21 Cdo 1561/2018-128

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem v Ostravě, Přívozská č. 703/10, proti žalovanému Q Trucking Morava, s. r. o. se sídlem v Ostravě-Kunčičkách, Vratimovská č. 624/11, IČO 26981483, zastoupenému JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. č. 120/22, o 115 677 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 298/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2017 č. j. 16 Co 148/2017-97,

takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 772 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Aleše Nytry, advokáta se sídlem v Ostravě, Přívozská č. 703/10.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 24. 11. 2016 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 115 677 Kč „se zákonnými úroky z prodlení“ z částek a za dobu, jež v žalobě rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 7. 2007 jako řidič silniční nákladní dopravy, že v pracovní smlouvě byla sjednána mzda ve výši 16 000 Kč měsíčně, že žalovaný žalobci s ojedinělými výjimkami od léta 2009 nepřiděloval práci, že žalobce se žalovaným vedl spor o platnost výpovědi z pracovního poměru, která byla rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2013 č. j. 85 C 142/2012-86, jenž nabyl právní moci dne 4. 12. 2013, určena jako neplatná, že žalovaný poté žalobci nezačal přidělovat práci, ale oproti předchozímu stavu mu vyplácel náhradu mzdy, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2015 č. j. 85 C 141/2014-63 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 16 Co 120/2015 byla žalovanému uložena povinnost přidělovat žalobci práci, že od 17. 7. 2015 žalovaný žalobci opět přestal vyplácet náhrady mzdy a práci mu stále nepřiděloval, že až dopisem ze dne 7. 12. 2015 byl žalobce vyzván k nástupu na pracovní cestu od 3. 1. 2016, že žalobce dopisem ze dne 11. 12. 2015 prostřednictvím své tehdejší zástupkyně H. M. požádal žalovaného, aby termín nástupu pracovní cesty změnil, neboť dne 6. 1. 2016 měla proběhnout dvě jednání Krajského soudu v Ostravě ve sporech mezi žalobcem a žalovaným vedených pod sp. zn. 16 Co 215/2015 a 16 Co 120/2015, a poté, co žalovaný odmítl jeho žádosti o odložení pracovní cesty vyhovět, žalobce e-mailem ze dne 30. 12. 2015 (jehož znění v listinné podobě poté předal dne 3. 1. 2016 řediteli žalovaného V. S.) sdělil žalovanému, že na pracovní cestu nenastoupí, neboť k výzvě přiložený rozvrh pracovní doby je v rozporu se zákonem, je-li po žalobci požadováno, aby jezdil po dobu 15 hodin denně, a při výkonu takové pracovní zátěže by žalobce mohl ohrozit sebe i jiné účastníky silničního provozu. Žalobce je přesvědčen, že mu žalovaný naplánoval pracovní cestu tak, aby mu znemožnil účast u těchto soudních jednání, a považuje jednání žalovaného za rozporné s ustanovením § 153 odst. 1 věta za středníkem zákoníku práce, podle kterého je zaměstnavatel při rozvržení pracovní doby povinen přihlédnout k oprávněným zájmům zaměstnance. Vysláním na pracovní cestu ze dne 7. 12. 2015 navíc žalovaný nutil žalobce k porušování Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR), neboť neumožnil žalobci čerpat nezkrácený týdenní odpočinek mimo kabinu nákladního automobilu, a tím vystavil žalobce riziku postihu policejními či správními orgány v zahraničí. Následně byl žalobce vyslán na další pracovní cestu až dopisem ze dne 7. 2. 2016, podle kterého měl pracovní cestu nastoupit dne 11. 3. 2016 v 10:30. Žalobce dopisem ze dne 2. 3. 2016 žalovanému vysvětlil své námitky k zamýšlené pracovní cestě a požádal o zajištění adekvátního ubytování během pracovní cesty, v čemž ale žalovaný žalobci nevyhověl, a dne 11. 3. 2016 se žalobce dostavil do sídla žalovaného, kde V. S. sdělil, že odmítá nastoupit na pracovní cestu, neboť mu zejména nebylo zajištěno dostatečné ubytování během pracovní cesty a nebyly dostatečně určeny podmínky pro výkon pracovní cesty. Dopisem ze dne 25. 4. 2016 pak byl žalobce vyslán žalovaným na pracovní cestu od 3. 6. 2016, 10:30. Na tuto výzvu žalobce opět reagoval přípisem ze dne 10. 5. 2016, v němž namítal, že mu nebylo při pracovní cestě zajištěno dostatečné ubytování a nebyly dostatečně určeny podmínky pracovní cesty. Žalovaný žalobci dopisem ze dne 17. 5. 2016 sdělil, že nocování bude probíhat ve vozidle a že o víkendech je zajištěno ubytování na základně řidičů v A. Dne 3. 6. 2016 se žalobce dostavil do sídla žalované, avšak odmítl nastoupit na pracovní cestu, protože nebyly dostatečně stanoveny podmínky k výkonu pracovní cesty. Následně již žalobce na pracovní cestu nebyl vyslán a dne 28. 7. 2016 žalobce se žalovaným uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 7. 2016. Žalobce má za to, že vzhledem k tomu, že mu žalovaný v době od 1. 1. 2016 do 31. 7. 2016 řádně nepřidělil práci, vzniká žalobci nárok na náhradu mzdy v celkové výši 115 677 Kč „hrubého“, neboť byl vždy způsobilý k výkonu sjednané práce, a žalovanému tak nic nebránilo mu práci řádným způsobem přidělit.

Žalovaný zejména namítal, že žalobce byl třikrát vyzván k nástupu na pracovní cestu ve lhůtách, jak tvrdí žalobce v žalobě, že podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování žalovaný vždy ve výzvě k nástupu na pracovní cestu písemně řádně v souladu se zákonem určil a že žalobce v tomto případě nebyl oprávněn odmítnout výkon sjednané práce, neboť nelze mít za to, že výkon práce bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje život nebo zdraví žalobce, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob. Žalovaný považuje odmítnutí výkonu práce žalobcem (nenastoupení na pracovní cesty) za nesplnění povinnosti zaměstnance a za porušení zejména ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) a § 301 zákoníku práce. Uvedl, že žalobci nebyla vyplácena mzda proto, že trvala překážka v práci na straně zaměstnance. Požadavek žalobce na zajištění ubytování pak žalovaný považuje za neodůvodněný, neboť z žádného ustanovení zákoníku práce nevyplývá povinnost zajišťovat ubytování pro zaměstnance při pracovní zahraniční cestě a žalobce si mohl takové ubytování zajistit sám a v souladu s § 162 zákoníku práce požadovat náhradu výdajů za ubytování po žalovaném.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2017 č. j. 85 C 298/2016-67 žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 104 629 Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Nytry. Dovodil, že výzva žalovaného ze dne 7. 12. 2015 k nástupu žalobce na zahraniční pracovní cestu od 3. 1. 2016 do 23. 1. 2016 je v rozporu s § 153 odst. 1 věta za středníkem zákoníku práce, neboť žalovaný jako zaměstnavatel nepřihlížel k oprávněným zájmům žalobce jako zaměstnance, věděl-li, že na 6. 1. 2016 je nařízeno odvolací jednání u Krajského soudu v Ostravě ve dvou sporech mezi žalobcem a žalovaným. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce bezprostředně (11. 12. 2015) požádal o změnu vyslání na zahraniční pracovní cestu, že tedy nešlo o účelové jednání ze strany žalobce, že naopak vyslání žalobce na zahraniční pracovní cestu tak, aby se nemohl zúčastnit odvolacích jednání, je nutno považovat za účelové jednání ze strany žalovaného a že nelze přehlédnout, že žalobci nebyla od roku 2009 přidělována práce. Vyslání žalobce na zahraniční pracovní cestu po takové době právě v termínu odvolacích jednání se soudu prvního stupně „opět nutně jeví jako účelové a nerespektující oprávněné zájmy žalobce jako zaměstnance“; ostatně žalovaný se ani nepokusil vysvětlit, proč vyslal žalobce na zahraniční pracovní cestu po takové době právě v termínu odvolacích jednání a případně proč nebylo možné termín vyslání žalobce na pracovní cestu po jeho písemné žádosti změnit. K výzvám žalovaného ze dne 7. 2. 2016 a 25. 4. 2016 k nástupu žalobce na zahraniční pracovní cestu od 11. 3. 2016 do 9. 4. 2016 a od 3. 6. 2016 do 26. 6. 2016 soud prvního stupně uvedl, že „s ohledem na obecně známý způsob práce řidičů mezinárodní kamionové dopravy (MKD) soud pochybuje, že by žalobce v rámci vyslání na zahraniční pracovní cestu od 11. 3. 2016 do 9. 4. 2016 resp. od 3. 6. 2016 do 26. 6. 2016 vždy trávil víkendy na základně A. v B.“, že „soud si je vědom obvyklé praxe řidičů MKD, kdy požadavky žalobce jsou na samé hranici (možná i za ní) požadavků ostatních řidičů MKD“, ale že zde se jedná o zcela specifický případ, neboť žalobci nebyla žalovaným od roku 2009 přidělována práce, a to i přes pravomocné soudní rozhodnutí, že za této situace nelze vycházet z obvyklé práce řidičů MKD a je třeba trvat na striktním dodržování předpisů, že žalobce deklaroval, že nebude trávit (čerpat) odpočinek v zaparkovaném vozidle, byť vozidla žalovaného jsou pro každého řidiče vybavena speciálně upraveným napevno vestavěným lehátkem, což mu čl. 8 bod 8 AETR umožňuje, a nelze jej k tomu nutit poukazem na běžnou praxi řidičů MKD. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný na svém požadavku setrval, a tak nedostál své povinnosti podle § 153 odst. 1 zákoníku práce, a že žalobce proto nebyl povinen odcestovat na zahraniční pracovní cestu od 11. 3. 2016 do 9. 4. 2016 resp. od 3. 6. 2016 do 26. 6. 2016. Jelikož účastníci nečinili spornou výši náhrady mzdy za jednotlivé měsíce (žalobce vychází z výplatních lístků vystavených samotným žalovaným), soud prvního stupně žalobě jako zcela důvodné v celém rozsahu vyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 12. 2017 č. j. 16 Co 148/2017-97 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 617 Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Nytry. Odvolací soud zdůraznil, že žalobci nebyla od roku 2009 přidělována práce, a pokud se tedy žalovaný rozhodl, že po šesti letech žalobci práci přidělí, mohl tak učinit nikoliv v termínu 6. 1. 2016, kdy se konala „dvě odvolací řízení“ z řady soudních sporů, které účastníci mezi sebou vedli a vedou. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud tak žalovaný učinil, nepřihlížel k oprávněným zájmům zaměstnance (žalobce). Na těchto závěrech podle názoru odvolacího soudu nic nemůže změnit ani tvrzení žalovaného, že účast žalobce u soudu nebyla nutná, neboť každý má právo zúčastnit se ústního jednání osobně. Odvolací soud nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného o neodůvodněnosti požadavku žalobce na zajištění ubytování. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že zde nejde o zahraniční pracovní cestu v trvání několika dní, ale o zahraniční pracovní cestu, která měla trvat pět, resp. šest týdnů, a že ani odvolacímu soudu není jasné, jak by si žalobce mohl ubytování zajistit sám s provozní zálohou, kterou obdržel ve výši 100 EUR. Odvolací soud dále souhlasil se závěrem žalobce, že z čl. 8 bodu 8 AETR vyplývá, že řidič nesmí čerpat týdenní dobu odpočinku v zaparkovaném vozidle, a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že deklaroval-li žalobce, že nebude trávit odpočinek v zaparkovaném vozidle, což mu čl. 8 bod 8 AETR umožňuje, a setrval-li žalovaný na svém požadavku, aby tak žalobce činil (trávil dobu odpočinku v zaparkovaném vozidle), nedostál žalovaný své povinnosti podle § 153 odst. 1 zákoníku práce, a tedy žalobce nebyl povinen odcestovat na zahraniční pracovní cestu v době od 11. 3. 2016 do 9. 4. 2016, resp. od 3. 6. 2016 do 26. 6. 2016.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že ustanovení § 153 odst. 1 zákoníku práce se vztahuje pouze na podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, a že pod toto ustanovení nelze zahrnout účast žalobce u odvolacího jednání u Krajského soudu v Ostravě ve dvou sporech (sp. zn. 26 C 27/2013 a 85 C 141/2014), která měla být podle názoru odvolacího soudu oprávněným zájmem žalobce jako zaměstnance, k němuž měl žalovaný jako zaměstnavatel podle ustanovení § 153 odst. 1 zákoníku práce přihlížet v případě výzvy k nástupu na zahraniční pracovní cestu od 3. 1. 2016 do 23. 1. 2016. Žalovaný uvedl, že žalobce navíc byl „právně zastoupen“, a že tedy nebyla jeho účast u těchto jednání nutná. K výzvám k nástupu na zahraniční pracovní cesty od 11. 3. 2016 do 9. 4. 2016 a od 3. 6. 2016 do 26. 6. 2016, na které žalobce odmítl nastoupit, žalovaný uvedl, že jeho povinností bylo zajištění uspokojivých a bezpečných podmínek pro výkon práce, které musí být zohledněny i při určování podmínek pracovní cesty, že tyto nepochybně včetně možnosti ubytování na své základně splnil, že nijak nebránil možnosti, aby si žalobce vyhledal „jiné vhodné pro něj ubytování“, když nebylo povinností žalovaného v případě, že by žalobci základna v B. nevyhovovala, aby sám vyhledával jiná alternativní ubytování. Žalovaný ve vztahu k ustanovení § 153 odst. 1 zákoníku práce zdůraznil, že předmětem sporu není poskytování či neposkytování cestovních náhrad, neboť žalovaný žalobci nikdy neodmítl poskytovat cestovní náhrady, které byly v souladu se zákonem a oprávněnými zájmy žalobce, že již samotný pojem přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance neznamená podle doslovného výkladu povinnost respektovat jakékoliv zájmy žalobce a že ani z rozsudků obou soudů není zřejmé, v čem konkrétně spočívá porušení tohoto ustanovení žalovaným. Žalovaný má za to, že z jeho jednání vůči žalobci nelze dovodit, že by nepřihlížel k jeho tvrzeným oprávněným zájmům, a že z jednání popsaného v napadeném rozsudku nelze dovodit jakékoliv porušení ustanovení § 153 odst. 1, respektive souvisejícího ustanovení § 154 zákoníku práce ze strany žalovaného, a tedy důvod nenastoupení na zahraniční pracovní cestu ze strany žalobce. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné, neboť žalovaný dovoláním převážně zpochybňuje skutkové závěry nalézacího a odvolacího soudu, nebo aby je zamítl jakožto nedůvodné. Žalobce je přesvědčen, že ustanovení § 153 odst. 1 zákoníku práce zohledňuje oprávněné zájmy zaměstnance také při stanovení doby a místa nástupu a ukončení pracovní cesty, že za tyto oprávněné zájmy zaměstnance není možné považovat jen ty jeho zájmy, které se týkají pracovní cesty, ale obecně všechny možné oprávněné zájmy, které přicházejí v úvahu, a že pokud žalovaný stanovil dobu pracovní cesty žalobce v době, kdy mělo probíhat jednání odvolacího soudu, kterého se chtěl zúčastnit, přičemž žalovaný znal termín jednání s dostatečným předstihem a nic mu nebránilo vyslání žalobce na pracovní cestu o týden posunout, je zřejmé, že žalovaný oprávněný zájem žalobce nerespektoval. Ani v případě, že by ustanovení § 153 odst. 1 zákoníku práce skutečně na daný případ „nepamatovalo“, nelze podle názoru žalobce považovat jednání žalovaného za zákonné, neboť žalovaný žalobci ani přes pravomocné soudní rozhodnutí, kterým mu byla uložena povinnost přidělovat žalobci práci, dlouhá léta práci nepřiděloval a „naráz, z ničeho nic“ vyslal žalobce na pracovní cestu „zcela náhodně“ v době konání jednání Krajského soudu v Ostravě. Takové jednání žalovaného bylo podle mínění žalobce zjevně šikanózním a jednalo se o zjevné zneužití práva, kteréžto nemůže požívat právní ochrany. Žalovaný navíc neposkytl žalobci dostatečné informace k pracovní cestě ani dostatečnou zálohu na pracovní cestu, určil dobu práce v rozporu s právními předpisy a neumožnil žalobci v žádném z posuzovaných případů (tedy ani v tom prvním) čerpání nezkráceného týdenního odpočinku mimo kabinu kamionu. Už tento samotný fakt podle názoru žalobce postačuje k tomu, aby na pracovní cestu nastoupit nemusel.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán od 27. 7. 2007 jako řidič silniční nákladní dopravy se smluvenou „základní mzdou“ ve výši 16 000 Kč měsíčně, že ke dni 31. 7. 2016 byl pracovní poměr žalobce u žalovaného rozvázán dohodou bez udání důvodu, že od roku 2009 nebyla žalobci přidělována práce a že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2015 č. j. 85 C 141/2014-63 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2016 č. j. 16 Co 120/2015-118, který nabyl právní moci dne 31. 1. 2016, bylo žalovanému uloženo přidělovat žalobci práci řidiče silniční nákladní dopravy podle pracovní smlouvy ze dne 27. 7. 2007. Dne 7. 12. 2015 vyzval žalovaný žalobce k nástupu na zahraniční pracovní cestu od 3. 1. 2016 do 23. 1. 2016 včetně rozvrhu směn, dne 11. 12. 2015 požádal žalobce žalovaného o vyslání na zahraniční pracovní cestu až po „odvolacích řízeních“ nařízených Krajským soudem v Ostravě na 6. 1. 2016. Dne 7. 2. 2016 vyzval žalovaný žalobce k nástupu na zahraniční pracovní cestu od 11. 3. 2016 do 9. 4. 2016 včetně rozvrhu směn, dne 2. 3. 2016 požádal žalobce žalovaného o sdělení, kde bude během pracovní cesty zajištěno ubytování pro výkon běžné týdenní doby odpočinku a jak bude ubytování financováno s ohledem na čl. 8 bod 8 AETR, a dne 11. 3. 2016 žalobce odmítl nastoupit pracovní cestu, neboť zaměstnavatel předem písemně a přes výzvu zaměstnance neurčil podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména ubytování. Dne 25. 4. 2016 vyzval žalovaný žalobce k nástupu na zahraniční pracovní cestu od 3. 6. 2016 do 26. 6. 2016 včetně rozvrhu směn, dne 10. 5. 2016 požádal žalobce žalovaného o sdělení, kde bude během pracovní cesty zajištěno ubytování pro výkon běžné týdenní doby odpočinku a jak bude ubytování financováno s ohledem na čl. 8 bod 8 AETR, a dne 17. 5. 2016 žalovaný žalobci sdělil, že nocování bude probíhat ve vozidle, které je vybaveno lůžkem, a o víkendech je připraveno nocování a ubytování pro řidiče na základně v A. v B. Dne 3. 6. 2016 se žalobce dostavil do kanceláře žalovaného „bez zájmu k odjezdu“. Za období měsíců leden až červenec 2016 bylo žalobci vykazováno „neplacené volno“.

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda žalobci od žalovaného přísluší náhrada mzdy za období od 1. 1. 2016 do 31. 7. 2016, odmítl-li žalobce nastoupit na pracovní cesty, které se měly podle výzev žalovaného k nástupu na pracovní cesty konat od 3. 1. 2016 do 23. 1. 2016, od 11. 3. 2016 do 9. 4. 2016 a od 3. 6. 2016 do 26. 6. 2016, jednak z důvodu, že na 6. 1. 2016 byla nařízena jednání u Krajského soudu v Ostravě ve věcech, v nichž byli účastníky řízení žalobce a žalovaný, kterých se chtěl žalobce osobně zúčastnit, a jednak proto, že mu ze strany žalovaného nebylo zajištěno ubytování pro výkon běžné týdenní doby odpočinku a nebylo mu sděleno, jak bude ubytování financováno s ohledem na čl. 8 bod 8 AETR. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že pracovní cesty, na které žalobce odmítl nastoupit, se měly konat od 3. 1. 2016 do 23. 1. 2016, od 11. 3. 2016 do 9. 4. 2016 a od 3. 6. 2016 do 26. 6. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb., č. 250/2014 Sb., č. 205/2015 Sb. a č. 298/2015 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce je od vzniku pracovního poměru zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem.

Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce je od vzniku pracovního poměru zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.

Podle ustanovení § 301 písm. a) zák. práce jsou zaměstnanci povinni pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci.

Podle ustanovení § 301 písm. c) zák. práce jsou zaměstnanci povinni dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni.

Podle ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce se pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce; zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním; zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.

Podle ustanovení § 153 odst. 1 zák. práce podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování, určí předem písemně zaměstnavatel; přitom přihlíží k oprávněným zájmům zaměstnance.

Podle ustanovení § 153 odst. 2 zák. práce jestliže jsou vzhledem k okolnostem práva zaměstnance na cestovní náhrady a jejich výši nezpochybnitelné, předchozí písemná forma určení podmínek se nevyžaduje, netrvá-li na ní zaměstnanec.

V projednávané věci žalovaný dne 7. 12. 2015 vyzval žalobce k nástupu na zahraniční pracovní cestu od 3. 1. 2016 do 23. 1. 2016 včetně rozvrhu směn. Dne 11. 12. 2015 požádal žalobce žalovaného o vyslání na zahraniční pracovní cestu až po „odvolacích řízeních“ nařízených Krajským soudem v Ostravě na 6. 1. 2016. Jak vyplývá ze zjištění soudů, žalovaný ke dni 7. 12. 2015 věděl (musel vědět), že na 6. 1. 2016 je nařízeno odvolací jednání u Krajského soudu v Ostravě ve dvou sporech vedených mezi žalobcem a žalovaným, neboť byl účastníkem těchto řízení. Lze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalobce bezprostředně (dne 11. 12. 2015) požádal o změnu vyslání na zahraniční pracovní cestu, z jeho strany nešlo pouze o účelové jednání a že naopak s přihlédnutím k tomu, že žalobci nebyla od roku 2009 žalovaným přidělována práce, je nutno považovat za účelové jednání žalovaného, který vyslal žalobce na pracovní cestu po takové době právě v termínu odvolacích jednání. Nelze rovněž přehlédnout, že k účasti na jednání u soudu zaměstnanci od zaměstnavatele přísluší v nezbytně nutném rozsahu pracovní volno (srov. § 200 a § 202 zák. práce). Požádal-li tedy žalobce žalovaného (jak vyplývá z obsahu spisu), aby byl na pracovní cestu vyslán v takovém termínu, aby se uvedených jednání mohl zúčastnit, případně aby byl odjezd na pracovní cestu odložen, byl žalovaný povinen zajistit rozvržení pracovní doby tak, aby žalobci mohlo být k účasti na jednáních u Krajského soudu v Ostravě dne 6. 1. 2016 poskytnuto v nezbytném rozsahu pracovní volno. Pokud tak žalovaný neučinil a nepřizpůsobil podmínky pracovní cesty tak, aby měl žalobce možnost zúčastnit se jednání u soudu, nelze jednání žalobce spočívající v tom, že odmítl na tuto pracovní cestu nastoupit, považovat za porušení povinnosti zaměstnance. Nepřiděloval-li žalovaný žalobci v době od 3. 1. 2016 do 23. 1. 2016 práci podle pracovní smlouvy tak, aby mohl dostát své povinnosti poskytnout žalobci v nezbytném rozsahu pracovní volno k účasti na jednání u soudu dne 6. 1. 2016, ačkoli žalobce byl v tomto období připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy (nemohl-li tedy žalobce vykonávat práci podle pracovní smlouvy jen v důsledku postupu zaměstnavatele), jednalo se o jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele, než která je uvedena v § 207 zák. práce, a žalobci proto za uvedenou dobu přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku (srov. ustanovení § 208 zák. práce). K námitce žalovaného, že žalobce byl „právně zastoupen“, a že tedy nebyla jeho účast na jednání u soudu nutná, odvolací soud správně uvedl, že každý má právo zúčastnit se ústního jednání osobně, bez ohledu na to, zda je či není zastoupen advokátem.

Jde-li o výzvy žalovaného ze dne 7. 2. 2016 a ze dne 25. 4. 2016 k nástupu žalobce na zahraniční pracovní cesty od 11. 3. 2016 do 9. 4. 2016 a od 3. 6. 2016 do 26. 6. 2016, na které žalobce odmítl nastoupit s tím, že mu nebylo zajištěno ubytování pro výkon běžné týdenní doby odpočinku a nebylo mu sděleno, jak bude ubytování financováno „s ohledem na čl. 8 bod 8 AETR“, dovolací soud souhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že setrval-li žalovaný na svém požadavku, aby žalobce čerpal týdenní dobu odpočinku v zaparkovaném vozidle (v kabině vozu), nebyl žalobce povinen na tyto pracovní cesty odcestovat.

Podle ustanovení § 7 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, ve znění nařízení vlády č. 353/2008 Sb. (dále jen „nařízení vlády č. 589/2006 Sb.“), zaměstnavatel poskytne členu osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství; za podmínek stanovených v přímo použitelném předpisu Evropských společenství poskytne zaměstnavatel členu osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě nepřetržitý odpočinek mezi směnami podle mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů.

Podle ustanovení § 8 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. zaměstnavatel poskytne členu osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě nepřetržitý odpočinek v týdnu podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství; za podmínek stanovených v přímo použitelném předpisu Evropských společenství poskytne zaměstnavatel členu osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě nepřetržitý odpočinek v týdnu podle mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů.

Podle čl. 1 písm. p) Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR) uveřejněné ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 62/2010 Sb. m. s., kterým se nahrazují sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 108/1976 Sb., č. 82/1984 Sb. a č. 80/1994 Sb., o vyhlášení přijetí změn a dodatků Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR), pro účely této dohody „týdenní doba odpočinku“ znamená týdenní dobu, během níž může řidič volně nakládat se svým časem a která zahrnuje „běžnou týdenní dobu odpočinku“ a „zkrácenou týdenní dobu odpočinku“; „běžná týdenní doba odpočinku“ znamená dobu odpočinku v trvání nejméně 45 hodin; „zkrácená týdenní doba odpočinku“ znamená dobu odpočinku kratší než 45 hodin, která smí být za podmínek stanovených v čl. 8 odst. 6 této dohody zkrácena na nejméně 24 po sobě následujících hodin.

Podle čl. 8 odst. 8 Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR) pokud se tak řidič rozhodne, smí čerpat denní dobu odpočinku nebo zkrácenou týdenní dobu odpočinku mimo místo obvyklého odstavení vozidla v zaparkovaném vozidle, je-li vozidlo pro každého řidiče výrobcem vybaveno speciálně upraveným napevno vestavěným lehátkem.

Podle čl. 8 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 [dále jen „nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006“] řidič musí dodržovat denní a týdenní doby odpočinku.

Podle čl. 8 odst. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ve kterýchkoli dvou po sobě následujících týdnech musí mít řidič dvě běžné týdenní doby odpočinku nebo jednu běžnou týdenní dobu odpočinku a jednu zkrácenou dobu odpočinku v celkové délce 24 hodin; zkrácení však musí být vyrovnáno odpovídající dobou odpočinku vybranou v celku před koncem třetího týdne následujícího po dotyčném týdnu; týdenní doba odpočinku musí začít nejpozději po uplynutí šesti 24hodinových časových úseků od skončení předchozí týdenní doby odpočinku.

Podle čl. 8 odst. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 pokud se tak řidič rozhodne, smí trávit denní dobu odpočinku nebo zkrácenou týdenní dobu odpočinku mimo místo obvyklého odstavení vozidla v zaparkovaném vozidle, je-li vybaveno lehátkem pro každého řidiče.

Vzhledem k tomu, že se čl. 8 odst. 8 Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR) i shodně znějící čl. 8 odst. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 výslovně týkají denní doby odpočinku a zkrácené týdenní doby odpočinku, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že řidič nesmí čerpat běžnou týdenní dobu odpočinku v zaparkovaném vozidle (srov. též závěry uvedené v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. 12. 2017 ve věci C-102/16, Vaditrans BVBA proti Belgische Staat).

Určil-li tedy žalovaný (jak vyplývá z obsahu spisu) ve smyslu ustanovení § 153 zák. práce předem písemně žalobci ve výzvách k nástupu na pracovní cesty, že nocování během pracovní cesty bude probíhat ve vozidle, které je pro tento účel dostatečně konstrukčně vybaveno, a sdělil-li žalobci na jeho dotaz, že o víkendech je připraveno nocování a ubytování pro řidiče na základně v A. v B. (přičemž soudy vycházely ze zjištění, že i na základně v A. by žalobce trávil nezkrácený týdenní odpočinek v kabině vozu), a nezměnil-li žalovaný takto určený způsob čerpání běžné týdenní doby odpočinku ani poté, co mu žalobce sdělil, že takto určený způsob ubytování je v rozporu s právními předpisy, a co žalovaného vyzval, aby mu sdělil, kde pro něj bude během pracovní cesty zajištěno řádné ubytování a jak bude toto ubytování financováno, nebyl žalobce povinen na tyto pracovní cesty nastoupit, neboť žalovaný určil žalobci způsob ubytování v rozporu s právními předpisy, měl-li žalobce podle jeho pokynů trávit běžnou týdenní dobu odpočinku po celou dobu trvání zahraničních pracovních cest (od 11. 3. 2016 do 9. 4. 2016 a od 3. 6. 2016 do 26. 6. 2016) ve vozidle . Za situace, kdy byly podmínky pracovních cest žalovaným určeny tak, že by žalobce v případě respektování pokynů žalovaného porušoval právní předpisy, jednal žalobce v souladu s ustanovením § 301 písm. a) a c) zák. práce, odmítl-li za těchto podmínek na pracovní cesty nastoupit, a v tomto jeho jednání nelze spatřovat porušení povinnosti zaměstnance. Nepřiděloval-li žalovaný žalobci za této situace v době od 11. 3. 2016 do 9. 4. 2016 a od 3. 6. 2016 do 26. 6. 2016 jinou práci podle pracovní smlouvy, jejíž výkon by byl v souladu s právními předpisy, ačkoliv žalobce byl v tomto období připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy (nemohl-li tedy žalobce vykonávat práci podle pracovní smlouvy jen v důsledku postupu zaměstnavatele), jednalo se i v případě těchto období o jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele, než která je uvedena v § 207 zák. práce, a žalobci proto za uvedenou dobu přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku (srov. ustanovení § 208 zák. práce).

Namítá-li dovolatel, že nijak nebránil možnosti, aby si žalobce vyhledal „jiné vhodné pro něj ubytování“, když nebylo povinností žalovaného v případě, že by žalobci základna v B. nevyhovovala, aby sám vyhledával jiná alternativní ubytování, pak přehlíží, že v projednávané věci se nejedná o situaci, kdy by zaměstnavatel vůbec nesplnil svou povinnost určit písemně předem způsob ubytování během pracovní cesty, avšak zaměstnance by na pracovní cestu v souladu s ustanovením § 42 zák. práce vyslal, v níž by si zaměstnanec mohl ubytování zajistit podle svého uvážení a zaměstnavatel by byl povinen poskytnout zaměstnanci náhradu výdajů za ubytování podle předložených dokladů, aniž by se mohl dovolávat toho, že zaměstnanec mohl či měl postupovat při volbě ubytování jinak. V projednávané věci žalovaný žalobci způsob ubytování předem písemně určil, avšak takovým způsobem, že by žalobce – dbal-li by pokynů žalovaného týkajících se ubytování – porušoval právní předpisy. Za takových okolností tedy byl žalobce oprávněn odmítnout nastoupit na pracovní cestu, aniž by byl povinen sám si aktivně vyhledat jiné alternativní ubytování. Odvolací soud navíc správně zdůraznil, že se v projednávané věci nejednalo o zahraniční pracovní cesty v trvání několika dní, ale o zahraniční pracovní cesty, které měly trvat pět, resp. šest týdnů, a že není zřejmé, jak by si žalobce mohl ubytování zajistit sám s provozní zálohou, kterou obdržel ve výši 100 EUR.

Ačkoliv lze souhlasit s tvrzením dovolatele, že předmětem sporu v projednávané věci není poskytování či neposkytování cestovních náhrad a že ustanovení § 153 odst. 1 zák. práce hovoří o povinnosti přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance při stanovení podmínek, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména doby a místa nástupu a ukončení cesty, místa plnění pracovních úkolů, způsobu dopravy a ubytování, je třeba zdůraznit, že mezi tyto podmínky patří též určení konkrétních podmínek trvání pracovní cesty (především doba a místo jejího nástupu a ukončení) a její délky, neboť i tyto podmínky mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad. Zaměstnavatel je tedy i při určení doby a místa nástupu pracovní cesty, jejího ukončení a její délky podle ustanovení § 153 odst. 1 zák. práce povinen přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance, a to i v případě, že vysílání na pracovní cesty představuje podstatný znak výkonu sjednaného druhu práce. Dovolateli lze dát za pravdu též v tom, že samotný pojem „přihlížet“ neznamená podle doslovného výkladu povinnost respektovat jakékoli zájmy žalobce. Zaměstnavatel je však vždy povinen určit podmínky pracovní cesty takovým způsobem, aby zaměstnanec, který dbá zaměstnavatelem předem určených pokynů, v průběhu pracovní cesty dodržoval právní předpisy (aby nebyl „nucen“ právní předpisy v průběhu pracovní cesty porušovat) a aby zaměstnavatel mohl dostát všem svým zákonným povinnostem. To však žalovaný v projednávané věci – jak uvedeno výše – neučinil.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který dospěl k zákonu odpovídajícímu závěru, že žalobce nebyl povinen odcestovat na zahraniční pracovní cesty, které se podle výzev žalovaného k nástupu na pracovní cestu měly konat od 3. 1. 2016 do 23. 1. 2016, od 11. 3. 2016 do 9. 4. 2016 a od 3. 6. 2016 do 26. 6. 2016, a že žalobci proto od žalovaného přísluší náhrada mzdy za období od 1. 1. 2016 do 31. 7. 2016, kdy mu žalovaný nepřiděloval práci, je správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 12 735 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinn��m do 30. 6. 2018). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát JUDr. Aleš Nytra, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 737 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 15 772 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 10. 2018

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

www.nsoud.cz