2
5

21 Cdo 1548/2018-264

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Karolínou Steinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní č. 810/104, proti žalované FUTURA, a.s., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 1531/9, IČO 16192893, zastoupené Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Hradištku, Brunšov č. 473, o 417.276,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 235/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2017 č. j. 62 Co 106/2017-220, takto:


Rozsudek městského soudu se v části, v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.12.2016 č. j. 21 C 235/2014-152 v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 68.778,- Kč změněn tak, že žalovaná je povinna tuto částku žalobci zaplatit, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 23.12.2013 a doplněnou podáními ze dne 30.10.2014 a 29.9.2015) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 417.276,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované, která „je vydavatelem celostátního, levicově zaměřeného deníku spojeného s KSČM, s názvem XY“, byl zaměstnán od 1.4.2011 a od 1.5.2011 byl jmenován do funkce zástupce šéfredaktora citovaného deníku. Ke dni 16.9.2011 byl z této funkce odvolán a dne 11.11.2011 mu bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, jehož platnost žalobce napadl žalobou u soudu, a sdělil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Dne 25.10.2012 dala žalovaná žalobci „v souladu se zákonem“ platnou výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, „tedy pro nadbytečnost“. Vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.3.2013 č. j. 17 C 263/2011-96, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.7.2015 č. j. 23 Co 373/2013-180, shledáno neplatným, požaduje žalobce po žalované náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru z období od října 2011 do prosince 2012 ve výši 22.926,- Kč měsíčně a zároveň se domáhá zaplacení odstupného ve výši trojnásobku měsíční mzdy (tj. 68.778,- Kč), neboť „pozice zástupce šéfredaktora, na které pracoval, byla zrušena“.

Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co usnesením ze dne 2.3.2016 č. j. 21 C 235/2014-82 z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení co do částky 342.486,- Kč s úroky z prodlení požadované z titulu náhrady mzdy, a usnesením ze dne 7.9.2016 č. j. 21 C 235/2014-113 nepřipustil žalobcem navrženou změnu - rozšíření žaloby o dalších 412.668,- Kč s úroky z prodlení) rozsudkem ze dne 7.12.2016 č. j. 21 C 235/2014-152 žalobu o zaplacení 74.790,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 81.011,52 Kč k rukám „advokátky žalobce“. Soud prvního stupně zabývaje se uplatněným nárokem žalobce na odstupné ve výši
68.778,- Kč vycházel ze zjištění, že po platném odvolání žalobce z funkce zástupce šéfredaktora deníku „XY“ ke dni 5.10.2011 bylo žalobci ze strany žalované dne 11.11.2011 doručeno neplatné okamžité zrušení pracovního poměru a že pracovní poměr účastníků „skončil platně až na základě výpovědi ze dne 25.10.2012 ke dni 31.12.2012“. Jednalo se přitom o výpověď z pracovního poměru z důvodu fikce nadbytečnosti podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť žalobce po odvolání z funkce odmítl žalovanou nabízené nové pracovní zařazení. Za této situace – jak soud prvního stupně zdůraznil – má zaměstnanec ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce nárok na odstupné „jen, jestliže byl z vedoucího místa odvolán a jestliže důvodem odvolání bylo zrušení jím zastávaného vedoucího pracovního místa v důsledku organizační změny“. Protože však v daném případě „má soud za prokázané, že žalovan�� odvolala žalobce z funkce šéfredaktora z důvodu nespokojenosti s jeho prací a pracovní morálkou“, tedy „z jiného důvodu než v důsledku zániku pracovního místa“, požadované odstupné mu nenáleží. Ohledně zbývajícího sporného požadavku na náhradu mzdy za měsíc září 2011 ve výši 6.012,- Kč žalobu rovněž zamítl, neboť „nebyl předmětem tohoto řízení“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.9.2017 č. j. 62 Co 106/2017-220 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 68.778,- Kč změnil tak, že žalovaná je povinna tuto částku žalobci zaplatit; jinak jej v tomto výroku „ohledně zbývající částky 6.012,- Kč s příslušenstvím
částky 74.790,- Kč“ a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z hlediska opodstatněnosti nároku žalobce na požadované odstupné ve výši 68.778,- Kč se odvolací soud vycházeje „z dikce § 73 odst. 6 části věty třetí za středníkem zák. práce“ zabýval tím, „zda k odvolání žalobce z funkce došlo v souvislosti se zrušením jeho pracovního místa zástupce šéfredaktora deníku XY“. Z doplněného dokazování přitom dovodil, že „u žalované došlo k organizační změně, při níž bylo s účinností od 15.9.2011 zrušeno žalobcovo místo zástupce šéfredaktora, a fakticky se tak obnovil stav, který ve vedení redakce deníku XY byl do 31.3.2011, kdy ve vedení rovněž působil šéfredaktor (p. Š.) a jeden zástupce (M. H.)“. To, že rozhodnutí o organizační změně, kterým bylo místo zástupce šéfredaktora zastávané žalobcem zrušeno, bylo skutečně řádně přijato, bylo podle názoru odvolacího soudu prokázáno zejména usneseními představenstva žalované č. 52 – 54/2011 ze dne 13.9.2011, která navazují na předchozí usnesení představenstva žalované ze dne 28.4.2011 č. 34/2011, z něhož je zřejmé, že ke dni 1.5.2011 byl do funkce zástupce šéfredaktora (bez uvedení pořadí) po H. jmenován žalobce. Okolnost, že „žalovaná odvolala žalobce z funkce zástupce šéfredaktora proto, že nebyla spokojena s jeho prací a že – jak žalobce sám připustil – ztratil podporu V. F., který měl o pozici šéfredaktora a zástupce šéfredaktora fakticky rozhodovat“, je přitom podle mínění odvolacího soudu „bez významu“. Žalobce proto za daného stavu „má právo na odstupné“ ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku, a „dosahuje tak částky 68.778,- Kč“. Ohledně zbývajícího požadavku žalobce na zaplacení doplatku mzdy za září 2011 ve výši 6.012,- Kč odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že pochybil, jestliže tuto částku nepovažoval za součást předmětu řízení a nezabýval se důvodností žaloby v této části. Kromě toho shledal nesprávným postup soud prvního stupně, jestliže žalobce dosud nebyl vyzván k doplnění specifikace příslušenství žalované částky.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho části týkající se nároku na odstupné) podala žalovaná dovolání. Namítala, že pro opodstatněnost nároku žalobce na odstupné podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce „má rozhodující vliv skutečnost, zda důvodem jeho odvolání bylo zrušení jím zastávaného vedoucího pracovního místa v důsledku organizační změny“. Odvolací soud však „v rozporu se zákonem“ nepovažoval pro posouzení věci za podstatné, že skutečným důvodem odvolání žalobce z funkce a „jednoznačným úmyslem žalované“ bylo odvolání žalobce z důvodu nespokojenosti žalované s jeho prací a jeho pracovní morálkou. Tento skutečný důvod odvolání žalobce z funkce žalovaná „dostatečně prokázala“ a potvrdil jej ostatně i sám žalobce. Dovodil-li však odvolací soud, že u žalované došlo k organizační změně, v důsledku níž bylo zrušeno žalobcem zastávané místo zástupce šéfredaktora, pak „podsouvá“ účastníkům zcela jinou situaci, která se ve skutečnosti nikdy neodehrála. Pominul přitom faktický stav a situaci u žalované vysvětlil zcela odlišně od reality. Žalovaná trvá na tom, že ke zrušení pracovního místa, které zastával žalobce, nikdy nedošlo. Zdůraznila, že rozhodnutí o organizační změně musí být uskutečněno způsobem, který nevzbuzuje pochybnost, že bylo přijato. Odvolací soud však „chybně posuzuje pouhou změnu v označení funkce jednoho zástupce šéfredaktora jako organizační změnu, ačkoli tato skutečnost neměla vliv na celkový počet pracovních míst ve vedení redakce“. Po odvolání žalobce z funkce zůstal počet zaměstnanců ve vedení redakce stejný, pouze se změnil název funkce K., resp. jeho zvolením šéfredaktorem „došlo ke konzumaci dosavadního a provizorního označení jeho funkce 1. zástupce šéfredaktora“, a na pozici žalobce byl jmenován C. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu o zaplacení 68.778,- Kč zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy od 1.4.2011 a s účinností od 1.5.2011 byl jmenován zástupcem šéfredaktora deníku XY vydávaného žalovanou. Dne 4.10.2011 byl žalobci doručen dopis žalované ze dne 15.9.2011, ve kterém mu žalovaná sdělila, že jej odvolává z funkce zástupce šéfredaktora deníku XY ke dni 15.9.2011 a že se žalobce zařazuje na pozici „sekretáře redakce“. Žalobce dopisem ze dne 10.10.2011 žalované sdělil, že nabízenou pozici „sekretáře redakce“ neakceptuje. Dne 11.11.2011 žalovaná se žalobcem neplatně okamžitě zrušila pracovní poměr. Následně byl žalobci dne 25.10.2012 doručen dopis žalované z téhož dne, kterým žalovaná dala žalobci s ohledem na skutečnost, že po odvolání z funkce odmítl změnu jeho dosavadního pracovního zařazení, výpověď z pracovního poměru z důvodu fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce; pracovní poměr účastníků skončil na základě této výpovědi ke dni 31.12.2012. V souvislosti s touto výpovědí žalobce požaduje po žalované odstupné ve výši 68.778,- Kč; uvedený nárok je předmětem dovolacího řízení.

Za tohoto skutkového stavu záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek má zaměstnanec právo na odstupné při skončení pracovního poměru z důvodu fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že nárok na odstupné měl žalobci vzniknout v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru výpovědí ke dni 31.12.2012 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2012 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 472/2012 Sb.) - dále jen „zák. práce“.

Zaměstnanec, jehož pracovní poměr se zakládá podle zvláštního předpisu nebo podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce jmenováním, jakož i zaměstnanec, který se zaměstnavatelem uzavřel dohodu o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa, může být ze svého vedoucího pracovního místa odvolán nebo se ho může vzdát (srov. § 73 odst. 1 a 2 zák. práce).

Podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce (i obsahově totožného ustanovení § 73 odst. 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2011, ze kterého vycházel odvolací soud) odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že poté, co byl zaměstnanec ze svého vedoucího pracovního místa odvolán nebo který se vedoucího pracovního místa vzdal, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci navrhnout nové pracovní zařazení na jinou práci, na níž ho může dále zaměstnávat a která odpovídá zdravotnímu stavu zaměstnance a jeho kvalifikaci. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Znamená to, že zaměstnavatel může dát takovému zaměstnanci výpověď s odvoláním na výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, aniž by se pro naplnění tohoto výpovědního důvodu opravdu vyžadovalo, aby se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.

Vzhledem k popsané konstrukci tohoto způsobu rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem, jehož pracovní poměr byl založen jmenováním nebo s ním byla dohodnuta možnost odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa, zákon současně stanoví, že „odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny“. Je tomu tak zřejmě proto, aby i v případě skončení pracovního poměru se zaměstnancem z důvodu fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce byl zachován smysl a účel odstupného poskytovaného zaměstnanci při organizačních změnách (srov. § 67 odst. 1 zák. práce),
tedy – mimo jiné – tehdy, rozvázal-li zaměstnavatel se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, protože se zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Odstupné má v těchto situacích představovat jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout sociální situaci (často složitou), v níž se ocitl proto, že bez svého zavinění (z důvodu organizačních změn u zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Má se tedy jednat o plnění určené k tomu, aby formou jednorázového peněžitého příspěvku vyplaceného zaměstnanci alespoň zčásti kompenzovalo (zmírnilo) pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn. Poskytnutí odstupného zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa (nebo se takového místa vzdal) z jiných důvodů, než z důvodu zrušení jím zastávaného vedoucího pracovního místa v důsledku organizační změny, by ovšem tento účel postrádalo a dotčeného zaměstnance by neopodstatněně zvýhodňovalo před jinými zaměstnanci, jejichž pracovní poměr byl rozvázán výpovědí pro skutečné naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že při skončení pracovního poměru z důvodu fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce má zaměstnanec právo na odstupné poskytované podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce, jen jestliže byl z vedoucího pracovního místa odvolán a jestliže důvodem odvolání bylo zrušení jím zastávaného vedoucího pracovního místa v důsledku organizační změny. Zaměstnanci, který se sám vzdal vedoucího pracovního místa nebo který byl odvolán z jiného důvodu, při skončení pracovního poměru pro fikci výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce odstupné nenáleží.

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že není správný názor odvolacího soudu, že z hlediska opodstatněnosti nároku žalobce na odstupné při skončení pracovního poměru z důvodu fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je „bez významu“ okolnost, že „žalovaná odvolala žalobce z funkce zástupce šéfredaktora proto, že nebyla spokojena s jeho prací a že – jak žalobce sám připustil – ztratil podporu V. F., který měl o pozici šéfredaktora a zástupce šéfredaktora fakticky rozhodovat“. Veden tímto nesprávným právním názorem se odvolací soud dostatečně nezabýval tím, zda jím akcentovaná „organizační změna, při níž bylo s účinností od 15.9.2011 zrušeno žalobcovo místo zástupce šéfredaktora“, skutečně představuje důvod, pro který byl žalobce dne 4.10.2011 odvolán z funkce šéfredaktora, anebo zda po odvolání žalobce z funkce z jiného důvodu, než z důvodu zrušení jím zastávaného vedoucího pracovního místa v důsledku organizační změny, došlo pouze k tomu, že se „fakticky obnovil stav, který ve vedení redakce deníku XY byl do 31.3.2011, kdy ve vedení působil šéfredaktor a (jen) jeden zástupce“.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku žalobce na odstupné ve výši 68.778,- Kč s úroky z prodlení, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v odpovídajícím rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 3. 2019

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu

www.nsoud.cz