Judikát NS 21 Cdo 1786/2018_II

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

01/30/2019

Spisová značka:

21 Cdo 1786/2018

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1786.2018.2

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Převedení na jinou práci

Dotčené předpisy:

§ 41 odst. 2 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb.
§ 4 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 495 o. z.
§ 81 o. z.
§ 135 o. z.
§ 158 odst. 3 předpisu č. 141/1961Sb.

Kategorie rozhodnutí:

C

Podána ústavní stížnost

datum podání

spisová značka

soudce zpravodaj

výsledek

datum rozhodnutí

04/23/2019

I. ÚS 1347/19

JUDr. David Uhlíř

-

-



21 Cdo 1786/2018-170

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce Z. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní č. 241, proti žalovanému městu Kraslice, se sídlem městského úřadu v Kraslicích, nám. 28. října č. 1483, IČO 00259438, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční č. 2121/6, o 47.615,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 123/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2018 č. j. 61 Co 375/2017-95, takto:


I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.773,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jany Wenigové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Jateční č. 2121/6.

Odůvodnění:


Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 47.615,- Kč s úrokem z prodlení, který v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že je od roku 1999 zaměstnán u žalovaného, naposledy od 1. 6. 2013 ve jmenované funkci XY Městského úřadu Kraslice, a že jeho plat podle posledního platového výměru činil (včetně osobního příplatku a příplatku za vedení) celkem 31.630,- Kč. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 28. 7. 2016 č. j. KRPK-10164-27/TČ-2016-190080 bylo podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu se zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. Na základě této skutečnosti žalovaná od 9. 8. 2016 převedla žalobce na jinou práci a zároveň dne 9. 8. 2016 vydala nový platový výměr, kterým došlo ke snížení platu žalobce na částku 18.600,- Kč. Následně však bylo zmíněné usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce rozhodnutím Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 13. 10. 2016 č. j. 1 KZV 13/2016-35 zrušeno z důvodu, že je pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné. Protože z povahy toho zrušujícího rozhodnutí „je zjevná nicotnost usnesení PČR o zahájení trestního stíhání žalobce, které nemohlo způsobit žádné právní následky“, „ztratilo tím jakýkoli právní i materiální základ“ také samotné převedení žalobce na jinou práci, a to „bez ohledu na další vývoj věci“. Za tohoto stavu tedy žalobce požadoval po žalované odpovídající doplatek platu za dobu od 9. 8. 2016 do 31. 12. 2016 v celkové výši 47.615,- Kč.

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 7. 9. 2017 č. j. 7 C 123/2017-70 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 28.580,20 Kč k rukám jeho „právního“ zástupce. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy se žalovaný od žalobce dozvěděl, že je proti žalobci vedeno trestní stíhání a pro jaký skutek, postupoval žalovaný „zcela legitimně“, jestliže žalobce podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce převedl na jinou práci. Vzhledem k tomu, že o jednání žalobce, pro které jeho trestní stíhání dosud pokračuje, informoval regionální tisk, přisvědčil soud prvního stupně názoru žalovaného, že výraz „ke škodě na majetku zaměstnavatele“ použitý ve zmíněném ustanovení, lze v daném případě vykládat tak, že „škodou je možno rozumět i poškození dobrého jména či morálního kreditu“. Za stavu, kdy první usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 7. 2016 bylo usnesením nadřízeného orgánu ze dne 13. 10. 2016 zrušeno pro formální vady a bylo tak „de facto vráceno Policii ČR k dalšímu řízení“, která dne 11. 1. 2016 vydala nové (opravené) usnesení o zahájení trestního stíhání (stížnost proti tomuto usnesení již byla zamítnuta), „nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobce přeřadil zpět na původní pracovní pozici s vědomím, pro jaký zločin je žalobce trestně stíhán“. Jiný výklad by podle názoru soudu prvního stupně „byl zcela proti smyslu ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce, když toto má za úkol především ochránit zaměstnavatele před závadným jednáním jeho zaměstnanců“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 1. 2018 č. j. 61 Co 375/2017-95 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 20.545,80 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Wenigové, a rozhodl, že tamtéž je žalobce povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.110,76 Kč. Odvolací soud zdůraznil, že důvod pro převedení zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce je dán tehdy, bylo-li proti zaměstnanci zahájeno trestní řízení pro podezření z úmyslné trestné činnosti spáchané při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ke škodě na majetku zaměstnavatele. Protože pojem trestního řízení je širší než pojem trestního stíhání, nelze sdílet názor žalobce, že v daném případě zrušením usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce odpadl důvod pro jeho převedení na jinou práci. Jestliže sám žalobce uvádí, že od 27. 8. 2012 do 28. 7. 2016 byl vyzýván policejním orgánem k podání vysvětlení, byl dne 9. 8. 2016 převeden na jinou práci v době, kdy proti němu bylo vedeno trestní řízení. Odvolací soud rovněž akcentoval, že „za škodu je nutno považovat i újmu, která nemá prvotně majetkový charakter“, a že pokud byl případ žalobce „medializován v celostátním tisku a webových verzích nejčtenějších denních tiskovin i-dnes.cz a v krajských denících, došlo tím bezesporu k újmě žalovaného poškozením jeho dobrého jména“. Navíc se v dané věci jednalo o zaměstnance „veřejného sektoru“, který má zejména zajistit takové své chování, aby nebyla snižována důvěra v činnosti svého zaměstnavatele (územního samosprávného celku). Jestliže tedy proti žalobci, který vykonával funkci vedoucího odboru městského úřadu žalovaného, bylo vedeno trestní řízení, přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně, že převedení žalobce na jinou práci bylo oprávněné, „neboť ponechání žalobce na místě vedoucího ve státní správě by bylo za dané situace zcela nepřijatelné“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že není správný závěr odvolací soudu o tom, že trestní řízení bylo proti žalobci zahájeno již 27. 8. 2012, tedy již od stádia prověřování a nikoli vyšetřování, a „ignoroval tak komentářová stanoviska, že trestní řízení je zahajováno pravomocným usnesením policejního vyšetřovatele nebo státního zástupce (nikoli např. předběžným výslechem) a končí pravomocným rozsudkem nebo zastavením trestního řízení“. Bylo-li tedy v posuzované věci usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce jako nezákonné zrušeno, pak podle názoru dovolatele „ex tunc nebyl žalobce v období, za které uplatňuje nárok na dorovnání platu, nikdy v postavení osoby, proti které je trestní řízení vedeno“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že při výkladu ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce, které „předvídá škodu na majetku zaměstnavatele“, „ignoroval zákonodárcem koncipovanou úpravu majetku“ v novém občanském zákoníku. Podle právní definice obsažené v ustanovení § 495 o. z. je majetkem souhrn všeho (aktiv), co osobě patří, tedy všechny majetkové hodnoty, které jsou dané osobě přičitatelné. Do majetku tak patří všechny věci v právním smyslu, a naopak do něj „nespadají osobnostní statky nebo ty nehmotné statky, které jsou předmětem osobnostních práv“. Proto se žalobce domnívá, že dobré jméno či morální kredit majetkem není. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalobce nelze považovat za opodstatněnou. Zdůraznil, že možnost převedení na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce je vázáno na zahájení trestního řízení a nikoli na zahájení trestního stíhání dotčeného zaměstnance. Z ustanovení § 12 odst. 10 tr. řádu přitom vyplývá, že trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona a trestním stíháním pouze úsek řízení od zahájení vyšetřování až do právní moci rozsudku nebo usnesení o zastavení trestního stíhání. Je tedy zřejmé, že v době převedení žalobce na jinou práci bylo proti žalobci zahájeno jak trestní řízení, tak trestní stíhání. Zákonný pojem „ke škodě“ zaměstnavatele pak nelze podle názoru žalovaného pojímat ve smyslu existující prokázané a vyčíslené škody, ale postačí existence možné či latentní škody, která je předmětem trestního řízení, a zahrnuje i škodu na dobré pověsti a jménu právnické osoby, zvláště pokud jde o činnost vedoucího úředníka územního samosprávného celku.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (srov. § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce od 1. 6. 2013 vykonával u žalované funkci XY Městského úřadu Kraslice; jeho plat podle platového výměru ze dne 29. 10. 2015 činil od 1. 11. 2015 celkem 31.630,- Kč. Poté, co policejní orgán Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Odbor cizinecké policie Sokolov „zahájil dne 27. 8. 2012 na základě vlastního šetření úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu“, usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 28. 7. 2016 č. j. KRPK-10164-27/TČ-2016-190080 (které byl žalobci doručeno téhož dne) bylo podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání obviněného žalobce pro podezření ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, kterého se měl žalobce dopustit tím, že na svém pracovišti na Městském úřadu Kraslice jako oprávněná úřední osoba, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, vykonával činnosti státní správy v přenesené působnosti na obecní úřad obce s rozšířenou působností, v souvislosti s úkony správního řízení při rozhodování o žádostech o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezených vozidel, v rozporu se základními zásadami uvedenými v ustanovení § 2 odst. 4, § 3, § 7 odst. 1 a 2 správního řádu, základními povinnostmi úředníka uvedenými v ustanovení § 16 odst. 1 písm. b), c), f), g) h), odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 312/2002 Sb. a v rozporu s postupem podle ustanovení § 35 zákona č. 56/2001 Sb. a k němu vydanému metodickému pokynu.

Dne 29. 7. 2016 žalobce tuto skutečnost oznámil žalované a žalovaná počínaje dnem 9. 8. 2016 „na dobu do pravomocného skončení trestního řízení“ převedla žalobce na jinou práci a zároveň vydala nový platový výměr, kterým došlo ke snížení platu žalobce na částku 18.600,- Kč. Následně ke stížnosti obviněného žalobce Krajské státní zastupitelství v Plzni usnesením ze dne 13. 10. 2016 č. j. 1 KZV 13/2016-35 usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 28. 7. 2016 zrušilo a uložilo příslušnému policejnímu orgánu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 11. 1. 2017 bylo opětovně rozhodnuto o zahájení trestního stíhání žalobce pro tutéž trestnou činnost; usnesení bylo žalobci doručeno dne 11. 1. 2017 a jeho stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením dozorové státní zástupkyně ze dne 13. 3. 2017 č. j. 1KZV 13/2016-73. Do doby vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu nebylo trestní řízení proti žalobci skončeno. Žalobce se touto žalobou domáhá za období od 9. 8. 2016 do 31. 12. 2016 doplatku do výše platu, kterého dosahoval před převedením na jinou práci.

Za daného skutkového stavu se odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – zabýval (mimo jiné) výkladem ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce a v jeho rámci řešil právní otázky, odkdy je proti zaměstnanci zahájeno trestní řízení, a co lze v rámci dotčeného ustanovení rozumět pojmem „škoda na majetku zaměstnavatele“. Vzhledem k tomu, že uvedené právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že k převedení žalobce na jinou práci došlo dne 9. 8. 2016 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 18. 9. 2016 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 298/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů] – dále jen „zák. práce“.

Převedení na jinou práci jednostranným jednáním zaměstnavatele představuje výjimku z povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce] a ze zásady možné změny obsahu pracovního poměru, jen tehdy, dohodnou-li se na tom obě smluvní strany (srov. § 40 zák. práce). Práci jiného druhu, než byl sjednán v pracovní smlouvě, je zaměstnanec povinen konat jen výjimečně a pouze v případech stanovených zákonem.

Podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zaměstnance převést na jinou práci tehdy, bylo-li proti zaměstnanci zahájeno trestní řízení pro podezření z úmyslné trestné činnosti spáchané při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ke škodě na majetku zaměstnavatele, a to na dobu do pravomocného skončení trestního řízení. V tomto případě záleží na rozhodnutí zaměstnavatele, jestli možnost převedení zaměstnance na jinou práci využije nebo ne; jedná se pouze o jeho oprávnění a nikoliv povinnost. Rozhodne-li se však zaměstnavatel takové opatření provést, je oprávněn ho učinit, i kdyby s tím zaměstnanec nesouhlasil. Zákoník práce zde zejména - jak naznačuje rovněž odvolací soud - sleduje účel převedení na jinou práci z důvodu toho, aby zaměstnancem nebylo pokračováno v trestné činnosti nebo nedocházelo k likvidaci důkazů a nebylo tak mařeno trestní řízení.

S názorem žalobce, že trestní řízení je proti zaměstnanci zahájeno teprve pravomocným usnesením o zahájení trestního stíhání, nelze souhlasit.

Je mimo pochybnost, že trestním řízením se rozumí řízení podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řádu soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. řád“). Trestní řízení – jak vyplývá z ustanovení § 12 odst. 10 tr. řádu a jak zdůrazňuje též odvolací soud – je nejširší pojem, který označuje veškerý proces upravený trestním řádem. Jde o širší pojem, než je trestní stíhání, kterým se rozumí pouze úsek trestního řízení, který začíná zahájením trestního stíhání a končí právní mocí rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé. Podle právní teorie i soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. 11 Tdo 645/2014) okamžik zahájení trestního řízení se odvíjí od sepisu záznamu o zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, případně od provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, hrozí-li nebezpečí z prodlení. V tomto záznamu, jehož opis zašle do 48 hodin od zahájení trestního řízení státnímu zástupci, je policejní orgán povinen uvést skutkové okolnosti, pro které řízení zahajuje, a způsob, jakým se o nich dověděl (srov. § 158 odst. 3 tr. řádu). V praxi dochází k sepisu tohoto záznamu, jakmile policejní orgán disponuje dostatkem relevantních informací nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Do té doby probíhá zcela neformální fáze, která ještě není trestním řízením podle trestního řádu, v rámci níž policejní orgán provádí potřebná operativní šetření a opatření podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 69 odst. 1 tohoto zákona). Od okamžiku sepisu záznamu o zahájení úkonů trestního řízení již policejní orgán postupuje podle hlavy deváté trestního řádu, nadepsané „Postup před zahájením trestního stíhání“, a započne s prováděním jednotlivých úkonů trestního řízení, které směřují k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Tato fáze pak končí buď vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání (jestliže prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba – srov. § 160 odst. 1 tr. řádu), nebo usnesením o odložení věci z důvodů uvedených v ustanovení § 159a – 159c tr. řádu, příp. jiným vyřízením věci (např. odevzdání věci příslušnému orgánu k projednání přestupku – srov. § 159 odst. 1 tr. řádu).

Ze shora podaného výkladu je zřejmé, že počátek trestního řízení je zásadně vymezen okamžikem (datem) sepisu záznamu podle ustanovení § 158 odst. 3 tr. řádu o zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, zatímco pravomocným usnesením o zahájení trestního stíhání je započat - již v rámci zahájeného trestního řízení - jeden z úseků trestního řízení, označovaný jako trestní stíhání. Vztaženo na posuzovanou věc to znamená, že počátek trestního řízení proti žalobci nelze odvíjet od pravomocného usnesení o zahájení trestního stíhání (obviněného) žalobce ze dne 11. 1. 2017, ale již od data 27. 8. 2012, kdy příslušný policejní orgán „zahájil na základě vlastního šetření úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu“. Veškeré následující úkony trestního řízení učiněné vůči žalobci po tomto datu v rámci „postupu před zahájením trestního stíhání“ (tedy včetně období od vydání prvního usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 28. 7. 2016, které bylo následně „pro formální vady“ zrušeno, do právní moci konečného usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 11. 1. 2017) lze proto zahrnout do rámce již zahájeného (a trvajícího) trestního řízení. Za tohoto stavu tedy žalobcem vymezené období od 9. 8. 2016 do 31. 12. 2016, ve kterém byl podle jeho názoru neoprávněně převeden na jinou práci, jednoznačně spadá do období po zahájení trestního řízení proti žalobci, které do data vyhlášení (dovoláním napadeného) rozsudku odvolacího soudu nebylo skončeno.

Z ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce však zároveň vyplývá, že předpokladem pro postup zaměstnavatele podle tohoto ustanovení není zahájení jakéhokoli trestního řízení proti zaměstnanci, ale pouze takového, které je vedeno proti zaměstnanci pro podezření z protiprávního jednání (trestné činnosti) určité, zákonem vymezené kvality. Podmínkou je, aby se jednalo o úmyslnou trestnou činnost zaměstnance spáchanou při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ke škodě na majetku zaměstnavatele. Zákoník práce sice neobsahuje bližší vymezení toho, co se zde rozumí „škodou na majetku zaměstnavatele“, je však zřejmé, že je tím míněna škoda v obecném pojetí, jíž se podle právní teorie a dosavadní ustálené soudní praxe (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970 sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, str. 151) rozumí majetková újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Pojem majetek lze přitom definovat (jak vyplývá z ustanovení § 495 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“, které lze s ohledem na ustanovení § 4 zák. práce subsidiárně použít i v pracovněprávních vztazích) jako souhrn všech majetkových hodnot (věcí hmotných i nehmotných, včetně pohledávek) přičitatelných určité osobě. Do souboru majetku ovšem nepatří osobnostní statky fyzické osoby (život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy – srov. § 81 o. z.), osobnostní statky právnické osoby (název, pověst a soukromí – srov. § 135 o. z.) nebo ty nehmotné statky, které jsou (jakožto ideální nemajetkové hodnoty) předmětem osobnostních práv (autorské dílo, vynález, průmyslový vzor atd.), neboť tyto statky nelze za majetek považovat již z povahy věci.
Dojde-li proto k újmě na osobnostních statcích, ať již fyzické nebo právnické osoby, nelze hovořit o majetkové újmě (neboli škodě na majetku), ale o nemajetkové újmě. Vzhledem k tomu není správná úvaha odvolacího soudu, že „škodou na majetku zaměstnavatele“ je třeba v posuzované věci rozumět též „poškození jeho dobrého jména“, i když dovolací soud nepochybuje o možné nemajetkové újmě žalovaného územního samosprávného celku, jestliže – jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování – „případ žalobce byl medializován v celostátním tisku a webových verzích nejčtenějších denních tiskovin i-dnes.cz a v krajských denících“.

Názoru žalobce, že vytčenými skutky, pro které bylo vůči němu zahájeno trestní řízení, nejednal „ke škodě na majetku zaměstnavatele“, však přesto přisvědčit nelze.

S ohledem na smysl a účel sledovaný ustanovením § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce, jímž je - jak výše uvedeno - především to, aby zaměstnancem nebylo pokračováno v trestné činnosti a nebyly tak zbytečně navyšovány její (škodlivé) následky, a aby nedocházelo k likvidaci důkazů a nebylo tak mařeno trestní řízení, je bezpochyby žádoucí, aby k převedení zaměstnance na jinou práci mohl zaměstnavatel v opodstatněných případech přistoupit co nejdříve. Tomu jednoznačně odpovídá výklad, podle kterého je zaměstnavatel oprávněn takto postupovat nejen tehdy, jestliže závadným jednáním, pro které bylo proti zaměstnanci zahájeno trestní řízení, již škoda na majetku zaměstnavatele vznikla (již došlo ke zmenšení jeho majetku), ale také v případě, kdy škoda zaměstnavateli prozatím jen hrozí, ale dosud k ní nedošlo (majetek zaměstnavatele se zatím v důsledku závadného jednání zaměstnance ještě nezmenšil, ale lze důvodně očekávat, že se tak v budoucnu stane, respektive může stát). Jen tak se totiž může naplnit účel, na který míří ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce.

V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že proti žalobci je vedeno trestní řízení pro několik desítek skutků, které měl úmyslně spáchat jako zaměstnanec žalovaného (územního samosprávného celku) ve funkci XY Městského úřadu Kraslice v rámci výkonu činnosti státní správy v přenesené působnosti na obecní úřad obce s rozšířenou působností. Konkrétně je žalobci vytýkáno 32 podrobně popsaných dílčích útoků spáchaných v období od 29. 9. 2008 do 28. 4. 2011 pokračujícím způsobem podle ustanovení § 116 tr. zákoníku, kterými žalobce v rámci plnění pracovních úkolů u žalované při vyřizování žádostí jednoho a téhož žadatele o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezených vozidel postupoval v rozporu s příslušnými právními předpisy tak, že tyto žádosti schvaloval na základě padělaných nebo pozměněných cizozemských dokladů (záměrně přehlížel vizuálně patrné pozměněné údaje o roku výroby vozidla a jeho první registraci), a neučinil přitom žádné kroky k ověření původu těchto vozidel, ačkoli se s ohledem na uvedené nesrovnalosti v technických dokladech mohlo jednat (a v téměř polovině případů se skutečně jednalo) o vozidla odcizená v zahraničí, která měla být s pozměněným výrobním číslem (VIN) uvedena do provozu v České republice.

Z uvedeného vyplývá, že podle podezření příslušného policejního orgánu se žalobce měl podílet na procesu tzv. „omlazování“ vozidel za účelem navýšení jejich prodejní ceny a na legalizaci vozidel odcizených v zahraničí. V protiprávním jednání žalobce, pro které je vůči němu vedeno trestní řízení, je tak třeba spatřovat nejen závažnou trestnou činnost, ale také nesprávný úřední postup orgánu územního samosprávného celku v přenesené působnosti, za škodu jím způsobenou odpovídá stát [srov. § 3 odst. 1 písm. c), § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Náhrady škody vůči státu se za této situace mohou následně domáhat poškození kupující dotčených vozidel s tvrzením, že by si vozidla nekoupili, kdyby byli předem seznámeni s odpovídajícími daty, případně poškození kupující, jimž bylo vozidlo jako výnos z trestné činnosti zabaveno Policií ČR (srov. § 79a tr. řádu), případně policií či celním orgánem cizího státu, kde bylo vozidlo odcizeno. V případě, že stát poškozeným poskytne náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu územního samosprávného celku v přenesené působnosti, může pak požadovat regresní úhradu přímo na dotčeném územním samosprávném celku, v daném případě na zaměstnavateli žalobce (srov. § 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Z toho je zřejmé, že ačkoli žalovanému (jako zaměstnavateli žalobce) zatím protiprávním jednáním žalobce, pro které bylo vůči žalobci zahájeno trestní řízení, žádná škoda na majetku nevznikla, do budoucna taková škoda hrozí (lze ji důvodně očekávat).

Za tohoto stavu je odůvodněn závěr, že proti žalobci bylo zahájeno trestní řízení pro podezření z úmyslné trestné činnosti spáchané při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ke škodě na majetku zaměstnavatele (žalovaného), a lze proto přisvědčit odvolacímu soudu, že žalovaný od 9. 8. 2016 podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce převedl žalobce na jinou práci oprávněně.

Přesto však prozatím nelze o uplatněném nároku žalobce rozhodnout. Odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) nepřihlédl náležitě k ustanovení § 139 odst. 2 zák. práce, podle kterého, je-li zaměstnanec převeden podle § 41 odst. 2 písm. b) na jinou práci, než byla sjednána, přísluší mu mzda nebo plat podle vykonávané práce; nebude-li však zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ke škodě na majetku zaměstnavatele, přísluší mu za dobu převedení doplatek do výše průměrného výdělku, kterého dosahoval před převedením.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanci, který byl v souladu s ustanovením § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce převeden na jinou práci, náleží za dobu převedení doplatek do výše průměrného výdělku, kterého dosahoval před převedením, teprve za předpokladu, že nebude pravomocně odsouzen. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci do doby vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu nebylo trestní řízení proti žalobci skončeno, je žaloba, jíž se žalobce domáhá za období od 9. 8. 2016 do 31. 12. 2016 doplatku do výše platu, kterého dosahoval před převedením na jinou práci, předčasná a nelze jí proto (zatím – tzv. pro tentokrát) vyhovět.

Protože rozsudek odvolacího soudu je – i když založen na ne zcela přiléhavých důvodech – věcně správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování jeho práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 6.950,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného advokátka JUDr. Jana Wenigová osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.523,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 8.773,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2019



JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu