21 Cdo 2566/2022-476

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka, v právní věci žalobce P. B., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Holandská č. 49/4, proti žalované Vodafone Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových č. 2808/2, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná č. 382/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 32/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2022, č. j. 30 Co 10/2022-420, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Adama Černého, LL.M., advokáta se sídlem v Praze, Dřevná č. 382/2.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 30 Co 10/2022-420, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Lze předeslat, že vlastní obsah dovolání je (zejména v bodech I. a II.) značně zmatený, neboť žalobce na straně jedné avizuje, že napadá rozsudek odvolacího soudu, který však (z hlediska jeho obsahu) konkretizuje způsobem, jakým rozhodl soud prvního stupně (srov. bod I. /1 obsahu dovolání). Rozsah dovolání vymezuje „body „II. a III. napadeného rozsudku“, přičemž (jak správně podotýká žalovaná) rozsudek odvolacího soudu obsahuje pouze dva výroky (výrok I. a výrok II.). Obsah dovolání lze potom vztáhnout jak na rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i na rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž výtky žalobce, vyjádřené v bodě VI. obsahu dovolání, se vyloženě vztahují k rozhodnutí soudu prvního stupně; dovolací soud přesto dovolací námitky z hlediska jejich přípustnosti přezkoumal [a dovolací řízení nezastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejní (a jediné z hledisek rozhodných pro možnou přípustnost dovolání dovolatelem vytknuté) otázky, a to otázky určitosti vymezení skutkového důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru [srov. bod III. /6 písm. a) obsahu dovolání], v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla řešena jinak.

Podle ustanovení § 60 zák. práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

Standardní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je v otázce skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru ustálena v tom, že musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr okamžitě zrušen, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 35/1998). U důvodu podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace, je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena (srov. dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019).

K otázce stanovení pravidel výkladu právního jednání v pracovněprávních vztazích po 31. 12. 2013 judikatura dospěla k závěru, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 50/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 3/2019, z recentní judikatury potom odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021).

Vyhodnocení písemnosti – okamžitého zrušení pracovního poměru – datované dnem 24. 11. 2016 (jak je založeno na čísle listu 50 a následující), pak shora uvedeným kritériím zcela vyhovuje; je zde jednoznačně vymezeno, jaké konkrétní jednání je žalobci vytčeno (včetně přesné konkretizace smluv, které měly být ke škodě zaměstnavatele uzavřeny) a které interní předpisy žalované měl žalobce svým jednáním porušit, obsah okamžitého zrušení tak nevzbuzuje žádné pochybnosti v tom smyslu, že by vytýkané jednání mohlo být zaměněno za jiné, popř. nepřípustně dezinterpretováno.

Odkaz dovolatele na „Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 01. 2001, sp. zn. 1899/99“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99 – pozn. dovolacího soudu) není případný, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je i se závěry v dovolatelem citovaném rozsudku zcela v souladu. Dovolatel tak předkládá v dovolání pouze vlastní (nepřesnou) intepretaci posuzované písemnosti, popř. vlastní skutkovou verzi událostí v posuzované písemnosti vylíčených (srov. bod IV. /9 odůvodnění dovolání); ve skutečnosti tak brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně předkládá svoji vlastní skutkovou verzi. Jde tak o námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

Druhá otázka, dovolatelem předložená, tedy „zda soudy obou stupňů správně a důsledně provedly důkazní řízení ve věci samé tak, aby posoudily, zda jednáním dovolatele vznikla žalované škoda, když vznik škody je jedním z kritérií odůvodňujících použití mimořádného prostředku, kterým pro zaměstnance nepochybně je okamžité zrušení pracovního poměru, pro jeho okamžité účinky v rovině materiální, sociální i psychické“ [srov. bod III. /6 písm. b) obsahu dovolání], přípustnost dovolání nezakládá, neboť faktickým obsahem této námitky je polemika se skutkovým závěrem, zda žalované (vytčeným jednáním žalobce) vznikla škoda či nikoliv (srov. bod V. /15 – 22 obsahu dovolání).

Třetí otázka, dovolatelem předložená, tedy „zda je povinností soudu se – byť stručně – vypořádat v rámci odůvodnění rozhodnutí s veškerými námitkami účastníka řízení tak, aby rozhodnutí soudu bylo po právní a věcné stránce přezkoumatelné“ [srov. bod III. /6 písm. c) obsahu dovolání], přípustnost dovolání nezakládá, neboť podstatou této dovolací námitky (jak vyplývá z obsahu bodu VI. /23 – 29 podaného dovolání) je nesouhlas s hodnocením důkazů, tedy nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž bylo rozhodnutí soudů (při řešení otázky, zda skutkový důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl naplněn, či nikoliv) postaveno; samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze dovoláním úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96; z recentních rozhodnutí srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 26 Cdo 838/2021).

Z obsahu dovolání lze usoudit, že žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení; v tomto rozsahu dovolání směřuje proti výroku, proti němuž není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 11. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2566/2022
www.nsoud.cz