21 Cdo 2369/2022-147

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně B. Č., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova č. 1896/90, proti žalovanému s. n. o. p. cz a. s., se sídlem v Písku – Pražském Předměstí, Stanislava Maliny č. 452, IČO 63998203, zastoupenému Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 58/32, o 23 708,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 59/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2022, č. j. 19 Co 1507/2021-130, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení se odmítá; v dalším se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Písku dne 17. 2. 2021 (opravenou podáním ze dne 30. 3. 2021) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 13 162,06 Kč s 8,25% úrokem z prodlení z částek a za dobu, jež rozvedla. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 3. 12. 2018 uzavřela s žalovaným jako zaměstnavatelem „pracovní smlouvu na dobu neurčitou“ na pracovní pozici XY s místem výkonu práce v XY, že týdenní pracovní doba byla sjednána v rozsahu 37,5 hodin, že pro žalovaného v měsících červenec až říjen 2020 odpracovala nad rámec sjednaného rozsahu pracovní doby 50,5 hodin práce přesčas (5,5 hodin v červenci, 5 hodin v srpnu, 18,5 hodin v září a 21,5 hodin v říjnu), že se s žalovaným nedohodla na poskytnutí náhradního volna v předmětném rozsahu ve smyslu § 114 zákoníku práce a že jí doposud nebyla uhrazena ani „náhrada“ za práci přesčas.

2. Podáním doručeným soudu dne 5. 8. 2021 žalobkyně rozšířila žalobu o částku 10 546 Kč s 8,25% úrokem z prodlení od 13. 6. 2021 do zaplacení, neboť „po podání žalobního návrhu“ jí byla provedena srážka ze mzdy za měsíc květen 2021 ve výši 10 546 Kč označená ve výplatní pásce jako „Oprava náhrady“, kterou žalovaný žádným způsobem nezdůvodnil. Uvedla, že se nejedná o „úhradu členského příspěvku“, že s žalovaným neuzavřela žádnou dohodu o srážkách ze mzdy a že si není vědoma žádné zákonem dané skutečnosti, na základě níž by byl žalovaný oprávněn srážku provést.

3. Žalovaný zejména namítal, že odpracované hodiny, za které žalobkyně požaduje „náhradu mzdy“, nejsou prací přesčas, ale šlo o nerovnoměrné rozvržení pracovní doby podle § 78 odst. 1 písm. m) zákoníku práce, kdy tento způsob rozvržení pracovní doby byl „výslovně“ ujednán v dohodě s odborovou organizací nazvané „KONTO 80“, a to na základě „kolektivní pracovní smlouvy“. Dále uvedl, že důvodem provedení srážky ze mzdy v měsíci květnu 2021 ve výši 10 546 Kč bylo neoprávněné vyplacení náhrady mzdy žalobkyni za 61 hodin, které neodpracovala, a že tato částka, která byla žalobkyni vyplacena „nad rámec“ mzdy za skutečně odpracovanou dobu za vyrovnávací období (duben 2020 – březen 2021), představuje přesný rozdíl mezi částkou, která byla žalobkyni vyplacena, a částkou, na kterou jí vznikl „reálně“ nárok, neboť celkový fond pracovní doby činil 1 957,5 hodin a žalobkyně „odpracovala, resp. naplnila tento fond“ pouze v rozsahu 1 896 hodin (s přihlédnutím k práci přesčas v měsíci lednu 2021 v rozsahu 10,5 hodin).

4. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 12 C 59/2021-93, opraveným usnesením ze dne 20. 1. 2022, č. j. 12 C 59/2021-122, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 24 101 Kč k rukám advokátky Mgr. Elišky Barthelemy. Dospěl k závěru, že rozsah 50,5 hodin odpracovaných žalobkyní za období od července do října 2020 není prací přesčas, neboť zaměstnavatel využil sjednáním „KONTA 80“ možnost nerovnoměrného rozvržení pracovní doby, v rámci něhož bylo umožněno zaměstnancům „odpracovat“ v pracovní smlouvě sjednanou pracovní dobu, která u žalobkyně činí minimálně 37,5 hodiny týdně, v průběhu období od 30. 3. 2020 do 28. 3. 2021, přičemž „případné přesčasy mohou být odvozeny, resp. vyhodnoceny až na konci vyrovnávacího období, nikoliv v jeho průběhu“. Ve věci „srážky ze mzdy“ ve výši 10 546 Kč dospěl k závěru, že žalovaný prokázal, že v souvislosti se zavedením „KONTA 80“ v době „od 4/2020 do 3/2021“ odpracovala žalobkyně z celkového fondu pracovní doby 1 957,5 hodin navýšeného o 10,5 hodin přesčasů celkem 1 896,5 hodin, což znamená, že záloha na mzdu byla žalobkyni zaplacena v neoprávněné výši 10 546 Kč za 61 hodin, a proto byla provedena žalovaným „oprava náhrady“, tj. srážka ze mzdy ve smyslu § 147 odst. 1 písm. e) zákoníku práce ve mzdě žalobkyně za 5/2021; v případě částky 10 546 Kč jde o „náhradu mzdy nebo platu podle § 192 zák. práce, na niž žalobkyni jako zaměstnankyni nevzniklo právo“.

5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 19 Co 1507/2021-130, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně („ve znění“ opravného usnesení) v části výroku o věci samé, v níž byla žaloba zamítnuta co do 13 162,06 Kč s úrokem z prodlení, a ve zbývající části jej změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 10 546 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 13. 6. 2021 do zaplacení; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ohledně nároku žalobkyně na zaplacení částky 13 162,06 Kč dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že případné přesčasy žalobkyně mohou být vyhodnoceny až na konci vyrovnávacího období, nikoliv v jeho průběhu, a vzhledem k tomu, že žalobkyně v rámci vyrovnávacího období od dubna 2020 do března 2021 z celkového fondu pracovní doby 1 957,5 hodin odpracovala 1 896,5 hodin, tedy méně než byl celkový fond pracovní doby ve vyrovnávacím období, nemohl jí vzniknout nárok na žádné „přesčasové hodiny“. Ohledně nároku na zaplacení částky 10 546 Kč na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že je třeba aplikovat ustanovení § 120 a § 121 zákoníku práce o mzdě při uplatňování konta pracovní doby, podle kterých je zaměstnavatel bez ohledu na skutečně odpracovanou dobu povinen poskytovat zaměstnanci po dobu uplatnění konta pracovní doby mzdu ve stálé měsíční výši, že tato stálá mzda je mzdové plnění, které má v podstatě charakter „nevratné zálohy“ na mzdu a je tedy odlišné od celkové sjednané, stanovené nebo určené mzdy podle § 113 zákoníku práce, že stálá mzda nesmí být nižší než 80 % průměrného výdělku zaměstnance zjištěného za rozhodné období a že pokud součet stálých mezd zaměstnance za vyrovnávací období přesáhne výslednou částku dosažené mzdy, neukládá zákoník práce zaměstnanci povinnost vrátit rozdíl ve vyplacené mzdě zaměstnavateli a zaměstnavatel není oprávněn to po něm požadovat. Dospěl k závěru, že v daném případě žalovaný nebyl oprávněn požadovat po žalobkyni vrácení již vyplacené mzdy za 61 hodin, které žalobkyně z fondu pracovní doby za vyrovnávací období neodpracovala, neboť žalovaný pracovní dobu v tomto rozsahu žalobkyni ve vyrovnávacím období nerozvrhl, a pokud žalobkyni srazil ze mzdy za měsíc květen 2021 částku 10 546 Kč jako „opravu náhrady“, učinil tak v rozporu s ustanoveními § 120 a § 121 zákoníku práce.

6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (jeho měnícímu výroku a výroku o náhradě nákladů řízení) podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, „zda lze platně provést srážku ze mzdy dle § 147 zákoníku práce za situace, kdy při platném sjednání konta pracovní doby jako nerovnoměrného rozvržení pracovní doby, zaměstnanec odpracuje nižší počet hodin, než který je stanoven celkovým fondem pracovní doby, anebo je při takové situaci nutno věc vykládat dle § 121 zákoníku práce a zaměstnanec není povinen přeplatek na mzdě vracet“, která nebyla před dovolacím soudem dosud řešena. Má za to, že odvolací soud, který (na rozdíl od soudu prvního stupně, s jehož právním závěrem se dovolatel ztotožňuje) posoudil věc podle § 121 zákoníku práce, dospěl k nesprávným právním závěrům. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené výroky rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10. Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně a žalovaný, u kterého je žalobkyně zaměstnaná od 3. 12. 2018 v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou na pracovní pozici XY s místem výkonu práce v XY, si v pracovní smlouvě mimo jiné ujednali, že „zaměstnavatel v případě potřeby provozu může uplatnit nerovnoměrné rozvržení pracovní doby dle § 86 zák. práce a dalšího ustanovení dle platné Kolektivní smlouvy“, že žalovaný uzavřel dne 20. 4. 2020 s odborovou organizací OS KOVO dohodu „KONTO 80“, v níž bylo sjednáno, že zaměstnavatel poskytne zaměstnancům předem náhradní volno s náhradou mzdy 80 % průměrného výdělku, že zaměstnavatel se s vedením odborové organizace dohodli na maximální výši čerpání náhradního volna 15 pracovních dnů, včetně dnů již odpracovaných v tomto režimu dle dohody uzavřené dne 19. 3. 2020, že při napracování náhradního volna bude zaměstnancům vyplaceno zbylých 20 % průměrného výdělku, že pokud zaměstnavatel neumožní zaměstnanci toto náhradní volno, ať celé nebo jeho část, napracovat, na konci vyrovnávacího období zaměstnavatel zaměstnanci tento rozdíl doplatí 20 % průměrného výdělku a že doba pro napracování je stanovena od 30. 3. 2020 do 28. 3. 2021. V době od dubna 2020 do března 2021 naplnila žalobkyně celkový fond pracovní doby 1 957,5 hodin pouze v rozsahu 1 896,5 hodin (odpracované hodiny a omluvená nepřítomnost v práci), tj. o 61 hodin méně. Ve vyúčtování mzdy za květen 2021 odečetl žalovaný žalobkyni částku 10 546 Kč označenou jako „Oprava náhrady“.

12. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda je zaměstnanec, u něhož je uplatněno konto pracovní doby ve smyslu ustanovení § 86 zákoníku práce, povinen vrátit zaměstnavateli rozdíl ve vyplacené mzdě v případě, kdy součet jeho stálých mezd za vyrovnávací období přesáhne výslednou částku dosažené mzdy. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.

14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy byla žalobkyni odečtena částka 10 546 Kč představující rozdíl mezi stálou a dosaženou mzdou za vyrovnávací období od 30. 3. 2020 do 28. 3. 2021 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „zák. práce“).

15. Konto pracovní doby je způsob rozvržení pracovní doby, který smí zavést jen kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis u zaměstnavatele, u kterého nepůsobí odborová organizace (§ 86 odst. 1 zák. práce). Konto pracovní doby nesmí být uplatněno u zaměstnavatelů uvedených v § 109 odst. 3 zák. práce (§ 86 odst. 2 zák. práce). Jestliže je uplatněno konto pracovní doby, nemůže vyrovnávací období přesáhnout 26 týdnů po sobě jdoucích; jen kolektivní smlouva však může vymezit toto období nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích (srov. § 86 odst. 3 zák. práce). Jen bude-li to sjednáno v kolektivní smlouvě, může být práce přesčas odpracovaná v kontu pracovní doby ve vyrovnávacím období sjednaném v kolektivní smlouvě, které nepřesáhne nejvýše 52 týdnů po sobě jdoucích, v rozsahu nejvýše 120 hodin započtena do pracovní doby jen v bezprostředně následujícím vyrovnávacím období (§ 86 odst. 4 zák. práce).

16. Při uplatnění konta pracovní doby je zaměstnavatel povinen vést účet pracovní doby zaměstnance a účet mzdy zaměstnance (§ 87 odst. 1 zák. práce). Na účtu pracovní doby zaměstnance se vykazuje stanovená týdenní pracovní doba, popřípadě kratší pracovní doba, rozvrh pracovní doby na jednotlivé pracovní dny včetně začátku a konce směny a odpracovaná pracovní doba v jednotlivých pracovních dnech a za týden (srov. § 87 odst. 2 zák. práce). Jestliže se při uplatnění konta pracovní doby použije kratší období, než je uvedeno v § 86 odst. 3 zák. práce, musí být posuzován rozdíl mezi stanovenou týdenní pracovní dobou, popřípadě kratší pracovní dobou a odpracovanou pracovní dobou po ukončení tohoto kratšího období (srov. § 87 odst. 3 zák. práce).

17. Konto pracovní doby je jedním ze způsobů, jak může zaměstnavatel rozvrhnout pracovní dobu zaměstnance. Konto pracovní doby může být u zaměstnavatele, u kterého působí odborová organizace, zavedeno jen kolektivní smlouvou, jinak může být zavedeno jednostranně vnitřním předpisem. Konto pracovní doby nemůže být zavedeno u zaměstnavatelů ve veřejných službách a správě odměňujících zaměstnance za práci platem (srov. § 109 odst. 3 zák. práce a nařízení vlády č. 341/2017 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů). Pro konto pracovní doby je charakteristické nerovnoměrné rozvržení pracovní doby, které se započítává v tzv. vyrovnávacím období, jež slouží k posouzení rozdílu mezi stanovenou týdenní pracovní dobou a skutečně odpracovanou pracovní dobou; vyrovnávací období nesmí přesáhnout 26 týdnů po sobě jdoucích, v případě sjednání v kolektivní smlouvě může být prodlouženo až na 52 týdnů po sobě jdoucích. Tento způsob rozvržení pracovní doby se vyznačuje především tím, že při jeho uplatnění nemá zaměstnanec právo na přidělování práce v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby (srov. § 34b odst. 1 zák. práce) a je odměňován tzv. stálou mzdou (srov. § 120 a 121 zák. práce). Při využití konta pracovní doby je zaměstnavatel povinen zpracovat rozvrh týdenní pracovní doby písemně a seznámit s ním zaměstnance alespoň jeden týden před začátkem období, na které je pracovní doba rozvržena, pokud se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení (srov. § 84 zák. práce).

18. Uplatní-li se konto pracovní doby, přísluší zaměstnanci ve vyrovnávacím období za jednotlivé kalendářní měsíce mzda ve stálé měsíční výši (dále jen „stálá mzda“), sjednaná v kolektivní smlouvě, popřípadě stanovená vnitřním předpisem; stálá mzda zaměstnance nesmí být nižší než 80 % jeho průměrného výdělku (srov. § 120 odst. 1 zák. práce). Uplatní-li se v kontu pracovní doby postup podle § 86 odst. 4 zák. práce, přísluší zaměstnanci za jednotlivé kalendářní měsíce mzda ve stálé výši, která nesmí být nižší než 85 % jeho průměrného výdělku (srov. § 120 odst. 2 zák. práce). Na účtu mzdy zaměstnance (§ 87 odst. 1 zák. práce) se vykazuje stálá mzda zaměstnance a dosažená mzda zaměstnance za kalendářní měsíc, na kterou vzniklo právo podle zákoníku práce a podle sjednaných, stanovených nebo určených podmínek ve smyslu § 113 zák. práce (srov. § 120 odst. 3 zák. práce).

19. Podle ustanovení § 121 odst. 1 zák. práce za vyrovnávací období přísluší zaměstnanci mzda ve výši součtu vyplacených stálých mezd. Jestliže je po uplynutí tohoto období (§ 86 odst. 3 a § 87 odst. 3 zák. práce) nebo po skončení pracovního poměru souhrn práva na dosaženou mzdu [§ 120 odst. 2 písm. b) zák. práce] za jednotlivé kalendářní měsíce vyšší než součet vyplacených stálých mezd, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vzniklý rozdíl doplatit.

20. Podle ustanovení § 121 odst. 2 zák. práce stálá mzda se poskytne zaměstnanci za pracovní dobu rozvrženou zaměstnavatelem v příslušném kalendářním měsíci. Stálá mzda zaměstnanci přísluší v plné výši i tehdy, jestliže zaměstnavatel v příslušném kalendářním měsíci pracovní dobu nerozvrhne. Za dobu rozvrženou zaměstnavatelem zaměstnanci, po kterou tento zaměstnanec nepracuje, stálá mzda nepřísluší.

21. Stálá mzda je zaměstnanci poskytována za každý měsíc vyrovnávacího období ve stejné výši (nesmí být nižší než 80 % jeho průměrného výdělku, příp. 85 % průměrného výdělku v případě postupu podle § 86 odst. 4 zák. práce) bez ohledu na to, jaký rozsah pracovní doby zaměstnanec skutečně odpracoval, tedy i v případě, kdy zaměstnavatel zaměstnanci nerozvrhne práci vůbec nebo ji rozvrhne v nižším rozsahu, než odpovídá 80 % průměrné týdenní pracovní doby za vyrovnávací období. Stálá mzda, kterou lze sjednat pouze v kolektivní smlouvě nebo stanovit vnitřním předpisem, má povahu nevratné zálohy na mzdu a je odlišná od celkové sjednané, stanovené, nebo určené mzdy podle § 113 zák. práce, která zaměstnanci přísluší. V případě, že zaměstnanec neodpracuje (například z důvodu dovolené nebo nemoci apod.) pracovní dobu, která mu byla zaměstnavatelem na příslušný měsíc rozvržena, jeho stálá mzda se poměrně k neodpracované době krátí. Zaměstnanci v průběhu vyrovnávacího období přísluší právě a jen plnění ve formě stálé mzdy, naopak mu nepřísluší dosažená mzda ani příplatek za práci přesčas či jiné další příplatky; tyto další mzdové nároky budou uspokojeny až po skončení vyrovnávacího období. Povahu mzdy ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 zák. práce nabývají stálé mzdy (jejich součet) vyplacené v rámci vyrovnávacího období (spolu s případným doplatkem) při vyúčtování toho, kolik bylo zaměstnanci vyplaceno na stálých mzdách, v porovnání s tím, na jakou mzdu mu za odpracovanou práci vzniklo právo (dosažená mzda).

22. Při uplatnění konta pracovní doby nelze mít vyrovnávací období pouze za předem vymezený časový úsek, v rámci něhož má dojít k vyrovnání rozvrhované pracovní doby; s jeho uplynutím spojuje zákoník práce povinnost zaměstnavatele vyrovnat v nejbližším výplatním termínu mzdová práva zaměstnance. Zaměstnavatel je povinen po uplynutí vyrovnávacího období nebo po skončení pracovního poměru zaměstnance porovnat skutečně dosaženou mzdu se součtem vyplacených stálých mezd a provést vyúčtování, při kterém vychází z účtu pracovní doby (§ 87 odst. 2 zák. práce) a z účtu mzdy zaměstnance (§ 120 odst. 3), na kterém vykazuje zaměstnavatel jednak stálou mzdu zaměstnance, kterou mu vyplatil v jednotlivých měsících, a jednak dosaženou mzdu, tedy mzdu, na kterou zaměstnanci skutečně vzniklo právo podle odpracované doby a podmínek sjednaných v kolektivní nebo individuální smlouvě, stanovených vnitřním předpisem nebo určených mzdovým výměrem v jednotlivých měsících. V případě, že je souhrn práv zaměstnance na dosaženou mzdu za jednotlivé kalendářní měsíce vyšší než souhrn stálých mezd vyplacených v průběhu vyrovnávacího období, je zaměstnavatel povinen vyplatit zaměstnanci tento rozdíl v nejbližším výplatním termínu po skončení vyrovnávacího období spolu s poslední stálou mzdou. V opačném případě – pokud součet stálých mezd zaměstnance za vyrovnávací období přesáhne výslednou částku dosažené mzdy – neukládá zákoník práce zaměstnanci povinnost vrátit tento rozdíl ve vyplacené mzdě zaměstnavateli a zaměstnavatel není oprávněn vyplacení takového rozdílu po zaměstnanci požadovat, a tedy jej ani srazit z jeho mzdy podle § 147 odst. 1 zák. práce.

23. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný nebyl oprávněn požadovat po žalobkyni vrácení již vyplacené mzdy za 61 hodin, které žalobkyně z fondu pracovní doby za vyrovnávací období neodpracovala, neboť žalovaný pracovní dobu v tomto rozsahu žalobkyni ve vyrovnávacím období nerozvrhl, a že pokud žalobkyni srazil ze mzdy za měsíc květen 2021 částku 10 546 Kč jako „opravu náhrady“, učinil tak v rozporu s ustanoveními § 120 a § 121 zák. práce, je v souladu se zákonem.

24. Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného – z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé (v jeho dovoláním napadené měnící části) podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

25. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo ve věci samé zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 1. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2369/2022

www.nsoud.cz