21 Cdo 1410/2022-398

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce F. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Evou Balíčkovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Ctiborova č. 3091, proti žalované PENTRE KOVO CZ, spol. s r. o., se sídlem v Rakovníku, Huřviny č. 2795, IČO 16981065, zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Vítězná č. 770/7, o 1 560 635 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 98/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2021, č. j. 23 Co 246/2021-352, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o náhradě nákladů řízení změněn, a v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu ve výroku I v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrzen, se mění tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I zrušuje a řízení o určení výše předpokládaného průměrného výdělku se zastavuje.
III. Rozsudek krajského soudu ve výroku I v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrzen a ve výroku III změněn, a ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. července 2021, č. j. 5 C 98/2018-306, ve výrocích II a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Rakovníku dne 25. 4. 2018, následně změněnou se souhlasem soudu, se žalobce domáhal po žalované zaplacení 1 560 635 Kč s úrokem z prodlení ve výši 799 178 Kč s tím, že se jedná o náhradu mzdy za období od 10. 6. 2015 do 10. 9. 2019, na kterou měl žalobci vzniknout nárok z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru ze strany žalované po dobu, po kterou mu žalovaná nepřidělovala práci. Již před soudem prvního stupně poukazoval žalobce na to, že dne 14. 4. 2014 utrpěl pracovní úraz, v jehož důsledku dlouhodobě pozbyl pracovní schopnost pro pracovní zařazení v pracovní smlouvě, nemohl mít tak neomluvené absence a žalovaná je tedy povinna uhradit náhradu předpokládané průměrné mzdy od neplatného zrušení pracovního poměru.

2. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 5 C 98/2018-306, zamítl žalobu, aby soud určil výši „předpokládaného průměrného výdělku“ žalobce (výrok I), a zamítl žalobu na zaplacení částky 1 560 635 Kč s úrokem z prodlení ve výši 799 178 Kč (výrok II); žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 127 726,76 Kč k rukám zástupce žalované (výrok III). Vyšel ze skutkového závěru, že žalobce pracoval pro žalovanou od 1. 11. 2006 jako XY a vykonával pomocné práce. Dne 18. 12. 2013 utrpěl pracovní úraz, dne 14. 4. 2014 došlo ke zhoršení zdravotního stavu. V důsledku toho pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost vykonávat práci sjednanou v pracovní smlouvě, rovněž nebyl zdravotně způsobilý pro výkon práce XY, na kterou jej měla žalovaná v úmyslu převést. Dopisem se ze dne 25. 5. 2015 zrušila žalovaná okamžitě pracovní poměr, žalobce trval na dalším zaměstnávání. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 3. 2019, č. j. 8 C 115/2015-334, který nabyl právní moci dne 10. 9. 2019, bylo určeno, že toto okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Po celou dobu se nezměnil zdravotní stav žalobce a jeho způsobilost k výkonu práce podle pracovní smlouvy. Pracovní poměr byl ke dni 31. 12. 2020 ukončen výpovědí ze strany žalované z důvodu, že žalobce nesmí podle lékařského posudku dále konat dosavadní práci z důvodu pracovního úrazu.

3. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně uplatněný nárok tak, že ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat práci podle pracovní smlouvy může dojít jen tehdy, je-li zaměstnanec připraven, ochoten a schopen práci v souladu s pracovní smlouvou vykonávat; není-li schopen tuto práci konat, nelze mu za tuto dobu poskytnout náhradu mzdy. V projednávané věci nebyl žalobce schopen po celé předmětné období práci podle pracovní smlouvy vykonávat, neboť dlouhodobě pozbyl způsobilost k jejímu výkonu. Nemohlo dojít ani ke změně sjednaného druhu práce, ani k převedení na jinou práci, neboť žalobce byl shledán nezpůsobilý i pro nabízenou práci XY, navíc již nebyl schopen práce na plný úvazek.

4. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 23 Co 246/2021-352, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a II a ve výroku III jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 72 500 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu); žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 36 010 Kč k rukám zástupce žalované (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud souhlasil se žalobcem, že žaloba, tak jak byla upravována řadou úprav, je žalobou na plnění a že v případě požadavku na určení průměrného výdělku jde pouze o předběžnou otázku. Za této situace odvolací soud uzavřel, že bylo nadbytečné rozhodovat o určení žalobcova průměrného výdělku samostatným výrokem I. Ve vztahu k věci samé shledal, že „v obecné rovině“ byly vytvořeny předpoklady pro vznik nároku na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, neboť okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 25. 5. 2015 bylo shledáno neplatným a žalobce dopisem doručeným dne 10. 6. 2015 oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že zaměstnanec má právo na náhradu mzdy jen, je-li připraven, schopen a ochoten práci v souladu s pracovní smlouvou vykonávat. Žalobce však nebyl zdravotně způsobilý ani pro výkon práce podle pracovní smlouvy, ani pro výkon jiné práce (práce XY), na kterou měl být převeden, a proto mu právo na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce nepřísluší. K odkazu žalobce na ustanovení zákoníku práce upravující náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odvolací soud uvedl, že se jedná o zcela jiný nárok a že řízení o uplatněných nárocích odvozovaných z pracovního úrazu byla soudem prvního stupně vyloučena k samostatnému projednání.

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání, v němž v prvé řadě namítá, že závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá právo na náhradu mzdy, je předčasný, neboť odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2982/2020, když neposoudil, která ze tří v úvahu připadajících situací nastala v posuzované věci. Odvolací soud se měl odchýlit i od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5825/2016. Další nesprávné právní posouzení spatřuje žalobce v tom, že nebylo zohledněno, že žalobce nebyl dlouhodobě způsobilý vykonávat svou dosavadní práci výlučně z důvodu pracovního úrazu. Již s ohledem na tyto specifické skutečnosti musí být dán nárok žalobce na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce a žalovaná nesmí profitovat z toho, že jako zaměstnavatel porušila svoji povinnost převést žalobce na jinou vhodnou práci, nebo s ním rozvázat pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. d) zákoníku práce. Tato otázka nebyla přitom v judikatuře Nejvyššího soudu dosud řešena. Stejně tak nebyla podle žalobce dosud řešena otázka procesního práva spočívající v tom, zda za důvod zvláštního zřetele hodný pro nepřiznání náhrady nákladů řízení lze považovat postup zaměstnavatele, který se zaměstnancem neplatně rozváže pracovní poměr a současně „rozporuje existenci pracovního úrazu“. Konečně vytýká žalobce odvolacímu soudu vnitřní rozpornost jeho rozhodnutí, dospěl-li k závěru, že návrh žalobce na určení výše jeho průměrného výdělku nebyl dílčím žalobním návrhem a že rozhodování o tomto návrhu bylo nadbytečné, přesto rozsudek soudu prvního stupně i v tomto rozsahu potvrdil jako správný. Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Odvolací soud se podle žalované od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2982/2020, neodchýlil, neboť žalovaná neporušila svoji povinnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy, nebyl-li žalobce k této práci zdravotně způsobilý. Neporušila ani povinnost převést žalobce na jinou práci, neboť tuto jinou práci (práci XY) žalobce odmítl s tím, že pro ni není rovněž zdravotně způsobilý, což sám žalobce v řízení tvrdil a prokázal. Žalovaná tak neměla pro žalobce ani práce v rámci pracovní smlouvy, ani práce jiného druhu, které by byly pro žalobce vhodné s ohledem na jeho zdravotní stav, schopnosti a kvalifikaci. Argumentace rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5825/2016, není podle žalované na místě, neboť toto rozhodnutí řeší jiné nároky (nárok na odstupné). Odvolací soud dospěl ke správnému závěru i při aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu a rovněž „respektoval požadavek na vnitřní soulad rozhodnutí“.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10. Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

11. Přípustnost dovolání není způsobilý založit údajný nesoulad rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2982/2020, neboť žalobce přehlíží, že odvolací soud vyšel (stejně jako soud prvního stupně) ze skutkového závěru, že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost jak pro práci sjednanou v pracovní smlouvě, tak i pro práci XY, na niž měl být převeden (a jiná vhodná práce nebyla v řízení účastníky ani tvrzena). Závěr odvolacího soudu, že za tohoto zjištěného skutkového stavu náhrada mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce nepřísluší, je v souladu s uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu. Proto se žalobce mýlí, staví-li zde dovolací důvod na tvrzení, že v tomto směru neučinily soudy „příslušné skutkové závěry“. Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

12. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval pro žalovanou od 1. 11. 2006 jako XY a vykonával pomocné práce. Dne 18. 12. 2013 utrpěl pracovní úraz, dne 14. 4. 2014 došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu. V důsledku toho pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost vykonávat práci sjednanou v pracovní smlouvě a rovněž nebyl zdravotně způsobilý pro výkon práce XY, na kterou jej měla žalovaná v úmyslu převést. Dopisem ze dne 25. 5. 2015 zrušila žalovaná okamžitě pracovní poměr, žalobce trval na dalším zaměstnávání. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 3. 2019, č. j. 8 C 115/2015-334, který nabyl právní moci dne 10. 9. 2019, bylo určeno, že toto okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Po celé rozhodné období se nezměnil zdravotní stav žalobce a jeho způsobilost k výkonu práce podle pracovní smlouvy. Pracovní poměr byl ke dni 31. 12. 2020 rozvázán výpovědí žalované z důvodu, že žalobce nesmí podle lékařského posudku dále konat dosavadní práci z důvodu pracovního úrazu.

13. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda a jaké nároky má zaměstnanec, který trvá na dalším zaměstnávání poté, co s ním zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr, avšak zaměstnavatel mu neumožnil pokračovat v práci, neboť zaměstnanec dlouhodobě pozbyl způsobilost konat dosavadní práci a práci, na niž by jinak mohl být převeden, a to pro pracovní úraz. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je v tomto rozsahu podle § 237 o. s. ř. přípustné.

14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

15. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době pracovního úrazu žalobce – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“).

16. Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

17. Podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

18. Podle ustanovení § 371 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

19. Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce je vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání. Náhrada mzdy (platu) má proto povahu ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele, uvedené v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce; tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce náleží zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne, kterým zaměstnavatel umožnil zaměstnanci pokračovat v práci nebo kterým došlo jinak k platnému skončení pracovního poměru anebo kterým bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. I když dal zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru, avšak zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, před uplynutím výpovědní doby, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce až ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 700/2001, který byl uveřejněn pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

20. Smyslem ustanovení § 69 zák. práce je poskytnout náhradu mzdy (platu) zaměstnanci postiženému neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele poté, co mu zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Ustanovení § 69 zák. práce přitom nijak nesouvisí s jednotlivými důvody rozvázání pracovního poměru, podstatné je, zda skončení pracovního poměru bylo shledáno neplatným. Ke ztrátě na výdělku následkem neplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u zaměstnance současně dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže-li konat práci podle pracovní smlouvy v důsledku dočasné pracovní neschopnosti, mateřské nebo rodičovské dovolené nebo pro jinou překážku v práci, při níž mu nepřísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu, nemá ani právo na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016).

21. Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2982/2020, vyložil, jaké nároky podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce má zaměstnanec, jenž pozbyl dlouhodobě pracovní způsobilost, v závislosti na tom, jaká nastane situace z hlediska plnění povinnosti zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci. Jak již bylo vysvětleno výše, odvolací soud (jenž vycházel ze skutkového závěru, že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost vykonávat práci sjednanou v pracovní smlouvě a že rovněž nebyl zdravotně způsobilý pro výkon práce XY, na kterou jej měla žalovaná v úmyslu převést) se svým právním závěrem o neexistenci nároku žalobce na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zák. práce od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

22. Podstatou nyní posuzovaného dovolacího důvodu je však to, jaký vliv na uplatněný nárok žalobce má skutkový závěr soudu, že žalobce dlouhodobě pozbyl způsobilost konat práci pro pracovní úraz.

23. Ačkoliv žalobce svůj uplatněný nárok hodnotí jako právo na náhradu mzdy „z neplatného rozvázání pracovního poměru“, není právní hodnocení náležitostí žaloby (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), neboť platí zásada iura novit curia. Žalobci postačí, uvede-li skutkové okolnosti, od kterých se podle jeho názoru odvíjí uplatněný nárok (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007). Pro vymezení předmětu řízení je tak podstatné tvrzení žalobce, že mu jde o náhradu mzdy za to, že mu žalobkyně (v době od oznámení trvání na dalším zaměstnávání do právní moci rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru) nepřidělovala práci, přičemž pozbyl-li (i v celém tomto období) dlouhodobě pracovní schopnost (způsobilost), stalo se tak v důsledku pracovního úrazu.

24. Nejvyšší soud již opakovaně (v obdobném případě nároku původně označeného jako nárok na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele) dovodil, že byl-li příčinou ztráty zdravotní způsobilosti zaměstnance k sjednané práci, potažmo ztráty výdělku, který za tuto práci dosahoval, pracovní úraz, musí soud posoudit, zda zaměstnanec nemůže mít (zcela nebo zčásti) na posuzované plnění právo z jiného právního důvodu – z důvodu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1334/2021, nebo ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2315/2000).

25. Proto lze uzavřít, že je-li důvodem nepřidělování práce zaměstnanci (v době od oznámení trvání na dalším zaměstnávání do právní moci rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru) ztráta zdravotní způsobilosti zaměstnance pro pracovní úraz, je nutné rovněž posoudit, zda mu požadované plnění nenáleží z jiného právního důvodu – z důvodu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

26. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se věcí z tohoto pohledu nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.

27. Argumentoval-li odvolací soud také tím, že řízení o nárocích odvozovaných z utrpěného pracovního úrazu byla soudem prvního stupně vyloučena k samostatnému projednání, tak z obsahu spisu vyplývá, že k samostatnému projednání bylo (mimo jiné) vyloučeno řízení o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu po platném rozvázání pracovního poměru a jeho valorizaci (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 4. 2021, č. j. 5 C 98/2018-169) a řízení o nároku na náhradu mzdy z důvodu pracovního úrazu za dobu od 6. 5. 2015 do 1. 6. 2015 (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 5. 2021, č. j. 5 C 98/2018-205); tyto nároky se tak období, jež je nyní předmětem řízení, netýkají.

28. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

29. Žalobce důvodně namítá vnitřní rozpornost rozsudku odvolacího soudu, který, ač dospěl k závěru, že požadavek na určení výše průměrného výdělku žalobce není samostatným žalobním návrhem, ale toliko předběžnou otázkou, přesto rozsudek soudu prvního stupně i v tomto rozsahu (ve výroku I) potvrdil. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se nejedná o samostatný žalobní návrh (předmět řízení). V takovém případě však soud prvního stupně a (následně i odvolací soud) rozhodl v řízení, kde nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv ho podle zákona bylo třeba [§ 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto změnil rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] a z důvodu nedostatku podmínky řízení spočívajícího v absenci návrhu na zahájení řízení rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení o tomto předmětu řízení zastavil [§ 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

30. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrzen (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení), zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Rakovníku) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

31. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 4. 2023

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1410/2022

www.nsoud.cz