jejich pracovní poměr, který byl sjednán na dobu určitou“, že žalovaná „záměrně přeřadila dovolatelku na místo, o kterém se dopředu vědělo, že bude dříve či později zrušeno“, že „žalovaná si také vytvořila v kontrolním oddělení nadpočet zaměstnanců, aby mohla následně žalobkyni a další pracovníky z kontrolního oddělení dle svého výběru propustit“, že „žalobkyně dosáhla výjimečné kontroly a tudíž FÚ ve Šternberku byl z tohoto důvodu nejlépe hodnoceným úřadem“, že „vedoucí zaměstnanci žalované jako nadřízení dovolatelky, dovolatelku systematicky psychicky pronásledovali, dávali dovolatelce záměrně špatné osobní ohodnocení a nevyhovovali žádným jejím žádostem, … dáním výpovědi postihovali žalobkyni za to, že se zákonným způsobem domáhala svých práv“, že „žalovaná žalobkyni přeřadila na pozici, která pro ni byla z důvodu jejího zdravotního postižení obtížná vykonávat“, na základě čehož činí své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci.

Polemiku s hodnocením provedených důkazů představují námitky, že odvolací soud „zakládá své závěry výběrově pouze na některých důkazech a ostatní důkazy zcela ignoruje“, že „nevzal v potaz opakované námitky dovolatelky …, že byly těmto svědkům kladeny naprosto zjevné návodné otázky a že si jednotlivé výpovědi H. protiřečily“, „nijak nevyhodnotil námitky dovolatelky na relevanci takto učiněných svědectví, když se jedná o zaměstnance žalované, kteří jsou vázání loajalitou k zaměstnavateli, tito byli k událostem slyšeni s odstupem více jak 10 let od daných událostí a např. H. byl slyšen v řízení na návrh žalované již potřetí a navíc se sám prořekl ze společné přípravy s žalovanou na svoji svědeckou výpověď“, že odvolací soud „zcela ignoroval opačně hovořící svědectví pánů Z. a F.“ a „svědectví paní D. L.“, že „žalovaná vůbec nedoložila žádné důkazy k zařazení jednotlivých zaměstnanců do jednotlivých platových tříd a stupňů“, „k těmto skutečnostem poskytla pouze svá vyjádření, což nelze hodnotit jako důkaz (…), což odvolací soud vůbec nezohlednil při posuzování unešení důkazního břemene“, že odvolací soud „na základě zopakování těchto několika listin zcela změnil celou důkazní situaci“.

Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatel předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2014 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).

K jednotlivým skupinám námitek, jimiž dovolatelka takto zpochybňuje správnost právního posouzení věci, pak dovolací soud uvádí následující.

A) K námitkám „absence nadbytečnosti dovolatelky“ a „absence dodržení právního názoru ohledně možného rozporu výpovědi s dobrými mravy“

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněné pod č. 42/1982 Sb. rozh. obč, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, uveřejněný pod č. 50/2015 Sb. rozh. obč). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2004).

O rozhodnutí o organizačních změnách jde tehdy, jestliže sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž zaměstnavatel zamýšlí regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesní nebo kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém profesním nebo kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. Není samo o sobě významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil; jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. Avšak v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c) zák. práce nebylo přijato; při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč). I když skutečnost, že zaměstnavatel přijme jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, kterému byla dána výpověď pro nadbytečnost, je zpravidla důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu, není rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, naopak může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců; zaměstnavateli totiž nezáleží jen na počtu zaměstnanců, ale též na jejich složení z hlediska profesí a kvalifikace (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67).

V souladu s uvedenými ustálenými závěry soudní praxe odvolací soud na podkladě učiněných skutkových zjištění učinil správný závěr o tom, že „pro udělení výpovědi z pracovního poměru žalobkyni byly splněny všechny předpoklady uvedené v § 52 písm. c) zákoníku práce“, neboť žalovaná přijala „rozsáhlou organizační změnu, která byla založena již usnesením vlády č. 675 ze dne 22. 9. 2010, tedy změnu, která měla celostátní působnost“, v důsledku níž došlo „ke zrušení systematizovaných míst na finančních úřadech po celé republice“, včetně pracovního místa označeného 8004051 zastávaného žalobkyní, přičemž zrušené místo „již nebylo obnoveno, v organizační struktuře žalovaného po 1. 4. 2011 obsaženo není, z čehož lze jednoznačně dovodit, že se nejedná o změnu účelovou“, a že je proto dána „příčinná souvislost mezi rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností žalobkyně“.

Podle ustálených závěrů soudní praxe za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2388/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2206/2012). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3516/2018, vydaným přímo v této věci, vyslovil závěr, že lze uzavřít, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, které podle kolektivní smlouvy měla předcházet nabídka jiné vhodné práce dotčenému zaměstnanci učiněná zaměstnavatelem, je pro rozpor s dobrými mravy neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce a § 39 obč. zák., jestliže zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi z pracovního poměru až poté, co u něj byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl v souladu s kolektivní smlouvou nabídnout, a veden přímým úmyslem tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li současně jeho jednání přímý (hlavní) cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu. Odvolací soud potom postupoval v souladu s uvedenými závěry, jestliže za situace, kdy po doplnění dokazování zjistil, že „v době udělení výpovědi žalobkyni nebylo u žalovaného žádné volné pracovní místo, na které by se vztahovala nabídková povinnost v souladu s kolektivní smlouvou“, a že „z výsledků dokazování v řízení před soudem prvního stupně nevyplývá, že by předtím záměrně vytvořil stav, kdy by všechna volná místa obsadil tak, aby nabídkovou povinnost podle kolektivní smlouvy splnit nemohl a současně byl při tom veden přímým úmyslem způsobit žalobkyni výpovědí újmu“, dospěl k závěru, že „výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, který není ani v rozporu s dobrými mravy“.

B) K námitkám ohledně „nezohlednění diskriminace v odměňování“ a diskriminace z důvodu „zdravotního postižení“

K otázce, za jakých podmínek může zaměstnavatel zaměstnanci odměňovanému platem (srov. § 109 odst. 3 zák. práce) poskytnout odměnu jako nenárokovou složku platu, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4481/2014, uveřejněný pod č. 27/2017 Sb. rozh. obč., a v něm vyjádřený právní názor, že posouzení významu pracovního úkolu zaměstnance (zejména ve vztahu k jeho běžným pracovním úkolům a obvyklosti podmínek, za kterých jsou vykonávány) a úspěšnosti jeho splnění z hlediska předpokladů pro poskytnutí odměny přísluší výlučně zaměstnavateli; pouze na jeho rozhodnutí záleží, který z úkolů plněných zaměstnancem při výkonu jeho pracovní činnosti bude považovat za mimořádný nebo zvlášť významný a zda byl tento pracovní úkol úspěšně splněn; z jiných důvodů zaměstnavatel nemůže zaměstnanci odměnu udělit. Odvolací soud postupoval zcela v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí, jestliže vycházel z předpokladu, že odměna podle § 134 zák. práce přísluší zaměstnanci „za splnění mimořádných pracovních úkolů tehdy, jsou-li jeho pracovní výsledky lepší než průměrné, tak, že nepředstavují pouhé splnění pracovních povinností podle pracovní smlouvy“. Dovolatelka ani v tomto směru nepředkládá žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., když podstatou jejích námitek ve vztahu k nepřiznání mimořádné odměny jsou – jak bylo uvedeno výše – pouze skutkové námitky, které přípustnost dovolání nezakládají.

V rozsudku ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2262/2018, uveřejněném pod č. 25/2020 v časopise Soudní judikatura, nebo v rozsudku ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3516/2018 (vydaném přímo v této věci), Nejvyšší soud vyslovil názor, že k rozdílnému (nerovnému) zacházení se zaměstnanci odměňovanými platem může dojít i v případě, kdy zaměstnavatel zaměstnance nezařadí – na rozdíl od jiných zaměstnanců vykonávajících práci odpovídající stejné platové třídě – do platové třídy v souladu s příslušnými právními předpisy, nebo naopak v případě, kdy je zaměstnanec zařazen do platové třídy v souladu s právními předpisy, avšak jiní zaměstnanci vykonávající práci odpovídající stejné platové třídě jsou zařazeni do vyšší platové třídy. Pakliže ovšem odvolací soud podle výsledků dokazování (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) učinil závěr, že ve vztahu k těm zaměstnancům, kterých se podle tvrzení žalobkyně její znevýhodnění týkalo (A. H. a E. P.), bylo jejich zařazení do vyšší platové třídy odůvodněno „složitostí práce, kterou zastávaly“, neboť – na rozdíl od žalobkyně – vykonávaly „správu více daní“, nelze mu důvodně vytýkat odklon od uvedené judikatury. Dovolatelka tak opět činí pouze na základě svého nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu.

Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1844/2020, pak nebere náležitě v úvahu, že uvedené rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v nyní projednávané věci, a že závěry v něm přijaté na posuzovanou věc nedopadají.

Závěru odvolacího soudu o neopodstatněnosti námitky žalobkyně, že její přeřazení „z oddělení vyměřování na oddělení loterií“ představuje diskriminaci z důvodu „zdravotního postižení“, se dovolatelka rovněž brání předložením vlastní skutkové verze nerovného zacházení, podle které „ke změně provozních potřeb a možností žalované nedošlo“, že z důvodu jejího zdravotního postižení „byla tato práce pro ni nadměrně zatěžující a psychicky vyčerpávající“ a že žalovaná „musela vědět o zdravotním stavu žalobkyně“.

Obdobně je tomu též v případě námitky, že v případě žalobkyně se jedná o „postih za domáhání se svých práv“ a o „systematické psychické pronásledování, zejména špatné osobní ohodnocení a nevyhovění žádným žádostem dovolatelky“.

C) K námitce nesprávné aplikace § 133a o. s. ř.

V rozporu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jsou námitky dovolatelky, že odvolací soud vycházel z nesprávné úvahy, že „zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích domáhá ochrany před diskriminací má povinnost v občanském soudním řízení tvrdit a prokázat, že byl jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými zaměstnanci“, že zaměstnanci stačí pouze tvrdit, že došlo k závadnému jednání zaměstnavatele, že „nebyla povinna k prokazování svých tvrzení“ a že na žalované (zaměstnavateli) je prokázat, že k diskriminačnímu jednání nedošlo.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108/2010 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 572/2011, které (jakož i řada dalších) navázaly na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04] zaměstnanec v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno závadným způsobem; neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení § 133a písm. a) o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto závadné jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak (z těchto závěrů vychází i dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 230/2015).

D) K ostatním námitkám

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak nemohou založit ani námitky dovolatelky, že „v odůvodnění odvolacího soudu zcela absentuje právně-teoretická úvaha ohledně toho, kdo a jakým způsobem měl v řízení nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní a zda jej tato konkrétní procesní strana unesla“, že odvolací soud v bodě 40 „učinil zcela opačné závěry, než soud prvního stupně, nicméně se nijak nevypořádal s úvahami soudu prvního stupně, s opačně hovořícími důkazy a tyto ani nezopakoval“, že „rozhodování odvolacího soudu … není objektivní a nestranné“ (neboť znovu provedl jen „některé důkazy, „opakované důkazy nijak neavizoval, takže dovolatelka neměla možnost se na ně připravit“, „opakované důkazy, resp. listiny nesprávně a nedostatečně identifikoval, takže pro dovolatelku bylo obtížné zjistit, o jaké listiny se přesně jedná“, nevyhověl žádosti dovolatelky o nahlédnutí do listin, čímž dovolatelce „upřel možnost se k těmto listinám vyjádřit“) a že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Tyto námitky nejsou dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu překvapivost jeho rozsudku, pak pomíjí to, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.

K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; tyto závěry lze vztáhnout též na návrh na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 12. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2622/2022

www.nsoud.cz