21 Cdo 1531/2021-198

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. S., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem v Praze, Spálená č. 84/5, proti žalovanému IBR Consulting, s. r. o. se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Sokolovská č. 352/215, IČO 25023446, zastoupenému Mgr. Martinem Heiplíkem, advokátem se sídlem v Praze, Botičská č. 1936/4, o 139 151,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 284/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020 č. j. 62 Co 274/2019-166, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku městského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. března 2019 č. j. 9 C 284/2017-88 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 3. 8. 2017 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 139 151,10 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 16. 10. 2016 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 2. 1. 2009 uzavřel se žalovaným pracovní smlouvu na pozici vedoucí expertní skupiny, že podle ustanovení čl. X. odst. 7 této pracovní smlouvy se žalobce zavázal, že po dobu 1 roku po skončení pracovního poměru „nebude podnikat či se podílet jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE“, a že žalovaný se oproti tomu v čl. X. odst. 8 pracovní smlouvy zavázal poskytnout žalobci po dobu trvání konkurenční doložky náhradu ve výši průměrného měsíčního výdělku žalobce, která je splatná čtvrtletně, vždy do 15. dne měsíce následujícího po uplynutí příslušného tříměsíčního období. Jelikož pracovní poměr žalobce dne 24. 6. 2016 zanikl dohodou smluvních stran a žalobce „jedná v souladu se zněním konkurenční doložky“, je žalovaný povinen uhradit žalobci finanční vyrovnání za první tři měsíce trvání konkurenční doložky, tj. za období od 25. 6. 2016 do 24. 9. 2016, se splatností do 15. 10. 2016. Žalobce má za to, že jeho nárok na finanční vyrovnání za první tři měsíce konkurenční doložky činí 139 151,10 Kč. Žalobce však „žádné plnění z titulu plnění konkurenční doložky neobdržel“ ani poté, co dopisem ze dne 2. 2. 2017 vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky z titulu plnění konkurenční doložky.

Žalovaný namítal, že žalobce nejednal v souladu s konkurenční doložkou, a že mu proto finanční vyrovnání nepřísluší. Uvedl, že je vlastníkem a provozovatelem softwaru ASPE určeného pro přípravu a realizaci staveb, zejména pak pro stanovení rozpočtu a jeho sledování během výstavby, že žalobci byly žalovaným v souvislosti s jeho pracovním poměrem u žalovaného předány hardwarové klíče k tomuto programu a že žalobce tyto hardwarové klíče po skončení pracovního poměru nevrátil, nadále je odmítá žalovanému vrátit a tvrdí, že jimi nedisponuje. Žalobce tak užívá hardwarové klíče ASPE, které jsou ve vlastnictví žalovaného, bez jakéhokoli právního důvodu, má skrze ně přístup k programu ASPE a je obeznámen s jeho systémem a fungováním. Žalobce pracuje u obchodní společnosti C. m., která podniká ve stejném oboru a vykonává obdobnou činnost jako žalovaný, na pracovní pozici výrobně-technický ředitel a je jejím zakladatelem, akcionářem a členem správní rady. Žalobce poptával u obchodní společnosti ÚRS Praha, a. s., v období od dubna do června 2017 dodání programu na administraci změn během výstavby, tedy programu obdobného programu ASPE, avšak nabídku obchodní společnosti ÚRS Praha, a. s., nakonec odmítl s tím, že si tento program na administraci změn během výstavby vytvoří sám. Žalovaný dále upozornil na to, že ke dni 6. 1. 2017 na základě žádosti zaměstnance ukončil dohodou pracovní poměr s M. H., pracujícím v divizi ASPE na pracovní pozici vedoucí obchodního oddělení, projektový manažer, jenž se následně od března 2017 stal zaměstnancem obchodní společnosti C. m., že ke dni 30. 6. 2017 žalovaný ukončil na základě žádosti zaměstnance dohodou pracovní poměr s L. K., pracujícím na pracovní pozici programátor ASPE, jenž se následně od července 2017 stal zaměstnancem obchodní společnosti C. m., a že ke dni 3. 8. 2017 žalovaný na základě žádosti zaměstnance ukončil dohodou pracovní poměr s J. F., pracujícím na pracovní pozici konzultant ASPE, jenž se následně od října 2017 stal zaměstnancem obchodní společnosti C. m., a že je tak zřejmé, že žalobce v době trvání konkurenční doložky nabídl spolupráci zaměstnancům žalovaného pracujícím v divizi ASPE, přičemž žalovaný se domnívá, že tak učinil se záměrem, aby tito zaměstnanci vyvinuli pro žalobce program pro administraci změn během výstavby, tedy program obdobný ASPE. Žalovaný je tak přesvědčen, že žalobce porušil konkurenční doložku sjednanou v pracovní smlouvě tím, že v období do 25. 6. 2017 „podnikal či se podílel jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE“.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 3. 2019 č. j. 9 C 284/2017-88 žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 79 134,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Slezáka. Uvedl, že mezi stranami bylo nesporné, že dne 2. 1. 2009 uzavřeli žalobce a žalovaný pracovní smlouvu, „kdy byl žalobce přijat na pozici vedoucí expertní skupiny“, že podle článku X. odst. 7 pracovní smlouvy si účastníci sjednali pro případ ukončení pracovního poměru konkurenční doložku ve znění: „Zaměstnanec dále nesmí po dobu 1 roku po skončení pracovního poměru podnikat či se podílet jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE. Za porušení této konkurenční doložky se sjednává smluvní pokuta ve výši pětinásobku mimořádné odměny stanovené v článku VI. této smlouvy. Zaměstnavatel je oprávněn požadovat vedle zaplacení smluvní pokuty také úhradu škody, která mu jednáním zaměstnance byla způsobena. Zaměstnanec je povinen uhradit smluvní pokutu a náhradu škody také v případě, že škodu nezavinil,“ a že dále si účastníci v článku X. odst. 8 sjednali, že „Zaměstnavatel poskytne zaměstnanci po dobu trvání konkurenční doložky náhradu ve výši průměrného měsíčního výdělku, která je splatná vždy jednou za tři měsíce, a to vždy do 15. dne měsíce následujícího po uplynutí příslušného tříměsíčního období. Přiměřené peněžité vyrovnání zaměstnanci nepřísluší, pokud zaměstnanec poruší zákaz konkurence. Zaměstnavatel je oprávněn pozastavit výplatu přiměřeného peněžitého vyrovnání v případě, že obdrží důvěryhodné informace o možném porušení zákazu konkurence zaměstnancem, a to až do objasnění věci“. Soud prvního stupně – poté, co dovodil, že uvedenou „pracovní smlouvou ze dne 2. 1. 2009 byla mezi účastníky platně sjednána konkurenční doložka“, a co zjistil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil dne 24. 6. 2016 – se zabýval tím, zda žalobce po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru u žalovaného porušil ujednání o konkurenční doložce, tedy zda se v této době „podílel na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis, distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE“, a dospěl k závěru, že žalovaný své tvrzení, že žalobce v období od 25. 6. 2016 do 25. 6. 2017 porušil konkurenční doložku, neprokázal, a že žalobci tak za to, že nevykonával po sjednanou dobu činnost podle konkurenční doložky, náleží sjednaná finanční náhrada. Soud prvního stupně uzavřel, že naopak ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že společnost C. m., kterou žalobce spolu s V. V. a společností Česká stavební asociace, s. r. o., založil dne 28. 7. 2016, začala vyvíjet software XY až po 1. 7. 2017, že ani ze skutečnosti, že ve společnosti C. m., vytvořili svůj vlastní program, byť by byl totožný s programem žalovaného a byl vytvořen za krátkou dobu, nelze usuzovat na to, že by se žalobce dopustil nějakého jednání, kterým by porušil sjednanou konkurenční doložku, a že z žádného dalšího důkazu neplyne, že by žalobce v době od 25. 6. 2016 do 24. 6. 2017 použil hardwarové klíče k sytému ASPE a porušil tím sjednanou konkurenční doložku.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2019 č. j. 62 Co 274/2019-114 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 83 188 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Heiplíka. Poté, co zopakoval dokazování pracovní smlouvou ze dne 2. 1. 2009 a notářským zápisem ze dne 28. 6. 2016 a co doplnil dokazování výpisy z obchodního rejstříku žalovaného a obchodní společnosti C. m., vzal za prokázané, že dne 28. 7. 2016 žalobce spolu s V. V., O. S., M. Ch., a obchodní společností Česká stavební aliance, s. r. o., založili obchodní společnost C. m., jejímž předmětem podnikání byla a je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, a že tato obchodní společnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 11. 8. 2016. Z výpisu z obchodního rejstříku žalovaného zjistil, že žalovaný podniká v oblasti projektové činnosti ve výstavbě, výrobě, obchodu a službách neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a poskytování služeb v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Odvolací soud dovodil, že „mezi účastníky řízení byla písemně sjednána platná konkurenční doložka ve smyslu ustanovení § 310 zákoníku práce, obsahující závazek zaměstnance zdržet se výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu“. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně vyložil účastníky sjednanou konkurenční doložku s ohledem na specifikaci nedovolené činnosti zaměstnance způsobem, který se vymyká obecnému smyslu (účelu) citovaného zákonného ustanovení. Ačkoliv konkurenční doložka je jazykově formulována tak, že „zaměstnanec dále nesmí po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru podnikat či se podílet jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce SW pro stavebnictví a podobného systému ASPE“, nelze podle přesvědčení odvolacího soudu při výkladu účastníky sjednaného pomíjet smysl (účel) zákona, který je dán vymezením skutkové podstaty ustanovení § 310 odst. 1 a 2 zákoníku práce. Pokud soud prvního stupně vyšel toliko z prokazování existence uvedené definované specifické činnosti, popřel tím podle mínění odvolacího soudu samotnou ochranu podstaty znalosti obchodního tajemství žalovaného, neboť právě znalost obchodního tajemství coby nemateriální hodnoty, nehmotné složky podniku žalovaného, se zaměstnanec zavázal nezneužít přijetím takového ujednání po dobu jednoho roku, tedy včetně přijetí závazku zdržet se výkonu činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo konkurenční podnikatelské činnosti. Odvolací soud uvedl, že je třeba vycházet z toho, že žalobce byl zaměstnán žalovaným na pozici vedoucího expertní skupiny, že (mimo jiné) byl uživatelem programu ASPE (určeného pro přípravu a realizaci staveb), který současně analyzoval a vyvíjel, resp. zadával podněty programátorům, že žalobce tak získal u žalovaného informace, které mají povahu obchodního tajemství, a že poté, co účastníci rozvázali pracovní poměr dohodou dne 24. 6. 2016, žalobce dne 28. 7. 2016 založil a „stal se součástí kontrolního orgánu“ (členem správní rady) konkurenční společnosti C. m., v níž byl zaměstnán jako výrobně-technický ředitel, která se stejně jako žalovaný zabývá administrativním řízením dopravně správních projektů a která zahájila svou činnost 1. 9. 2016. Odvolací soud dospěl k závěru, že uvedené již samo o sobě představuje porušení závazku žalobce sjednaného v konkurenční doložce, který spočívá ve specifické pasivitě zaměstnance, totiž v povinnosti zdržet se výdělečné činnosti, která by nabízela potenciálním klientům stejné služby, a že je bez významu, zda žalobce disponoval hardwarovými klíči k ASPE a zda a jakým způsobem zahájila konkurenční společnost C. m., činnost na vývoji vlastního programu, neboť sama působnost žalobce v této společnosti (jak na pracovní pozici, tak v kontrolním orgánu) v době trvání konkurenční doložky mohla znamenat únik informací, které mohly zjednat obchodní společnosti hospodářskou výhodu; lze si jen obtížně představit, že žalobce sice působil v nově vzniklé konkurenční společnosti, avšak po dobu jednoho roku uchoval v rámci svého působení obchodní tajemství žalovaného, kdy plnou realizaci včetně transparentního působení na vlastním programu podobném ASPE demonstroval až po skončení konkurenční doložky. Odvolací soud je tedy přesvědčen, že žaloba o zaplacení přiměřeného peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky nemůže být opodstatněná, neboť žalobce svým působením v kontrolním orgánu i na pozici vedoucího zaměstnance v obchodní společnosti, kterou „spoluzaložil“, mohl zneužít informace z obchodního tajemství nabyté u žalovaného. Odvolací soud tak na konkurenční ujednání sjednané účastníky „nahlížel optikou účelu a smyslu této konkurenční doložky, nikoliv úhlem pohledu, který výše uvedené popírá a staví do roviny prokazování existence hypotetického prosáknutí obchodního tajemství konkurenční firmy v době trvání konkurenční doložky“ a uzavřel, že je nerozhodné, zda žalobce disponoval kvalifikací, resp. znalostmi, které by mu umožnily software XY vyvinout; podstatné je, že v době jednoho roku od skončení pracovního poměru obchodní společnost C. m., „vykonávala výdělečnou činnost, která měla vůči žalovanému soutěžní povahu ve smyslu § 310 odst. 1 věta prvá zák. práce“.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2020 č. j. 21 Cdo 1135/2020-144 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že ustanovení § 310 zákoníku práce (ani jiné zákonné ustanovení) účastníkům pracovněprávního vztahu nezakazuje, aby si okruh činností, jejichž výkonu se má zaměstnanec zdržet, sjednali úžeji, než je uvedeno v ustanovení § 310 odst. 1 zákoníku práce (přičemž takový zákaz nevyplývá ani z povahy tohoto ustanovení), a zároveň jim ani nepřikazuje, že lze takovou dohodu sjednat výhradně v rozsahu uvedeném v tomto ustanovení, bude vždy záležet na vůli smluvních stran, v jakém rozsahu bude zaměstnanec po skončení zaměstnání omezen ve své výdělečné činnosti, že zaměstnavatel si tedy se zaměstnancem v konkurenční doložce může sjednat okruh činností, jejichž výkonu se má zaměstnanec po určitou dobu po skončení zaměstnání zdržet, v užším rozsahu, než je uveden v ustanovení § 310 odst. 1 zákoníku práce, a že sjednají-li si účastníci pracovněprávních vztahů v konkurenční doložce okruh činností, jejichž výkonu se má zaměstnanec po určitou dobu po skončení zaměstnání zdržet, úžeji, než je stanoveno v § 310 odst. 1 zákoníku práce, poruší zaměstnanec svůj závazek jen tehdy, vykonává-li výdělečnou činnost v rozsahu, v jakém se zavázal takové činnosti zdržet, a nikoliv též tehdy, vykonává-li jakoukoli jinou výdělečnou činnost, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. Závěr odvolacího soudu, že pro posouzení věci není podstatné, zda společnost C. m., pracovala na vývoji konkurenčního programu ASPE, avšak že význam má, že žalobce participoval na konkurenčním podnikání u jiné obchodní společnosti, kterou spolu s dalšími osobami založil, „prakticky kontinuálně“ po skončení pracovního poměru u žalovaného, že podstatné je, že v době jednoho roku od skončení pracovního poměru obchodní společnost C. m., jejímž byl žalobce akcionářem, členem správní rady a jedním ze zakladatelů, vykonávala výdělečnou činnost, která měla vůči žalovanému soutěžní povahu ve smyslu § 310 odst. 1 věty první zákoníku práce, a že žaloba na zaplacení přiměřeného peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky v částce 139 151 Kč za období od 25. 6. 2016 do 24. 9. 2016 tak není opodstatněná, dovolací soud shledal nesprávným.

Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 9. 12. 2020 č. j. 62 Co 274/2019-166 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 47 880 Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Slezáka. Odvolací soud – vázán právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím rozhodnutí – dovodil, že „pro posuzované řízení bylo nutno z hlediska důvodnosti obrany žalovaného prokázat, že žalobce porušil svůj závazek učiněný v článku X. odst. 7 pracovní smlouvy, dle kterého nesměl žalobce podnikat či se podílet jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE“. Poté, co odvolací soud poskytl žalovanému poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 213b odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že z provedeného dokazování neměl za prokázané, že žalobce „podnikal či se podílel jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE“, tedy že tímto způsobem participoval na vývoji programu XY již v době jednoho roku po skončení pracovního poměru, žalovaný podle názoru odvolacího soudu „setrval toliko na důkazním návrhu znaleckým posudkem č. 32902219 ze dne 13. 9. 2019 Ing. Michaela Trezzi, CSc.“ Tento důkazní návrh však byl odvolacím soudem zamítnut, neboť „nemá vztah k podstatným skutečnostem majícím vliv na výsledek tohoto řízení“. Odvolací soud uzavřel, že „na základě skutkového stavu bylo zjištěno“, že žalobce se sice podílel na podnikání „firmy C. m.“ (správně C. m.), která byla zapsána do obchodního rejstříku 11. 8. 2016, nicméně že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, „jak správně uvedl soud I. stupně“, že by v rozhodném období navazujícím na ukončení pracovního poměru dohodou ke dni 24. 6. 2016, tedy od 25. 6. 2016 do 24. 9. 2016, došlo „firmou C. m.“ (správně C. m.) k „vývoji programu podobnému systému ASPE“. Jestliže žalovaný předkládá k důkazu znalecký posudek, ze kterého „vyplývá shoda programu ASPE s programem XY“, pak podle názoru odvolacího soudu „znaleckým posudkem prokazovaná skutečnost nemá žádný důkazní potenciál z hlediska zjištění, zda k vývoji programu XY došlo jmenovanou firmou s účastí žalobce právě v rozhodném období.“ Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně rovněž v tom, že „z provedeného dokazování je zřejmé“, že vývoj programu XY byl programátorem „firmy C. m.“ (správně C. m.) L. K., někdejším zaměstnancem žalovaného, započat po 1. 7. 2017. Odvolací soud dospěl k závěru, že závěr soudu prvního stupně, že žalobci svědčí nárok na zaplacení finanční kompenzace za to, že dostál svému závazku zdržet se „podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE“, je správný, že soud prvního stupně „po řízení nezatíženém vadami na základě dostatečných skutkových zjištění dospěl ke správným závěrům skutkovým“, že „věcně správný je i jeho závěr právní“, že „žádná z uplatněných odvolacích námitek není způsobilá ovlivnit závěr o důvodnosti žaloby“ a že soud prvního stupně „zjistil správně skutkový stav, když provedl všechny důkazy, které byly k jeho zjištění potřebné, v rozsahu, který mu umožnil i učinit správné právní posouzení“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („proti všem jeho výrokům“), podal žalovaný dovolání. Namítá, že „odvolací soud nerespektoval nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se v řízení neprovedených důkazů – sp. zn. I. ÚS 1135/17, sp. zn. IV. ÚS 1891/18“, neboť se nevypořádal s navrženým důkazním prostředkem, který „žalobkyně navrhla již v žalobě a opětovně pak v průběhu celého řízení před soudem prvého a druhého stupně“, a to „vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení data, kdy bylo započato s vývojem software XY“. Pokud odvolací soud uzavřel, že žalovaný neunesl důkazní břemeno, aniž by provedl žalovaným navrhovaný důkaz, nebo se s tímto důkazním návrhem v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal, je podle názoru dovolatele rozsudek nepřezkoumatelný a protiústavní a procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že v odůvodnění svého rozsudku „mylně uvádí“, že žalovaný po poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 213b odst. 2 občanského soudního řádu „setrval toliko na důkazním návrhu znaleckým posudkem č. 32902219 ze dne 13. 9. 2019 Ing. Michaela Trezzi, CSc.“, přestože žalovaný v návaznosti na poučení soudu navrhoval provedení znaleckého posudku k prokázání toho, kdy bylo započato s vývojem programu XY. Znalecký posudek Ing. Michaela Trezziho, CSc., byl předložen žalovaným toliko k prokázání, že software ASPE a XY jsou podobnými (konkurenčními) softwary s obdobnou funkcionalitou. Dovolatel má za to, že jím navržený důkaz směřoval k objasnění skutečností významných z hlediska právního posouzení věci, které již nebylo možné dostatečně spolehlivě prokázat jinak, a že v řízení, v němž žalovaného tíží břemeno důkazní k prokázání skutečnosti, že žalobce porušil závazek z konkurenční doložky, zbývalo žalovanému prokázat, že po dobu trvání konkurenční doložky žalobce „podnikal či se podílel jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE“. Žalovaný přitom neměl a nemá přístup ke zdrojovým kódům programu XY, a proto odpovědět na tuto otázku mohl pouze znalec. Soudy podle názoru dovolatele dále nesprávně vyhodnotily, že nedošlo k porušení sjednané konkurenční doložky. Pokud společnost „C. m.“ (správně C. m.) byla založena v době trvání konkurenční doložky za tím účelem, aby její zaměstnanci následně vyvinuli konkurenční program k programu ASPE, pak podle názoru žalovaného žalobce konkurenční doložku porušil, neboť jeho jednání lze subsumovat pod zapovězené jednání podle konkurenční doložky. Dovolatel má za to, že za „vývoj“ softwaru lze označit veškeré přípravné kroky, které je nezbytné zahájit předtím, než dojde k dalším fázím (již ziskovým), tj. prodej, servis a distribuce, že mezi takové přípravné kroky je nutné zařadit též samotnou motivaci, která žalobce vedla k založení společnosti „C. m.“ (správně C. m.), neboť z jeho následujícího jednání je evidentní, že jeho úmyslem bylo zřízení obchodní společnosti, která vyvine produkt, který bude mít stejnou funkcionalitu jako ASPE a od samého počátku bude vyvíjen jako produkt konkurenční, a že vývojem je tedy „proces, jež zahrnuje všechny činnosti, které vedou k vytvoření softwarového produktu“. Dovolatel je přesvědčen, že žalobce započal s vývojem softwaru XY již po dobu trvání konkurenční doložky, neboť již po tuto dobu pracoval na vývoji nového softwaru a zahájil kroky nezbytné k co nejrychlejšímu uvedení finálního produktu na trh. Podle mínění dovolatele dosud dovolacím soudem nebyla řešena otázka, zda za situace, kdy je konkurenční doložka sjednána platně a odchylně od zákonné formulace ustanovení § 310 odst. 1 zákoníku práce, pokud jde o vymezení zakázaného konkurenčního jednání zaměstnance a předmětu a cíle ochrany zájmů zaměstnavatele, je třeba takovou konkurenční doložku vykládat tak, že k porušení povinností zaměstnance dojde pouze v případě, kdy se zaměstnanec nezdrží vyjmenovaných zákazů specifikovaných v odchylně ujednané konkurenční doložce, nebo zda je třeba ji „v principu vykládat stejně jako běžnou konkurenční doložku, tj. tak, že k porušení povinností zaměstnance z takové konkurenční doložky dojde vždy tehdy, kdy se zaměstnanec (jakýmkoliv způsobem a v jakémkoliv rozsahu) nezdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná či obdobná s předmětem činnosti bývalého zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, zejména pak v případech výslovně vymezených v textu sjednané konkurenční doložky upřesňující případy porušení povinností zaměstnance z konkurenční doložky vyplývající ze zákonné úpravy“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, nebo (v případě, že je bude považovat za přípustné) zamítl. Žalovaným vznesená právní otázka již podle názoru žalobce „byla dovolacím soudem zcela jednoznačně vyřešena“, a to dokonce „v tomto řízení“, neboť z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 č. j. 21 Cdo 1135/2020-144 vyplývá, že k porušení konkurenční doložky dojde pouze v případě, kdy se zaměstnanec nezdrží vyjmenovaných zákazů specifikovaných v odchylně ujednané konkurenční doložce. Tvrzení žalovaného, že v průběhu řízení navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem za účelem stanovení data, kdy bylo započato s vývojem softwaru XY, je podle žalobce „nepravdivé, neboť zpracování takového znaleckého posudku nikdy nenavrhl“, a i kdyby takový důkazní prostředek navrhl, jednalo by se o nepřípustný důkazní prostředek, neboť předmětem znaleckého posouzení může být pouze odborná otázka, nikoli otázka skutková, a důkazní povinnost žalovaného nemůže být nahrazena znaleckým posudkem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Námitka dovolatele, že dosud dovolacím soudem nebyla řešena otázka, zda za situace, kdy je konkurenční doložka sjednána platně a odchylně od zákonné formulace ustanovení § 310 odst. 1 zákoníku práce, pokud jde o vymezení zakázaného konkurenčního jednání zaměstnance a předmětu a cíle ochrany zájmů zaměstnavatele, je třeba takovou konkurenční doložku vykládat tak, že k porušení povinností zaměstnance dojde pouze v případě, kdy se zaměstnanec nezdrží vyjmenovaných zákazů specifikovaných v odchylně ujednané konkurenční doložce, nebo zda je třeba ji „v principu vykládat stejně jako běžnou konkurenční doložku, tj. tak, že k porušení povinností zaměstnance z takové konkurenční doložky dojde vždy tehdy, kdy se zaměstnanec (jakýmkoliv způsobem a v jakémkoliv rozsahu) nezdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná či obdobná s předmětem činnosti bývalého zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, zejména pak v případech výslovně vymezených v textu sjednané konkurenční doložky upřesňující případy porušení povinností zaměstnance z konkurenční doložky vyplývající ze zákonné úpravy“, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť tato dovolatelem předestřená právní otázka byla dovolacím soudem vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 21 Cdo 1135/2020 vydaném přímo v této věci a není důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 21 Cdo 1135/2020 (mimo jiné) vyplývá, že sjednají-li si účastníci pracovněprávních vztahů v konkurenční doložce okruh činností, jejichž výkonu se má zaměstnanec po určitou dobu po skončení zaměstnání zdržet, úžeji, než je stanoveno v § 310 odst. 1 zákoníku práce, poruší zaměstnanec svůj závazek jen tehdy, vykonává-li výdělečnou činnost v rozsahu, v jakém se zavázal takové činnosti zdržet, a nikoliv též tehdy, vykonává-li jakoukoli jinou výdělečnou činnost, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. Dovolací soud v něm ve vztahu k projednávané věci vyslovil právní názor, že sjednal-li si žalovaný s žalobcem v konkurenční doložce okruh činností, jejichž výkonu se má žalobce po určitou dobu po skončení zaměstnání zdržet, v užším rozsahu, než je uveden v ustanovení § 310 odst. 1 zákoníku práce, porušil by žalobce svůj závazek jen tehdy, vykonával-li výdělečnou činnost v rozsahu, v jakém se zavázal takové činnosti zdržet, a nikoliv též tehdy, vykonával-li jakoukoli jinou výdělečnou činnost, která by byla shodná s předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. Z tohoto závazného právního názoru dovolacího soudu pak odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí vycházel.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování otázky, zda má žalobce nárok na zaplacení peněžitého vyrovnání za splnění jeho závazku z konkurenční doložky, a předestírá-li vlastní skutkové závěry (že žalobce započal s vývojem softwaru XY již po dobu trvání konkurenční doložky, neboť již po dobu trvání konkurenční doložky pracoval na vývoji nového softwaru a zahájil kroky nezbytné k co nejrychlejšímu uvedení finálního produktu na trh, že při vývoji softwaru XY byly zneužity zdrojové kódy ASPE, k nimž měl žalobce přístup z hardwarových klíčů, které v době trvání konkurenční doložky nevrátil, že společnost C. m., byla založena za tím účelem, aby její zaměstnanci následně vyvinuli konkurenční program k programu ASPE), na kterých pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci].

V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky procesního práva (vyplývající z obsahu dovolání žalovaného), za jakých podmínek může soud učinit závěr o neunesení důkazního břemene účastníkem řízení. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti [neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení] a plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem [srov. § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.].

Podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

Podle ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

Podle ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.

Podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), kterým se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Hypotéza hmotněprávní normy vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je třeba dokazovat, vymezuje též rozložení důkazního břemene; určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 uveřejněný pod č. 93 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1783/2009).

Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit až po provedení všech důkazních prostředků, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1402/2016 nebo též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1241/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 582/2016). „Nadbytečným“ je pak takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 408/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 904/2016).

V projednávané věci, jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud – poté, co dovolací soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2020 č. j. 21 Cdo 1135/2020-144 zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 11. 2019 č. j. 62 Co 274/2019-114 a věc mu vrátil k dalšímu řízení – při jednání konaném dne 9. 12. 2020 uvedl, že „má za to, že je důkazní břemeno na žalovaném“, a proto poučil žalovaného podle § 118a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o s. ř. o tom, že „pokud chce ve sporu uspět v návaznosti na právní názor, který vyjádřil dovolací soud v jeho zrušujícím rozsudku“, tak je na něm, aby označil důkazy, kterými by prokázal to, že žalobce podnikal či se podílel jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobného systému ASPE, „tedy že tímto způsobem participoval na vývoji programu XY v době 1 roku po skončení pracovního poměru“, že je tedy na žalovaném, aby prokázal, že žalobce porušil konkurenční doložku tak, jak je formulována „v tom užším rozsahu“, a že v případě, že žalovaný „neunese důkazní břemeno, tak nemůže ve sporu uspět“.

Zástupkyně žalovaného (advokátka Mgr. Martina Burdová, která zastupovala advokáta Mgr. Martina Heiplíka) na toto poučení odvolacího soudu a na jeho dotaz, zda má „jiné důvody nebo důkazy než ty, které již byly provedeny“, reagovala sdělením, že pokud má navrhnout nějaký „znalecký důkazní prostředek“, tak navrhuje „znovu a opakovaně provedení toho znaleckého posudku“, že jiný důkaz v tomto řízení nemůže předložit, pokud odvolací soud nechce čekat na závěry trestního řízení, ve kterém se rovněž zjišťuje, kdo konkrétně se podílel na kopírování zdrojových kódů ASPE a kdy, „takže jedině ten znalecký posudek“.

Odvolací soud poté zamítl návrh žalovaného na provedení důkazu znaleckým posudkem č. 329022119 (správně č. 39202219) ze dne 13. 9. 2019 znalce z oboru elektronika, zvláštní specializace automatizace, obor spoje, obor kybernetika, Ing. Michaela Trezziho, CSc., jehož cílem bylo zodpovědět otázku, zda lze prokázat nebo vyvrátit podobnosti/shody jednotlivých funkcí, databáze a způsobu zápisu zdrojového kódu programového vybavení XY a ASPE, a z něhož vyplývá, že software XY a software ASPE jsou podobnými softwary. Zamítnutí návrhu na provedení tohoto důkazu odůvodnil tím, že tento důkaz „nemá vliv na hmotněprávní posouzení věci“, že tento znalecký posudek „řeší jiné otázky, které z hlediska tohoto řízení byly objasněny již jinak, nicméně pro toto řízení nejsou již z tohoto důvodu podstatné“, a dále uvedl, že „odvolací soud jiné důkazy rovněž provádět nebude, ani opakovat důkazy nebude“, a to bez jakéhokoliv dalšího odůvodnění.

V odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že žalovaný „setrval toliko na důkazním návrhu znaleckým posudkem č. 32902219“ (správně č. 39202219) ze dne 13. 9. 2019 Ing. Michaela Trezziho, CSc., že „tento důkazní návrh byl zamítnut, neboť nemá vztah k podstatným skutečnostem majícím vliv na výsledek tohoto řízení,“ a dodal, že tímto znaleckým posudkem prokazovaná skutečnost „nemá žádný důkazní potenciál“ z hlediska zjištění, zda k vývoji programu XY došlo „jmenovanou firmou“ s účastí žalobce právě v rozhodném období.

Odvolací soud se však v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku nikterak nevypořádal s námitkou žalovaného (obsaženou již v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že žalovaný „opakovaně navrhoval, aby soud nechal provést jím navržený důkaz, tj. vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení data, kdy bylo započato s vývojem softwaru XY“, že soud prvního stupně i přes opakované návrhy žalovaného tento důkaz zamítl s odůvodněním, že „z provedeného dokazování nevyplývá, že by se žalobce na této činnosti (tzn. vývoji softwaru XY) před dnem 25. 6. 2017 jakkoliv podílel“ (bod 22 rozsudku soudu prvního stupně), ačkoliv žalovaný právě tímto důkazním prostředkem hodlal prokázat, že žalobce započal vyvíjet software XY již před 25. 6. 2017, a že zamítl-li soud prvního stupně tento důkazní návrh, pak žalovanému „vzal jedinou možnost, jak toto své tvrzení prokázat, i přesto, že žalovaný deklaroval, že je připraven složit zálohu na provedení tohoto důkazu“.

Dovolacímu soudu není z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (a ani z obsahu spisu) zřejmé, na základě čeho odvolací soud usoudil, že žalovaný „setrval toliko na důkazním návrhu znaleckým posudkem č. 32902219“ (správně č. 39202219) ze dne 13. 9. 2019 Ing. Michaela Trezziho, CSc., který žalovaný nechal zpracovat a který předložil odvolacímu soudu k prokázání svého tvrzení, že software XY a software ASPE jsou podobnými softwary, ačkoliv žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně (a poté opakovaně i v odvolacím řízení) navrhoval vypracování znaleckého posudku též za účelem stanovení data, kdy bylo započato s vývojem softwaru XY, a to k prokázání svého tvrzení, že žalobce započal vyvíjet software XY již před 25. 6. 2017.

Z obsahu spisu se podává, že zástupkyně žalovaného (advokátka Mgr. Martina Burdová, která zastupovala advokáta Mgr. Martina Heiplíka) již při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 29. 6. 2018 uvedla, že pokud společnost C. m., „má už tento systém, tak by žalovaný navrhl vypracování znaleckého posudku k určení, jak dlouho se takový systém vyvíjí, jak se vyvíjel“, při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 19. 10. 2018 navrhla, aby software XY byl podroben znaleckému zkoumání a „aby znalec výslovně řekl, od jaké doby byl tento systém vyvíjen“, a navrhla, aby žalobci bylo uloženo, aby tento software dal k dispozici. Rovněž v návrhu na doplnění dokazování ze dne 24. 1. 2019 žalovaný uvedl, že „s ohledem na skutečnost, že žalovaný v tomto řízení musí prokázat, že software XY byl vyvíjen v době, kdy trvala konkurenční doložka žalobce, pak je jediným možným důkazem k prokázání této skutečnosti znalecké zkoumání“, navrhl, aby soud nařídil zpracování znaleckého posudku, v němž by měl znalec potvrdit či vyvrátit „tvrzení strany žalující, že software XY byl vyvíjen až v období po 25. 6. 2017“, a zformuloval (další) otázky, které by měl znalec zodpovědět.

Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně se s tímto důkazním návrhem žalovaného v odůvodnění svého rozsudku vypořádal tak, že jej zamítl z důvodu, že „z provedeného dokazování nevyplývá, že by se žalobce na této činnosti před dnem 25. 6. 2017 jakkoliv podílel“, a že otázka, zda byla porušena autorská práva žalovaného, nebyla předmětem tohoto řízení, byla námitka, že soud prvního stupně zamítl výše uvedený důkazní návrh žalovaného, ačkoliv žalovaný právě tímto důkazním prostředkem hodlal prokázat, že žalobce započal vyvíjet software XY již před 25. 6. 2017, jednou ze stěžejních námitek obsažených v odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný tento svůj důkazní návrh zopakoval též ve vyjádření ze dne 27. 11. 2020 zaslaném odvolacímu soudu poté, co ve věci rozhodl dovolací soud. V tomto svém vyjádření žalovaný výslovně uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně „opakovaně navrhoval, aby soud nechal provést jím navržený důkaz, tj. vypracování znaleckého posudku za účelem zodpovězení otázky, zda systémy ASPE a XY jsou podobné systémy a zároveň ke stanovení data, kdy bylo započato s vývojem softwaru XY“, že zodpovězení prvé otázky navržené žalovaným ke znaleckému zkoumání je důležité, aby soud mohl učinit závěr o tom, zda software XY a software ASPE jsou podobnými softwary, a že zodpovězení druhé otázky je nezbytné k tomu, aby bylo jasně deklarováno, „kdy započal vývoj“ softwaru XY. Společně s tímto vyjádřením žalovaný soudu předložil znalecký posudek č. 39202219 ze dne 13. 9. 2019 Ing. Michaela Trezziho, CSc., s tím, že má za to, že z něj zcela jednoznačně vyplývá, že software XY a software ASPE jsou podobnými softwary. Závěrem tohoto vyjádření žalovaný opět navrhl, aby soud nařídil vyhotovení znaleckého posudku za účelem zjištění, zda systémy ASPE a XY jsou podobné systémy, a zároveň „k stanovení data, kdy bylo započato s vývojem softwaru XY“.

Jestliže tedy odvolací soud uvedl, že „má za to, že je důkazní břemeno na žalovaném“, poučil žalovaného podle § 118a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o s. ř. o tom, že „pokud chce ve sporu uspět v návaznosti na právní názor, který vyjádřil dovolací soud v jeho zrušujícím rozsudku“, tak je na něm, aby označil důkazy, kterými by prokázal to, že žalobce podnikal či se podílel jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobného systému ASPE, „tedy že tímto způsobem participoval na vývoji programu XY v době 1 roku po skončení pracovního poměru“, že je tedy na žalovaném, aby prokázal, že žalobce porušil konkurenční doložku tak, jak je formulována „v tom užším rozsahu“, a že v případě, že žalovaný „neunese důkazní břemeno, tak nemůže ve sporu uspět“, pak – jak vyplývá z výše uvedeného – bylo možné učinit závěr o tom, že žalovaný neunesl důkazní břemeno, až po provedení všech důkazních prostředků, které žalovaný označil k prokázání svého tvrzení, ledaže by se jednalo o důkaz, jehož prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost (například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná).

Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se však v projednávané věci náležitě nevypořádal s návrhem na provedení důkazu znaleckým posudkem, jenž by stanovil datum, kdy bylo započato s vývojem softwaru XY, který žalovaný označil k prokázání svého tvrzení, že žalobce započal vyvíjet software XY již před 25. 6. 2017. Odvolací soud [zřejmě vycházející z nesprávného předpokladu, že žalovaný „setrval toliko na důkazním návrhu znaleckým posudkem č. 32902219“ (správně č. 39202219) ze dne 13. 9. 2019 Ing. Michaela Trezziho, CSc., který odvolací soud zamítl, neboť nemá vztah k podstatným skutečnostem majícím vliv na výsledek tohoto řízení] se v odůvodnění svého rozsudku k žalovaným označenému důkazu znaleckým posudkem ke stanovení data, kdy bylo započato s vývojem softwaru XY, nevyjádřil vůbec a obstát ve vztahu k tomuto označenému důkazu nemůže ani odůvodnění zamítnutí tohoto důkazního návrhu soudem prvního stupně, ani závěr odvolacího soudu (vztažený k důkazu znaleckým posudkem Ing. Michaela Trezziho, CSc.), že „znaleckým posudkem prokazovaná skutečnost nemá žádný důkazní potenciál z hlediska zjištění, zda k vývoji programu XY došlo jmenovanou firmou s účastí žalobce právě v rozhodném období“, neboť tento důkaz měl sloužit právě k prokázání tvrzení žalovaného, že společnost C. m., na jejíž činnosti (podnikání) se žalobce podílel jako výrobně-technický ředitel a člen správní rady, započala vyvíjet software XY již před 25. 6. 2017, kdy uplynula doba 1 roku od skončení pracovního poměru účastníků, po kterou trval závazek žalobce z konkurenční doložky a která je „rozhodným obdobím“ pro posouzení, zda žalobce tento svůj závazek dodržel a zda mu proto přísluší peněžité vyrovnání sjednané v konkurenční doložce. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, za jakých podmínek může soud učinit závěr o neunesení důkazního břemene účastníkem, odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Obstát proto (zatím) nemůže ani závěr odvolacího soudu o správnosti závěru soudu prvního stupně, že žalobci „svědčí nárok na zaplacení finanční kompenzace za to, že dostál svému závazku zdržet se podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE“.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 12. 2021

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1531/2021

www.nsoud.cz