21 Cdo 2180/2022-779

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Braníku, Pod Křížkem č. 428/4, proti žalovanému m. L. B. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 471/29, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 75/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. února 2022, č. j. 27 Co 269/2021-748, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Tschöpla, advokáta se sídlem v Praze 4 – Braníku, Pod Křížkem č. 428/4.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 2. 2022, č. j. 27 Co 269/2021-748, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že „žalobci daná výpověď z pracovního poměru ze dne 15. 11. 2016 nemůže obstát již proto, že činnost žalobce na dokumentu s názvem souboru ‚připomínky ke KONCEPCI SPORTU 09_2016.docx‘ ze dne 5. 9. 2016, jenž uvedeného dne v čase 10:11 hod. do 14:02 hod. připravil pro zastupitele L. Š. … nenaplňuje ani méně závažné (ani jiné) porušení pracovních povinností žalobce] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k jeho základním povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – mezi méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, který byl uveřejněn pod č. 83/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1631/2018, nebo – ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce a k vymezení pojmu porušení pracovní kázně – srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 3. 1976, sp. zn. 5 Cz 19/76, uveřejněný pod č. 50/1977 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1755/2002, uveřejněný pod č. 92/2003 Sb. rozh. obč., anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 525/2005, uveřejněný pod č. 22/2007 Sb. rozh. obč.).

Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, že žalobce jako tajemník městského úřadu odpovědný za plnění úkolů městského úřadu v samostatné i přenesené působnosti starostovi [§ 110 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“)] plnil úkol (tvorba koncepce sportu) náležící do samostatné působnosti žalovaného, který byl uložen městskému úřadu žalovaného radou města dne 24. 2. 2016 [srov. § 109 odst. 3 písm. a) zákona o obcích] a který byl též úkolem tajemníka městského úřadu, že žalobce měl právo „prezentovat svůj názor na koncepci sportu“ poté, co rada města koncepci dne 24. 8. 2016 schválila a předložila ji zastupitelstvu města ke schválení dne 12. 9. 2016, „byť by byl odlišný, tj. oponenturou vůči předkládané variantě koncepce sportu“, neboť tajemník městského úřadu má právo účastnit se zasedání rady a zastupitelstva města s hlasem poradním a má právo vyjádřit se ke každému bodu projednávanému na zasedání těchto orgánů města (§ 110 odst. 5 zákona o obcích), a to ještě předtím, než o něm příslušný orgán rozhodne, a že proto nelze práci žalobce na připomínkách ke koncepci sportu (dne 5. 9. 2016) považovat za porušení jakékoliv pracovní povinnosti, je tento závěr odvolacího soudu zcela v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

Byl-li žalobce jako tajemník městského úřadu oprávněn účastnit se zasedání zastupitelstva a rady města s hlasem poradním, byl oprávněn vyjadřovat se i ke koncepci sportu projednávané na zasedání zastupitelstva města dne 12. 9. 2016, a nelze proto dovozovat, že zpracování připomínek k této koncepci žalobcem dne 5. 9. 2016, poskytnutých jednomu ze zastupitelů [kterému navíc náleží právo ve smyslu ustanovení § 82 písm. c) zákona o obcích požadovat od zaměstnanců obce zařazených do obecního úřadu (tedy i od tajemníka), jakož i od zaměstnanců právnických osob, které obec založila nebo zřídila, informace ve věcech, které souvisejí s výkonem jejich funkce], který je následně rozeslal dalším zastupitelům a prezentoval na jednání zastupitelstva města, nemá věcnou souvislost s plněním pracovních úkolů žalobce, a že je proto výkon takové činnosti v pracovní době porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, jak namítá žalovaný ve svém dovolání.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 11. 2022

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2180/2022

www.nsoud.cz