21 Cdo 2375/2022-724

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně M. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ladislavou Koňák Jasanskou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Revoluční č. 2330/28, proti žalované BAYER s. r. o. se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Siemensova č. 2717/4, IČO 00565474, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 118/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2022, č. j. 30 Co 409/2021-682, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Nataši Randlové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze, Budějovická č. 1550/15a.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. 30 Co 409/2021-682, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že žalobkyně se stala pro žalovanou nadbytečnou následkem provedené organizační změny ze dne 19. 10. 2016, kterou bylo od 29. 11. 2016 zrušeno pracovní místo žalobkyně XY a která měla za cíl restrukturalizaci činnosti žalované za účelem snížení jejích nákladů, a byl proto naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11/2004 v časopisu Soudní judikatura, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2617/2014, a v nich vyslovený právní závěr, že pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat, rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců a může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců (a to tehdy, bylo-li organizační opatření zaměřeno na změnu ve složení zaměstnanců z hlediska jejich profesí a kvalifikace), neboť zákon zaměstnavatelům umožňuje, aby regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, který byl uveřejněn pod č. 50/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, který byl uveřejněn pod č. 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2385/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, z nichž plyne, že bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou. Na uvedených právních názorech, které již v minulosti vyslovil, dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.

V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je též závěr odvolacího soudu, že zaměstnavatel nemusel prokazovat, že organizační změna splnila jím očekávaný účel [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, který byl uveřejněn pod č. 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2425/2014, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp zn. 21 Cdo 3680/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1584/2022, z jejichž odůvodnění vyplývá, že bylo-li rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná]. Také na tomto právním závěru dovolací soud nadále setrvává a nemá důvod na něm cokoliv měnit. Otázka žalobkyně, „zda existence úspory nákladů u zaměstnavatele je conditio sine qua non platnosti výpovědi a absence takové úspory zakládá nesplnění výpovědního důvodu“, přípustnost dovolání založit nemůže.

K otázce oprávnění zaměstnavatele rozhodnout, že určité činnosti dosud vykonávané jeho zaměstnanci bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, pak srov. například již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný pod č. 11/2004 v časopise Soudní judikatura, a v něm (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) vyslovený právní názor, že rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a že proto tímto zaměstnancem zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce [nyní podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce], ledaže jde o plnění běžných úkolů zaměstnavatele, vyplývajících z předmětu jeho činnosti [ve vztahu k současné právní úpravě srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, uveřejněný pod č. 88/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1584/2022, a v nich vyjádřený právní názor, že zaměstnavatelé mohou plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činnosti (stejně jako plnění ostatních úkolů) zajišťovat i jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu, nejde-li o výkon závislé práce na základě smluv (dohod), jimiž se zakládají jiné než pracovněprávní vztahy].

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé takové námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je (jako jediný) uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobkyni naplněn důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly – s hodnocením důkazů (že „odvolací soud nevzal v úvahu některé důkazy, které v kontextu případu byly podstatné pro posouzení skutečného záměru opatření zaměstnavatele o organizační změně, … nedal do souvislostí výpověď z pracovního poměru i hodnocení žalobkyně jako zaměstnankyně a skutečnost, že práce žalobkyně byla ve svém souhrnu zcela přerozdělena na ostatní zaměstnance v pracovním poměru, na zaměstnance na DPČ a na externí firmu“), a předestírá-li jiné skutkové závěry, na jejichž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci (že „nebyl tak naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce“)]. Ostatně na skutkovém závěru, že práce žalobkyně „byla ve svém souhrnu zcela přerozdělena na ostatní zaměstnance v pracovním poměru, na zaměstnance na DPČ a na externí firmu“ není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno.

Namítá-li dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, neposuzoval jednání zaměstnavatele v jeho úplnosti a logické návaznosti, přikládá – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – skutkovým zjištěním jiný význam než odvolací soud a zároveň přehlíží, že soudy v jí uváděné věci aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.

Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 11. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2375/2022

www.nsoud.cz