21 Cdo 2332/2021-244

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně S. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Příkopě č. 857/18, proti žalované Mateřské škole Nová Ves I se sídlem v Nové Vsi I, Václavské náměstí č. 48, IČO 75076357, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova č. 1624, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 7/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2021, č. j. 23 Co 282/2020-197, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021, č. j. 23 Co 282/2020-197, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč. Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč.

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným po posouzení intenzity vytčeného porušení pracovních povinností žalobkyní náležitě přihlédl. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlédl nejen k délce neomluveného zameškání práce v trvání 5 dnů, neboť vedle toho – jako k hlediskům, které významněji vystihují typovou i speciální charakteristiku porušení právních povinností žalobkyní – přihlédl též k okolnostem, z nichž vyplývá postoj žalobkyně k plnění pracovních úkolů a míra jejího zavinění, spočívajícím v tom, že žalobkyně, aniž předem zjistila (snažila se zjistit) stanovisko žalované k jejímu návrhu na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 10. 11. 2019, po skončení své pracovní neschopnosti výkon práce u žalované 11. 11. 2019 nenastoupila a od stejného dne začala pracovat pro jiného zaměstnavatele, kterého nepravdivě informovala, že její pracovní poměr k žalované k 10. 11. 2019 zanikl.

Odvolací soud se tedy svým rozhodnutím neodchýlil od žalobkyní odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, v jehož odůvodnění dovolací soud kromě jiného vyslovil názor, že neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení pracovní kázně (nyní porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, neboť v souladu s dalšími závěry uvedenými v tomto rozhodnutí se zabýval i dalšími hledisky významnými pro posouzení intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.

Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet. Námitky dovolatelky (že „soudy se … intenzitou tvrzeného porušení pracovních povinností prakticky nezabývaly“, že „soudy nezkoumaly, co nepřítomnosti žalobkyně v zaměstnání předcházelo“, že „nebylo přihlíženo ani k osobě žalobkyně a jejímu dosavadnímu působení u žalovaného, který byl s její prací zjevně spokojen“, že „v důsledku nepřítomnosti žalobkyně v zaměstnání pak nemohla žalovanému ani vzniknout škoda, či jakékoli provozní problémy“) nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli – jak výše uvedeno – odvolací soud (i soud prvního stupně) v projednávané věci vymezil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně a úplně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

V části dovolání dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel [namítá-li, že „provedené důkazy soudy nezohlednily v rozhodnutích správně“, že „soudy nesprávně posoudily délku údajné neomluvené absence“, že žalovaný „vzbudil v žalobkyni důvodné očekávání, že pracovní poměr bude rozvázán dohodou ke dni 10. 11. 2019“, že „žalovaný úmyslně uvedl žalobkyni v omyl (příslibem rozvázání pracovního poměru dohodou a SMS zprávou ze dne 14. 11. 2021, z níž žalobkyně pochopila, že podepsaná dohoda je na cestě)“, že „prodlužoval její nevědomost o skutečném záměru žalovaného – dosáhnout pětidenní absence žalobkyně v práci, aby s ní mohl okamžitě zrušit pracovní poměr“], a na základě tohoto zpochybnění činí své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci. Tyto námitky přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. ř. nezakládají. V procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Námitka, že „se soudy nezabývaly dalšími skutečnostmi a důkazy, které mohly vést k odlišnému právnímu posouzení jednání žalobkyně“, není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolatelka podáním ze dne 21. 9. 2022 navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku. Uvedeným návrhem dovolatelky se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 10. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2332/2021

www.nsoud.cz