Judikát NS 21 Cdo 1815/2018

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

10/31/2019

Spisová značka:

21 Cdo 1815/2018

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1815.2018.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Okamžité zrušení pracovního poměru
Mzda (a jiné obdobné příjmy)
Zneužívání výkonu práv a povinností

Dotčené předpisy:

§ 56 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016
§ 8 o. z. ve znění do 29.12.2016

Kategorie rozhodnutí:

C


21 Cdo 1815/2018-147


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Rotadent spol. s r. o. se sídlem ve Vimperku, Špidrova č. 104, IČO 02809214, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6, proti žalovanému F. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janou Adámkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Orlicí, Jana a Jos. Kovářů č. 773, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 191/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 22 Co 301/2017-119 opravenému usnesením ze dne 2. března 2018 č. j. 22 Co 301/2017-129, takto:

I. Dovolání žalovaného se v části směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Dopisem ze dne 16. 6. 2016, který žalobce převzal dne 17. 6. 2016, žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť žalovanému nebyla v zákonném termínu vyplacena část mzdy „z titulu nevyplacených provizí“ za měsíc duben 2016.

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 24. 6. 2016 (doplněnou podáními ze dne 10. 10. 2016 a 18. 1. 2017) domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že žalovanému vyplatil „první část mzdy“ za duben 2016 ve výši 16 153 Kč dne 3. 6. 2016. Zbytek mzdy byl žalovanému „doplacen“ 15. 6. 2016. Prodlení bylo způsobeno tím, že pohyblivou složku mzdy (podíl z žalovaným získaných objednávek) nešlo spočítat v dřívějším termínu, neboť některé objednávky byly zákazníky stornovány a žalovaný některé objednávky klientů uplatnil dvakrát, ačkoli bylo zboží reálně poptáváno pouze jednou. Žalobce měl navíc poznatky, že žalovaný je činný pro konkurenční společnost FÉNIX DENTAL s. r. o. a že objednávky, které vystavil, mohou být proto pouze fiktivní za účelem zakrytí jeho jiných aktivit s vykonávanou prací nesouvisejících. V žádném případě se nejednalo o „vědomé zadržení“ mzdy nebo její části žalobcem; poté, co měl žalobce k dispozici veškeré podklady pro výpočet mzdy žalovaného, bez zbytečného odkladu mu mzdu vyplatil.

Žalovaný má za to, že všechny podmínky k okamžitému zrušení pracovního poměru byly splněny, neboť doplatek mzdy (její pohyblivou složku) za měsíc duben 2016 obdržel až dne 16. 6. 2016 připsáním částky (11 250 Kč) na účet. Od žalobce neobdržel žádné vyrozumění o tom, že v objednávkách existují nesrovnalosti, nebyl vyzván k tomu, aby určité skutečnosti upřesnil či doložil, a o chybně zadaných objednávkách vždy informoval pracovnici odbytu L. H. Proti tvrzení žalobce, že nebylo možné provize určit z důvodu nesrovnalostí v objednávkách, namítal, že ke stornu objednávek došlo ve 4 případech z 39 a provize za stornované objednávky činila jen cca 1 500 Kč, žalovanému však nebyla v zákonné lhůtě proplacena ani část provize. Jednání žalobce považuje za šikanózní, neboť poté, co žalobce odmítl akceptovat odchod žalovaného a jeho výpověď soudně napadl z důvodu formálních nedostatků, byl žalovaný zvýšeně sledován a nedůvodně mu byla vyplacena se zpožděním i základní část mzdy.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 21. 6. 2017 č. j. 14 C 191/2016-74 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 23 747 Kč k rukám jeho advokáta. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl zaměstnán u žalobkyně ode dne 17. 6. 2014 na pozici samostatný odborný zástupce a že vedle jeho základní mzdy 12 000 Kč mu byla stanovena pohyblivá část mzdy ve výši „10 % z prodaných rotačních nástrojů“ a „4 % z prodaných přístrojů“. Základní mzda za měsíc duben 2016 byla žalovanému vyplacena (přisána na účet) dne 3. 6. 2016 a zbývající částka 11 250 Kč dne 16. 6. 2016. Dospěl proto k závěru, že obě části mzdy byly žalovanému vyplaceny „mimo výplatní termín“ (i když základní mzda nikoliv „po lhůtě stanovené zákoníkem práce pro okamžité zrušení pracovního poměru“), a „důvodem pro nevyplacení mzdy tak nemohly být pevně stanovené výplatní termíny a nemožnost stihnout výpočet do 20. května“. Sama skutečnost, že žalovaný pracoval pro konkurenční společnost (DENTAL FÉNIX s. r. o.), nemohla ovlivnit „možnost výpočtu provize“. K tíži žalovaného nemohlo jít, že výpočet provize se zdržel kvůli stornům a čekání na zaplacení faktur, neboť žalovaný odevzdal objednávky včas. Pokud měl žalobce pochybnosti o objednávkách, měl dost prostoru k tomu, aby si je ověřil. Soud prvního stupně též zohlednil, že sporná byla jen malá část provize ve výši 1 500 Kč, takže nic žalobci nebránilo ve vyplacení nesporné části pohyblivé části mzdy. Soud prvního stupně proto uzavřel, že „žalobce nevyplatil žalovanému mzdu včas z důvodů, které nebyly výhradně na straně žalovaného a žalovaný tak měl právo okamžitě zrušit pracovní poměr“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 11. 2017 č. j. 22 Co 301/2017-119 opraveným usnesením ze dne 2. 3. 2018 č. j. 22 Co 301/2017-129 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru, které učinil žalovaný vůči žalobci dopisem ze dne 16. 6. 2016, je neplatné“, a že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 25 716 Kč; současně rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 14 780 Kč k rukám jeho advokáta. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že „část mzdy za měsíc duben 2016 byla žalovanému vyplacena až po uplynutí lhůty uvedené v § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Poukázal na judikaturu, jež ukládá soudu zohlednit při posouzení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru i další okolnosti případu, mezi něž patří např. délka opožděnosti výplaty, důvod opožděnosti výplaty, snaha zaměstnavatele o nápravu svého pochybení, i skutečnost, zda zaměstnanec svým jednáním nezneužil práva. I kdyby se žalovaný domníval, že jeho výpověď z pracovního poměru ze dne 31. 3. 2016 učiněná e-mailem je platná, nepochybně si podle odvolacího soudu musel být vědom toho, že jeho pracovní poměr neskončí dříve než 31. 5. 2016, a po celou tuto dobu byl povinen plnit povinnosti zaměstnance. Tyto své povinnosti však porušoval. V průběhu měsíce dubna 2016 zahájil činnost pro společnost FÉNIX DENTAL s. r. o., což bylo ve zřejmém rozporu s ustanovením § 304 odst. 1 zákoníku práce (tuto činnost vykonával i vůči zákazníkům žalobce). Dne 3. 5. 2016 přestal vykonávat jakoukoli činnost pro žalobce, ač si musel být vědom, že pracovní poměr trvá. Pokud se na žalobce v průběhu dubna a května 2016 obraceli někteří jeho odběratelé a poukazovali na to, že žalovaný jim nabízel dodávky od konkurenční společnosti, a pokud vyšlo najevo, že některé objednávky žalovaného nebyly ve skutečnosti učiněny, pak je podle odvolacího soudu „zřejmé, že tím byly z pohledu žalobce zpochybněny v podstatě všechny objednávky, které žalovaný do systému v průběhu dubna zanesl“ (v tomto směru proto neobstojí námitky žalovaného, že stornovány byly jen 4 objednávky z 39). Zohlednil rovněž, že žalobce o důvodech, které způsobily prodlení s výplatou mzdy, informoval žalovaného e-mailem ze dne 6. 6. 2016 a že zbývající část mzdy žalobce vyplatil žalovanému „pouhý jeden den po uplynutí lhůty uvedené v § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Odvolací soud vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že „žalovaný zaslal okamžité zrušení pracovního poměru v reakci na doručení žaloby o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru“, že „okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovaným tedy nesloužilo v tomto případě k ochraně žalovaného jakožto zaměstnance před protiprávním chováním žalobce, nýbrž šlo o zneužití tohoto institutu vůči žalobci“ a že „takové jednání ovšem nemůže požívat právní ochrany a právní jednání učiněné za těchto okolností je neplatné, neboť se příčí dobrým mravům“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž rozsudek napadl v plném rozsahu. Odvolacímu soudu vytýká, že se ve svém rozhodování odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jednání dovolatele posoudil jako zjevné zneužití práva. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 14. 3. 2002 sp. zn. 21 Cdo 515/2001), podle které takový výkon práva, jehož účelem není vykonat právo, ale poškodit jiného, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým. Dovolatel však v projednávané věci svým okamžitým zrušením pracovního poměru nesledoval jako účel svého jednání poškození žalobce. Z provedených důkazů vyplývá, že jeho hlavním úmyslem bylo ukončit pracovní poměr u zaměstnavatele, u něhož nechtěl pracovat a který ho za to trestá svévolným nevyplacením mzdy. Jeho jednání tak nebylo zneužitím práva, ale legitimním využitím prostředků právní ochrany zaměstnance před svévolí zaměstnavatele; opačný výklad by odporoval „zásadám ochranné funkce pracovního práva“. Pokud měl žalobce za to, že dovolatel porušuje své povinnosti z pracovního poměru, měl použít jiné prostředky, než ho trestat úmyslným nevyplacením mzdy. Sporná přitom byla jen provize ve výši cca 1 500 Kč z celkové provize 11 250 Kč a žalobce včas nevyplatil ani „nespornou“ část. Po dovolateli proto nebylo možné spravedlivě požadovat, aby setrval u zaměstnavatele, který nevyplacením části mzdy výrazně zasáhl do jeho finanční sféry. Vzhledem k uvedenému navrhl dovolatel, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a dovolání žalovaného za nepřípustné. Úvahy odvolacího soudu (v odůvodnění rozsudku logicky odůvodněné) o zjevném zneužití práva žalovaným nelze podle něj označit jako zjevně nepřiměřené, naopak je lze označit jako naprosto správné. Žalobce proto navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatel rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 6. 2014 od téhož dne pracoval u žalobce jako samostatný odborný zástupce. Žalovaný přistoupil k neplatnému rozvázání pracovního poměru účastníků výpovědí zaslanou žalobci e-mailem dne 31. 3. 2016 (neplatnost výpovědi z pracovního poměru byla určena rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 10. 2016 č. j. 6 C 154/2016-31). Následně žalovaný dne 22. 4. 2016 uzavřel smlouvu o obchodní spolupráci s konkurenční společností DENTAL FÉNIX s. r. o. a začal pro ni přijímat objednávky, a to i od zákazníků žalobce. Od 3. 5. 2016 žalovaný přestal pro žalobce fakticky pracovat. Za provedenou práci žalovanému náležela mzda sestávající ze základní mzdy a z pohyblivé části mzdy (provize) ve výši „10 % z prodaných rotačních nástrojů“ a „4 % z prodaných přístrojů“ podléhající schválení jednatelem společnosti do desátého dne v měsíci. Základní mzdu za měsíc duben 2016 ve výši 16 153 Kč žalobce vyplatil žalovanému dne 3. 6. 2016, kdy byla připsána na jeho účet. Dne 6. 6. 2016 žalobce e-mailem informoval žalovaného o důvodech prodlení s výplatou pohyblivé části mzdy (provize) za měsíc duben 2016, které spočívaly v nesrovnalostech v objednávkách předložených žalovaným. Pohyblivá složka mzdy (provize) za měsíc duben 2016 byla žalovanému připsána na jeho účet dne 16. 6. 2016. Dopisem ze dne 16. 6. 2016 žalovaný přistoupil ke shora uvedenému okamžitému zrušení pracovního poměru pro nevyplacení části mzdy za měsíc duben 2016; učinil tak poté, co mu byla dne 4. 6. 2016 doručena žaloba na neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou žalobci zaslal e-mailem dne 31. 3. 2016.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnanec, který přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru z důvodu nevyplacení mzdy podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zneužil práva ve smyslu ustanovení § 8 občanského zákoníku, jestliže tak učinil za situace, kdy sám porušoval povinnosti zaměstnance vyplývající z pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalovaného podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 17. 6. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. A č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb. a č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb., č. 250/2014 Sb., č. 205/2015 Sb. a č. 298/2015 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně (srov. § 4 zák. práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 460/2016 Sb. (dále jen „o. z.“).

Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže, mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1 zák. práce).

Podle ustanovení § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá ochrany.

Důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce je – jak vyplývá z jeho znění – skutečnost, že zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti. Naplnění uvedeného důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru tedy spočívá právě (a jenom) v tom, že nastala splatnost mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) anebo jakékoliv jejich části, a současně, že zaměstnavatel neuspokojil nárok na mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (platu) anebo jakoukoliv jejich část ani v dodatečné lhůtě 15 dnů poté, co se mzda (plat) nebo náhrada mzdy (platu) stala splatnou. Skutečnost, že zaměstnavatel vyplatil zaměstnanci dlužnou splatnou mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (plat) anebo jejich část až po uplynutí patnáctidenní lhůty, není z hlediska důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru významná; spočívá-li důvod k okamžitému zrušení podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce v marném uplynutí dodatečné lhůty 15 dnů po splatnosti mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) anebo jakékoliv jejich části, nemůže mít pozdější plnění (tj. plnění poskytnuté po uplynutí dodatečné patnáctidenní lhůty) zaměstnavatele žádný vliv na závěr, že zaměstnanci již vznikl (a to dříve, než zaměstnavatel plnil) důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru a že se jej rozhodl ve lhůtě uvedené v ustanovení § 59 zák. práce uplatnit. Uvedené přitom platí i tehdy, jestliže zaměstnavatel poskytl pozdější plnění zaměstnanci dříve, než zaměstnanec přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť rovněž v tomto případě již marným uplynutím dodatečné lhůty 15 dnů po splatnosti mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) byl ve prospěch zaměstnance založen důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. K takovému dodatečnému uspokojení zaměstnancova nároku může být přihlédnuto pouze v rámci posouzení, zda jednání zaměstnance nepředstavovalo zjevné zneužití práva (a tedy i výkon práva v rozporu s dobrými mravy) ve smyslu ustanovení § 8 o. z. (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1151/2001, uveřejněný pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur“, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuálním) vedlejším následkem vznik majetkové nebo nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za zneužití výkonu práva tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012).

Ve smyslu tohoto právního názoru, k němuž se dovolací soud při v podstatě nezměněné právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jeho změně, by jednání žalovaného bylo možné považovat za zjevné zneužití práva (a tedy za výkon práva v rozporu s dobrými mravy) ve smyslu ustanovení § 8 o. z. pouze tehdy, kdyby bylo „vedeno přímým úmyslem“ způsobit žalobci újmu.

Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalovaný již v měsíci březnu 2016 dospěl k rozhodnutí pracovní poměr u žalobce ukončit, k čemuž také dne 31. 3 2016 přistoupil (byť neplatnou) výpovědí z pracovního poměru učiněnou elektronickou poštou (e-mailem). Z tohoto důvodu také následně začal činit kroky k zajištění jiné výdělečné činnosti a dne 22. 4. 2016 uzavřel smlouvu o obchodní spolupráci se společností DENTAL FÉNIX s. r. o., pro kterou začal vyvíjet činnost, a naopak od 3. 5. 2016 přestal vykonávat práci pro žalobce. Je tedy nepochybné, že žalovaný své další pracovní uplatnění (výkon výdělečné činnosti) do budoucna již nespojoval s výkonem práce pro žalobce. Pokud se potom (z doručené žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru) dne 4. 6. 2016 dozvěděl, že žalobce rozvázání pracovního poměru výpovědí, k němuž žalovaný přistoupil, neakceptuje, je logickým (a pochopitelným) vyústěním jeho dosavadního počínání, přistoupil-li po nevyplacení pohyblivé části mzdy (provize) za měsíc duben 2016 žalobcem ani do 15 dnů po uplynutí doby její splatnosti k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce.

Vzhledem k uvedenému je odůvodněn závěr, že z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalovaný tím, že přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru pro nevyplacení části mzdy za měsíc duben 2016, sledoval v rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávaná) především poškození žalobce, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou, spočívajícího v rozvázání pracovního poměru, bylo pro něj zcela bez významu. Z obsahu spisu se naopak podává, že újma, která tímto byla žalobci způsobena (spočívající ve ztrátě zaměstnance a vzniku povinnosti zaplatit žalovanému náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu odpovídající délce výpovědní doby podle ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce), je spíše výše uvedeným nevítaným (eventuálním) vedlejším následkem jednání žalovaného, což ovšem samo o sobě neumožňuje učinit závěr o závadnosti jednání žalovaného ve smyslu ustanovení § 8 o. z.

Na primární úmysl žalovaného okamžitým zrušením pracovního poměru poškodit žalobce nelze usuzovat – jak nesprávně činil odvolací soud – jen na základě skutečnosti, že žalovaný v době před jeho učiněním výkonem výdělečné činnosti pro konkurující společnost porušoval povinnost zaměstnance podle ustanovení § 304 odst. 1 zák. práce nevykonávat bez souhlasu zaměstnavatele vedle svého zaměstnání vykonávaného v základním pracovněprávním vztahu výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele, popřípadě že nevykonáváním práce pro žalobce od 3. 5. 2016 porušoval základní povinnost zaměstnance podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) a § 301 písm. a) zák. práce osobně vykonávat práci; z tohoto jednání žalovaného lze za kontextu daných okolností dovozovat jen jeho úmysl nadále v pracovním poměru u žalobce nepokračovat. Takový závěr by nemohla odůvodňovat ani skutečnost, že žalovaný nesrovnalostmi v předložených objednávkách zkomplikoval výpočet pohyblivé části mzdy (provize) a tím způsobil, že nebyla (nemohla být) vyplacena včas (alespoň do 15 dnů po uplynutí doby splatnosti), která může být významná jen z hlediska závěru o naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce, zejména při zvažování omluvitelnosti pozdního vyplacení mzdy (její části).

Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného
– správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 10. 2019



JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

www.nsoud.cz