21 Cdo 2226/2018-160

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce D. se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Hrubá Horka č. 50, proti žalovanému V. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Motlíkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Na Stráni č. 857, o 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 109 C 34/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. února 2018 č. j. 29 Co 325/2017-117, takto:



Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. září 2017 č. j. 109 C 34/2016-85 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 9. 8. 2016 se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 100 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 8. 2015 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že žalovaný dne 11. 6. 2015 „na základě prohlášení dlužníka o uznání dlužné částky co do důvodu i výše“ uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 100 000 Kč. Za důvod vzniku uvedeného dluhu žalobce označil „mzdové náklady“, které vznikly na straně žalovaného „jako bezdůvodné obohacení“. Žalovaný se zavázal uhradit dluh do 31. 7. 2015. V průběhu řízení žalobce (podáním ze dne 27. 9. 2016) doplnil, že částka „vyplývá jako následná škoda z trestné činnosti žalovaného, který postupně odcizoval žalobci, jakožto svému zaměstnavateli magnetický bronz“. Následně (u jednání dne 19. 7. 2017 a podáním ze dne 16. 8. 2017) dále doplnil, že „se jedná o mzdové náklady, tedy veškerou mzdu žalovaného a další náklady vyčíslené ve mzdových listech za celou dobu jeho pracovního poměru, tedy 2. 1. 2014 až 12. 6. 2015“ vynaložené na dobu (v průměru 3 hodiny denně), po kterou žalovaný páchal uvedenou trestnou činnost.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě potvrdil, že je trestně stíhán pro přečin krádeže, kterého „se dopouštěl pokračujícím jednáním v období od dubna 2014 do května 2015 krádežemi odřezků bronzových trubek určených do sběru ke škodě zaměstnavatele, pana J. D.“. Žalovaný souhlasil s ukončením pracovního poměru u zaměstnavatele. Jednatel žalobce (J. D.) „mu předestřel dvě možnosti“, a to podpis uznávacího prohlášení, anebo že mu „dá paragraf“. Žalovaný „ve snaze mít možnost nastoupit do práce u nového zaměstnavatele“ podepsal prohlášení o uznání dluhu a mezi účastníky došlo k ukončení pracovního poměru dohodou bez uvedení důvodu. Průměrný výdělek, kterého u žalobce dosahoval, činil 11 696 Kč, a proto „požadovaná částka 100 000 Kč představuje čistou mzdu žalovaného za více jak osm měsíců“. Z toho je podle žalovaného „zřejmé“, že „obsah uznávacího prohlášení žalovaného nepředstavuje a nemůže představovat vážnou vůli žalovaného a bylo podepsáno pod nátlakem, pod pohrůžkou těžké újmy“, spočívající v tom, že „nesežene zaměstnání“.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 20. 9. 2017 č. j. 109 C 34/2016-85 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 22 000 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že jediným společníkem a jednatelem žalobce je J. D., který současně podniká pod obchodním jménem „J. D. K.“, že žalovaný na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2014 pracoval u žalobce jako dělník a tuto práci současně na základě „pracovní smlouvy na vedlejší pracovní poměr“ ze stejného dne (kterou soud považoval za dohodu o pracovní činnosti) vykonával též pro „fyzickou osobu J. D. K.“, že oba pracovněprávní vztahy byly rozvázány dohodou ke dni 12. 6. 2015, že žalovaný dne 11. 6. 2015 podepsal „Prohlášení dlužníka o uznání dlužné částky co do důvodu a výše podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb. (NOZ)“, ve kterém žalovaný vůči „společnosti (korporaci) D.“ uznal svůj dluh „co do důvodu a výše v částce 100 000 Kč“ (s tím, že důvodem dluhu „jsou mzdové náklady“), který se zavázal uhradit do 31. 7. 2015, a že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 6. 2017 č. j. 1 T 162/2015-423 uznán vinným, že v době od dubna 2014 do května 2015 postupně odcizil na adrese XY ke škodě poškozeného J. D. K. se sídlem v XY, IČO XY, magnetický a nemagnetický bronz o hmotnosti 865,06 kg, čímž způsobil celkovou škodu 266 797,26 Kč, a byla mu též uložena povinnost nahradit J. D. škodu ve výši 46 294,88 Kč (ve zbytku svého nároku byl J. D. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních). Na základě provedeného dokazování sice dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaný při podpisu „uznávacího prohlášení“ dne 11. 6. 2015 „byl vystaven výhružkám či jiné formě nátlaku“, avšak „uznávací prohlášení“ nelze mít za „dostatečně určité a jednoznačné“, neboť „jednoznačně je uvedena pouze částka 100 000 Kč“, avšak z vymezeného důvodu dluhu není zřejmé, „jaké mzdové náklady, za jaké období a z jakého důvodu mají být žalobci žalovaným zaplaceny“; uznávaný dluh by „mohl být snadno zaměněn s jiným“. Uzavřel proto, že „uznávacímu prohlášení“ nelze pro jeho neurčitost přiznat účinky uvedené v § 2053 občanského zákoníku. Vzhledem k uvedenému se soud prvního stupně zabýval existencí tvrzeného dluhu a dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, neboť žalobce, přes poučení podle § 118a občanského soudního řádu, k důkazu předložil pouze „uznávací prohlášení ze dne 11. 6. 2015 a nečitelné vyčíslení mzdových nákladů“, ze kterých však není zřejmé, „na čí úkor se měl žalovaný bezdůvodně obohatit, když ve stejnou dobu pracoval pro žalobce, ale i pro J. D. jako fyzickou osobu“, přitom podle vyhlášeného rozsudku v trestní věci kradl bronz „ke škodě J. D.“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. 2. 2018 č. j. 29 Co 325/2017-117 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 400 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Motlíka. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že prohlášení žalovaného nesplňuje náležitosti uznání dluhu podle § 2053 občanského zákoníku. Uvedl, že „konkretizace dluhu pouze uvedením jeho výše (100 000 Kč) s tím, že jde o mzdové náklady je nedostatečná a neurčitá“. Pojem „mzdové náklady“ zákoník práce „nezná“, proto „i kdyby šlo o mzdu, odměnu za vykonanou práci, není zřejmé, za jaké konkrétní období a z jakého důvodu by mělo dojít k jejímu vrácení“. Za nedůvodnou označil námitku žalobce, že „účastníkům bylo zřejmé, jaký byl důvod uznání dluhu“, neboť pro právní posouzení věci „je podstatné pouze to, co bylo projeveno v písemné formě“. Nedošlo tedy k přesunu důkazního břemene na žalovaného. Odvolací soud dále uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného ve výši 100 000 Kč. „Navíc“ vyšel z toho, že je třeba na projednávanou věc aplikovat ustanovení § 331 zákoníku práce, které v pracovněprávních vztazích „výrazně modifikuje“ úpravu bezdůvodného obohacení (obsaženou v ustanoveních § 2991 až § 3005 občanského zákoníku) a podle kterého je zaměstnanec povinen vrátit přijaté peněžité plnění (včetně mzdy) pouze tehdy, jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Pokud tomu tak nebylo, přijal plnění „v dobré víře“. Žalobce však v řízení ani netvrdil (a tudíž ani neprokazoval), že „by žalovaný věděl nebo musel vědět“, že mu mzda (ve výši 100 000 Kč) byla vyplacena nesprávně nebo omylem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým napadl výrok, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu vytkl, že – ač je právní úprava uznání dluhu obsažena v ustanovení § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – věc posuzoval podle ustanovení zákoníku práce. Z odůvodnění rozsudku přitom vyplývá, že posuzoval „uznávací prohlášení“ z 27. 9. 2016, ohledně dlužné částky 100 000 Kč však bylo sepsáno a podepsáno „uznávací prohlášení“ dne 11. 6. 2015. Dovolatel nesouhlasí ze závěrem odvolacího soudu o tom, že „tvrzený dluh označený v písemném uznání, by byl snadno zaměnitelný s jiným“. Pojmy „mzda“ a „mzdové náklady“ považuje s ohledem na „zákony o daňovém poradenství“ za nezaměnitelné (mzda je odměna za vykonanou práci, mzdové náklady kromě odměny za vykonanou práci zahrnují též náklady na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění zaměstnance). Nezaměnitelnost dluhu dále dovozuje z toho, že žalovaný „svůj podpis při následném soudním jednání nikterak nezpochybňoval“ (na svoji obranu pouze uváděl, že „listinu podepsal pod nátlakem“), že před podpisem listiny žalovaný „byl na poradě s právníkem“, že „s žalobcem o této částce, co by následné škodě navazující na předchozí trestnou činnost žalovaného, jednal“, a vyplývá též z „objektivních skutečností, jež vzniku tohoto dluhu předcházely“ (proti žalovanému bylo „vedeno“ trestní řízení, v jehož průběhu se žalovaný dne 2. 6. 2015 při prvním výslechu ke své trestné činnosti přiznal a dne 2. 6. 2015 též jednateli žalobce přiznal, že „při své trestné činnosti používal jeho strojní pilu“, a to „po dobu 350 hodin“, tj. „3 hodiny denně“, a požádal ho, aby „mu vystavil nějaký úpis, který pak žalovaný podepsal“). Vzhledem k uvedeným okolnostem dovolatel nesouhlasí ani s tím, že žalovaný byl „v dobré víře, když přijal mzdu za dobu, kdy kradl svému zaměstnavateli materiál“. Odvolací soud podle něj rovněž „pomíjí skutečnost, že v první instanci o věci dovolatelky rozhodovala soudkyně, která byla již v době vynesení odvolacího rozsudku trestně stíhána“, a nedodržel ani „zákonnou lhůtu k písemnému vypracování rozsudku“. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Z jeho argumentace vyplývá, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti písemného prohlášení žalovaného o uznání dluhu a že setrvává na svém tvrzení, že je podepsal „nedobrovolně“. Svou práci pro žalobce vykonával řádně a měl právo na mzdu, která mu byla vyplacena.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Při posuzování přípustnosti dovolání žalobce se dovolací soud nezabýval námitkami, které dovolatel uvedl ve svém podání ze dne 7. 8. 2018 (podaném k poštovní přepravě 8. 8. 2018), jímž reagoval na vyjádření žalovaného k podanému dovolání, neboť bylo učiněno po uplynutí lhůty k podání dovolání podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. (napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolateli doručeno dne 31. 3. 2018); vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, mohou účastníci měnit jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).

Předestírá-li dovolatel otázku dobré víry žalovaného ohledně přijetí peněžitého plnění (mzdy), pak přehlíží, že odvolací soud závěr o nedůvodnosti žaloby primárně založil na tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného ve výši 100 000 Kč, a otázku dobré víry žalovaného posuzoval „navíc“ (tzv. na okraj, tedy jen jako obiter dictum). Na této otázce proto rozsudek odvolacího soudu nespočívá a přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. jí nemůže být založena.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti D. (žalobce) je J. D., který současně podniká pod obchodním jménem „J. D. K.“, že žalovaný na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2014 pracoval u žalobce jako dělník a tuto práci současně na základě „pracovní smlouvy na vedlejší pracovní poměr“ ze stejného dne vykonával též pro „fyzickou osobu J. D. K.“, že oba pracovněprávní vztahy byly rozvázány dohodou ke dni 12. 6. 2015, že žalovaný před skončením pracovního poměru dne 11. 6. 2015 podepsal „Prohlášení dlužníka o uznání dlužné částky co do důvodu a výše podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb. (NOZ)“, ve kterém vůči „společnosti (korporaci) D.“ uznal svůj dluh „co do důvodu a výše v částce 100 000 Kč“ (s tím, že důvodem vzniku dluhu „jsou mzdové náklady“), který se zavázal uhradit do 31. 7. 2015, a že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 6. 2017 č. j. 1 T 162/2015-423 uznán vinným, že v době od dubna 2014 do května 2015 postupně odcizil na adrese XY ke škodě poškozeného J. D. K. se sídlem v XY, IČO XY, celkem 865,06 kg magnetického a nemagnetického bronzu, čímž způsobil celkovou škodu 266 797,26 Kč, a byla mu též uložena povinnost nahradit J. D. škodu ve výši 46 294,88 Kč (ve zbytku svého nároku byl J. D. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních).

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na posouzení, zda došlo k utvrzení závazku uznáním dluhu žalovaným, a na vyřešení s tím souvisejících otázek hmotného práva, jaké jsou od 1. 1. 2014 předpoklady uznání dluhu v pracovněprávních vztazích a jakými pravidly se od uvedeného dne řídí výklad pracovněprávních jednání. Vzhledem k tomu, že při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá zaplacení peněžité částky, kterou se mu žalovaný zavázal uhradit v prohlášení o uznání dluhu ze dne 11. 6. 2015 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb., a č. 250/2014 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též „občanský zákoník“ nebo „o. z.“).

Vzhledem k tomu, že zákoník práce neobsahuje samostatnou úpravu uznání dluhu, řídí se uznání dluhu v pracovněprávních vztazích příslušnými ustanoveními občanského zákoníku (§ 2053 o. z.).

Podle ustanovení § 2053 o. z. platí, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Prohlášení o uznání dluhu podle ustanovení § 2053 o. z. představuje jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli; to však nebrání tomu, aby prohlášení o uznání dluhu bylo učiněno ve smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a věřitelem. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní jednání (§ 545 a násl. o. z.) je k jeho platnosti třeba písemná forma a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (tedy uznání dluhu „co do důvodu a výše“). Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše zákon nestanoví. Nemusí být tedy výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení, stačí, že písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých za případné pomoci výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání (podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce) důvod dluhu a jeho výše nepochybně vyplývají (k uvedenému srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v ustanovení § 558 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 33 Odo 133/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 33 Cdo 4492/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2019/2010).

Protože uznání dluhu je právním jednáním, pro které je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§ 582 odst. 1 věta první o. z.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranné právní jednání učinil, případně věřiteli, kterému bylo toto právní jednání adresováno, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. – vedle již uvedených rozhodnutí – právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. 33 Odo 507/2001, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003 sp. zn. 33 Odo 779/2002 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4975/2010).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu za předchozí obdobné právní úpravy obsažené v ustanovení § 558 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. dospěla rovněž k závěru, že uznává-li dlužník více dluhů, musí nepochybně určit, které jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává. Pouze v takovém případě je splněna podmínka určitosti právního jednání (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 32 Odo 376/2003).

Uznání dluhu (písemné prohlášení podle ustanovení § 2053 o. z., jakož i konkludentní uznání dluhu podle ustanovení § 2054 o. z., o něž se v posuzovaném případě nejedná)
plní – jak bylo uvedeno výše – zajišťovací funkci tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 32 Odo 1160/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2206/2010). Uznání dluhu tedy není samostatným zavazovacím důvodem a existuje-li právní důvod plnění, není uznáním dluhu nahrazen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 344/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 33 Cdo 897/2010).

Z uvedeného vyplývá, že uznání dluhu je v pracovněprávních vztazích právním jednáním (pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.). Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle, je třeba přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle.

Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět;
není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

V projednávané věci žalovaný dne 11. 6. 2015 podepsal „Prohlášení dlužníka o uznání dlužné částky co do důvodu a výše podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb. (NOZ)“, ve kterém uznal, že žalobci dluží částku 100 000 Kč, kterou se zavázal žalobci zaplatit do 31. 7. 2015. Jako důvod vzniku dluhu jsou v prohlášení označeny „mzdové náklady“. Je nepochybné, že z uvedeného obsahu písemného prohlášení žalovaného bez dalšího nevyplývá, jaký konkrétní dluh (dluhy) žalovaný uznal. Jen na jeho základě však soudy ještě nemohly učinit závěr o neurčitosti vymezení důvodu uznávaného dluhu. Za těchto okolností měly soudy přistoupit – jak vyplývá z výše uvedeného – k výkladu projevu vůle žalovaného vyjádřeného v písemném prohlášení za účelem objasnění jeho obsahu podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce, přičemž měly klást důraz na zjištění jeho skutečné vůle. Náležitě přitom měly vzít v úvahu, že v případě uznání více dluhů musí z písemného prohlášení dlužníka nebo jeho konkludentního jednání (částečného plnění dluhu) nepochybně vyplývat, které jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává.

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) uvedeným způsobem nepostupoval. Při výkladu projevu vůle žalovaného v písemném prohlášení o uznání dluhu přihlédl výhradně ke slovnímu vyjádření důvodu dluhu obsaženému v písemném textu listiny, podle kterého důvodem vzniku dluhu jsou „mzdové náklady“, na jehož základě uzavřel, že taková konkretizace dluhu „je nedostatečná a neurčitá“, protože pojem „mzdové náklady“ zákoník práce nezná. V rozporu se shora podaným výkladem se tedy při interpretaci (výkladu) posuzovaného právního jednání nepokusil za použití výkladových pravidel zjistit, jaká byla skutečná vůle žalovaného, kterou projevil v písemném prohlášení, a zda jeho úmysl (záměr) byl nebo musel být žalobci znám (například – za podmínek stanovených v § 213a a 213b o. s. ř. – výslechem žalovaného a jednatele žalobce J. D., popřípadě provedením dalších důkazů navržených ��častníky), a ani náležitě nereflektoval výše uvedené odlišnosti pravidel výkladu projevu vůle vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. od pravidel výkladu projevu vůle obsažených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (zejména v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.). Závěr odvolacího soudu, že „tvrzený dluh označený v písemném uznání by byl snadno zaměnitelný s jiným“, a že proto „uznání dluhu předložené žalobcem nesplňuje zákonem stanovené náležitosti podle § 2053 o. z.“, proto nemůže být správný (je přinejmenším předčasný).

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Mezi základní náležitosti žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. patří vylíčení rozhodujících skutečností, jež předpokládá, že žalobce vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Musí tedy uvést alespoň takové rozhodující skutečnosti významné podle hmotného práva, kterými je předmět řízení vymezen po skutkové stránce. Neobsahuje-li žaloba rozhodující skutečnosti nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, jde o nedostatek náležitostí žaloby, jež brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné pod č. 135 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).

V žalobním petitu (údaji o tom, čeho se žalobce domáhá), který rovněž představuje základní náležitost žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř., musí být vymezení práv a jim odpovídajících povinností provedeno přesně a srozumitelně, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje, a pokud navrhuje, aby bylo rozhodnuto o více peněžních nárocích se samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1310/2003).

Není-li uznání dluhu samostatným zavazovacím důvodem, nenahrazuje (nemůže nahrazovat) samotné uznání dluhu chybějící skutková tvrzení ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. O skutkovém vymezení věci by se mohlo uvažovat, pokud by v uznání dluhu, na něž by bylo v žalobě odkázáno, byl dluh uznán co do konkrétních v něm uvedených důvodů. Předložené písemné prohlášení o uznání dluhu uplatněného žalobou by muselo obsahovat takové skutečnosti, kterými se vylíčí skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 32 Odo 1173/2004).

V posuzovaném případě žaloba uvedené požadavky nesplňuje. Z rozhodujících skutečností žaloby (v průběhu řízení doplněných) vyplývá, že žalobce uplatnil zaplacení částky, kterou žalovanému vyplatil za dobu od 2. 1. 2014 do 12. 6. 2015 na mzdě za vykonanou práci, kterou žalovaný ve skutečnosti pro žalobce nevykonal, neboť v průměru 3 hodiny denně místo výkonu práce páchal trestnou činnost ke škodě zaměstnavatele odcizováním bronzu, a vedle toho zaplacení částky, kterou po žalovaném požaduje jako náhradu za částky, které z takto vyplacené mzdy odvedl na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Žalobce tedy uplatnil dva peněžité nároky se samostatným skutkovým základem, v žalobě však neuvedl peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje, a tato náležitost nevyplývá ani s písemného prohlášení žalovaného ze dne 11. 6. 2015. Uvedený nedostatek činí žalobu neprojednatelnou a představuje vadu, která brání pokračování v řízení. Soud prvního stupně však žalobce postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. k jeho odstranění nevedl. Jestliže potom odvolací soud nezjednal nápravu postupem podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud „pomíjí skutečnost, že v první instanci o věci dovolatelky rozhodovala soudkyně, která byla již v době vynesení odvolacího rozsudku trestně stíhána“, nebere dostatečně v úvahu, že následné trestní stíhání soudce nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí, nejedná-li se o situaci předjímanou ustanovením § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jež však buduje zmatečnost pouze na skutečnosti, že soudce nebo přísedící spáchal trestný čin, v důsledku kterého bylo rozhodnuto v neprospěch některého z účastníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. 21 Cdo 960/2003, uveřejněné pod č. 26 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4284/2007, uveřejněný pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010). O takovou situaci se v projednávané věci (ani podle obsahu námitky dovolatele) nejedná.

Dovolatel též namítal, že odvolací soud nedodržel „zákonnou lhůtu k písemnému vypracování rozsudku“. I když k odeslání stejnopisu rozsudku odvolacího soudu skutečně došlo až po uplynutí lhůty třiceti dnů ode dne vyhlášení rozsudku podle ustanovení § 158 odst. 4 o. s. ř. (lhůta, vzhledem k ustanovení § 57 odst. 2 věta druhá o. s. ř., uplynula dne 26. 3. 2018 a k odeslání rozsudku došlo dne 29. 3. 2018), nejedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nastala až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. K takové vadě řízení proto dovolací soud nepřihlíží (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 11. 2019

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2226/2018

www.nsoud.cz