21 Cdo 2399/2021-171

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem se sídlem v Chrudimi, Resselovo náměstí č. 135, proti žalované Z. u. š. H. M., okres XY, příspěvkové organizaci se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Lenkou Pokornou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova č. 335, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 127/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. ledna 2021, č. j. 23 Co 202/2020-148, takto:

I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 5. března 2020, č. j. 8 C 127/2019-87, ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Chrudimi dne 16. 5. 2019 domáhala určení, že „výpověď žalované ze dne 29. 4. 2019, kterou vypovídá pracovní poměr žalobkyně, je neplatná“. Žalobu zdůvodnila tím, že dne 30. 8. 2010 uzavřela se žalovanou pracovní smlouvu na dobu určitou do 31. 7. 2011 se sjednaným druhem práce výchovně vzdělávací činnost v ZUŠ, že dodatkem č. 1 ze dne 1. 3. 2011 byl pracovní poměr změněn na dobu neurčitou, že dne 27. 6. 2014 byla žalobkyně s účinností od 1. 7. 2014 jmenována na vedoucí pracovní místo zástupce ředitele školy, že dne 4. 5. 2018 se žalobkyně písemně s účinností ke dni 31. 7. 2018 funkce zástupkyně ředitele vzdala, že při jednání dne 27. 8. 2018 odmítla nabízené místo pedagogický pracovník v hudebním oboru a že žalovaná dala žalobkyni „opakovanou výpověď z pracovního poměru“ dne 29. 4. 2019 s odůvodněním, že se dopustila opakovaného závažného porušení pracovních povinností, neboť se nedostavila do zaměstnání a ohrozila výuku žáků, podle níž měl pracovní poměr skončit dnem 30. 6. 2019. Žalobkyně má za to, že tato výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce je neplatná, neboť vztahy mezi účastníky se řídí ustanovením § 73a zákoníku práce, a že odmítne-li zaměstnanec po vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance nabízenou práci, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce.

Žalovaná namítala, že žalobkyně nikdy nebyla jmenována vedoucím zaměstnancem podle § 33 odst. 3 a 4 zákoníku práce, že ustanovení § 73a zákoníku práce tedy v případě pracovněprávního vztahu účastníků nelze aplikovat, a že proto nejsou splněny předpoklady pro uplatnění fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Žalovaná má za to, že ředitel příspěvkové organizace nebyl osobou oprávněnou ke jmenování vedoucího zaměstnance, neboť jí je v souladu s § 33 odst. 4 písm. e) zákoníku práce pouze zřizovatel příspěvkové organizace (město XY), a že ke zřízení organizačního útvaru ve smyslu § 33 odst. 4 zákoníku práce a ke jmenování žalobkyně do funkce vedoucího organizačního útvaru žalované rovněž nedošlo. Jmenování na pozici zástupkyně ředitele je podle jejího mínění možné považovat nanejvýš za interní pověření k zastupování ředitele, čímž došlo pouze k rozšíření pracovních povinností žalobkyně, nikoli však k nahrazení původně sjednaného druhu práce vyplývajícího z pracovní smlouvy. Protože žalobkyně s účinností od 1. 8. 2018 přestala bez řádné omluvy docházet do zaměstnání a nástup do zaměstnání odmítla, přestože ji dne 27. 8. 2018 žalovaná vyzvala k nástupu na pracovní místo pedagogického pracovníka, a přes opakované písemné výzvy žalované k nástupu do zaměstnání ze dne 4. 9. 2018 a ze dne 11. 9. 2018 s upozorněním na možnost výpovědi se žalobkyně do zaměstnání k výkonu práce nedostavila a svou nepřítomnost řádně neomluvila, dala žalovaná žalobkyni dne 21. 9. 2018 výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce, která však žalobkyni nebyla řádně doručena do vlastních rukou v souladu s § 334 a násl. zákoníku práce a jejíž neplatnosti se žalobkyně domáhá v řízení vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 23/2019. Z ryze procesní opatrnosti se proto žalovaná pro případ, že výpověď ze dne 21. 9. 2018 nebude mít právní účinky, rozhodla dát žalobkyni opětovně výpověď z důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Tuto výpověď žalovaná osobně doručovala žalobkyni dne 29. 4. 2019, žalobkyně si ji nicméně odmítla převzít. K žádosti žalobkyně byla výpověď přeposlána na adresu jejího trvalého pobytu a k rukám jejího zástupce JUDr. Vlastislava Peřiny. Žalovaná považuje výpověď ze dne 29. 4. 2019 za platnou a plně důvodnou.

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 8 C 127/2019-87, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 17 427,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastislava Peřiny. Z rozhodnutí žalované „prostřednictvím“ jejího ředitele V. Ř. ze dne 27. 6. 2014 soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně byla dnem 1. 7. 2014 „jmenována na vedoucí pracovní místo zástupce ředitele školy“, a to se svým souhlasem. Soud prvního stupně uzavřel, že „v daném případě byl výkon funkce zástupkyně ředitele školy výkonem práce vedoucího pracovníka“ a že vzdáním se tohoto pracovního místa žalobkyní vznikla žalované povinnost navrhnout žalobkyni změnu jejího dalšího pracovního zařazení. Vycházeje ze zjištění, že náplň práce žalobkyně přibližně z jedné poloviny představovala výkon práce zástupkyně ředitele školy se samostatnými úkoly a z druhé poloviny žalobkyně vykonávala práci pedagogického pracovníka, soud prvního stupně dovodil, že „právě v rozsahu výkonu práce, která vyplývala ze zaniklé funkce, měla žalovaná povinnost žalobkyni nabídnout další zařazení“, že žalovaná tuto povinnost splnila (při jednání se žalobkyní dne 27. 8. 2018 ji vyzvala k nástupu do práce a bylo zřejmé, že práce pedagogického pracovníka nezanikla), že žalobkyni byla nabídnuta práce pedagogického pracovníka na plný pracovní úvazek, že žalobkyně tuto práci odmítla a že podle § 73a odst. 2 zákoníku práce nastala překážka v práci na straně zaměstnavatele a současně vznikl výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce, podle kterého měla být žalobkyni dána výpověď. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právě pro fikci vzniku překážky v práci na straně žalované se žalobkyně tím, že se nedostavovala do práce, nemohla dopustit „porušení pracovní kázně“, a byla-li jí dána výpověď z tohoto důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce, byla tato výpověď nedůvodná a „soud ji určil neplatnou“.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, č. j. 23 Co 202/2020-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná je povinna „nahradit žalobkyni náklady prvostupňového řízení“ ve výši 14 750 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastislava Peřiny, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 400 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastislava Peřiny. Odvolací soud doplnil dokazování „o přečtení organizačního řádu školy žalované, její zřizovací listiny včetně dodatků a organizační struktury“ a o výslech bývalého ředitele žalované V. Ř., což učinil „proto, že okresní soud si při úvaze o platnosti jmenování žalobkyně do funkce zástupkyně ředitele žalované neopatřil relevantní skutkové zjištění o tom, zda pracovní pozice žalobkyně – zástupkyně ředitele – mohla být (a byla) založena jmenováním, či nikoliv“, a že z toho důvodu pak „objektivně došlo k chybě v průběhu řízení před soudem prvního stupně a bylo ji třeba napravit v odvolacím řízení“. Neshledal proto důvodnou námitku žalované, že provedení dalšího dokazování odvolacím soudem brání okolnost, že „v odvolacím řízení předkládané listiny, ani výslech svědka V. Ř., žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně nenavrhovala“. Z organizační struktury žalované odvolací soud zjistil, že žalobkyně byla vedoucí pedagogického útvaru, pod nějž spadali učitelé tanečních oborů, učitelé výtvarných oborů a učitelé „tanečních oborů“ (správně hudebních oborů), že tito učitelé byli přímo podřízeni zástupkyni ředitele, ta pak byla podřízena řediteli školy, jemuž byli přímo podřízeni i pracovníci ekonomicko-hospodářského úseku, a že tato organizační struktura byla platná od 1. 8. 2016. Odvolací soud dovodil, že v souladu se zákonným oprávněním uvedeným v ustanovení § 165 odst. 1 školského zákona a s organizačním řádem žalované, který nabyl účinnosti 1. 9. 2005, V. Ř., v pozici ředitele žalované, vytvořil organizační strukturu školy, která nejméně v podobě platné od 1. 8. 2016 zahrnovala útvar zástupce ředitele, vedoucího pedagogického útvaru, který je třeba ve smyslu § 33 odst. 3 písm. f) zákoníku práce považovat za organizační útvar, že pracovní místo takového zástupce ředitele se proto obsazuje jmenováním, a že pracovní poměr žalobkyně na pozici zástupce ředitele tak mohl být založen jmenováním, což se také ke dni 1. 7. 2014 stalo, a dospěl k závěru, že takové jmenování ve smyslu § 40 odst. 1 zákoníku práce představuje trvalou změnu pracovního poměru, po jehož ukončení, ať již odvoláním nebo vzdáním se funkce, se druh práce, původně sjednaný v pracovní smlouvě, již neobnovuje, že odmítla-li žalobkyně po vzdání se funkce ke dni 31. 7. 2018 navrhovanou změnu jejího dalšího pracovního zařazení u žalované na pozici pedagogického pracovníka v hudebním oboru, šlo o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platilo, že byl dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce (§ 73a odst. 2 věta druhá před středníkem zákoníku práce), a že dala-li přesto žalovaná žalobkyni výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce pro „porušení pracovní kázně“, je tato výpověď ze dne 29. 4. 2019 neplatná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („v celém rozsahu“) podala žalovaná dovolání. Namítá, že u žalobkyně k platné změně pracovního poměru jmenováním nedošlo, a že žalovaná proto s žalobkyní skončila pracovní poměr výpovědí ze dne 29. 4. 2019 podle § 52 písm. g) zákoníku práce platně. Žalovaná má za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil podle ustanovení § 33 odst. 3 písm. f) a § 73a ve spojení s § 52 písm. c) zákoníku práce, která však na zjištěný skutkový stav nedopadají, neboť v rámci žalované jako příspěvkové organizace nebyl zřízen žádný organizační útvar, v němž by žalobkyně působila jako vedoucí (z. u. š. má jednoduchou strukturu, není rozdělena na žádné útvary a všichni učitelé i ostatní pracovníci jsou podřízeni přímo řediteli školy; ve vnitřním organizačním předpisu ani ve zřizovací listině žalované žádné členění na útvary stanoveno nebylo). Podle mínění žalované lze jmenování na pozici zástupkyně ředitele ze dne 27. 6. 2014 považovat nanejvýš za interní pověření k zastupování ředitele příspěvkové organizace (plnou moc k zastupování), čímž došlo pouze k rozšíření pracovních povinností žalobkyně, nikoli však k nahrazení původně sjednaného pracovního poměru založeného pracovní smlouvou. Žalovaná je dále přesvědčena, že organizační útvar ve smyslu § 33 odst. 3 písm. f) zákoníku práce musí být zřízen zvláštním právním předpisem nebo vnitřním organizačním předpisem příspěvkové organizace a že za takový organizační útvar „lze považovat jen takový vnitřní organizační celek, který v rámci příspěvkové organizace vyvíjí relativně samostatnou činnost, kterou se podílí na plnění úkolů příspěvkové organizace samotné“, že s existencí organizačního útvaru jsou nepochybně spjaty jeho specifické kompetence při rozhodování, organizaci činností, hospodaření apod., že dále je třeba organizačním předpisem takovému útvaru vyčlenit konkrétní personální a materiální zdroje (budovy, finance, samostatné prostory k provozování činnosti apod.), že nezřídka má organizační útvar vymezenou určitou územní působnost či je v rámci organizace jako celku nadán výkonem určité specifické agendy, kdy charakteristika takového organizačního útvaru, jeho struktura a vymezení jeho kompetencí musí být stanoveno v organizačním předpise organizace, a že „organizační útvar nelze pouze mechanicky ztotožňovat s kolektivem (skupinou) pracovníků v organizaci působících, tedy např. s pedagogickým sborem, jak nesprávně učinil odvolací soud v posuzovaném případě“ (v této souvislosti žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1053/96). Podle žalované „nebylo prokázáno, že by účelově předkládané tabulkové schéma bylo od 1. 8. 2016, natož pak od roku 2005 (dle svědecké výpovědi V. Ř.) součástí organizační struktury žalované“; závěr odvolacího soudu, že žalobkyně byla vedoucí organizačního útvaru, kterým je pedagogický sbor, pod který spadali „učitelé tanečních oborů, učitelé výtvarných oborů a učitelé tanečních oborů“, kteří byli podřízeni žalobkyni jako zástupkyni ředitele, navíc „nepochybně z organizačních předpisů vydaných žalobkyní nevyplývá“, přičemž absenci příslušného vnitřního organizačního předpisu nelze zhojit prohlášením žalobkyně ani bývalého ředitele žalované, a ani na základě zvláštního právního předpisu nelze dospět k závěru, že jde v případě žalobkyně o jmenování, jímž by byl založen pracovní poměr. Dovolatelka dále poukazuje na to, že žalobkyně předložila nové důkazy (organizační strukturu a seznam vedení) až ke svému vyjádření k odvolání žalované ze dne 20. 5. 2020, a vytýká odvolacímu soudu, že pochybil, připustil-li v rozporu s ustanovením § 213 odst. 4 občanského soudního řádu doplnění dokazování obsahem těchto nově předkládaných listin a výslechem svědka V. Ř., jehož výslech žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně nenavrhovala, a založil-li následně své rozhodnutí v rozporu s ustanovením § 213 odst. 5 občanského soudního řádu na skutečnostech a důkazech, které byly uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a občanského soudního řádu. V posuzovaném případě byl navíc podle mínění žalované odvolacím soudem založen „extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy“, čímž došlo k porušení práva žalované na spravedlivý proces. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá a že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované „odmítl či zamítl“. Ztotožňuje se „jak se závěry, tak s velmi pečlivým odůvodněním odvolacího soudu v napadeném rozsudku,“ a má za to, že dovolání žalované je nepřípustné a nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Závěry odvolacího soudu, že – vzhledem k tomu, že školský zákon neupravuje přímo institut zástupce ředitele – je způsob založení pracovního poměru zástupce ředitele závislý na tom, zda je takový zástupce vedoucím organizačního útvaru organizace, neboť podle § 33 odst. 3 písm. f) zákoníku práce se zakládá pracovní poměr jmenováním pouze u vedoucího organizačního útvaru příspěvkové organizace, že za organizační útvar je třeba považovat každý vnitřní útvar, který byl vytvořen podle organizačních předpisů vydaných zaměstnavatelem, např. organizačním řádem, a že za organizační útvar příspěvkové organizace ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 písm. f) zákoníku práce se pokládá každý útvar, který byl vytvořen podle organizačních předpisů vydaných zaměstnavatelem (i když vedoucímu takového organizačního útvaru není podřízen žádný další vedoucí zaměstnanec), jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1054/2015, uveřejněný pod č. 117/2016 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4113/2013).

Dovozuje-li dovolatelka, že za organizační útvar ve smyslu § 33 odst. 3 písm. f) zákoníku práce lze považovat jen takový vnitřní organizační celek, který v rámci příspěvkové organizace vyvíjí relativně samostatnou činnost, kterou se podílí na plnění úkolů příspěvkové organizace samotné, že s existencí organizačního útvaru jsou nepochybně spjaty jeho specifické kompetence při rozhodování, organizaci činností, hospodaření apod., že dále je třeba organizačním předpisem takovému útvaru vyčlenit konkrétní personální a materiální zdroje (budovy, finance, samostatné prostory k provozování činnosti apod.), že nezřídka má organizační útvar vymezenou určitou územní působnost či je v rámci organizace jako celku nadán výkonem určité specifické agendy, kdy charakteristika takového organizačního útvaru, jeho struktura a vymezení jeho kompetencí musí být stanoveno v organizačním předpise organizace, a že „organizační útvar nelze pouze mechanicky ztotožňovat s kolektivem (skupinou) pracovníků v organizaci působících“, a poukazuje-li přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1053/96, uveřejněný pod č. 1/98 Sb. rozh. obč., pak přehlíží, že závěry uvedené v tomto rozsudku dovolacího soudu byly vysloveny ve vztahu k pojmu „část organizace“ ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 5. 1994 [nyní srov. pojem „část zaměstnavatele“ ve smyslu ustanovení § 52 písm. a) zákoníku práce], a nikoliv ve vztahu k pojmu „organizační útvar“ ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 písm. f) zákoníku práce. Odkaz dovolatelky na toto rozhodnutí dovolacího soudu a na závěry v něm uvedené proto není přiléhavý.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé založit ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění odvolacího soudu, že V. Ř., v pozici ředitele žalované, vytvořil organizační strukturu školy, která nejméně v podobě platné od 1. 8. 2016 zahrnovala útvar zástupce ředitele, vedoucího pedagogického útvaru, že žalobkyně (podle této organizační struktury) byla vedoucí pedagogického útvaru, pod nějž spadali učitelé tanečních oborů, učitelé výtvarných oborů a učitelé „tanečních oborů“ (správně hudebních oborů), že tito učitelé byli přímo podřízeni zástupkyni ředitele, ta pak byla podřízena řediteli školy, jemuž byli přímo podřízeni i pracovníci ekonomicko-hospodářského úseku, a předestírá-li vlastní skutkové závěry, ke kterým odvolací soud nedospěl (že v rámci žalované žádný organizační útvar zřízen nebyl, že z. u. š. má jednoduchou strukturu, není rozdělena na žádné útvary a všichni učitelé i ostatní pracovníci jsou podřízeni přímo řediteli školy), na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci, že žalobkyně byla jmenována toliko zástupkyní ředitele, nikoli vedoucím organizačního útvaru ve smyslu § 33 odst. 3 písm. f) a § 33 odst. 4 písm. f) zákoníku práce, že jmenování na pozici zástupkyně ředitele ze dne 27. 6. 2014 lze považovat nanejvýš za interní pověření k zastupování ředitele příspěvkové organizace (plnou moc k zastupování) a že vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobkyně nebyl „založen“ jmenováním ve smyslu § 33 odst. 3 písm. f) a § 33 odst. 4 písm. f) zákoníku práce, nelze v případě žalobkyně při skončení pracovního poměru postupovat podle § 73a odst. 2 zákoníku práce, nenastala tzv. fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce a nebyla založena překážka v práci na straně zaměstnavatele, neboť žalovaná nebyla povinna navrhnout žalobkyni změnu jejího pracovního zařazení].

V projednávané věci však závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek může odvolací soud doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které nebyly účastníky uplatněny v řízení před soudem prvního stupně. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 1 o. s. ř.). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle § 118a odst. 1 (srov. § 118a odst. 2 o. s. ř.). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (§ 118a odst. 4 o. s. ř.).

Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení, včetně poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., zákon ukládá – jak je zřejmé z ustanovení § 213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání. Postup odvolacího soudu podle § 118a o. s. ř. však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (srov. § 213b odst. 1 o. s. ř.). Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku odvolacím důvodem (mimo jiné) tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. [srov. § 205a písm. d) o. s. ř.]. Jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. (§ 211a o. s. ř.).

Vada řízení spočívající v porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je v odvolacím řízení napravitelná tím, že potřebné poučení poskytne účastníku řízení místo soudu prvního stupně odvolací soud, který též provede důkazy označené účastníky na základě tohoto poučení, jen tehdy, nedostál-li soud prvního stupně řádně své poučovací povinnosti a způsobilo-li to, že odvolatel neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, a že proto neměl ve věci úspěch. Nesplnění poučovací povinnosti zákon v těchto případech nepovažuje za vadu řízení, a tedy odvolacímu soudu ani neumožňuje, aby jen z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Vyplynula-li potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně vadou řízení (srov. § 213b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor odvolacího soudu je totiž v tomto případě považován za „příčinu“ toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že poučovací povinnost je v ustanovení § 118a o. s. ř. založena na objektivním principu a že tedy není významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před soudem prvního stupně – objektivně vzato – bez ohledu na jeho „příčinu“ k porušení § 118a o. s. ř. V takovém případě odvolací soud sám nemůže zjednat nápravu poskytnutím poučení podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., neboť by to v rozporu s ustanovením § 213b odst. 1 o. s. ř. vedlo k uplatnění nových skutečností nebo nových důkazů, ačkoliv to ustanovení § 205a o. s. ř. neumožňuje. Výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v ustanovení § 205a písm. d) o. s. ř. se totiž v tomto případě neuplatní, neboť odvolatel neměl ve věci úspěch nikoliv proto, že by (podle závěrů soudu prvního stupně) neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, ale z důvodu, že soud prvního stupně dospěl (podle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci. V takovém případě musí mít uvedená vada řízení za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Soud prvního stupně v dalším řízení přitom (logicky) musí umožnit účastníkovi řízení vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1014/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněného pod č. 59/2012 Sb. rozh. obč.).

V projednávané věci soudu prvního stupně k vyřešení právní otázky, zda žalobkyni je třeba považovat za zaměstnance příspěvkové organizace (žalované), u něhož se pracovní poměr zakládá jmenováním, postačovalo, že z „rozhodnutí žalované prostřednictvím jejího ředitele V. Ř.“ ze dne 27. 6. 2014 zjistil, že žalobkyně byla dnem 1. 7. 2014 jmenována na vedoucí pracovní místo zástupce ředitele školy, a to se svým souhlasem, a dále zjištění, že „došlo k dohodě účastníků i o rozsahu pracovní náplně, která obsahovala i řídící činnost“. Odvolací soud při řešení této otázky (správně) vycházel z odlišného právního názoru, že uvedená zjištění nejsou pro její posouzení dostatečná a že způsob založení pracovního poměru zástupce ředitele je „závislý na tom, zda je takový zástupce vedoucím organizačního útvaru organizace, neboť podle § 33 odst. 3 písm. f) zákoníku práce se zakládá pracovní poměr jmenováním pouze u vedoucího organizačního útvaru příspěvkové organizace“ [pokud zástupce ředitele je vedoucím organizačního útvaru příspěvkové organizace, může být jeho pracovní poměr založen jmenováním v souladu s § 33 odst. 3 písm. f) zákoníku práce, a není-li vedoucím organizačního útvaru, pak lze jeho pracovní poměr založit pracovní smlouvou]. Protože potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy v projednávané věci vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně vadou řízení (§ 213b odst. 2 o. s. ř.).

Doplnil-li v případě, kdy potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu, účastník řízení svá tvrzení anebo označil-li důkazy potřebné k prokázání (všech) svých sporných tvrzení v odvolacím řízení z vlastní iniciativy (aniž se mu dostalo poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) – jako tomu bylo v projednávané věci v případě žalobkyní navržených (označených) důkazů organizačním schématem žalované (organizační strukturou a seznamem vedení) a výslechem V. Ř. – pak (odpadla-li tím potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy) již není tohoto poučení podle § 118a o. s. ř. třeba. Nadále však platí, že porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně je vadou řízení (§ 213b odst. 2 o. s. ř.), která – jak již bylo uvedeno výše – musí mít za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že odvolací soud – poté, co žalobkyně připojila organizační schéma žalované (organizační strukturu a seznam vedení) k podání ze dne 20. 5. 2020 (vyjádření žalobkyně k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně) – vyzval žalovanou, nechť nejpozději do 8. 10. 2020 „doručí odvolacímu soudu do spisu listinu prokazující organizační strukturu žalované, platnou v roce 2014, a dále zřizovací listinu žalované s jejími případnými změnami“, že k výzvě odvolacího soudu žalovaná předložila (jako přílohy k podání ze dne 8. 10. 2020) organizační řád platný v roce 2014 a zřizovací listinu žalované ve znění pozdějších dodatků a že při jednání u odvolacího soudu konaném dne 13. 10. 2020 zástupce žalobkyně pro případ pochybností o autentičnosti žalobkyní předložené organizační struktury navrhl „výslech tehdejšího ředitele V. Ř.“. Odvolací soud (s odkazem na ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř.) doplnil dokazování všemi uvedenými důkazy (organizačním řádem žalované, zřizovací listinou žalované včetně dodatků, organizační strukturou žalované a výslechem svědka V. Ř.) s odůvodněním, že „okresní soud si při úvaze o platnosti jmenování žalobkyně do funkce zástupkyně ředitele žalované neopatřil relevantní skutkové zjištění o tom, zda pracovní pozice žalobkyně – zástupkyně ředitele – mohla být (a byla) založena jmenováním, či nikoliv“.

Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že z ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že doplnění dokazování o dosud neprovedené důkazy, které byly navrženy za řízení před soudem prvního stupně (v souladu s požadavky ustanovení § 118b o. s. ř.) nebo které byly navrženy až před odvolacím soudem a jsou z pohledu ustanovení § 205a a 211a o. s. ř. přípustné, provádí – je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci – odvolací soud. Toto doplnění dokazování nemusí být provedeno v odvolacím řízení jen tehdy, představuje-li rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li ke skutečnosti, která má být prokázána, dosud (před soudem prvního stupně) provedeno žádné dokazování nebo bylo-li k ní provedeno jen zcela nedostatečné dokazování. Za účelem provedení těchto důkazů může být rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušeno (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněného pod č. 91/2015 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2444/2017).

Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci nejednalo o případ uvedený v ustanovení § 205a písm. d) o. s. ř., neboť nešlo o situaci, kdy by pro nesplnění povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnosti neměl odvolatel ve věci úspěch a nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (žalobkyně měla v řízení před soudem prvního stupně úspěch a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala a žalovaná provedení žádného z důkazů, jimiž odvolací soud doplnil dokazování, nenavrhovala a ve věci neměla úspěch z jiného důvodu, než pro nesplnění povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnosti), nemohla být za odvolacího řízení zjednána náprava vady řízení před soudem prvního stupně (spočívající v nedostatku poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) doplněním dokazování o důkazy odvolacím soudem, neboť tomu brání ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř., podle něhož při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a o. s. ř. Protože doplnění dokazování o dosud neprovedené důkazy, které byly navrženy až před odvolacím soudem, nebylo z pohledu ustanovení § 205a a 211a o. s. ř. přípustné, měl být rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušen, neboť tu je taková vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

Postup odvolacího soudu, který za této situace – poté, co shledal, že provedení dalšího dokazování odvolacím soudem nebrání okolnost, že listiny předložené v odvolacím řízení ani výslech V. Ř. žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně nenavrhovala – doplnil dokazování jednak důkazy navrženými žalobkyní v odvolacím řízení (organizačním schématem žalované a výslechem V. Ř.), a jednak jinými než účastníky navrženými důkazy, jež si odvolací soud opatřil z vlastní iniciativy (organizačním řádem žalované a zřizovací listinou žalované), a který poté rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrdil, proto nemůže být správný.

Odvolacímu soudu je též třeba vytknout, že v rozporu se zákonem vyslechl V. Ř., bývalého ředitele žalované, jako svědka (§ 126 o. s. ř.), ačkoliv ředitel příspěvkové organizace je jejím statutárním orgánem, a měl (mohl by) proto být (za situace, kdy by bylo doplnění dokazování tímto důkazem v odvolacím řízení přípustné) správně vyslechnut za podmínek uvedených v ustanovení § 126a odst. 2 o. s. ř., a že při zjišťování, zda byla žalobkyně vedoucí organizačního útvaru žalované, hodnotil jeho výpověď jako výpověď svědka, ačkoliv měla být hodnocena s přihlédnutím k tomuto jeho procesnímu postavení. Na tomto závěru nic nemění to, že V. Ř. v době, kdy byl odvolacím soudem vyslechnut (při jednání konaném dne 5. 1. 2021), již nebyl ředitelem žalované. Rozhodné v tomto směru totiž je, že předmětem jeho výslechu byly okolnosti nastalé v době, kdy byl ředitelem žalované, popřípadě jeho činnost při výkonu této funkce (srov. též právní názor vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněném pod č. 1/2008 Sb. rozh. obč., v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 5 Cz 12/75, uveřejněném pod č. 6/1978 Sb. rozh. obč., nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2678/2000). Uvedeným postupem odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla dovolatelkou uplatněna.

Závěrem Nejvyšší soud poukazuje na to, že soudy v projednávané věci v záhlaví svých rozsudků nesprávně označily žalovanou jako „Z. u. š. H. M.“, ačkoliv správný (úplný) název žalované je „Z. u. š. H. M., okres XY“.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 4. 2022

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2399/2021

www.nsoud.cz