21 Cdo 1425/2022-238

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně A. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 857/18, proti žalovanému HEWER, z. s., se sídlem v Praze 10 - Strašnicích, Černokostelecká č. 2020/20, IČO 66000653, zastoupenému Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká č. 856/33, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 216/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2021, č. j. 30 Co 231/2021-185, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. dubna 2021, č. j. 16 C 216/2019-160, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. dubna 2021, č. j. 16 C 216/2019-160, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Dopisem ze dne 12. 9. 2019, který byl žalobkyni předán téhož dne, žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní ruší pracovní poměr „podle § 52 písm. g) zákoníku práce ke dni 12. 9. 2019“. Důvod k tomuto opatření spatřoval mimo jiné v tom, že „…dne 5. 9. 2019 (žalobkyně) porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, v pozici osobní asistentky při výkonu služby nepřípustným způsobem jednala s klientkou paní H., které během služby upírala sociální kontakt, zanechala ji bez pomoci, dezorientovanou, bezprizorní,… neprovedla dopomoc s večerní osobní hygienou“.

2. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 12. 9. 2019 je neplatné. Uvedla, že u žalovaného byla zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 3. 2019 na pozici osobní asistent na dobu určitou do 31. 3. 2020. Pro rozvázání pracovního poměru nebyly splněny zákonné předpoklady, proto po obdržení okamžitého zrušení pracovního poměru ke dni 12. 9. 2019 oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, neboť se hrubého porušení pracovních povinností nedopustila.

3. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Uvedl, že žalobkyně hrubě porušila povinnosti osobní asistentky u paní H., když ji nechala po procházce sedět 30 minut v předsíni a sama si četla knížku, nechala paní H. samotnou koukat na televizi a sama luštila křížovky, po celou službu s paní H. nekomunikovala a neprojevovala o ni žádný zájem. Večer jí nenabídla sprchu, ani nezajistila její převlečení na noc. O péči byl pořízen videozáznam. Žalovaný má za to, že s ohledem na pozici a předmět práce v sociální oblasti žalobkyně porušila své pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem a je na místě použití okamžitého zrušení pracovního poměru.

4. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. 16 C 216/2019-160, žalobu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 12. 9. 2019 zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 20 328 Kč k rukám Mgr. Karla Jindráka. Dovodil, že žalobkyně pracovala u žalovaného na pozici osobní asistentky na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 3. 2019 na dobu určitou do 31. 3. 2020, která navazovala na původní vztah žalobkyně s žalovaným - uzavřenou dohodu o pracovní činnosti od 14. 9. 2018 do 31. 3. 2019 na pozici osobní asistentky. Z obsahu projevu vůle právního jednání žalovaného dovodil, že žalovaný chtěl ukončit pracovní poměr okamžitě, že se jedná o okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Dospěl k závěru, že „videonahrávka i výslech svědka W. dokládá, že žalobkyně sice službu u p. H. vykonala, avšak nikoliv aktivně, pouze zajistila poskytnutí jídla a vyvenčení psa, tj. nedodržela individuální plán, který byl p. H. nastaven, nemotivovala ji, nekomunikovala s ní, nechala ji nečinnou“. Žalovaný je spolkem, který má za účel pomoci trpícím lidem, sociálně znevýhodněným, ohroženým. Je zde zvýšená potřeba a nutnost spolupráce, empatie, porozumění a zvýšené trpělivosti ke klientům, aby byla řádně klientům pomoc poskytnuta. Činnost je obsažena v desateru asistenta i v jeho popisu práce. „I když žalobkyně určitou práci pro klienta vykonala, dostavila se a byla s klientem dle rozpisu služeb, dopustila se hrubého porušení pracovních povinností, neboť se o klienta nepostarala řádně.“ „Minimálně dne 5. 9. 2019 se žalobkyně dopustila hrubého porušení pracovních povinností, které byly vysoké intenzity, takže byly naplněny zákonné důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.“ Soud s ohledem na § 58 zákoníku práce nezjišťoval neúčast žalobkyně na praktickém kursu dne 22. 11. 2018.

5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2021, č. j. 30 Co 231/2021-185, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokáta Mgr. Karla Jindráka. Dovodil, že „soud prvního stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav a tento také správně posoudil“. K posouzení povahy práce žalobkyně, která poskytovala asistenční službu osobám postiženým, dovodil, že „není významné, jakou diagnózu shledal lékař u klientky H., zda byla žalobkyně seznámena konkrétně s povahou jejího onemocnění. Je nepochybné, že se jednalo o klientku, která není soběstačná, vůči níž je třeba vykonávat určitou činnost a určité úkony, přičemž konkrétní povahu takových úkonů, jakým směrem se má ubírat činnost asistentky v daném případě, byla žalobkyni jednoznačně známa. Žalobkyni byly sděleny zásadní informace emailovou zprávou a zejména pak byl individuální plán vyvěšen v bytě klientky. Žalobkyně tedy zcela určitě věděla, co má s klientkou vykonávat, zejména ji měla motivovat k výkonu a rozvoji duševní činnosti způsoby popsanými v individuálním plánu. Žalobkyně tento záměr zcela ignorovala a vůbec jej při službě nenaplnila. Základní důvod, pro který asistentka s klientkou vůbec byla, nebyl v daném případě naplněn. Žalobkyně tak velmi hrubým způsobem porušila své pracovní povinnosti. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo přiléhavé.“

6. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu dospěly k závěru, že důvody okamžitého zrušení pracovního poměru [zejména pod písm. c)] jsou dostatečně jasně vymezeny, že připustily dodatečné změny a rozšiřování důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným a naplnění důvodů založily pouze na posuzování kvality práce odvedené žalobkyní (rozsudek NS ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 678/2001). Také v rozporu s ustálenou judikaturou soudy při posuzování intenzity porušení pracovních povinností nesprávně vyhodnotily jednání žalobkyně a nezabývaly se dalšími okolnostmi případu (rozsudek NS ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4781/2008). Soudy měly přihlédnout rovněž k povaze práce, kterou měla žalobkyně vykonávat, k osobě žalobkyně a jejímu dosavadnímu přístupu k plnění pracovních povinností, k míře zavinění žalobkyně a žalovaného, zda nebylo za daných okolností po žalovaném možné požadovat, aby žalobkyni zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Soudy učinily závěr o intenzitě porušení pracovních povinností na základě důvodů, které nebyly v okamžitém zrušení pracovního poměru vymezeny a které nenaplňují intenzitu porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem (nepředstavují porušení pracovních povinností), a zcela se odmítly zabývat okolnostmi případu rozhodnými pro posouzení intenzity případného porušení. Žalobkyně pracovala u žalovaného od 15. 9. 2018 na základě dohody o provedení pracovní činnosti, vzhledem k oboustranné spokojenosti uzavřeli účastníci dne 30. 11. 2018 pracovní smlouvu na dobu určitou do 31. 3. 2019 a následně novou pracovní smlouvu do 31. 3. 2020. Do konce roku 2018 pracovala žalobkyně převážně s jednou klientkou, od ledna 2019 pracovala u více klientů. Žalovaný nabízel žalobkyni zvýšení pracovního úvazku, ale žalobkyně o intenzivnější práci neměla zájem, neboť věděla, že je práce psychicky náročná a nemohla by ji dělat kvalitně. Přesto se snažila žalovanému vyjít vstříc a měsíčně odpracovala mezi 100-150 hodinami (i když její úvazek činil 20 hodin týdně). Paní H. nebyla stálou klientkou žalobkyně, byla u ní pouze na záskok, neboť syn paní H. byl s předchozími asistentkami nespokojen. Žalobkyně nevěděla, že trpí Alzheimerovou chorobou, během služby ji nabízela procházky se psem, možnost číst si, ptala se, zda si chce skládat puzzle, což paní H. odmítla, povídala si s ní, nabízela jí jídlo, obě se dívaly na televizi, průběžně ji kontrolovala a pomáhala, během směny nedošlo k situaci, že by paní H. zanechala bez pomoci. Pokud paní H. některé aktivity odmítala, respektovala žalobkyně její přání a nenutila ji. Žalobkyně se snažila v rozhodný den podle svých schopností a znalostí maximálně o paní H. pečovat a respektovat její přání a osobnost. Nebyla na ni ani hrubá, ani agresivní, ani nezaútočila na její majetek, ani neohrozila její život či zdraví. Žalobkyně nebyla ani připravena na péči o klienty v takto těžkém stavu, dělala, co si myslela, že je nejlepší pro klientku. Jednání žalobkyně tedy ani samostatně, natož s přihlédnutím k relevantním okolnostem případu, nelze hodnotit jako zaviněné porušení pracovních povinností. Soudy se ani nezabývaly, zda jsou důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru dostatečně určité („nepřípustný způsob jednání s klientkou“, „upírání sociálního kontaktu“, „zanechat ji bez pomoci“), zda došlo k jednání, které lze subsumovat pod tyto důvody, a zda toto jednání představuje porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Veškeré hodnocení soudy soustředily na posouzení, zda žalobkyně vykonávala svoji práci řádně (splnila pokyny v individuálním plánu paní H.), nezkoumaly naplnění vymezených důvodů, ale obecně, zda žalobkyně řádně plnila své pracovní povinnosti, což navíc měla prokázat žalobkyně. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudů, že se dopustila tak závažného porušení povinnosti, aby s ní zaměstnavatel ze dne na den rozvázal pracovní poměr, bez nároku na odstupné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10. Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i ve výroku I., jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně taktéž ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II., jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud v této části dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, protože směřuje proti výroku, proti němuž není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalovaného na pozici osobní asistentky (poskytovala asistenční službu osobám postiženým) na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 3. 2019 na dobu určitou do 31. 3. 2020, která navazovala na původní vztah žalobkyně s žalovaným založený uzavřenou dohodou o pracovní činnosti od 15. 9. 2018 do 31. 3. 2019 na pozici osobní asistentky. Dne 5. 9. 2019 vykonávala žalobkyně službu u klientky paní H. O provedení této služby pořídil syn klientky videozáznam. Následně žalovaný rozhodl dne 12. 9. 2019 ukončit se žalobkyní pracovní poměr okamžitým zrušením, ukončení pracovního poměru bylo žalobkyni předáno 12. 9. 2019. Dne 11. 10. 2019 žalobkyně sdělila žalovanému, že nesouhlasí s rozvázáním pracovního poměru, že trvá na dalším zaměstnávání, neboť se hrubého porušení pracovních povinností nedopustila. Soudy dále dovodily, že „…žalobkyně sice službu u paní H. vykonala, avšak nikoliv aktivně, pouze zajistila poskytnutí jídla a vyvenčení psa, tj. nedodržela individuální plán, který byl paní H. nastaven, nemotivovala ji, nekomunikovala s ní, nechala ji nečinnou…“

12. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázek hmotného práva, jakým způsobem je zaměstnavatel povinen skutkově vymezit důvod/y/ okamžitého zrušení pracovního poměru a v této souvislosti intepretace těchto důvodů soudem, a za jakých podmínek může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr z důvodu, že zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem [§ 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Protože při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání ve věci samé je důvodné.

14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jí bylo předáno dne 12. 9. 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2019 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“).

A) k otázce skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru a jeho interpretace soudem

15. Podle ustanovení § 60 zák. práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

16. Standardní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je v otázce skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru ustálena v tom, že musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr okamžitě zrušen, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 35/1998). U důvodu podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace, je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena (srov. dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019).

17. K otázce stanovení pravidel výkladu právního jednání v pracovněprávních vztazích po 31. 12. 2013 judikatura dospěla k závěru, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 50/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 3/2019, z recentní judikatury potom odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021).

18. Žalovaná skutkově vymezila obsah okamžitého zrušení pracovního poměru v listině ze dne 12. 9. 2019 (ve vztahu k porušení povinnosti ze dne 5. 9. 2019, které – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – bylo zcela postačující k jeho závěru o platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru) takto: „… v pozici osobní asistentky, při výkonu služby nepřípustným způsobem jednala s klientkou, paní H., které během služby upírala sociální kontakt, zanechala ji bez pomoci, dezorientovanou, bezprizorní. Neprovedla dopomoc s večerní osobní hygienou.“

19. Soud prvního stupně závěr, že žalobkyně se dopustila „hrubého porušení pracovních povinností“, dovodil ze skutkového zjištění, že „…žalobkyně sice službu u p. H. vykonala, avšak nikoliv ‚aktivně‘, pouze ji zajistila poskytnutí jídla a vyvenčení psa, tj. nedodržela individuální plán…nemotivovala ji, nekomunikovala s ní, nechala ji nečinnou…“. Dále soud prvního stupně dovodil, že „…i když žalobkyně určitou práci pro klientku vykonala, tj. dostavila se a byla s klientem dle rozpisu služeb, dopustila se porušení pracovních povinností, neboť se o klienta nepostarala řádně…“ (srov. bod 4. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

20. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a pouze (mimo jiné) doplnil, že „… není významné, zda žalobkyně byla seznámena konkrétně s povahou jejího (pí. H. – pozn. dovolacího soudu) onemocnění…žalobkyně zcela určitě věděla, co měla s klientkou vykonávat, zejména pak ji měla motivovat k výkonu a rozvoji duševní činnosti způsoby konkrétně popsanými v individuálním plánu…žalobkyně tento záměr zcela ignorovala a vůbec jej při službě shora uvedené nenaplnila…“.

21. Důkazní břemeno, že k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatel přistoupil důvodně, tíží zaměstnavatele [srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, který byl uveřejněn pod č. 52/2018 Sb. rozh. obč., a v něm vyjádřený právní názor, že důkazní břemeno k prokázání skutečností, jež odůvodňují rozvázání pracovního poměru jednostranným jednáním, tíží vždy toho, kdo rozvazovací úkon učinil (žalovaného), nikoli toho, kdo se domáhá jeho neplatnosti (žalobce)]; jinak řečeno, zaměstnavatel je povinen prokázat, že události, tak jak je vymezil v okamžitém zrušení pracovního poměru (přičemž důvody okamžitého zrušení pracovního poměru není zaměstnavatel oprávněn měnit), se skutečně staly. Z uvedeného ovšem vyplývá, že i soud je vázán skutkovým vymezením důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru, tyto je oprávněn (a povinen) pouze [za dodržení zásad vymezených výše (viz bod 17. tohoto odůvodnění)] interpretovat.

22. Z předchozího rozboru odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů ovšem vyplývá, že za zásadní (z hlediska skutkového obsahu porušení povinností ze strany žalobkyně) soudy obou stupňů považovaly skutečnost, že žalobkyně v podstatě „nedodržela individuální plán“, konkrétně potom (pí. H.) „…nemotivovala ji, nekomunikovala s ní, nechala ji nečinnou…“. Uvedená porušení povinností se však obsahově míjí s tím, co bylo žalobkyni výslovně vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru („…upírala sociální kontakt, zanechala ji bez pomoci, dezorientovanou, bezprizorní… Neprovedla dopomoc s večerní osobní hygienou…“), neboť to, že by žalobkyně „nedodržela individuální plán“ [který je možno považovat za pokyn zaměstnavatele, který žalobkyně byla povinna dodržet (srov. ustanovení § 301 písm. a) zák. práce)], nebylo vysloveně obsahem okamžitého zrušení pracovního poměru.

23. Pakliže bylo dále žalobkyni soudy vytknuto, že „…i když žalobkyně určitou práci pro klientku vykonala, tj. dostavila se a byla s klientem dle rozpisu služeb, dopustila se porušení pracovních povinností, neboť se o klienta nepostarala řádně…“, nelze vyloučit, že prakticky je žalobkyni vytýkáno spíše nesplnění požadavků pro řádný výkon práce (neuspokojivé pracovní výsledky), které však jsou výpovědním důvodem podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce [k rozdílu mezi výpovědním důvodem podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce a § 52 písm. f) zák. práce srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 742/2012].

24. Uvedené problémy jsou důsledkem skutečnosti, že soudy obou stupňů se ani nepokusily o interpretaci posuzovaného okamžitého zrušení pracovního poměru, ačkoliv žalovaný již ve vyjádření k žalobě konkretizoval obsah pojmů v okamžitém zrušení použitých (tedy, co je třeba si představit pod slovními obraty „upírala sociální kontakt, zanechala ji bez pomoci, dezorientovanou, bezprizorní“); žel konkretizoval způsobem, který z výslovného znění obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru vůbec nelze dovodit (že „…ji nechala po procházce sedět 30 minut v předsíni a sama si četla knížku, nechala /ji/ samotnou koukat na televizi a sama luštila křížovky, po celou službu s paní H. nekomunikovala a neprojevovala o ni žádný zájem…“).

25. Pakliže se soudy nepokusily interpretovat obsah okamžitého zrušení pracovního poměru, resp. jej interpretovaly způsobem, který vůbec z jazykového vyjádření nevyplývá (a tak zcela vybočily ze skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru), je dovolání žalobkyně k této otázce nejenom přípustné, ale i důvodné.

B) k otázce, za jakých podmínek může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr

26. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

27. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].

28. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.

29. Při zkoumání intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci soud přihlíží k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1080/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2590/2015).

30. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy,…“).

31. Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

32. V listině – okamžitém zrušení pracovního poměru – je zaměstnavatel povinen jednoznačně identifikovat to jednání zaměstnance, které zaměstnavatel považuje za porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy časově, věcně a místně je vymezit tak, aby bylo jednoznačné a nezaměnitelné. Při posouzení, zda popsané jednání dosahuje zákonem vyžadované intenzity, soud sice vychází z takto identifikovaného skutku, avšak bere v potaz i další okolnosti konkrétního případu, které již popsány být nemusí, resp. ve všech podrobnostech popsány být nemusí (osoba zaměstnance, jeho dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů, doba a situace, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, míra zavinění zaměstnance, důsledek porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele apod.) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019.

33. Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním vytýkaným v dopise ze dne 12. 9. 2019 porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud (ani soud prvního stupně) – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností náležitě nepřihlédl, když dospěl k závěru, že žalobkyně dne 5. 9. 2019 při výkonu služby u klientky paní H. „měla motivovat klientku k výkonu a rozvoji duševní činnosti způsoby popsanými v individuálním plánu“, že „tento záměr ale zcela ignorovala a vůbec jej při službě nenaplnila“, že „základní důvod, pro který asistentka s klientkou vůbec byla, nebyl v daném případě naplněn“, a žalobkyně tak porušila povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Soudy přitom nepřihlédly zejména k osobě žalobkyně, k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů (s žalobkyní byl opakovaně sjednán pracovní poměr, navyšován pracovní úvazek, pracovala se stálými klienty, pravidelně jí byly vypláceny bonusy), k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností (nejednalo se o stálou klientku, pouze u ní žalobkyně vypomáhala, neboť syn klientky byl s dřívějšími asistentkami nespokojen, nevěděla, že klientka trpí Alzheimerovou nemocí, nebyla s tím seznámena), k míře jejího zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností (žalobkyně během denní služby připravila klientce jídlo, šla s klientkou a jejím psem na procházku, ptala se jí, zda si chce skládat puzzle, což klientka odmítla, dívaly se společně na televizi, pomáhala jí s jednotlivými úkony, měla přehled o pohybu a bezpečí klientky, nebyla na ni hrubá ani agresivní, neohrozila její zdraví ani život, pokud některé aktivity odmítala, respektovala žalobkyně její přání a nenutila ji do žádné aktivity), k důsledkům porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, ačkoliv žalobkyně uvedené skutečnosti výslovně v řízení namítala (srov. podání žalobkyně ze dne 16. 3. 2020, č. l. 30 a násl. spisu, podání ze dne 19. 8. 2020, č. l. 84 a násl. spisu, a podání ze dne 13. 1. 2021, č. l. 117 a násl. spisu). Úvahu odvolacího soudu o intenzitě porušení pracovních povinností žalobkyní nelze tedy považovat za úplnou a správnou.

C) vady řízení

34. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

35. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně provedl u jednání dne 9. 3. 2021 důkaz (mimo jiné) „videozáznamem z 5. 9. 2019“, o tomto úkonu soudu byl pořízen rovněž protokol o jednání. Protokol o jednání ze dne 9. 3. 2021 ale v rozporu se zákonem (§ 40 o. s. ř.) neobsahuje průběh dokazování - výsledky zhlédnutí videozáznamu (skutková zjištění), obsah protokolu je zcela nejasný, začátek jednání je uveden v 15.15 hod a konec jednání v 9.35 hod (přitom není patrné, že by se jednalo o ukončení jednání následujícího dne 10. 3. 2021). Důkaz „videozáznamem z 5. 9. 2019“ byl nesprávně proveden (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 21 Cdo 678/2021 a v něm uvedený závěr, že soud se nespokojí pouze s výslechem svědka o tom, co viděl nebo jinak vnímal při zhlédnutí videozáznamu, ale provede o sporné skutečnosti důkaz promítnutím videozáznamu, při němž soud bezprostředně vnímá a vyhodnocuje obsah tohoto důkazního prostředku, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20), když z obsahu spisu nevyplývá, že by byl proveden o skutkových zjištěních důkaz promítnutím (přehráním) videozáznamu, případně jak byl proveden, ani soud prvního stupně své závěry vyplývající z provedení tohoto videozáznamu nezaznamenal přímo do protokolu o jednání. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak s ohledem na absenci skutkových zjištění z důkazu „videozáznamem z 5. 9. 2019“ nepřezkoumatelné, neboť soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř. Protože odvolací soud nepostupoval podle ustanovení § 219a o. s. ř. a přijal rozhodnutí ve věci samé, zatížil tím odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod číslem publikačním 14/2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod č. 40/2002 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání žalobkyně uplatněna.

36. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

37. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2022

JUDr. Pavel Malý
předseda senátu

Citace:

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1425/2022

www.nsoud.cz