21 Cdo 1568/2024-362

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce K. G., zastoupeného Mgr. Tomaszem Pustówkou, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská č. 2014/40a, proti žalované PKP CARGO INTERNATIONAL a. s. se sídlem v Ostravě, Betonářská č. 580/14, IČO 47675977, zastoupené Mgr. Barbarou Štenclovou, advokátkou se sídlem v Orlové, Masarykova třída č. 1325, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 210/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2023, č. j. 16 Co 102/2023-313, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomasze Pustówky, advokáta se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská č. 2014/40a.

Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2023, č. j. 16 Co 102/2023-313, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2023, č. j. 85 C 210/2020-241, ve výroku pod bodem I, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Přípustnost dovolání nemohou založit dovolatelkou předložené otázky

a) zda v případě, že zaměstnavatel dá zaměstnanci výpověď pro nadbytečnost a v průběhu výpovědní doby okamžitě zruší pracovní poměr pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, se jedná o zneužití práva zaměstnavatelem a není možné okamžitě zrušit pracovní poměr pro porušení povinností zvlášť hrubým způsobem,

b) zda je zneužitím práva „rozhodnutí zaměstnavatele o realizaci kontroly zaměstnance s cílem najít porušení povinnosti, když existuje důvodné podezření o zneužívání prostředků zaměstnavatele v návaznosti na stížnost zástupce personálního ředitele“,

z nichž první podle mínění dovolatelky nebyla dosud řešena dovolacím soudem a druhá (stejně jako ostatní níže uvedené) podle dovolatelky částečně nebyla řešena dovolacím soudem a částečně je její řešení odvolacím soudem v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, sp. zn. 21 Cdo 2664/2020 a sp. zn. 21 Cdo 991/2019, neboť obě tyto otázky se míjejí s právním posouzením odvolacího soudu.

3. Při formulaci první z těchto otázek dovolatelka zjevně přehlédla, že odvolací soud závěr o zneužití práva neopírá o existenci dřívější výpovědi pro nadbytečnost (tu zvažuje pouze jako jeden z faktorů při posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobce v rámci podpůrné argumentace pod bodem 27 odůvodnění napadeného rozsudku), nýbrž o skutkové zjištění učiněné především ze svědecké výpovědi D. P., podle níž tehdejší předseda představenstva žalované dal svědkovi jako zástupci vedoucího personálního oddělení pokyn, „podívat se na výpis GPS vozidla žalobce, něco najít a žalobce prostě vyhodit“, resp. najít na žalobce „palivo“ (viz body 7 a 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

4. Druhá ze shora uvedených otázek pak vychází z premisy, že kontrola zaměstnance „s cílem najít porušení povinnosti“ (sic!) byla provedena na základě „důvodného podezření o zneužívání prostředků zaměstnavatele v návaznosti na stížnost zástupce personálního ředitele“. Taková situace však podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů ve zde souzené věci nenastala, resp. nebyla prokázána. Soudy vycházely z toho, že D. P., který v rozhodné době zastával pozici zástupce personálního ředitele, jako svědek naopak vypověděl, že pokyn předsedy představenstva, že má žalobce „vyhodit“, byl pro něho „šok“ a že popud k provedení kontrol vzešel od tehdejšího předsedy představenstva. Nic o tom, že by před tím on sám provedení kontroly inicioval nebo že by si u vedení žalované na jednání žalobce stěžoval, se z jeho svědecké výpovědi nepodávalo a ani na to nebyl žalovanou tázán. Skutkovou verzi dovolatele nepotvrzovala ani výpověď tehdejšího předsedy představenstva žalované M. L. W., který uvedl: „Předně byla ukončena pracovní smlouva z důvodu optimalizace, když já jako předseda představenstva jsem rozhodl, kdo bude ve firmě pracovat dál a kdo nikoliv. To byla první etapa. Potom, protože ve společnosti žalovaného každý odpovídá za určitou skupinu, byla provedena kontrola služebních a soukromých cest vozidel žalovaného a po té kontrole byly zjištěny nesrovnalosti. Proto s žalobcem byl okamžitě zrušen pracovní poměr.“ Předestřenou otázku tedy dovolatelka zakládá na vlastní verzi skutkového stavu, odlišného od toho, který byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů. Pomíjí, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelkou – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).

5. I když se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil i k jednáním žalobce, jimiž žalovaná posuzované okamžité zrušení pracovního poměru zdůvodnila, tj. k vytýkaným porušením pracovních povinností žalobce, je napadené rozhodnutí zcela zřetelně založeno primárně na závěru, že posuzovaným okamžitým zrušením pracovního poměru žalobce došlo ze strany žalované ke zneužití výkonu práva, které nemůže požívat ochrany, a že uplatněné důvody byly toliko zástupné, resp. účelové (viz body 25 a 28 rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k zásadnímu významu tohoto závěru mají ostatní dovolatelkou zpochybňované úvahy odvolacího soudu povahu pouze podpůrných argumentů, na nichž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 267/2015).

6. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Za stavu, kdy se dovolatelce nezdařilo otevřít dovolacímu přezkumu závěr o zneužití práva ze strany žalované, nemohou proto založit přípustnost dovolání ani zbývající dovolatelkou zformulované otázky

a) zda lze okamžitě zrušit pracovní poměr pro porušení povinností zvlášť hrubým způsobem v případě, že se zaměstnanec může domnívat, že mu je porušování povinností mlčky tolerováno, jelikož není dostatečně kontrolován a zaměstnavatel měl k němu důvěru,

b) zda vyřizování soukromých záležitostí v pracovní době a využívání k tomu jiných zaměstnanců v případě, že se jedná o zaměstnance, který není občanem České republiky, je důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení povinností zvlášť hrubým způsobem,

c) zda u vrcholového manažera, který čerpá řadu benefitů, není možné ukončit pracovní poměr okamžitým zrušením pro porušení povinností zvlášť hrubým způsobem v případě, kdy zaměstnanec v pracovní době řeší soukromé záležitosti, pověřuje řešením soukromých záležitostí jiné zaměstnance a nechce zaměstnavateli uhradit finanční částku za uhrazení soukromého pojištění své rodiny, jelikož se jedná o marginální záležitost,

d) zda byly dostatečně posouzeny obě strany sporu ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012, když soudy nezohlednily a nerozdělily cesty žalobce na cesty, kterých se účastnil předseda představenstva a čistě teoreticky je mohl schválit, dále na cesty, o kterých čistě v teoretické rovině mohl předseda představenstva vědět a považovat je za pracovní, např. krátké cesty na hotel, kdy večer probírali pracovní záležitosti, a na cesty, o kterých (předseda představenstva) neměl tušení a jednalo se o vzdálené cesty do letního sídla žalobce, kde žalobce neměl žádný důvod realizovat obchodní jednání, a se kterými by předseda představenstva nikdy ani nemohl souhlasit,

e) zda byly dostatečně posouzeny obě strany sporu ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012, když se soudy nezabývaly tím, zda cesty vytknuté zaměstnavatelem byly opravdu cestami pracovními, jak tvrdil žalobce,

f) zda aplikace závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2664/2020, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 a sp. zn. 21 Cdo 991/2019, je v posuzované věci nepřípadná, protože se jedná o skutkově odlišné případy, které nelze srovnávat z hlediska typové i speciální charakteristiky porušení právních povinností s projednávanou věcí.

7. V části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

8. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 5. 2025

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu

Citace:
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1568/2024

www.nsoud.cz